Rozhovor s docentem Josefem Kůtou, bývalým poslancem Federálního shromáždění

O založení KSČM a zápasu o charakter strany

Letos je tomu 25 let od založení KSČM. Byl jste u toho. Jak to tehdy bylo?

Proces zrodu KSČM jsem prožíval zdola. Po nuceném rozpuštění KSČ v březnu 1990 jsem se přihlásil v základní organizaci v místě bydliště, byl jsem zvolen do výboru a delegován do tvořeného Místního výboru Brno-sever. Zrod KSČM jsem uvítal. Chápal jsem jej jako diferenci od skutků, za které byla KSČ oprávněně kritizována, ale současně jako setrvání na principech práce důsledné levice. Neznal jsem, jaké vlivy měl ze Slovenska Weiss, který v podstatě rozbil KSS.

V tomto smyslu jsem se angažoval v místě bydliště. S městským výborem jsem kontakty neudržoval. Neměl jsem důvěru v tehdejšího předsedu, kterého jsem znal z VUT jako velmi liknavého předsedu SSM.

Navíc po ztrátě zaměstnání učitele ÚML na Vysokém učení technickém v Brně jsem pro »doplnění kvalifikace« začal pracovat jako topič plynové kotelny. Průběžně jsem žádal o zaměstnání na 56 místech, všude jsem byl jako pětapadesátiletý a bez řemesla odmítnut.

Čím jste se vy osobně zabýval před Listopadem a v oné době?

Krátce odpovědět na první část otázky je velice těžké, mimo jiné proto, že vše, co následně uvedu, jsem nedělal především pro svůj prospěch.

Úvodem. Byl jsem upřímně přesvědčen, že socialismus je společenský systém, který může perspektivně zajistit občanům prosperitu, demokracii a plnou svobodu. Bez ohledu na to, že od sedmdesátých let se úporně drželi moci lidé, schovaní za neměnné floskule, posvěcené Poučením i Závěry XIV. sjezdu KSČ. Nebyl jsem v KSČ ani kvůli Indrovi, Biľakovi a dalším nahoře, ani jejich upřímným nebo prospěchářským následovníkům odshora až dolů. Bylo tím vylito s vaničkou i dítě.

Po absolvování Filozofické fakulty UJEP (obor filozofie–historie) jsem postupně obhájil doktorskou dizertaci z filozofie a o něco později kandidátskou práci k problematice poválečných mezinárodních vztahů a jejich vývoje v širších souvislostech (1975).

Vývoj mezinárodních vztahů byl trvalou součástí mého dalšího odborného růstu. Roku 1988 jsem byl po habilitačním řízení na UJEP jmenován docentem v oboru obecná historie a mezinárodní dělnické hnutí (MDH). Od roku 1980 jsem pracoval na Ústavu ML VUT Brno, přednášel jsem především dějiny MDH. Od roku 1976 jsem vykonával funkci vedoucího lektorské skupiny KV KSČ Dějiny KSSS a Sovětského svazu. Trochu jsem publikoval v měsíčníku KV KSČ, zejména statě z mezinárodních vztahů.

Po vypuknutí přestavby v SSSR a vlně různých názorů na historii jsem intenzivně studoval historické časopisy SSSR, publikace získané ze sovětského konzulátu i další materiály. Snažil jsem se pochopit objektivní podstatu popisovaných historických témat. V řadě besed – za velkého zájmu – v okresech bývalého Jihomoravského kraje jsem hájil tento přístup.

Značnou část společenské aktivity jsem věnoval činnosti v ČSTV. Nejprve, od roku 1970, v Krajském svazu ledního hokeje a od roku 1974 v KV ČSTV, kde jsem byl zvolen za člena předsednictva a předsedu politickovýchovné komise. Prožil jsem neopakovatelné poznání při účasti na obhajobách vzorných tělovýchovných jednot (TJ) i oddílů, od malých obcí až po velké TJ. Trenéři, cvičitelé i funkcionáři veřejně obhajovali svoji práci s mládeží, pro obec či podnik. Pokud v tom byl formalismus, tak jenom nepatrně.

V této funkci jsem také zodpovídal za přípravu spartakiádního průvodu Jihomoravského kraje (JMK) na třech spartakiádách (1975, 1980 a 1985). V pětisetčlenném celku jsme se snažili ukázat hospodářskou i kulturní úroveň JMK. Mimo jiné ochotně přijali opakované pozvání k účasti národní umělci Květa Fialová, pan Galuška a další umělci, ale i vynikající pracovníci. Taková je pravda o »nucené« účasti na spartakiádách. Nejen v průvodu, ale zejména ve skladbách (například žen), kdy zájem převyšoval možnosti účasti v Praze.

Po příchodu na VUT (1980) jsem se zapojil do činnosti ROH, roku 1982 jsem byl zvolen do závodního výboru na elektrofakultě (EF). Pracoval jsem tam až do roku 1989. Roku 1984 jsem byl zvolen předsedou ZO KSČ na EF, funkci jsem vykonával do roku 1988 a poté jsem byl navržen a zvolen za člena celoškolského výboru KSČ na VUT v Brně. Svojí angažovaností jsem se snažil pomáhat rozvoji společnosti, v jejíž perspektivu jsem upřímně věřil.

A jak to bylo kolem listopadu 1989?

V pondělí večer, po 17. listopadu, na jednání celoškolského výboru jsem vyzval jeho členy, abychom se druhý den rozdělili a navštívili stávkující studenty a vedli s nimi diskusi. Nikdo mě nepodpořil. Šel jsem proto sám do posluchárny, kde se již v pondělí na Jiříkovského ulici shromažďovali studenti. Bylo plné nádvoří, schodiště do čtvrtého patra, několik set jich zaplnilo posluchárnu.

Požádal jsem o slovo. Snad mysleli, že je podpořím. Já jsem naopak upozornil na důsledky této revolty, včetně nezaměstnanosti, sociálního rozdělení společnosti, až po nebezpečí rozdělení ČSSR. Hvízdali, vypínali mikrofon, masově nesouhlasili. Jen asi 10-15 jich za mnou přišlo a projevilo souhlas.

V následujících týdnech jsem navštívil několik aktivů studentů na kolejích, kde se diskutovalo, samozřejmě proti KSČ a SSSR, o různých problémech. O Jaltě a Postupimi, o velmocenské politice SSSR, jeho agresivitě, o roku 1968 atd. Snažil jsem se vnášet do těchto debat objektivní hledisko. Odcházel jsem ale vždy s pocitem marnosti.

Vznik KSČM jsem přivítal, četl jsem Naši pravdu. Přivítal jsem i vyjádření sebekritiky k negativním jevům v minulosti. V červnu jsem začal pracovat jako topič v kotelně, přemýšlel, co bylo a co bude, a obával se možné havárie ve špatně udržovaném zařízení.

V čem se nová strana lišila od bývalé KSČ? Bylo to jen v názvu?

Název byl důležitý, uvedl jsem již výše, v činnosti ZO i místního výboru byla patrná otevřenost, ale také hledání odpovědí na řadu otázek.

Po komunálních volbách v Zastupitelstvu místní části Brno-sever jsme byli čtyři z pětatřiceti a pocítili jsme politickou zlobu, ale také nekompetentnost nových politiků a jejich snahu co nejvíce získat. Bránili jsme, ovšem marně, zbourání sochy Julia Fučíka, rušení mateřských škol, nezájem o zásobování. Trh měl všechno vyřešit.

Jako zastupitel jsem často navštěvoval členské schůze ZO KSČM. Členové byli zvědaví, já jsem čerpal z jejich názorů a znalosti místa. Členské schůze byly živé, aktivní a otevřené.

Pro mne se stal důležitým podzim 1991. Předseda městského výboru Trubelík odstoupil a hledal uplatnění v ČSSD. Připravovala se volební konference a volba nového předsedy. Aniž jsem k tomu dal podnět, na místním výboru bylo navrženo, abych kandidoval. Řada jeho členů znala moji předchozí činnost a přemlouvali mne. Koncem listopadu jsem byl zvolen, byl jsem vržen do nového prostředí, do práce s lidmi, které jsem dobře neznal, navíc ve složité společenské situaci. Jako první úkol jsem přijal dobře poznat činnost ZO KSČM a celé organizace. Záhy přibyl další, nutná potřeba rozvíjet ideově politickou práci.

Na dveře klepaly volby 1992. Navázali se mnou kontakt z vedení Strany demokratické levice. Lotar Indruch, Víťa Čech a Marie Novotná. Vznikla myšlenka volební koalice. Předseda KSČM Jiří Svoboda se myšlenky aktivně chopil a v Brně byl založen Levý blok jako koalice pro volby 1992. Ve volbách se osvědčil, o rok později však byl zneužit v kampani, při které šlo znovu o charakter strany.

Krajská rada jako volební štáb sestavila kandidátky, byla pořádána okresní shromáždění. Levý blok byl oficiálně vyhlášen na celokrajském shromáždění na stadionu v Rondu, který jsem osobně zabezpečoval a organizoval. Stadion byl plný – osm tisíc účastníků.

V předvolební kampani v Brně jsme připravovali veřejné členské schůze. Diskuse se točily okolo programu, ale zejména osudu ČSFR, kdy Mečiar na Slovensku řinčel suverenitou Slováků, plzeňský JUDr. Kalvoda (ODA) byl připraven postavit na hranicích se Slovenskem tanky, své konal i Havel, kterého neměli na Slovensku rádi, a Klaus s jeho představou »reformy«.

Byl jsem zvolen do Federálního shromáždění ČSFR, do Sněmovny lidu. Vlastně jediným tématem tam bylo uhájit celistvost republiky nebo nedopustit její rozbití.

Zde se chci zmínit o důležité iniciativě levicových poslanců, zastánců celistvosti republiky. Dvakrát jsme se sešli ve Slušovicích, pozvala nás kolegyně Marie Kristková. Při druhé schůzce asi 30-35 poslanců z ČR i ze Slovenska byla ustavena užší komise (předsedou zvolen Miloš Zeman), jejímž členem jsem měl tu čest být. Ta vypracovala návrh na ustanovení konfederace. Návrh přednesl Miloš Zeman na plénu FS ČSFR, byl odhlasován, ale nic dalšího se již nekonalo. Mezitím se sešli Klaus s Mečiarem ve vile Tugendhat a bylo rozhodnuto. Přesto je užitečné tento pokus zaznamenat. Byla to reálná cesta, jak žít nadále ve společném státě. Žádný z poslanců KSČM pro rozdělení nehlasoval, samotný akt hlasování byl nedůstojný, návrh prošel v obou komorách o dva hlasy (ty byly koupené), pravice po oznámení výsledku řvala a vyskakovala z lavic jako na fotbale.

Když se díváte zpět na oněch 25 let činnosti strany, jak je hodnotíte?

Byl to především zápas o charakter strany, zejména po II., kladenském sjezdu před Prostějovem. Nešlo jen o změnu názvu bez slova komunistický, ale i cestu dvojitého názoru jako na Slovensku.

KSČM si trvale udržuje silnou pozici ve volbách, má stále důvěru až 14 procent voličů. Udržela si, opět přes různé pokusy to změnit, charakter masové strany opřené o členskou základnu a sympatizanty. Zaujala prozíravý postoj k utváření tzv. evropské levice v Evropském parlamentu, nestala se členem (to by mohlo ohrozit její suverenitu), ale rozhodla se s touto levicí spolupracovat.

Snaží se v rámci ústředního výboru v komisích rozvíjet teoretickou a analytickou činnost v celé řadě oborů. Po složitých jednáních byl vypracován dokument Socialismus pro 21. století. Bohužel poslední sjezd jej nepřijal, ani nestanovil další postup. Škoda. Byl to materiál, který vzbudil pozornost i v dalších komunistických a levicových stranách.

Vidím ale současně velký problém. Je jím dostatek mladých členů a potažmo funkcionářů pro funkce ve straně i na veřejnosti, ale také jejich praktická a ideově politická příprava. Musíme jim dát šanci se uplatnit a také je připravit.

Klub společenských věd, pobočka v Brně, podle příkladu Středočeského kraje zorganizoval a vedl školení mladých (vůdčí osobností je v této činnosti A. Štofanová). Bohužel zájem OV KSČM významu akce neodpovídá. Vypadá to tak, že letos nebude otevřen první ročník a doběhne pouze druhý. Absolventi se v kurzu seznámili se základy marxistické teorie i se zkušenostmi z politické práce.

Mělo by se pokračovat v získávání mladých zpřístupněním funkcí, bez toho k nám nepůjdou, a navozením vhodné a reprezentativní ideově politické přípravy – marxistické. Jinak mladí podlehnou tlaku současnosti, každodennosti, a mohou sklouznout k pravicové i levičácké krajnosti.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.5, celkem 115 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


tomasklima162
2015-10-13 01:22
"KSČM si trvale udržuje silnou pozici ve volbách, má stále
důvěru až 14 procent voličů." Čím to je, že po roce 1989
komunisté ve volbách nedosahují 99,98%?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.