Rozhovor s novinářem a spisovatelem Jiřím Stanem

Mé první reportérské a novinářské kroky

Jste novinář ještě »staré gardy«. Jak jste se k novinám vůbec dostal?

Budete se divit. Tím, že jsem je založil. Byly to ručně psané noviny, zvané Oběžník, o osmi stranách formátu A4. Pokusil jsem se v páté třídě reálného gymnázia, kvintě, reagovat na germánský zákaz vyučovat dějiny české literatury a zbavit tak budoucí inteligenci paměti a hrdosti na nejvýznamnější etapy českého národního života. Oběžník skončil druhým číslem výchovnou fackou mého oblíbeného profesora – češtináře s komentářem: »Ty troubo, už nevíš, co provedlo gestapo na píseckém gymnáziu s takovými vlastenci, jako jsi ty?« Později jsem si to přečetl u Jana Drdy v povídce Vyšší princip.

A kde jste v prvních časech své novinařiny působil?

Cestu k novinám jsem našel, díky svému sklonu, okamžitě, jakmile se 5. května 1945 objevila Nová svoboda jako orgán KSČ pro Moravskoslezský kraj. K tomuto deníku mě přivedla sdělovací vášeň podílet se s druhými o to, co člověk cítí, co ho vzrušuje, co mu působí radost nebo co ho zlobí, znepokojuje. Se ctižádostí pomoci tomu, co se po kruté válečné době probouzelo, zařadit se veřejně mezi ty, kteří vzali na sebe úkol uskutečňování velké sociální myšlenky.

Byl jsem proto mezi mladými nadšenci, kteří hned 1. června zakládali týdeník krajského výboru KSČ v Ostravě, jemuž jsme dali, jak jinak, název Nástup. To byl první křest, který rozhodl o mém dalším osudu. Dobrou praxi jsem pak získal v Nové svobodě, kde jsem během vysokoškolského studia téměř každé letní a zimní prázdniny pracoval jako elév. Tam jsem začal vlastně své první reportérské kroky.

Bylo velkou škodou, že život Nástupu skončil v listopadu 1946. To jsem právě začínal studia na filozofické fakultě předměty v sociologii, později se předmět přejmenoval na společenské vědy, dále psychologii a historii. Toto studium jsem považoval za základ vzdělávání pro žurnalistiku.

Později jsem v novinovém kiosku na fakultě objevil zajímavý časopis s názvem Vysokoškolský předvoj. Byl to týdeník, časopis okresního vysokoškolského výboru komunistické strany. Dělali ho vesměs vysokoškoláci z různých fakult. Objevil jsem se neprodleně v redakci. Sídlila v Růžové ulici v Praze 1, ve čtyřpatrovém domě, který je už dávno zbourán. Přivítali mě (šéfredaktorka Jiřina Trojanová) jako neplaceného brigádníka, podobně jako dnes velmi známého Zdeňka Mahlera, a přijali na místo odpovědného za kulturní rubriku.

Po zániku Předvoje a po konečném studiu jsem přesedlal na nakladatelskou činnost a stal se v dubnu 1950 spoluzakladatelem vědeckého marxistického nakladatelství Rovnost, později šéfredaktorem, abych převzal tuto funkci po Josefu Císařovském, který povýšil. (Neplést si název Rovnost se starou brněnskou Rovností, která byla zrušena.)

Co vlastně tehdejší novinář zachycoval?

Na tuto otázku bych odpověděl velmi stručně. Vše - problémy, úspěchy, nedostatky, zkušenosti, zanícení a hrdinství pracujících při výstavbě nového uspořádání společnosti, iniciativy lidí, na kterých ležela hlavní tíha tohoto úkolu vytváření nových vztahů k práci i samotných lidí mezi sebou.

Vzpomínáte si na některou z vašich tehdejších reportáží?

Vzpomínám na dva významné příběhy z padesátých let. První se udál v září 1948, kdy jsem o prázdninách brigádničil, už jako poněkud zkušenější reportér, v Nové svobodě. Šéfredaktorovi Neulsovi se doneslo, že na Dole Jeremenko se nějaká mládežnická skupina chopila iniciativy nepromeškat na směně, čili šichtě, ani minutu pracovní doby. Byla to reakce na oblíbené, ještě z dob války, tradované posedávání na střeše pod rubáním, než se parta rozhodla vlézt do sloje. Tak se proseděla i hodina. Udržováním této tradice prosluli z většiny staří havíři. Neuls mě tam poslal, abych zjistil, co se vlastně na šachtě děje. Mladí si na řediteli vynutili pro sebe samotnou sloj, což byla sloj Natalie.

Třináct svazáků, parta, která se překřtila na úderku, pod vedením předáka Myšanka a iniciátorů bratrů Bořuckých, se pustila do díla a už za dva týdny dokázala zvýšit téměř dvakrát výkon. Když nikdo nezabral, úderníci vyzvali silnou partu »starých« z vedlejšího rubání k týdenní soutěži o výkon. Samozřejmě, zkušení borci se nehodlali dát zahanbit a úderce to, jak se patří, natřeli. Zvláště poté, co jsem před soutěží uveřejnil reportáž Třináct mužů proti Natalii. Skutečné fortele, na rozdíl od »těch usmrkanců«, znali oni lépe.

Tady už přeskočím dobu, v níž výzva úderky zabírala. V lednu 1949 bylo na Jeremenku už sedm úderek a v celém revíru 320. Reportáže o údernickém hnutí jsem zařadil do knihy s blokem v ruce.

Navazující událost se odehrála o rok později na šachtě Trojice, kde se stal hrdinou svazák Jaroslav Miska, pozdější generální ředitel OKD. Jeho objev se už netýkal mařeného času, ale přímo metody těžby, kterou Miska nazval cyklickou. O jeho vzrušujícím a téměř dobrodružném životě, osobní mstě a unikání okupantům, vězení a nakonec koncentráku za polárním kruhem jsem napsal téměř stostránkovou reportáž, která vyšla v roce 1961 v knize Lidé se Zlatou hvězdou.

Jste ale i spisovatel. Napsal jste nemálo jiných knížek. Kolik a o čem?

V podstatě o tomtéž, oč mi šlo psaním v reportážích z domácího prostředí. O životě lidí, o jejich současných i historických zápasech za sociální pokrok, o jejich rozhodnutích, jaké místo chtějí v přínosu pro dnešek i budoucnost zaujímat.

Byl jste i zahraničním zpravodajem. Ve kterých zemích jste byl? Nemůžete nám, byť třeba na nějakém příkladu, který jste zachycoval, svůj tamější pobyt přiblížit?

Tak to je otázka na román. Byl jsem dvakrát v Bulharsku, v šedesátých a sedmdesátých letech, celkem šest let. Kromě hlavní země jsem měl na starosti i Rumunsko, Turecko a Kypr. Zachycoval jsem totéž, co doma, samozřejmě s jiným koloritem a atmosférou, měl na paměti vše, čím jednotlivé země v tisíciletých historických epochách procházely.

Totéž se týká i desítek krátkodobých služebních i soukromých cest po čtyřech kontinentech zeměkoule. To vše jsem zaznamenal ve dvou cestopisech o Bulharsku a ve čtyřech o ostatních koutech světa – od Japonska a Číny přes Indii, Blízký východ, severní Afriku, celou Evropu až Kanadu a Brazílii.

Ty konkrétní případy jsou popisovány v mých cestopisech. Jeden z Bulharska mi byl zvláště blízký. Vláda se rozhodla vybudovat odvážnou hydrokaskádu na jednom příkrém svahu Rodop, Belmeken–Sestrimo, jehož elektrárna měla zásobovat velkou oblast a voda měla dávat závlahu tisícům hektarů půdy. Rád jsem za stavbaři jezdil, už proto, že na stavbě pracovalo několik československých montérů-specialistů. Z toho lze usoudit, jak vznikaly všechny mé romány. Opíráním o skutečnosti, ať šlo o romány Na březích Ostravice, Případ Rodopy, Rozsudek, Partyzán Mitko, Křížová cesta tří františkánů.

A pak dva případy, do jisté míry svým paradoxním vyzněním související. Jistou dobu v šedesátých letech byl známý náš fotbalový hráč Slavie Rudolf Vytlačil, trenérem bulharského mistra Levski Sofia. Když dostal Levského třikrát po sobě na špici ligy a národní mužstvo na mistrovství světa, masy proudily okolo budovy československého velvyslanectví a nadšeně skandovaly »Treňor česki, vyhrává s mančaftem Levski«.

Druhá demonstrace se kolem budovy konala rovněž ve stejném desetiletí, kdy letadlo ČSA ve špatném počasí při letu ze Sofie do Prahy narazilo do vrchů Javorníků a pohřbilo všechny cestující, mezi nimiž byla jedna z nejpopulárnějších sólistek opery národní umělkyně Katja Popova a populární generál Bačvarov, hrdina partyzánského odboje proti domácím fašistům a německým okupantům. Strašlivě hanlivá slova a pobouřené skandování na adresu naší republiky nelze opakovat ani po letech.

Na jaké své materiály jste dodnes pyšný?

Na to je těžko odpovědět, když počítám, že jsem napsal na dva tisíce reportáží. Těch, které bych měl preferovat, se tlačí o připomínku mnoho. Určitě jsou to ty, za které jsem byl oceňován v každoroční Fučíkově soutěži. Byla to například reportáž či spíš soudnička, kdy se mi podařilo, na základě zoufalého dopisu do Rudého práva, dostat z vězení lidi, kam je dostala parta nejvyšších hodnostářů okresu – vedoucí tajemník OV KSČ, okresní prokurátor, generální ředitel velkého železářského kombinátu a předseda celozávodního výboru strany. Spikleneckým obviněním dostali za mříže tři poctivé pracovníky, mezi nimi nadaného a úspěšného zlepšovatele, aby zneviditelnili své máslo na hlavě. Zápas o tyto lidi trval více než rok s obviněním, že jsem svou reportáží pošpinil dobré jméno strany. Dobré jméno si strana zachovala, když se mi podařilo s pomocí krajských orgánů a tehdejšího státního úřadu pro vynálezy a patenty dosáhnout zrušení rozsudku a obnovu řízení, v němž poctivost vyhrála a nekontrolovatelní okresní vládci odešli se zaslouženou »výslužkou«. Tím odpovídám i na dnešní nehorázné lži, že masmédia za socialismu nesměla kritizovat.

Tento případ mi posloužil jako klíčová kapitola mého románu Rozsudek.

Psal jste i o zajímavých osobnostech. O kterých například?

Už jsem připomněl hrdinu socialistické práce Jaroslava Misku, k němu bych připojil další »hrdiny« Otakara Bořuckého, Aloise Gavlase, oceláře Hocka, překopáře Sakmara, valcíře Kalabuse, havíře Žabčíka, který se svou partou překonal světový rekord v kombajnové těžbě slavného Stachanova. Dále mistra těžby z Mostecka Graifa. Patří k nim na čelném místě brusič Hamr, který byl autorem nové technologie tvarového broušení na světě, jímž naradil embargo, které v padesátých letech na nás uvalili světoví kapitalisté. Vymýšlel jeden patent za druhým, aby se mohl těm ze Západu vysmát.

Vedle těchto a jiných slavných hrdinů mezi vynikající lidi patřili i lékaři–neurochirurgové, hrdinové socialistické práce akademici Zdeněk Kunc a R. Petr a další desítky vědců, vynálezců, projektantů odvážných staveb.

Vyjmenoval jsem je, ač hrstku ze dvou set, které mám ve svých blocích. Nesmíme na ně zapomenout, když v dnešku jsou nám dáváni za příklad jiní »hrdinové«, k nimž patří i vrazi. Připomínám je, otřesen skutečností, jak noví vládci mažou z paměti národa jedny z největších osobností našich dějin, jak obracejí naruby skutečné hodnoty a nahrazují je brakem, aby zatajili před mládeží vzory, od nichž by se mohli učit.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.7, celkem 67 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.