FOTO - Pixabay

Občané ČR nejsou xenofobní

O České republice se říká, že Češi nechtějí ve svém středu cizince, nemají rádi migranty a do budoucnosti mezi sebou další cizince nechtějí přijímat. Skutečnost je poněkud jiná, například ve velkých prodejních centrech vidíme, že nás obsluhují především cizinci. Přicházejí ze střední a východní Evropy za lepším. Toto vlastně odráží českou skutečnost.

V číslech a faktech je následující. Česká republika měla 10 538 tisíc obyvatel, z toho 449 tisíc cizinců (2014). Z těchto počtů je 120 tisíc u Ukrajiny, 60 tisíc Vietnamců, 35 tisíc Rusů a pro srovnání sedm tisíc občanů USA.

Celkově je v ČR na padesát různých národností. Mírně převažují muži (57 %) nad ženami a 39 % cizinců pochází z 28 zemí EU. Není tedy pravdou, že česká populace jako taková je etnicky stejnorodá, s malým počtem cizinců.

Zajímavá situace je v Praze, kde oproti celé republice je podstatně vyšší koncentrace cizinců. Je-li celorepublikově cca pět procent cizinců, pak v Praze žije 36 % ze všech cizinců v ČR a tvoří tak 13 % pražské populace. Rozdíly jsou i podle pražských obvodů, například v pražské city je evidovaných cizinců více než 20 % z obyvatel dané čtvrti.

Z dlouhodobého hlediska soužití s cizinci v České republice nikdy nepředstavovalo závažnější problém. Samozřejmě, že oproti Praze je v malých městech a obcích cizinců daleko méně. Je to dáno především ekonomickými podmínkami, možnostmi získání práce i vyšší finanční náročností spojenou s pořízením bydlení apod. Ale jak ukazují zkušenosti například ze středočeského regionu, v mnoha obcích funguje zásobování základními produkty jen díky našim vietnamským spoluobčanům, kteří provozují místní malé prodejny.

Shrnuto, česká realita je daleko různorodější, než se může zdát z pohledu zdálky. Nelze ale v žádném případě vyvozovat závěr, že by byla jiná nebo horší než ve většině Evropy. Ve středoevropském prostoru, a samozřejmě i v ČR, hrají významnou úlohu i historické souvislosti. Chtěl bych tuto část uvést citací: »Kolik historického analfabetismu se dá natěsnat do jediné analogie,« říká Tony Judt, britský historik a veřejný intelektuál. A tak reagoval na názor, který v podstatě říká, že by si občané našeho regionu měli vzpomenout na pomoc západních států emigrantům z východní Evropy v roce 1968 a že by za to měli být vděčni.

Jak to bylo?

Celková emigrace z Československa (1948-89) činila 250 tisíc občanů, z toho 80 tisíc odešlo v letech 1968-69, 140-150 tisíc opustilo ČSSR v období 1969-89. Specifikum migračního proudu spojeného s rokem 1968 bylo, že v něm 24 % tvořily děti a 41 % mladí lidé ve věku 16-31 let. Sociální složení bylo různorodé: reálné a potenciální oběti socialistického zřízení; lidé, kteří neviděli dostatečnou perspektivu v socialismu po intervenci Varšavské smlouvy; ryze ekonomičtí emigranti; spíše intelektuálové. Odchody se týkaly hlavně velkých měst, Prahy, Bratislavy. Specifická skupina byla tvořena těmi, kteří byli násilně vystěhovaní v polovině 70. let. Byli to ti, kteří tvořili oponenturu normalizačnímu zřízení a mnozí ani nechtěli odejít. Byli to například intelektuálové, i levicoví, spisovatelé, další umělci, disidenti apod. Odcházely i určité skupiny, které spojoval například židovský původ (z vědy, kultury).

Další zvláštností byla skupina tvořená takřka půlmilionem lidí, kteří nuceně museli opustit KSČ při tzv. výměně stranických legitimací a s vysokou mírou pravděpodobnosti museli předpokládat různé formy postihů či minimálně komplikace svého sociálního, ekonomického i politického rozvoje. Ti odcházeli minimálně a určitá část se po roce 1989 ke komunistickému hnutí a do KSČM vrátila, popř. se aktivně na její činnosti podílela. Hodnocení emigrace po roce 1968 nebylo jednoznačné. Nezanedbatelná část čs. populace nebyla proti socialismu jako takovému (více než 10 % dospělých občanů byla v komunistické straně), z tohoto hlediska je třeba i hodnotit tuto emigraci a nepříliš pozitivní vztah přinejmenším části populace k ní. A ani v disidentském hnutí hodnocení posrpnové emigrace nebylo a není jednoznačné.

»Emigrace 68« se také stala součástí studené války. Ti, co odcházeli, procházeli důsledným a podrobným filtrem všech příchozích do »svobodného světa«, které prováděly složky, jako je CIA.  Emigranti museli podat informace o sobě i svém českém okolí a byl to významný zdroj státo-bezpečnostních poznatků. Byla prováděna programovaná alokace těchto lidí do přijímajících zemí, někteří museli čekat na vyřízení »pasu« i více než rok v uprchlických zařízeních (např. Treiskirchen) a za přísné evidence. Byla to zlatá doba pro tajné služby. Docházelo k umisťování tajných agentů na obě strany tehdejší fronty studené války, kdy se využíval spontánní pohyb velkých skupin lidí. Bylo by velmi naivní očekávat, že nyní to bude jinak (při každé nekontrolované migrační vlně) a že řídící pracovníci všemožných tajných služeb nevyužijí příležitosti k dislokaci svých agentů, když jsou evropské dveře tak široce otevřené.

V historických reminiscencích by stála také za připomenutí čs. emigrace 1938-39. Tehdy odcházeli mladí muži, odcházeli bez rodin, které nechávali doma v nejistotě, ale jejich cílem bylo bojovat proti nacismu. Polsko, Francie je přijaly velmi chladně. Nechtěly si to rozházet s Hitlerem. Francie je poslala do Cizinecké legie pacifikovat kolonie a teprve, když bylo zle, tak je pozvala na obranu země. V Polsku, následně SSSR, tito muži prošli tábory, a pak teprve byli zapojeni do boje a nesmazatelně se zapsali nejen do čs., ale i evropské historie protifašistického odporu.

Složitě se vysvětluje českým občanům, že mnozí syrští mladí muži opouštějí své rodiny a zanechávají je na pospas IS, aniž se chtějí postavit na jejich obranu. Připomenu řeckou imigraci na počátku 50. let, kdy 12-13 tisíc Řeků postižených občanskou válkou, včetně řady sirotků, přijala Československá republika a pomohla jim přežít i se vzdělávat. U nás žila i velká komunita španělské imigrace (do poloviny 60. let), která musela utéci před Frankovým režimem. Jednalo se o příslušníky levice okolo Dolores Ibárruri a Santiaga Carrilla. Od 60. let přicházeli občané Vietnamu v době vietnamské války, kteří se zde vzdělávali, a řada z nich pak u nás zůstala a dnes tvoří jádro vietnamské komunity v České republice. Po roce 1989 v souvislosti s válkou v Jugoslávii jsme přijali až třicet tisíc běženců, kteří u nás našli dostatek porozumění a přijetí.

Uprchlíky stvořil kolonialismus

Další část se týká některých politických souvislostí současné migrace a jejího českého levicového hodnocení. Výchozí myšlenkou, rezonující přinejmenším významnou částí české levice, je to, co říká Václav Bělohradský, působící od roku 1970 v italské emigraci, nyní profesor univerzity v Terstu: »Morální povinností Evropanů je uprchlíkům pomoci, protože jsme jejich utrpení způsobili kolonialismem a následně majdanizací mezinárodní politiky, která rozvrátila státy Středního východu. Řešením této krize není integrace milionů stateless people do evropských států, ale rozhodné ukončení krvavé sezóny majdanismu a euroamerického mezinárodněpolitického inženýrství.«

Je třeba vysvětlit, co znamená majdanismus. Je to »nezodpovědné eurocentrické zkreslování historického kontextu států, do jejichž politických systémů Západ zasahuje«. Dále Bělohradský říká: »Majdanismus vyznačuje zaprvé pojetí demokracie jako (na náměstích) zjevené ‚vůle lidu k demokracii‘, která legitimizuje intervenci Západu; a zadruhé totální podcenění historických podmínek ustavení a fungování demokratických režimů.«

Tady je třeba hledat, proč najednou máme ty problémy, které dnes máme. Důsledkem toho mj. je dle Bělohradského »nezastavitelný rozklad levice a každé ideologie alternativy ke statu quo (neoliberální koncept kapitalistické globalizace) a také rostoucí neschopnost poučit se z krizí, které jsou důležitými nositeli informací… Myšlení pomocí alternativ je hluboce zakořeněné v evropském pojetí světa, absence alternativy vyvolává úzkost. Majdanismus je funkčním substitutem víry v dějinné alternativy. Je to ideologie, k níž se Západ upíná, aby unesl ekonomickou globalizaci, která žádnou alternativu nepřipouští. Všechny její krize končí vždy posílením těch sil, které ji způsobily«. Bohužel evropská levice jako hnutí, ne jen jako politická strana, si toto dostatečně neuvědomuje a nereflektuje tyto klíčové aspekty.

Jak je to ve střední a východní Evropě? Tato část Evropy není pouhou částí celku bez vlastních specifik. Ta se projevují různě: od velmi malých a ve svých projevech nepodstatných specifik, až po »roztržku« s významnými politickými důsledky a souvislostmi. Odvolávám se na myšlenky Veroniky Sušové-Salminen, české levicové historičky žijící a působící ve Finsku. »Uprchlicko–imigrační krize pak otevřela tuto nejednotu mnohem konkrétněji: ve staronové rozdělení mezi Východem a Západem.« Toto je další významný politický moment, který není výsledkem »migrační krize«, ale naopak přístup k této krizi je výsledkem tohoto vzájemného nepochopení Západu a Východu a vnitřních souvislostí. Pokud si toto nebudeme uvědomovat, vždy skončíme ve slepé uličce. Migrační krize dosud skrytou skutečnost pouze zviditelnila. »Přístupová strategie k ‚Východní Evropě‘ nikdy nebyla rovným a symetrickým procesem. Proces rozšíření EU na východ pokračoval… pod vlajkou semi-periferie. Následně byl tento region vystaven neomezené a brutální globalizaci na politické, kulturní a ekonomické úrovni. Model transformace s pevně zakořeněným neoliberalismem přivodil relativně netušené sociální nerovnosti, kriminalitu, chudobu, nezaměstnanost, sobecké naplňování osobních zájmů a konzumně směrovanou demokracii,« říká Sušová-Salminen.

My v Evropě (ani v levici) vůbec nemluvíme o tom, že uvnitř EU máme řadu faktických ekonomických migrantů a nemluvíme o nich proto, že jde formálně o občany EU. Jestliže máme například v Bulharsku celé regiony, kde lidé ve vesnicích musí žít za 100 euro měsíčně, pak se nemůžeme divit, že v západních metropolích potkáváme naše euro-spoluobčany žebrající o peníze a přicházející z členských zemí EU. To vše se samozřejmě promítá i do chápání migrační krize a jejích dopadů na myšlení lidí ve »východní« části EU, kteří jsou postiženi již tak podstatnou chudobou. Migrační krize ukazuje, že krize v semi-periferii vždy znamená i krizi v centru. To platí i pro levicové hnutí. Krize v levicových strukturách semi-periferie je odrazem krize v levici jako celku, její nedostatečné a nepřesvědčivé vize.

Migrační krize odráží a zviditelňuje krizi v přístupu české populace k evropské integraci a EU. Podívejme se na českou aktuální situaci. Vztah veškeré české populace k EU se v čase vyvíjel. Od maxima počátkem roku 2009 (součet kladných a převážně kladných odpovědí na otázku spokojenosti s členstvím v EU téměř 70 %); od dubna 2011 nikdy nepřesáhl 50 % a dnes je spokojeno s EU necelých 40 %. Nad 50 % spokojenosti s EU jsou příznivci TOP 09 a ODS s KDU-ČSL. Převaha odmítajících EU je u stran ANO, ČSSD (38 %), KSČM (16 %).

Názory neprodáme

Graf č. 1 níže ukazuje, jak by dopadlo referendum o vstupu do EU, pokud by se konalo koncem roku 2015. Pro vstup by bylo pouze 38 % českých občanů, nejlepší výsledek byl v roce 2011, kdy pro bylo 59 % Z údajů je vidět, že negativní postoj k EU není výsledkem dopadů »migrační krize«. Je to výsledek toho, jak se promítla ekonomická krize do myšlení občanů, jak to evropské neoliberální elity s Evropany v oné krizi »sehrály«. Na krizi totiž vydělaly právě tyto elity a zaplatili to všichni ostatní Evropané. To se odráží v občanských názorech.


Je třeba odmítnout naivní představy některých představitelů EU, že prostřednictvím omezování dotací EU lze ovlivnit postoje lidí v ČR. Ukazuje to na neznalost situace i mentality. Mnozí občané mají pocit, že do EU platí více, než dostávají (i když to není pravda), a dále v prostředí, kdy mnoho evropských prostředků mizí v korupčních kanálech, lidé nemají pocit, že by se omezení dotací na jejich životě podstatněji promítlo. Lidé nechtějí za »evropský peníz prodat své názory«. Ve vztahu k ČR to není tak podstatné, ale postavit si proti EU polskou populaci, občany strategického evropského státu, to by bylo daleko nebezpečnější.

Zajímavou vypovídací hodnotu má i odpověď na otázku, zda je reálné vytvoření »evropského národa«. V průběhu doby došlo k poklesu, ale nikdy nepřevažoval názor ve prospěch »evropského národa«. Před deseti lety si ho dovedlo představit 31 %, nyní pouze 17 %.

Vrátíme-li se k problematice migrantů, je zajímavé zkoumat, jak se čeští občané staví k uprchlíkům a islámu. O tom vypovídá graf č. 2.


Je vidět, že sice převažuje strach z uprchlíků, ale daleko větší je obava z islámu (83 %). V druhém případě již nejde o uprchlíky, ale o lidi vyznávající určité náboženství bez ohledu na to, zda do země přišli. Kde toto vzniklo? Je to výsledek hloupé protiislámské propagandy G. Bushe jr. a jeho okolí po »září 2001«. Je to propaganda vycházející z geostrategických úvah. A přidáme-li k tomu různé přístupy k islámským zemím, kdy je rozdělujeme na »hodné«, jako je Saúdská Arábie, státy Zálivu, a ty ostatní »darebácké«. A také to, že se třeba fakticky nesmí ničit export ropy z IS.

Důležitý je i postoj české veřejnosti k důvodům příchodu imigrantů a z jakých důvodů jim umožnit pobyt v ČR. Důvody, kdy převažuje souhlas, jsou: studium a vzdělání, kvůli válce, hladomoru, přírodním katastrofám, sloučení rodin. Méně než polovina souhlasí u důvodů, jako je pronásledování z náboženských, rasových a politických důvodů (46 %), podnikání, zaměstnání (29 %) a »kvůli tomu, že se jim u nás líbí« (24 %). I toto rozložení názorů svědčí o tom, že česká společnost není principiálně proti příchozím a je připravena je v sobě integrovat, ale že významnou roli hrají i důvody, která vede imigranty k příchodu do ČR.

Jde také o to, jak média prezentují příchozí a důvody, proč do Evropy přicházejí, a jaký reálný sociálně ekonomický dopad na místní obyvatele příchod migrantů má, nebo jak si ho promítají místní do své sociálně ekonomické situace (obava o pracovní místa či snížení vlastní sociální podpory).

Občané ČR jsou lidé, kteří nejsou xenofobní. Žijí a dovedou žít s nově příchozími, mají své historické zkušenosti, mají svoji hodnotovou soustavu. Jednají podle svých třídních a skupinových zájmů. Jsou součástí Evropy, ale nemají pocit, že tak musí být za každou cenu. Nemyslí si, že jejich pravda a názory jsou ty jedině správné a pro všechny platné. Předpokládají ale, že budou rovnocenným partnerem efektivních diskusí. A to platí také pro levici a i pro tu, kterou řadíme mezi levici radikální.

Jiří MÁLEK

Vystoupení na semináři k problematice migrace pořádaném Transform! Europe v Praze 30. 11. 2015


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 131 hlasů.

Jiří MÁLEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


ferdaholub
2016-02-25 19:53
Osobně jsem velmi vděčný Jiřímu Málkovi za článek a proto mi nejde
pod vous některý z výpadů na př.ohrané harfy.
hajek.jiri51
2016-02-25 14:07
Značná část Čechů trpí skutečně fobií a to blbofobií. A někomu
to moc překáží!
kafrmi
2016-02-24 20:37
Já nevím proč si někteří lidé pletou pravdu s xenofobií.
hajek.jiri51
2016-02-24 12:37
Pravda zůstane pravdou. Někdy i po 3 měsících.
halonoviny
2016-02-23 19:39
Jak svůj dotaz myslíte? Já v tom příspěvku a v tom, co tady razím,
nevidím rozpor... Svému příteli ze SDS J. Málkovi za zajímavý
materiál velmi děkuji! R. Janouch
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.