Nejedlého pomník v Litomyšli

Vlastenectví versus vlastenčení

Mnohokrát se náš národ v dějinných křižovatkách s úctou i obdivem ohlížel za chrabrou a činorodou minulostí – vnímal tím cestu k pochopení současnosti, nacházel východiska do časů příštích. Nejednalo se vždy pouze o nejzásadnější krizové momenty.

Každý národ se v mezních situacích více orientuje nejen na obecné souvislosti, nýbrž hledá odpovědi rovněž v umělecké tvorbě, jež je danému společenství výrazově a obsahově nejbližší a nejtypičtější.

Velikáni

Prazáklady identit u nás vytvářeli nejen výtvarní velikáni Mikoláš Aleš, Josef Mánes, Julius Mařák, Josef Václav Myslbek, Antonín Slavíček, Jan Štursa a plejáda dalších, nýbrž též zástupci dalších generací - jen namátkou třebas Josef Čapek, Emil Filla, Otto Guttfreund, Josef Lada, Karel Pokorný, Bohuslav Reynek, Karel Svolinský, Václav Špála, Max Švabinský nebo Jan Zrzavý, abychom připomněli alespoň některé z mnoha velikánů uměleckých pláten, soch a sousoší či jiných vizuálních technik různých směřování a také uměleckých »-ismů«.

Samozřejmě to plně platí rovněž o sféře literární. Vskutku různorodá a bohatá žeň, jež v naší libozvučné mateřštině vznikala: nejen oslovovala, jistě však často také burcovala. Směrovala či usmiřovala. A nejednou posilovala! Ze stovek příznačných novodobých tvůrců nelze jistě pominout Karla Čapka, Miroslava Floriana, Františka Halase, Jaroslava Haška, Vladimíra Holana, Milana Kunderu, Oldřicha Mikuláška, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Fráňu Šrámka či Vladislava Vančuru, ze starších pochopitelně také Karla Jaromíra Erbena, Aloise Jiráska, Karla Hynka Máchu, Boženu Němcovou, Josefa Kajetána Tyla, Jaroslava Vrchlického... - a výčet by byl nekonečný.

Myšlenková síla

Ti všichni, podobně jako mnozí jiní, náš národ názorově i esteticky formovali, šířili jeho sebepoznávání. Vedli ke společnému uvědomění nikoliv zákrutami planých, někdy dokonce až zavádějících forem vlastenčení, nýbrž cestou přímo k pochopení svébytnosti a současně též sounáležitosti se světovým vývojem.

Staly se však u nás téměř dlouhodobým »hitem« snahy dělit nesporné odkazy géniů nikoli hodnotami vpravdě ryze uměleckými, nýbrž spíše formacemi rozlišování na tradicionalisty nebo avantgardisty. A přece se i ti i oni, všichni společně, vyznačovali leckdy až vizionářskými cestami, hledačstvím i následným objevováním. Stal se snad prozřetelně moudrý Karel Čapek spíše literárním klasikem národním či mezinárodním? Byl coby dramatik neméně objevný a úspěšný tradicionalista či naopak buřičský vizionář? A což podobně nadčasově vnímající a tvořící Hašek a jiní? Vskutku mnohé otázky – ale málo odpovědí.

Téma: »národovectví«

Platí to samozřejmě také v oblasti hudební. Spočíval snad větší význam zakladatele naší národní hudby Bedřicha Smetany v jeho navazování na domácí cenné tradice (i jejich osobité rozvíjení), anebo spíše v revolučně pojímaném nadnárodním vzmachu, až jisté asimilaci s dobovými směry evropskými, tedy vlastně světovými?

Odpovědi na některé skutečnosti nacházíme u estetiků, kupříkladu Otakara Hostinského stejně jako později u Jana Mukařovského, také v reflexích široce vzdělaného muzikologa Zdeňka Nejedlého a jeho oddaného pokračovatele Mirko Očadlíka (choť kdysi populární šiřitelky osvěty Anny Hostomské), následně rovněž v teoretických spisech vědců Jaroslava Jiránka, Hany Séquardtové či dalších znalců. Poučili jsme se však dostatečně a s nadhledem, současně také v nadnárodních intencích?

V jiných uměleckých kategoriích bychom se měli častěji vracet třeba k názorům Františka Xavera Šaldy, k téměř již zapomenutým poučeným studiím Julia Fučíka, Václava Viléma Štecha, teatrologa Josefa Trägra, Bedřicha Václavka a mnoha jiných. Jenže: nesetrváváme občas (možná dokonce často!) v zavádějících bludných otěžích až zrádně okleštěného nacionalismu i nyní?

Pověstné národovectví, jež někdy bohužel nahrazovalo opravdové vlastenectví a zejména nesporný tvůrčí pokrok, známe přinejmenším od dob Smetanových. Až po naši současnost. Pod tajuplným pláštíkem nynější pseudodemokracie se totiž často skrývá jen falešná přetvářka, nedokonalost, dokonce i osobní zájmy, leckdy i lži, mnohé výmysly či naopak zatajování faktů. Kdeže zůstala seriózně pojímaná objektivita?  Ostatně také některé »aktivity« současného ministra kultury (pochopitelně i řady jeho předchůdců!) jsou toho důkazem. Stejně jako nevěrohodné postuláty či naopak zatajování faktů u některých nynějších »historiků« s orientací lokální, regionální či celistvou.

Z letošního slavnostního zahájení Smetanovy Litomyšle

Příkladný přínos

Pozitivní skutečnosti, tedy projevy opravdovosti a vlasteneckých snah, v praktických podobách v současnosti výrazně vnímá - a svou nabídkou přesvědčivě prezentuje - také praxí již osvědčená struktura právě probíhajícího 59. ročníku Smetanovy Litomyšle (SL). Národní festival se funkčně dlouhodobě vyvíjí. Nenese tedy znaky až kontraproduktivní subjektivní selektivnosti, není ani nadbytečně úzce specializován. To by mělo negativní vliv na zájem veřejnosti, uskutečňoval by se s menším společenským dopadem.

Multižánrové zaměření SL, včetně propojení hudby, slova a výtvarného umění různých epoch vzniku i orientace (letos poprvé také kinematografie) se snaží působit na příchozí publikum všestranně a demokraticky. Vyváženými přístupy vřazuje nesporné skutečnosti do širších rámců. Tím je podtržena tematicky prioritní podstata smetanovského vlivu - kdysi i dnes. Je vřazena do obecného dění, do chápání přínosu umění ve všech jeho podobách. Tedy nejen coby akademicky uctivě oprašovaný národní poklad, vlastně až pomyslný neživotně depozitní skanzen, nýbrž především coby trvale oslovující a obecně využitelný životný odkaz.

Nápaditost

Nechceme-li dílo Smetanovo, ale samozřejmě také jiných tvůrců, likvidovat nánosem někdy až nesmyslné piety, musíme ho umět aktuálně aplikovat v nynějších moderních podmínkách. Pouhé zkostnatělé pomyslné národovectví, namísto skutečně osvíceného a funkčního vlastenectví, není totiž cesta vpřed. Dokonce se může naopak stát až zpátečnictvím.

Nejcennějším programovým potenciálem SL je hledačství, snaha o široký rozhled a pochopitelně trvalé a širší zpřístupňování Smetanova ojedinělého odkazu. Tato strategie vychází přímo ze smetanovských postulátů, rozumějme skladatelových pokrokových názorů a tvůrčích projevů. Nikoli jen z následných, někdy dokonce až pseudouměleckých »hříček na pravdu«. Mnohdy totiž působily vyumělkovaně, nezřídka až názorově nevěrohodně, dokonce falešně - tedy vlastně kontroverzně.

Také proto se novodobí pořadatelé SL rozhodli vydat cestou u nás zatím ve festivalových strategiích ještě vlastně neprobádanou, dříve nerealizovanou. Pro současnost je však veskrze potřebná! Odkazuje poutavě nejen na tradice, nýbrž současně respektuje moderní potřeby a názorové postoje. V cizině je to běžné.

Zásady

Spojení esteticky pozitivní uměleckosti, didaktického taktu a v neposlední řadě určité míry poutavosti není úlitba obecnému (ne)vkusu, nýbrž pochopení daných potřeb. Cesta za publikem. Tímto směrem se v posledních letech opět vydalo také Pražsko jaro. Jen ministerská strategie pomyslné státní kulturní politiky to ještě jaksi příliš nevnímá...

Umělecky reprezentativní nabídka SL láká sociálně i generačně různorodé široké vrstvy. Takovou předností se na evropském kontinentu může pochlubit jen omezené procento obdobných aktivit. Litomyšlští pořadatelé si uvědomují, že kvalita i početnost se nemusí navzájem vylučovat. Předpokladem je však nápaditost a erudice, snaha nabízet stále nové – současně atraktivní i hodnotné – projekty.

Investice do takto koncipované reprezentativní umělecké akce se dlouhodobě projevují zvyšující se návštěvností všech generací. Jinde, například v Českém Krumlově (srv. letní až bombasticky reklamně propagandistická akce MHF), si ji mohou stěží jen představovat. Ojedinělé monstrkoncerty hvězd totiž festivaly netvoří, tradici neoživují.

Vzory

Příkladné litomyšlské aktivity jsou dlouhodobé, koncepčně rozpracované, podobně jako v případě ochotnického Jiráskova Hronova, specializované Loutkářské Chrudimi, půvabné Šrámkovy Sobotky, edukativně pojímaného Wolkerova Prostějova a podobných událostí. Nelze čekat rychlé úspěchy - jsou zpravidla zavádějící!

Obdobně příhodné podmínky však naopak ve své rodné východočeské Poličce až dosud bohužel nenalezl nesporný klasik světové hudby 20. století Bohuslav Martinů. Dávné vskutku podnětné pokusy vytvořit tam důstojný festival, jako měla být před víc než půlstoletím Polička Bohuslava Martinů, tam vlivem místních lokálně omezeneckých partikulárních, nejednou až sebestředně sobeckých zájmů, ztroskotaly. Naopak nefunkční, až šovinistická sebezahleděnost a rivalita některých jedinců, též zájmově vytvářené omezenectví, tam vlastně vzkvétají stále. Jen v jiných podobách a s jinými »osobnostmi«. Ke škodě věcí obecných!
Opakem je dění v nedaleké Litomyšli. U dávnějších počátků nynějších úspěchů SL stál už ve dvacátých letech uplynulého století mladý litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý. Nepodráželi ho, naopak vnímali. Mnohem později - už jako respektovaný akademik - svým nesporným vlivem a respektem místním kulturním událostem, tedy smetanovskému odkazu i městu samotnému, prospěl způsobem vskutku ojedinělým. Poličští takovou nespornou osobnost dlouhodobě postrádají, případné snaživce likvidují či zatajují...

Opět »kauza pomník«

Univerzitní profesor Nejedlý se v průběhu desetiletí stal všeobecně respektovanou osobností dokonce i v kruzích, jež poúnorové politické události nevnímaly příliš vstřícně - někteří jedinci spíše negativně. Vyrostl v obecně uznávanou odbornou kapacitu. O některých jeho přednostech - zejména z ranějšího období – pochybovat nelze.

Pozitivně byl vnímán Nejedlého nepopiratelný význam odborný i popularizační, byť v některých ohledech poněkud svébytný. Podstatou je však inspirativní stále.

Litomyšlský festival je toho dokladem. Je dobře, že si tamní občané neuvědomují pouze některé až příliš zdůrazňované dobové stíny tohoto někdy rozporného jedince. Ovšem: kdo je zcela bez chyb a omylů? Názorové odlišnosti je třeba vnímat s nadhledem.

Nedávná – až společensky trapná a naivní - kauza, týkající se dokonce možnosti případného odstranění umělecky ojedinělého pomníku Nejedlého nedaleko litomyšlského zámku, zřejmě tedy byla spíše jen subjektivně naivní snahou, snad manifestem, některých zatrpklých omezenců opět se zviditelnit – byť ovšem trapně!

To je však běžné i jinde. Dokládají to například Junkovy subjektivisticky autoritativní, historicky místy zavádějící a zájmově tendenčně koncipované práce o poličském kulturním dění atd. Ovšem nejednou za honoráře až neuvěřitelně štědré!

Jak se rodí nesmysly

Je smutné, že Nejedlého názory a výklady jsou nyní nejednou tendenčně zjednodušovány, schematizovány, až překrucovány. Inu, současníci Junkova typu se s objektivizující pravdou vyrovnávají velmi obtížně!  Cosi to připomíná... Nezapomeňme však, že ideologické přemety – jakékoliv! – mohou vytvářet nejen nesmysly, dokonce až dlouhodobé morální škody. I v tom spočívá rozdíl mezi poctivým vlastenectvím a konjunkturálním vlastenčením, dokonce až lživým národovectvím.   K samotným názorům na možnosti výkladů Smetanovy hudby se vrátíme za týden, zejména v souvislosti s cyklem Má vlast.

Ovšem obdobně bychom měli vnímat a respektovat také snahy o kvalitní zpřístupnění kulturních statků z dalších uměleckých sfér. Po roce 1989 se totiž umění (vlastně kultura obecněji) u nás bohužel nejednou stávalo jen výsadou bohatších vrstev obyvatelstva. Tudíž v naprostém rozporu se smetanovskými ideály a tradicemi. Často se na tom výrazně podíleli i mnozí »předlistopadoví« kariéristé, třebas i »povedení« synáčkové z obávaných funkcionářských rodin. Bohužel!

Tomáš HEJZLAR         

FOTO - archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 21 hlasů.

Tomáš HEJZLAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2017-06-27 12:16
Vlastenčení neopustí prostor huby, vlastenectví se projeví jen v
činech. A každá doba si vyžaduje svoje činy. A ty suďme objektivně
se znalostí a v intencích doby a ne podle současných poměrů. To
ovšem vyžaduje větší námahu v oblasti šedé hmoty mozkové a rovnou
páteř.
jaroslavprchal
2017-06-26 19:11
Vědecká práce Zdeňka Nejedlého byla vždycky problematická. Jeho
myšlenková roztěkanost a neschopnost posoudit vlastní síly
zapříčila, že své práce pojal buď příliš ze široka nebo je
nedokončil. Klasickým příkladem je monografie o Bedřichu Smetanovi,
která se víceméně zvrhla v dějiny českého pivovarnictví a obsáhla
jen Smetanovo mládí. A jestliže za první republiky Nejedlý platil
alespoň za podnětného polemika, ve stáří se stal neomylným ješitou,
který zasahoval doslova do všeho. Bránil propagaci velikánů české
hudby Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka (o Bohuslavu Martinů, který
se netajil negativním postojem ke komunistickému režimu ani nemluvě), v
literatuře odsuzoval předválečnou modernu a tendenčně prosazoval
socialistický realismus. V neposlední řadě schvaloval tresty smrti v
politických procesech, přestože v mládí velmi proti trestu smrti
horoval. Hořký konec člověka, který kdysi zaujímal určité místo v
intelektuální společnosti. Jako vysokoškolský student jsem ještě
zažil jakousi Nejedlého přednášku, neměla hlavu ani patu a byl to
vrchol trapnosti.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.