Mário Čermák: od baletu k tramvajím

Ve svém profesním životě Mário Čermák (46), děčínský rodák a aktuálně hrdý Žižkovák, ušel dlouhou cestu od baleťáka přes tanečníka nejen pražské muzikálové scény a činoherce ve Švandově divadle až po kuchaře a řidiče tramvají Dopravního podniku Praha. Rád by se dostal i k řízení historických tramvají, které jsou k vidění v unikátním střešovickém muzeu... Potkali jsme se letos v lednu po letech v jedné volební komisi právě v Praze 3, což byla ideální příležitost zavzpomínat...

Čím jste ale vlastně chtěl být ve věku hošíka školou povinného?

Jako malé děcko jsem si hrál více méně vždy sám, mám sice dva sourozence, ale je mezi námi generační rozdíl, a tak jsem na ty hry a dětské sny byl sám. Ano, měl jsem sen - miloval jsem letadla a všechny ty létající stroje, a musím přiznat, že ta fascinace mě nepustila dodnes. Ono vlastně právě to vedlo i k volbě mé dnešní profese. Vždyť tramvaje jsou sakra nějaké stroje a ta pražská tramvajová kolejová síť, to je něco doopravdy světově unikátního. To mi věřte (úsměv). Takže jako malé dítě jsem toužil stát se stíhacím pilotem...

Divadelní verze muzikálu Adéla ještě nevečeřela

Co všechno jste krom hraní na klavír zkoušel před přijetím na taneční konzervatoř?

Jo, taneční konzervatoř, to byla záležitost mého dalšího snu a nenápadného plnění si touhy mé bohužel již dlouhou dobu zesnulé maminky. Musím jí za ten balet a tedy také taneční konzervatoř poděkovat! Takže to mi vlastně mamka plnila mé sny, po celý život.

Já jako další svůj sen chtěl být v divadle, vyrostl jsem totiž v rodině, kde se to uměním jen hemžilo, tak mě všechno kolem toho podivného světa fascinovalo. Jen tak na okraj, víte, že když se stanete baleťákem, jste v tu ránu obklopen neuvěřitelným množstvím překrásných holek a žen (úsměv)? To je fakt peklo! Také se mi to stalo v určité době mého života osudným...

Na ten klavír u nás v rodině jsme tak nějak všichni váleli. Můj otec (moc mi schází) - velmi renesanční a vznešený člověk - byl profesorem klavíru na konzervatoři a vynikající pianista, takže hrát v sedmi letech Bachův temperovaný klavír, brnkačka (smích). Je mi jen líto, že přes tyto neuvěřitelné dary našich rodičů jsem z rodiny u té múzy zůstal jako jediný. Bilance? Přes dvacet let divadelního řemesla, tisíce repríz, stovky premiér - ať už malých štěků či hlavních rolí.

No vaše baletní dráha rozhodně patří mezi pozoruhodné. Už proto, že jste se dostal do Národního divadla ještě za časů Vlastimila Harapese a vydržel v něm dost dlouho, abyste nakonec v sobě našel sílu odejít sám. V jednom šest let starém rozhovoru jste se nebál s ohlédnutím zároveň natvrdo zhodnotit sešup české baletní školy, kdy tvrdou ruskou školu na konzervatoři, zkrátka kvalitu, nahradila kvantita, věk, resp. nesmyslné tabulky; kdy herecký projev na jevišti nahradila pouze technická prázdnota. Tam lze hledat důvody, proč jste u baletu nezůstal déle, proč jste pověstné piškoty pověsil na hřebík?

Jo, Vlastimil Harapes - můj šéf navždy (zasněně). Víte, byl to skvělý, hvězdný a bohem políbený tanečník. Jako šéf byl... No prostě Vlastimil Harapes (úsměv). Já jsem se u něj mnoho naučil, mnohému se poučil, někdy ho proklínal, ale mnohem více pro mne znamenal to nejkrásnější, co vám divadlo může dát. Zažil jsem za něj soubor plný skvělých lidí z ještě československého baletního školství. Ano, někdo bude namítat, že dnes je soubor dokonalejší, světovější, ale má to svá velká ale...

Bohužel se ukazuje, že místo toho, abychom zatnuli zuby a vychovali ryze národní soubor, co si může dovolit pozvat světové hvězdy na prestižní představení, jdeme cestou dvacet let starou. Máme národní soubor se jmény, která ani nevyslovím, a konzervatoře opouští absolventi s tím, že stejně nenajdou tu prestižní práci. Což je mi fakt líto.

Kde je ten Národ sobě? A oni vědí, že to není jejich dům, na to se složila spousta chudých lidí, aby měli vlastní Národní divadlo, když Němci ho tu už měli...

A co se týče toho hereckého projevu na jevišti, i po letech je to stále stejné. Jak mi jednou řekl mnou obdivovaný superprofesionál, činoherec činoherců Stanislav Šárský: Buď to bude o něčem, nebo z toho udělejme estrádu, nebo revue. Jinak z lidí děláme blbce pod záminkou umění.

Co se týče odchodu, je to jednoduché. Odešel šéf, a tím prostor, kterému jsem rozuměl. Přišlo zranění a spousta jiných věcí, kterým jsem nerozuměl - tak proč se trápit?!

Zaujalo mě, že jste zmiňoval vedle Maji Plisecké Terezu Podařilovou a svou někdejší partnerku Taťánu Juřickou. Hovořil jste o jejich jevištní inteligenci, obrovském charismatu a osobnosti, dokonce jste použil termín: »Kdy duše stojí nahá na jevišti«... Proč v onom rozhovoru, v onom výčtu, nepadlo kromě pana Harapese jediné mužské baletní jméno? Neměl jste mužský vzor - ať už domácí či zahraniční, který by tohle vše splňoval?

Ano, to o Taťánce a Terezce, ale třeba Klárce Jelínkové, za mne takové taneční vizionalistce tanečního divadla, se kterou jsem si tak rozuměl, to stále platí. A platí zvlášť ta »nahota«...

Jinak ano, měl jsem ještě jeden mužský zářný vzor - Rudolfa Nurejeva. To bylo něco - ten jeho život.

Sám jste také mohl hrdě konstatovat, že jste se do charakterních rolí vypracoval, že vás na jevišti oceňovalo mj. nejnáročnější obecenstvo - děti (nejen za roztomilé Broučky)... S tancem jste nakonec skončil po 70 premiérách a 22 sezonách ve 38 letech. Proč? Kvůli činoherní nabídce ze Švandova divadla, nebo jste si řekl, že už máte čas na taneční důchod?

Mé odchody, životní (i vztahové), profesní - to je jako ve filmu Čokoláda - prostě něco se naplní, vítr zavane a jsem pryč. Ano, je nevýhoda, že vše pak začínám budovat od začátku, od nuly znovu, už ani nevím pokolikáté, a to včetně náprav škod, které jsem v tom minulém období způsobil - což je třeba současný stav.

Jinak, Švandovo divadlo, to byl už jen takový bonus a poslední výkřik labuťáka a zpívajícího tanečníka. I když je pravda, že jsem se tam zas a nevím pokolikáté naučil spousty nového a poznal neuvěřitelné lidi. Ale to už se tenkrát blížil můj nejhorší životní kus... Po rozvodu, vyhoření, zadlužení, se mi ani nechtělo žít (smutně). Jinak činohra, toť krásné a ušlechtilé řemeslo, jen co je pravda.

My dva jsme se poznali v divadle, ale v Divadle Broadway a posléze v Divadle Hybernia, viděl jsem vás i v HDK, v DJKT a na open air představeních na Hluboké, zkrátka v muzikálech. K nim jste se dostal přes projekt UNO Dancers?

Muzikály... Lesk a sláva, ale i pády - aspoň u mě (pokrčení ramen). Je to ta show, která nemá se skutečným uměním na rozdíl třeba od baletu tolik společného, ale má své kouzlo, samozřejmě. A byla to šance zůstat u řemesla, zůstat na divadle.

Když šlo o to, zůstat u divadla, neuvažoval jste, že byste přešel na druhou stranu - mezi baletní, taneční pedagogy či divadelní choreografy?

Já a učit? Nedokážu mít tu božskou trpělivost pedagoga. Choreografie? Jo, to snad, ale to bych asi zase popřel sám sebe a své principy...

Tak jste odešel hledat jiné, civilní povolání.

Ano. Tramvaje, zlaté tramvaje! Za tím je ale schováno i něco jiného. Jen asi naznačím - vím, co to je mít zásady, vím, co to je být bez práce a bez domova, nemít rodinu, žádnou oporu, ano - být bezdomovec. I tak se to v životě muže raz dva zvrtnout! Ale jsem baleťák a ti se jen tak nedají. Tak jsem znovu po větru čokolády zatnul zuby a našel jsem něco, co je vlastně pro mě vlastně takové další Národní. Víte, co je to být tramvajákem v tak krásném městě - Praze, kde ty tramvaje mají neuvěřitelnou historii?

Tuším, náš bývalý redakční kolega Karel Růžička - výborný chlapík a pracant, skončil také jako pan tramvaják! A je spokojený.

No, pojďte si to zkusit, kdo můžete (úsměv). Teď je to můj nový život, plný vesměs skvělých lidí, o kterých jsem ani netušil, že existují. Je to také takový tajný svět - jako na divadle.

A to víte, že už se zas probouzí to nutkání, ambice - nezůstat ve sboru, v company (naráží na zmínku v první otázce...). Jsem každopádně hrdý, že můžu řídit české tradiční kvalitní domácí produkty. My, ač jsme malý národ, dali jsme toho světu už tolik...

Roman JANOUCH

FOTO – Martin J. POLÁK (1) a archiv M. ČERMÁKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 9 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.