Sagarmátha alias Mt. Everest z Kala Pattaru. Když víte, kdy přijít, a máte štěstí na počasí, mění se vám »střecha světa« před očima...

Pod střechou světa v sedmdesáti

Také toužíte po tom, abyste jednou ve svém životě na vlastní oči aspoň viděli »na dotek ruky« božskou Sagarmáthu, čili nejvyšší horu světa Mt. Everest (8848 m n. m.)? Dneska už to není tak neřešitelný problém. Dokonce ani finančně. Své o tom ví čtenářům Haló novin dobře známý takový komunistický »Ferda Mravenec, práce všeho druhu« - Miroslav Prokeš. Mirek, mj. předseda Komise strategie životního prostředí a udržitelného života ÚV KSČM či známý aktivista sociálních fór a evropské antifašistické a protirasistické sítě UNITED, civilním povoláním průvodce po ČR, je takovým věčným cestovatelem. Ale »střecha světa« se svým pohořím mu ve sbírce až do loňského podzimu chyběla. Než se na prahu sedmdesátky vydal realizovat svůj životní sen...

Když se nebudete dívat jen na zájezdy zavedených cestovních kanceláří, které vám toho z Nepálu (a potažmo Himálaje) stejně moc neukážou - a ještě za párdenní nahlédnutí do mekky světového horstva chtějí minimálně 70 000 - pak nemusíte smutnit. Jsou zde ještě sportovněji zaměřené menší cestovky, které také nekrachují, a přece vám za podstatně nižší cenu umožní krásu, ale i odvrácenou tvář Himálaje, zakusit možná víc, než byste doufali.

S jednou takovou cestovní agenturou se vydal na třítýdenní trekking k základnímu táboru Everestu, na horu Kala Pattar (5648 m), právě Mirek. Proto jsme jeho odvahy využili a rádi si s ním o jeho štrapáci popovídali. A protože zajímavých zážitků i skvostných fotek má povícero, věnujeme jim hned dvě naše cestovatelské středy.

Pouť pod nejvyšší vrchol pohoří, které vzniklo onehdá kolizí indické a eurasijské kontinentální desky, opravdu nebyla žádná legrace. I tak se ale dala zvládnout s šusťákovkou a pohorkami za pár stovek...

Odpočinek v Jezerním sedle (Čho La, 5350 m. n. m.), v pozadí hora Tabočhe (6367).

Václavák či Karlův most?

Jaký byl Prokešův největší vjem? »Jeden největší? Tedy kromě toho okamžiku, kdy se před námi Everest odhalil v celé své nahotě? Asi ta cesta. Nejen její náročnost, kdy jsme si nejednou skutečně sáhli až na dno svých sil, ale i fakt, kolik 'národa' šlo do base campu Everestu tak jako my. To snad ani nebyl Václavák, jako spíš Karlův most - jak tu bylo narváno. Hlava na hlavě. Úplně opačná situace, než když Sir Edmund Hillary s Šerpou Dava Tenzingem mířili zkraje druhé poloviny minulého století nahoru mezi prvními vlastně cestou necestou.« Na druhou stranu Hillary a Tenzing měli s sebou dalších 200 domorodých nosičů, bez nichž by se nahoru nikdy nedostali. Dnes jdete po vybudovaných cestách a nocujete v relativně solidně vybavených horských ubytovnách, po nichž za průkopníků himálajského dobrodružství nebylo ani památky.

Bez foťáku

Mirek mi ukazuje fotky z Kala Pattaru, který byl cílem cesty proto, že odsud je Everest nejlépe vidět a fotografové se tu vyřádí díky tomu, jak Sagarmátha při čekání na západ slunce mění své barvy. Rádi pak s čelovou baterkou směřují dolů z vyhlídkové hory potmě, protože jinak by »zlatooranžový« barevný zážitek, za kterým sem přijeli, neměli šanci vstřebat. O vstřebávání přitom pro některé výjimky potvrzující pravidlo jde o to víc, že pár jednotlivců směřuje k vrcholovému bodu nejen bez kamery, ale i bez foťáku. Jako Prokeš. Proč? »Úmyslně. Protože jsem věděl, že všech osm ostatních členů naší výpravy bude fotit a natáčet, seč jim síly budou stačit a já že si pak od nich ty fotky a videa nechám poslat. A zatímco oni budou fotit, já se nebudu zdržovat a budu si ty vjemy ukládat do hlavy, do své vlastní paměti...«

Dva to nedali

A jaká byla úspěšnost naší devítičlenné party? Dva to nedali, jak říká Mirek. Jeden dostal zánět dutin, což sice není život ohrožující, ale v tamních nadmořských výškách to znamená stopku, takže se pro něj volal vrtulník (který dorazil do 10 minut po nahlášení události a odvezl pacienta v rámci uzavřené zdravotní pojistky platné do 5000 m n. m. do nepálské metropole Káthmándú); druhá pak byla dáma po operacích zkřížených vazů, jež postupovala o polovinu pomaleji než nejpomalejší člen skupiny. Ale to už bylo při návratu, kdy jednotlivé denní pochodové etapy byly dvojnásobně dlouhé než při cestě k base campu. Navíc i po cestě zpátky se přecházelo nejedno sedlo a nejeden krpál. Kdo si snad myslel, že se zdoláním Kala Pattaru má vyhráno, zjistil záhy, jak se šeredně mýlil. Zmiňovaná dáma musela na rozdíl od většiny skupiny do Káthmándú i zpět letadlem z legendárního letiště s miniaturní přistávací drahou v Lukle. Čekala tam dva dny, než se uvolnila letenka do jedné tamní L 410ky z Kunovic. Zbytek party (z finančních důvodů) postupoval podle programu dál snad nejhorší fází treku, aby pak z vlastní cílové destinace do metropole poskakoval přeplněným džípem nebezpečnou nevyasfaltovanou (ne)silnicí dalších až 16 hodin! Takže movitější klienti litovali, že nedopadli jako jejich pomalejší kolegyně i s rizikem ještě delších časových průtahů...

S rozvahou

Že se šlo nahoru, neznamená, že to byla extrémní hoňka. Kvůli aklimatizaci a vyloučení horské nemoci se nahoru postupovalo denně třeba jen osm až deset kilometrů. Ovšem vzhledem k tamnímu nesmírně strmému terénu a řídkému vzduchu i to byla fuška. Stezka vedla většinou na strmém úbočí v dva kilometry hlubokém údolí (přičemž na srázech stojí i vesnice s ubytovnami a terasovými políčky, kde se pěstuje obilí a zelenina i ve výškách přes 4000 metrů); cesty jsou vybudované z kamenných stupňů - těžkých schodů vysokých třeba 50-60 centimetrů, které brázdily denně desetitisíce turistů pletoucích se tam i zpátky stejně jako tisíce nepálských nosičů a desítky karavan, jejich jaků a mezků, nebo aspoň bezpočet výtrusů, leckdy ještě klouzavých, co po nich zůstávají - jelikož je nikdo neodklízí...

Tak co? Ještě se vám chce na výlet do Himálaje? Nebojte, příště se s námi nejen vyspíte a nakrmíte, ale také pořádně nasmějete. A pokud by se vám nechtělo čekat, můžete zítra, 1. března, v 18 hodin dorazit na Prokešovu besedu Nepálský Václavák? na Letnou (Nad Královskou oborou 55, Praha 7). Podrobnosti na www.kkcart.net.

Adrenalin

Výprava sportovně laděné cestovní agentury pod Mt. Everest z října loňského roku skutečně byla svým způsobem jen pro dobrodružné povahy, naznačuje komunista Mirek Prokeš - průvodce, cestovatel, místopředseda spolku Přátelé přírody a známý aktivista sociálních fór a evropské antifašistické a protirasistické sítě UNITED.

Už před týdnem přiblížil, jak devítičlenná skupina směřující k základnímu táboru pro výstupy na Everest, si vpravdě užila už při příletu na legendární letišťátko do Lukly z nepálské metropole Káthmándú. Letiště v Lukle (2850 m n. m.) je totiž známé tím, že piloti mají před sebou při dosedu jen miniaturní 400 metrů dlouhou přistávací dráhu, takže to prostě musí dát na první dobrou. Přesto se to daří a k nehodám vlastně nedochází.

A v Lukle ono vleklé dobrodružství teprve začínalo. K base campu, přesněji na slavný ledovec Khumbu a nad ním stojící vrcholek Kala Pattar (5648 m n. m.), z něhož »účastníci zájezdu« fotili a natáčeli střechu světa - nepálsky Sagarmáthu, tibetsky Čomolungmu - v proměnách času, to měli týden poctivého výšlapu. Navíc konkrétně po až 60centimetrových vysokých těžkých schodech (kamenné stupně), mezi výtrusy mezků a jaků, mezi tisícovkami spolupochodovatelů (putujících obousměrně), a to často na strmých úbočích nad kilometr hlubokými srázy... Ještěže si mohli tu a tam odpočinout.

Lodže

Ubytovny, chcete-li hostely - tzv. lodže, jsou už dnes na cestě z Lukly do základního kempu zhruba každé dva až čtyři kilometry. Jde o kamenné budovy, ve kterých pro hosty jsou dvoulůžkové pokojíčky oddělené ale pouze tenkými překližkovými stěnami. Postele tam jsou, ale v noci se netopí, takže teplý spacák je nutný. Už vzhledem k té nadmořské výšce. »Nejvýš jsme nocovali 5140 m n. m. v Gorak Shepu, takže nad ránem bylo venku pod nulou, uvnitř lehce nad nulou. Ale všude měli velmi tlusté houně, navíc s povlečením, takže obavy z nějakého Divokého východu, kde chybí hygiena, a lezou kolem vás samé breberky, byly liché. Nic takového jsme tam nepotkali,« svěřuje se Prokeš. Je to logické - statisíce až miliony turistů ročně jsou zkrátka s to si určitý standard zaplatit. Často včetně splachovacích euroWC!

Dobrou chuť

Horší je to s energiemi, které se tam získávají složitě, takže dobíjení baterií na foťáky, mobily a notebooky přijde na 150-200 nepálských rupií za hodinu (děleno 4,5 a máte cenu v korunách). Totéž teplá sprcha: 600 rupií.

A co stravování? V hostýlcích je vždy jedna společenská místnost, která slouží jako jídelna. Uvnitř místnosti jsou bubínková kamna, kde se přes den netopí, až při setmění, po 17. hodině, tam obsluha nasype jeden pytel plný sušeného jačího trusu, který se zapálí a nechá vyhořet. A šlus. »Takže po osmé hodině večerní už je tam zase ziminka, v devět se zavírá a všichni jdou na kutě,« líčí barvitě Mirek.

Pokud si tu objednáte teplé jídlo (ať už večeři, nebo snídani), nemusíte za ubytování platit vůbec. Jinak chtějí až 1000 rupií. Naopak jen takové pivko po večeři přijde - aby se zaplatili nosiči - podle nadmořské výšky na 600-800 rupií. Jídla samotná pořídíte dole v Káthmándú za 200 rupií, resp. tam, kam chodí místní, i za 80 rupií; nahoře se logicky přitvrzuje - takže jeden oběd vyjde na 600 rupií, no a když si chcete dát steak z jaka, tak vylovíte i 1200 rupií.

Nejtypičtější místní jídlo je ale dalbhát. »Jde vlastně o kopec rýže, do kterého obsluha vylije šálek čočkové polévky, k tomu je zeleninka, no a když si připlatíte, tak i maso. Třeba kuřecí, ale i to jačí.« A přidává se. Automaticky, jakmile člověk dojí, dostane nášup rýže i té čočkové polévky... Oblíbené jsou třeba také čínské pařené plněné knedlíčky (taštičky) momo. Plněné bývají sýrem, zeleninou, nebo masovou směsí.

Výdrž

Když by měl náš turista vyjádřit, co bylo největším zážitkem celé cesty, tak u jednoho nezůstane. Nezapomenutelných vjemů byl skutečně bezpočet. Nejenom Everest byl opravdu krásný a hory při západu slunce opravdu zlaté, zabarvené, ale i noční obloha je něco, co si člověk tady vůbec nedokáže představit. Protože je tam vzduch zcela čistý a jeho tlak zhruba poloviční, tak to má ten efekt, že jasně zářivé hvězdy jsou na obloze absolutně všude, jen si sáhnout.

A jak si to užít, když se musí jít vcelku pravidelně svižně, aby se stíhaly přísné »termíny«? Mirek ujišťuje, že vždy byl čas na pauzy, a to nejen foto a videopauzy. A zdůrazňuje, že nejdůležitější na takovém treku nejsou fyzické síly, ale výdrž a logicky alespoň nějaká zkušenost z pohybu v horách. Tu on sám nabíral od devíti let jako astmatické dítě pobývající v tatranských ozdravovnách (což máme společné, jen asi na ten nepálský trek si nikdy netroufnu...). Podle Mirka nejsou ani třeba jiné velehory, natrénovat se to dá v jakýchkoli kamenitých horách, např. i v Krkonoších. Prostě aby člověk nemusel rozmýšlet každý krok s hůlkami a zda dát nohu sem, nebo tam. Pochodové trekové hůlky byly povinné, pomáhají zejména při sestupu. Jinak nějaké speciální vybavení není nutné. »Já jsem to celé udělal v pohorkách ze supermarketu za 700 korun a musím říct, že odvedly naprosto vynikající službu. To samé softshellová bunda za 300 z téhož obchodu plus na pohyb větrovka a krátké tenké kalhoty.«

S tím nepřímo souvisí i sociální a věkové složení skupiny. Polovina byli senioři mezi 60-70 lety. Součástí byl i jeden pár, kde ten muž byl podnikatel, prý majitel firmy s asi 200 zaměstnanci, finančně zajištěný - což dával výrazně na odiv. Jak má nejdražší možné vybavení (pohorky, výškoměr, chytré hodinky, luxusní fotoaparát či drahá goretexová bunda, která nebyla vůbec potřeba, protože jsme věděli, že počasí bude stabilní, dávno po monzunu) a kdesi cosi. Jenže právě kvůli tomu drahému vybavení nejenže zdržoval (když po každém snímku co pár minut foťák vracel do pouzdra do batohu), ale byl v neustálé psychické nepohodě. Nadával na komunisty, na místní starosty - že nikdo neuklízí kilometry oslích výtrusů, no a jak si v nich ON »při té otročině« zničí ty drahé boty. »Občas už byl tak nesnesitelný, že jsem se ho optal, proč tedy jezdí na putování zrovna do země, kde vládnou jím nenávidění komunisti?!«

Cesta zpět

A to ještě nevěděl, jaká ho čeká strastiplná cesta těžce poskakujícím džípem zpět do Káthmándú po 17denním opravdu vysilujícím treku (cca 200 km, 17 km převýšení). Žádný slibovaný autobus, jezdící jednou denně, který tu 220kilometrovou cestu dělá údajně za sedm hodin. Ale uvnitř vozu madlo, kterého se vší silou držíte a nesundáte ruce po celých 14 hodin cesty. Leda při toaletních pauzách...

Zvážíte-li totiž, že ta »silnice« vypadá jako u nás lesní strmá cesta s vyježděnými metr hlubokými kolejemi, věřit se fakt nechce. To může projet jedině traktor nebo džíp. Tím spíš, že když je mokro, tak voda strhne celé kusy oné komunikace, nebo se na ni navalí naopak sesuv půdy, to pak mají problém i ty džípy, natož autobusy, uzavírá povídání o velké životní pouti Mirek. Tak či tak, na tenhle vrchol turistické kariéry bude vzpomínat vždycky rád!

Roman JANOUCH

FOTO - Alena NEDVĚDOVÁ,

Zdeněk KOCÁBEK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.2, celkem 62 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jaroslavprchal
2018-03-01 19:03
Opravil bych titulek a perex. to si toho nikdo nevšiml?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.