S králem Ludvíkem Davidem Gránským FOTO - Martin J. POLÁK (3)

Marianna Polyáková miluje práci i Prahu

Marianna Polyáková (24) je krásná slovenská mezzosopranistka, herečka a tanečnice, další obrovský talent, který pro své divadlo objevil Michal David. Ale kromě role Louisy v Divadle Broadway má za sebou zejména kariéru v Brně. Hrála také ve dvou slovenských seriálech, má ráda Táňu Pauhofovou (uvidíme, zda ji jednou napodobí) a chystá se na prestižní hostování do Ostravy.

Tak jaká byla cesta ze Slovenska do Prahy?

No vzala jsem to se zastávkou v Brně. A ta zastávka trvala čtyři roky (smích). A bylo to úplně ideální. Každý týden jsem byla doma, protože to trvalo jen hodinu a půl.

Takže jste z Bratislavy?

Přesně tak... Jinak JAMU (Janáčkova akademie múzických umění - pozn. autora) byla skvělá škola. Už od začátku - od prvního ročníku - jsme tam byli od rána do večera (smích). Takže nás na naší životní dráhu - práci i koníčka v jednom - nachystali se vším všudy! Měli jsme tam třeba všechny druhy tance - klasický, moderní, jazzový a pak akrobacii, step...

Kdo vás nejvíc obohatil?

Určitě vedoucí mého ročníku muzikálového herectví Petr Štěpán, známý autor několika her, které se uvádí v Městském divadle Brno, ale také dramaturg MDB Mirek Ondra třeba. Petr je vystudovaný činoherec, tak nám toho v tomto ohledu hodně předal - razil, že je jen jedno herectví, které se nedá jakkoli dělit (na to či ono), a dobře udělal. Pozná to i divák v podobě poctivého herectví všech absolventů. Teda aspoň doufám...

Odkdy jste chtěla být tím, čím jste?

Vždycky. Byla jsem k tomu odmalička tak nějak vedena, ačkoli nejsem z žádné hudební nebo herecké rodiny (jsem taková trochu černá ovce v tomto ohledu), ale moje maminka mě i tak k umění odjakživa vedla. Dělala jsem ZUŠku a 2,5 roku taneční konzervatoř, kdy jsem od zpívání tak trochu odběhla, ale nakonec jsem zjistila, že čistě tancování nebude asi úplně to nejvíc pro mě, tak vyhrál zpěv. Přestoupila jsem proto na státní konzervatoř v Bratislavě, kde už jsem pak studovala všechny tři muzikálové složky současně.

Střední škola v Bratislavě, vysoká v Brně, kdy jste vlastně absolvovala?

Promoci jsem měla teď v září, jsem úplně čerstvě magistr umění...

Každopádně jste dalším střípkem do mozaiky slovenských megatalentů, kteří si podmanili buď Brno, nebo Prahu, nebo i obojí (a následně další české regiony) - čím to, že Slováci a Slovenky tak dobývají nejen česká divadla?

No nevím, prostě si tak jdeme za svou milovanou prací, kterou chceme dělat stůj co stůj, když na Slovensku je těch příležitosti nesrovnatelně míň. Tam máte hlavně Bratislavu, Nitru a Košice, ve všech městech mají ale navíc svůj interní soubor, své herce, které angažují, čímž už pro ně není pak tak výhodné brát externisty.

Vy jste se ale objevila na muzikálové Nové scéně v Bratislavě, ne?

Ano, ještě během konzervatoře jsem dělala legendární muzikál Hair a potom takovou činoherní komedii Figaro sem, Figaro tam. Ale i tam mají hlavně svůj vlastní soubor, takže se snaží prvotně obsazovat svoje lidi - aby měli co dělat taky, takže konkurzy pořádají velmi zřídka... Nejvíc mě mrzí, že tam nedopadla Julie v nádherné originální francouzské verzi Romea a Julie, kdy jsem se dostala až mezi posledních pět Julií a nakonec nic, no...

Tak i proto směřujeme za hranice, hlavně sem, do České republiky. Možná právě tím, že na Slovensku tolik šancí není, tak si jo vážíme každé práce, která je jinde, a snažíme se jít víc na dřeň - ne ostrýma loktama, ale do hloubky. Naplnit tu práci co nejvíc se dá. A jak se to daří, to musí posoudit jiní (úsměv).

No potvrzují to diváci, kteří si hlavně slovenské umělce tak oblíbili, že i když nemáte často známé (televizní) obličeje, producenti vás obsazují čím dál víc a víc! Jak jste na tom tady vy?

V Praze je Muž se železnou maskou Divadla Broadway můj úplně první projekt. Zkoušela jsem Mefista, v Rockym mi dokonce nabídli Apollo Girl, jenže to jsem už v Brně zkoušela Chaplina, tak jsem musela v Praze odmítnout. Ale klaplo to i tak relativně brzy - díky bohu...

To jsem rád, že jsem si vás všiml hned v prvním projektu. A jistě jsem nebyl sám. Jak se vám v Praze líbí? Už tu i bydlíte...

Ano, ano (nadšeně). Mám to tu moc ráda. Líbí se mi, kolik je tu lidí. Že je jedno, kolik je zrovna hodin, jaký je den, pořád je tady živo a pořád se něco děje. Je tu hodně ras, ale i té kultury, obecně příležitostí pro všechny. Prostě všeho hodně. Ale je fakt, že jsem tu teprve krátce, možná je to tím, jak to všechno zatím jen nasávám...

Bratislava je ale taky krásná, ne?

No jéje, to je, neříkám, že ne. Mám k ní krásný vztah, ale není to stověžatá Praha (rezolutně)!

Teď nicméně po hostování v plzeňském DJKT vaše kroky budou směřovat stále častěji zpátky na východ - konkrétně do Ostravy, kde v Národním divadle moravskoslezském zkoušíte slavné »Cats«. To byl také konkurz?

Také, také. A byl to náročný konkurz. Ale v tomhle případě prostě nešlo odolat a nezkusit to. Protože jsem zatím nikdy nedělala vyloženě pěvecko-taneční věc, tak o to víc jsem si to chtěla vyzkoušet. Ačkoli samotné dílo jako takové mě do té doby až tolik neoslovovalo, ale jakmile došlo na první zkoušky, na první seznámení se s látkou, totálně jsem podlehla. Určitě i tím, že choreografii s námi dělá Pavel Strouhal, který proslavil před lety zdejší pražské Kočky.

Ale premiéra má být až na podzim, ne?

Ano, zkoušíme nicméně už od začátku ledna, jen premiéra bude kvůli rekonstrukci až v září.

Takže budete oprašovat...

Tak. Zkoušíme do konce dubna, pak dlouhé měsíce nic, nic, nic a až od srpna pokračování. Ale musím říct, že jsem s každým tréninkem víc a víc nabitá. A nejen díky choreografovi, ale i paní režisérce Gábině Petrákové. Měli jsme už s ní pár aranžovacích zkoušek, kde nám vysvětluje charaktery jednotlivých koček, ovšem tím, že je to hlavně taneční muzikál, tak pan Strouhal má o něco větší slovo. Tréninky jsou pětihodinové. Začínáme klasickým tancem, potom jsou choreografie, pak step. A pak máme tzv. workouty, které jsou plné běhání, a do toho zpíváme, cvičíme několik sérií zaměřených na posilování a zpevnění (dřepy, kliky, břišáky), takže nám to dává pořádně zabrat. Ale doufáme, že se to projeví... Už máme nahozených zhruba šest čísel!

Vy budete Dželína, tak to si zazpíváte s Múzem, ne?

Bohužel ne. Nebudu mít tu krásnou sólovou árii, kterou Dželína zpívala nejen v Praze. Paní režisérka tam stejně jako v Bratislavě udělala trochu změnu a árii svěřila jiné kočce - víc stárnoucí, což je dramaturgicky logičtější; ale to víte, že jsem to obrečela. Nicméně zpívám veselý terčet s Demetrou a Bombabalerínou, ten mi dělá radost.

Bratislavskou verzi jste viděla?

Ne, ale prý byla fajn, stejně jako ta plzeňská - tu jsem viděla, ale všichni věříme, že v Ostravě to bude ještě povedenější, protože celkově je hodně inspirovaná broadwayskou verzí.

Zastavme se u nakousnutého Muže se železnou maskou. Pedagogové z Brna už se na vaši Louisu byli podívat?

Ještě ne, ale mají to v plánu. Čímž se nenápadně připomínám (smích). Od rodiny a známých mám hezké recenze, i od spolužáků, i když ti jsou trošku náročnější, jak jsou taky vydrilováni poněkud jiným směrem z Brna... Ale o to víc mě těší, jak mě hodnotí a chodí za mnou úplně cizí lidé, fanoušci, jak nejen na sociálních sítích píšou, jak jsem se jim líbila, že děkují za krásný zážitek, že by příště znovu chtěli mě.

Tak to máme s nimi zase stejně. Přitom máte skvělé alternace - Míšu Gemrotovou a Alžbetu Bartošovou... Kterou pasáž Louisy máte nejradši?

No jasně, jsem hrozně ráda za obě alternace, jsou pro mě velmi inspirující! A nejvíc mě bere poslední píseň Adonai. To je ta před mou smrtí, než se oběsím. Ta mě téměř vždycky rozbije. Když čtu dopis Raoula, dostaví se výčitky svědomí a já si často představím, jaké by to bylo ve skutečnosti - to si pak v zákulisí otírám opravdové slzy.

Kterého z Ludvíků, jenž vás připravil o svého milého, máte pak nejvíc chuť opravdu nakopat, nebo shodit z jeviště...?

Davida Gránského, jednoznačně (smích). Toho fakt v tu chvíli úplně »nenávidím«.

Ano, přesně. Ta role mu fakt sedla se vším všudy.

Vyloženě. Každopádně i Vojta s Honzou jsou výborní, každý to pojal po svém. Ale Davidovi se v té roli dostává do očí tak arogantní a zlověstný pohled, že tím dává skvělé impulzy i ostatním na jevišti. Ta zpětná vazba, to je strašně důležité.

Co nejradši děláte, když nehrajete?

Spím. Nebo čtu. Nebo jím. Nejradši halušky - jsem takový vlastenec (smích). Ne, ale ráda chodím s kamarády taky do kina, do divadla. Péťa Pecha (slovenský muzikálový kolega - pozn. autora) se mi vždycky směje, že: Proboha, ty máš volno a jdeš do divadla?! Ale já chodím ráda. Vnímám to jako zdroj inspirace. Abych mohla dělat to, co mě baví a naplňuje, dál, celý život. A aby se mi dál vracelo to, co já odevzdávám divákům. Aby mě i je to naplňovalo lidsky...

Roman JANOUCH


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 23 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.