Rozhovor Haló novin s básníkem a novinářem Dušanem Spáčilem

Poezie je svědectvím doby

Nedávno jste vydal svou další básnickou sbírku. Jak vnímáte sám sebe jakožto autora?

Víte, obvykle nepatřím k lidem, kteří si zadají přímý, jasný úkol a napíší básnickou sbírku prvoplánovitě s tím, že by přesně věděli, o čem jejich dílo bude. Patřím spíš k autorům, kteří si všímají běžného života, jeho zvláštností, jeho skryté magie. Z toho čerpám inspirační zdroje. Na křtu mojí poslední básnické sbírky (Pokud se střelím do spánku - pozn. red.) přátelé charakterizovali sbírku jako poezii všedního dne. To mě potěšilo, protože si v ten moment představím třeba dílo básníka Josefa Kainara, a to je mi blízké.

Píšete třeba i milostné básně?

Takových básní jsem napsal málo. Možná je to i tím, že hodně ve své poezii ironizuji. A možná je to také tím, že když prožívám hluboký cit, raději mlčím. Abych ho nezakřikl. Vůbec moc nevěřím na nějakou vnější romantiku, což celkem odpovídá tomu, v čem dnes žijeme. Třeba básnička O Pravdě, která je součástí mojí poslední básnické sbírky, je vlastně mým osobním vyznáním se. Protože mi připadá, že žijeme v době, kde skoro nic neplatí.  

A co byste vlastně chtěl, aby platilo?

Přál bych si, aby všude platila alespoň ta základní pravidla. Třeba Desatero. Aby Všeobecná deklarace lidských práv nebyla jen soubor hesel. Aby se nepřekrucovala Ústava. Aby se ze lži nedělala pravda, a naopak. Aby se pod záminkou ochrany svobody nenastolovala nová cenzura a nové diktatury. Ale to vše je samozřejmě tak trochu utopie, kapitalistická společnost jede podle pravidel daných ziskem.

Myslíte, že by to mohla prosadit levicová politika?

Nevěřím už na žádné nálepky, dokonce ani třeba na levici a pravici v politice. Cítím v tom velké zmatení. Vždyť dnes mluví mnoho lidí třeba o neomarxistické levici. Když ale člověk poslouchá lidi z autentické levice, tak ti naopak argumentují, že neomarxismus nemá s levicí nic společného. »Levicové« a »pravicové« strany si také navzájem vykrádají programy. A stačí se podívat třeba do diskusí na Facebooku – například do nácků si tam navzájem nadávají diskutéři z úplně protilehlých ideových táborů.

Ale přesto, považujete se stále za levicově naladěného člověka?

Jak říkám, raději se jednoznačnému vymezování vyhýbám. Ale asi ano – léta o sobě žertem tvrdím, že jsem salónní levičák. Komunista ale určitě nejsem. V současné době by se hodilo říct, že jsem ani nebyl. Nebyla by to však úplně pravda. Bylo to ale trochu složitější. Snad i trošku dobrodružné!

Můžete to uvést na pravou míru?

Samozřejmě. Za minulého režimu mi členství v KSČ několikrát nabízeli a já z toho vždy nějakým způsobem vyplul. Za vrcholící perestrojky mě soudruzi přesvědčili argumentem, že do strany potřebují slušné lidi. Bylo mi to dost sympatické, protože dodnes říkám, že právě perestrojka bylo moje vyznání. Byl jsem tedy kandidát KSČ – a asi za měsíc proběhly ony známé lednové demonstrace v Praze. A já podepsal petici za propuštění Václava Havla. Nastalo kolem mě dusno, šeptalo se, že mě můžou vyhodit z redakce, ale ustál jsem to s důtkou. V té době se naštěstí ostré tresty příliš neudělovaly.

Pak přišel Listopad 1989 a týden po něm byla stranická schůze. Tam jsem byl přijat do KSČ, ale během 14 dnů jsem vrátil stranickou legitimaci. Jako teď si pamatuji vrátného u zadního vchodu ÚV KSČ, z čehož je dnes ministerstvo dopravy, kterému jsem to dal do ruky, a on tu červenou knížku přidal na hromadu jiných průkazů. Bylo to smutné. Takže de facto jsem byl komunistou, ale jen 14 dnů. Ale to »salonní levičáctví« ve mně zůstalo, to ano.

Otec byl známým diplomatem, viďte?

Ano, táta byl socialistický diplomat, mimo jiné svého času i velvyslanec Československa v USA. Můj děda byl po válce, v roce 1949, náměstek ministra financí a druhý dědeček byl zase tesař. A všechno to byli věřící komunisti, a to až do smrti, nebyli to žádní pokrytci. Proto dost těžce nesu, když někdo šmahem tvrdí, že ti, kdo byli ve straně, byli buď zločinci, nebo pragmatici. To vůbec není pravda.

Nejste přece jen komunista, byť bez průkazu?

To tedy nejsem. Nedávno se mi to po napsání jednoho »hořlavého« blogu o reálném socialismu na iDnes.cz také pokoušel vnutit jeden diskutující. Ale já v tom mám docela jasno – můj názor je, že komunismus byl skutečně původně humanistický program – jenže se prostě neosvědčil. Nefungoval ekonomicky, nefungoval lidsky. Já prostě neumím jen tak pominout, že jeho budování stálo tak obrovské oběti, tolik mrtvých – byť na rozdíl od antikomunistů uznávám, že to bylo i pod vlivem vnějších okolností a nepřátel revoluce. Pro mě ale na komunismu už zkrátka není nic lákavého, perspektivního. A myslím, že podobný vztah k tomu má řada dalších niterných levičáků. Nicméně budu vždy říkat, že mezi komunisty bylo spousta idealistů a romantiků, kteří věřili v lepší svět. Tím byli pro společnost cenní. A myslím, že mnozí jsou takoví i nyní.

V co věříte?

Bojím se nálepek, ale věřím v humanismus, to není prázdné slovo. Lidé se musí k sobě chovat slušně, aby se měli dobře nejenom oni, ale i lidé okolo. Na druhou stranu nejsem ale abstraktní humanista. Moc nesnáším lidi, kteří preferují zachraňovat třeba autentické životní podmínky domorodců na Nové Guinei, a mávnou rukou nad řešením situace na Ostravsku. Vždyť bližní je ten, který je blízko. Všem přece žádný člověk pomoci nemůže! A je absurdní, a taky hluboce nepraktické, preferovat někoho hodně vzdáleného, oproti třeba své rodině a přátelům, tedy lidem, kteří člověka obklopují.

Jak se to člověku přihodí, že se stane novinářem?

Takový člověk je mimo jiné pořádně zvědavý na svět. No a já si naivně myslel třeba i to, že novinařina může být něco, co napomáhá dobré věci.

Nebylo tomu tak nikdy?

Měl jsem pocit, že ke konci osmdesátých let se to tomuto ideálu blížilo! I když tu vládla ta »strašlivá totalita«. Ale po pravdě je třeba přiznat, že to bylo pod vlivem sovětské perestrojky. 

Přibližte nám tedy poměry v redakcích v osmdesátkách.

Mé zkušenosti jsou z redakce časopisu Svět v obrazech, kde jsem jako redaktor začínal. Zpočátku se mi tam moc nelíbilo – to byla šéfredaktorkou jistá soudružka Věra Hellová, manželka slavného básníka Ivana Skály. »Věruška« byla distingovaná, ale z mého pohledu dost nepříjemná dáma – možná to bylo ale osobní. Asi jsem ji zklamal, že jsem se dostatečně nezapojil to tehdejších struktur, i tím, že jsem byl, jak se říkalo, mánička. Mladého redaktora jakým jsem byl já zase štvalo, že ta paní byla nesmírně opatrná. Časopis například iniciativně nosila ke kontrole manželovi, který byl členem ÚV a ten často udělal další zásahy. Hellová také například kontrolovala měřítkem to, aby členové politbyra, když měli narozeniny, měli stejně dlouhé články. Aby třeba jeden soudruh neměl o dva řádky v časopise více než jiný.

Uveďte ještě nějaký konkrétní cenzurní zásah z té doby.

Měli jsme na obálce obrázek ptactva v deltě Dunaje. Těsně předtím, než toto číslo časopisu šlo do tiskárny, Hellová nám volala, že taková obálka nemůže vyjít, protože na obálce byl obrázek pelikána. Spojila si barevný obrázek tohoto ptáka s významným československým politikem Jiřím Pelikánem, který žil v emigraci v Itálii. A opravdu to nevyšlo. No, ale tahle poněkud přehnaná opatrnost padla, když »Věrušku« poté vystřídal tehdejší »enfant terrible« oficiálního tisku, bývalý redaktor Mladé fronty Zdeněk Hrabica.

Jak byste charakterizoval šéfredaktora Světa v obrazech Zdeňka Hrabicu?

Jako muže se zajímavými nápady a velkou energií. Byl totiž zapáleným bojovníkem za očištění socialismu a za glasnost, otevřenost, poctivou novinařinu. Zdeněk, který chodil z titulu své funkce na porady ÚV KSČ, byl živel – a statečně nás redaktory hájil, když byl nějaký průšvih. Hrabica tehdy jel na vlně perestrojky, byli jsme tam skutečně bohémská a otevřená parta. Hrabica měl také vynikající vazby s perestrojkovou Moskvou – právě díky němu jsem měl možnost se potkat třeba se světově proslulými sovětskými básníky, jakými byl Robert Rožděstvenskij či Jevgenij Jevtušenko, i třeba udělat reportáž o vyschlém Aralském jezeře, tedy téma, které bylo dlouho tabu. Výborné v té době bylo z hlediska autora i to, že na rozdíl od dneška novinář nebyl stresován tím, že musí brát ohled na inzerci či masovou sledovanost. Zisk nebyl tehdy prioritou. Jen zajímavost tématu a společenská užitečnost – což jsme si my autoři překládali jako skutečnost, že článek by měl pomoci společenským změnám.

Co poezie a noviny?

Mrzí mne, že poezie z médií skoro vymizela. A že vymizela hodně i ze života. V tomto směru mi ten přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy jsem začínal, také připadal lepší. Vždyť poezii v té době systematicky tiskl i Mladý svět, v Československém Vojákovi byla vynikající literární rubrika. A Kmen byl, za vedení Karla Sýse, skutečně špičkový literární časopis. Mimochodem – v »pražské kavárně« je zvykem nad tehdejší oficiální »mladou a středně mladou« poezií trochu ohrnovat nos. Ale já musím říci, že jsem ty její hlavní představitele – Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Petra Skarlanta, Josefa Šimona, Jaroslava Čejku či Michala Černíka – vždy považoval i v evropském měřítku za nesmírně silnou básnickou generaci, a je mi líto, že byli z politických důvodů odsunuti na vedlejší kolej.

A jaké místo by jim podle vás mělo náležet?

Víte, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že poezie má – vedle jiných – jednu důležitou funkci. A sice být autentickou kronikou atmosféry doby. Nemá sice masový dopad jako jiné umělecké disciplíny, ale její svědectví je nejpřesnější, poskytuje intenzivnější vhled. A básníci Žáčkovy a Sýsovy generace proto zachytili podle mě velmi věrně konec socialistické éry. Zachytili jej po svém – ze strany lidí, kteří chtěli socialismus vylepšit, ne zrušit. Vedle nich tady byli jiní autoři, kteří tento pohled nesdíleli. I ti byli pro mě důležití – třeba písničkáři typu Merty, Dobeše, Janouška či Nohavici. Že to bylo někdy v kontrastu? Ale takový – kontrastní – byl přece život vždycky. Proto jsem rád, že tyto různé typy svědectví existují – a měly by být oba brány vážně.

Radovan RYBÁK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.5, celkem 20 hlasů.

Radovan RYBÁK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.