Rozhovor Haló novin s hudební skladatelkou a pedagožkou Sylvií Bodorovou

Rozdělení státu jsem nesla velmi těžce

Jarní čas je v plném rozpuku - vnímáte to? A nezapomněla jste na prvomájový polibek?

Jaro nelze přehlédnout, je to ta nejkrásnější doba roku. A tradice v podobě prvomájového polibku ctím. Proč si neudělat radost?

Myslíte, že lidstvo přírodu vnímá v jejích zákonitostech i plné kráse? Neničíme ji příliš?

Teď se o tom hodně začíná mluvit, ale já jsem přírodní člověk, takže to, že se chováme k přírodě macešsky, vnímám již dávno. Zjevně nám chybí pokora. Díky digitalizaci a technickému pokroku máme dojem, že vše držíme ve svých rukách. Opak je pravdou. Každý z nás si to jednou uvědomí, ovšem většinou pozdě. Byla bych ráda, kdyby moje hudba přispěla k zamyšlení o hierarchii hodnot. Vím, je to hodně ambiciózní, ale alespoň se snažím...

Jaký je váš vztah k současným ekologickým trendům?

Už jsem řekla, že jsem přírodní člověk, ovšem odjakživa trpím silnou dávkou individualismu. Možná to souvisí s mou profesí. Nemám ráda, když mi někdo vnucuje byť i dobrou myšlenku a vytváří nová dogmata. Kdybychom nepodléhali iluzím, drželi se zdravého rozumu, chovali se k přírodě s láskou a péčí, nemuseli bychom dnes vytvářet nová hnutí. Nejdříve jsme potoky vyrovnávali, teď uměle vytváříme meandry a udělujeme si za to ceny. Vracíme přírodě to, co byla schopná bez nás vytvořit sama. Pokud se to dělá rozumně, je dobře, že jsme se alespoň trochu poučili - lze to vnímat pozitivně za předpokladu, že se to zase neděje za účelem zisku...

Hydrologové opět aktuálně varují před suchem. Nezdá se vám, že se s vodními zdroji příliš plýtvá, že o ně příliš nepečujeme?

Když jsem v americké Cincinnati na Univerzitě rozebírala skladbu Otvírání studánek od Bohuslava Martinů, byli všichni američtí studenti okouzleni něhou a krásou této kantáty, ale i krásnou tradicí, která je na Vysočině dodnes živá. Přiznám se, že osobně mám k vodě velmi vřelý vztah - a jestli mám nějakou »noční můru«, tak je to, že jednou budu mít žízeň a nebude, čeho bych se napila. Uvědomuji si, že je to základní komodita, bez níž se stává život nesnesitelný a v poslední fázi nemožný. V Izraeli jsem viděla dokonalé hospodaření s vodou a moc mne mrzí, že jsme se nedokázali poučit. Snad to stihneme, než bude pozdě... Vždy mi připadalo neetické, že se v toaletách používá pitná voda. Donuťte však dnes instalatéra, aby udělal v domě dvojí rozvody vody!

V sobotu začne 73. ročník hudebního festivalu Pražské jaro (PJ). Jak hodnotíte jeho společenský přínos a vliv?

Pražské jaro bezesporu patří mezi nejvýznamnější české festivaly. Musím vzpomenout několik jmen, která mi v souvislosti s PJ vytanou na mysli: jeho dlouholetý ředitel Oleg Podgorný, jenž se v devadesátých letech celou vahou své osobnosti postavil za tento festival, také zakladatel Dvořákovy společnosti v Londýně Graham Melville-Mason, po desetiletí věrný návštěvník PJ. Stejně tak houslista Josef Suk a cembalistka Zuzana Růžičková - to jsou jména, která se pro mne s PJ pojí mírou vrchovatou. Velmi osobní vzpomínku mám na ředitele PJ Olega Podgorného, když mi oznámil, že výbor PJ rozhodl o objednávce oratoria Juda Makabejský. To bylo mé poslední setkání s ním. Premiéry v chrámu sv. Víta na Pražském hradě se již nedožil...

Letošní program PJ bude zaměřen zejména na českou a slovenskou hudbu. Jak coby skladatelka tyto národní kompoziční »školy« vnímáte? Co je spojuje a čím se naopak liší?

Českou a slovenskou hudbu spojuje jedno jméno učitele: je jím skladatel Vítězslav Novák. Ten dal bezesporu základy nové generaci slovenských skladatelů, byť se slovenská hudba napájí ze zcela odlišných zdrojů.

Čím obě přispěly světovému vývoji?

Tradice české hudby je mnohem delší. Čeští skladatelé velkou měrou přispěli k hudebnímu vývoji nejenom ve Vídni, jako třeba skladatelé Leopold Koželuh, coby vrstevník Wolfganga Amadea Mozarta, také František Kramář, bratři Vraničtí, Jan Křtitel Vaňhal a další. Podobně tomu bylo také v německém Mannheimu – viz rodina Stamiců. I jinde. Ovšem slovenská hudba má také velký potenciál, protože je napojena na východní hudební okruh. Vidím tam mnoho možností.

Studovala jste také v Bratislavě, žijete však v Čechách. Nestýská se vám někdy po ideálech dřívějšího společného státu?

Přiznám se, že jsem rozdělení státu nesla velmi těžce. Jsem původem »Čechoslovák« ze smíšeného manželství. Žila jsem v Čechách i na Slovensku, a pokud se na to dívám pouze z úzkého hlediska své profese, o hodně jsme přišli. Ztratili jsme jednotný trh. Také informace a kontakty v hudební oblasti jsou daleko více kusé, než tomu bylo v minulosti. Na druhé straně oceňuji způsob, jak vše proběhlo a že se máme pořád rádi.

Často zajíždíte do zahraničí, kde pedagogicky působíte. Jak je třeba v zámoří evropská, resp. česká hudba přijímána?

Česká hudba má v zahraničí skvělý zvuk. Zejména skladatelská tvorba. Vždy děkuji Antonínu Dvořákovi za vše, co pro ni vykonal. Jméno Leoše Janáčka si získalo zejména v operním světě velký respekt, komu se to ve dvacátém století podaří?

Čím může být americká společnost pro nás příkladem - a nejen v kulturní sféře?

Vždy jsem obdivovala velkou dávku pragmatismu v běžném životě Američanů. Vše se dělá pro lidi - od takového detailu, že smetí z bytu nemusíte vynášet do kontejneru, ale na chodbě je šachta, kterou své odpadky spustíte dolů. Bohužel s tím souvisí i pragmatičnost v jiných věcech - tj. pohledu na umění. Být v Americe umělcem není nic lehkého, obstojí jenom ti nejlepší z nejlepších - a ještě obdařeni talentem pro shánění sponzorů.

Není však u nás někdy »přeamerikanizováno«?

Když mne navštívil můj kolega z univerzity, povzdechla jsem si, že teď většina filmů, co se u nás vysílá, jsou filmy americké. Velmi se bránil. Když jsem mu ale ukázala televizní program, musel rezignovat. Považuji to za velkou chybu - ovšem chybu naši! Měli bychom být ke své kultuře mnohem vstřícnější.

Jak americká společnost podporuje kulturní dění ve srovnání s naším

systémem?

V USA je mnohem méně státní podpory kultury. Všichni se musí »více snažit«. Získávají své příjmy z několika zdrojů a kulturní život je závislý na řadě sponzorů a mecenášů. Nutno však podotknout, že i právní systém je postaven zcela jinak a podporu institucí umožňuje svým daňovým systémem. V případě skutečně bohatých lidí se stává přímo povinností své peníze v nějaké formě společnosti vrátit - a tam začíná boj o přízeň. Často není jednoduchý. Má to řadu negativních, ale i pozitivních stránek - taková ta »hra na umění« nemá nadlouho šanci a do kolbiště vstupují pouze ti, kteří jsou ochotni velkou míru rizika unést.

Vaše rodina je typicky muzikantská: vy jste skladatelka, váš manžel vede hudební vydavatelství Arco Diva, syn je dirigentem. Není té hudby příliš?

Hudby není nikdy příliš. Hudba je totiž to nejlepší, co mne v životě potkalo, takže jsem ráda, že hudbou žije celá naše rodina. Vždy se něco nového dozvím, poučím z jiného pohledu na stejnou věc. Jsem za to vděčná, moc mne to pořád baví.

Dokážete se od své profese odpoutat? Čím a jak?

Kompenzuji dlouhé sezení u práce pohybem - moc ráda jezdím na kole a plavu. Kdysi jsem závodně i lyžovala, teď už jenom »běžkuji«. Pobyt v přírodě prostě miluji a většina témat mne napadla právě tam.

Nedávno jste dokončila novou kompozici, jež bude mít premiéru během nadcházející Smetanovy Litomyšle (SL). Můžete dílo velmi stručně přiblížit?

Skladba se jmenuje Český poutník a je zajímavá tím, že ji na libreto uměleckého ředitele SL Vojtěcha Stříteského, který vybral texty významných českých básníků, vytvořili čtyři čeští skladatelé. Je věnována stému výročí založení našeho státu. Já jsem byla pověřena napsáním finální části s názvem Čas. Epilog. Jsem moc ráda, že v závěru jsou užity verše básníka Jaroslava Seiferta, který patří k mým nejmilovanějším autorům.

Jak se vám s vedením SL spolupracuje? Není to přece první vzájemný tvůrčí kontakt...

Ke SL mám zcela ojedinělý vztah také proto, že zde zazněla řada mých velkých oratorních opusů: Juda Makabejský byl sice původně objednán PJ, ale v Litomyšli zazněl ještě v témže roce. Roku 2008 si ke svému výročí litomyšlský festival objednal nové oratorium Mojžíš a v roce 2012 tam v podání významného barytonisty Thomase Hampsona zazněla světová premiéra skladby Lingua angelorum. Festival v Litomyšli je něco zcela neobvyklého - celé starobylé město totiž akcí žije, vedení festivalu v čele s manželi Piknovými a uměleckým ředitelem Stříteským vytváří dokonale profesionální zázemí. Také publikum je tam jedinečné. V Litomyšli mám vždy pocit, že to moje snažení má nějaký smysl. Jsem za to vděčná.

Čím se PJ a SL navzájem odlišují?

Kosmopolitní Praha je všude plná turistů, zatímco do Litomyšle lidé přijíždějí právě za festivalem, aby se nadýchali kulturního kouzla půvabného malého českého města.

A co mají společné?

Snahu přinést kulturní hodnoty.

Domníváte se, že hudba a umění vůbec jsou pro společnost a její

zušlechťování potřebné, dokonce nezbytné? Někdy se na to zapomíná...

Jsem si jista, že kultura je potřebnější, než si lidé uvědomují. Mám na mysli skutečnou kulturu, tedy ne to, co se jako kultura dnes často předkládá. Jsem přesvědčena, že skutečná kultura má svoji funkci, že člověka vede k zastavení, zamyšlení, že ho dokáže posílit v těžkých chvílích. A také potěšit ve chvilkách štěstí. Rozvíjí v nás to lepší. Těžké je rozeznat, co kulturou skutečně je - a co si na ni jenom hraje! Není to nový rys, umělecká scéna vždy sváděla k podvodům. Možná se jenom liší míra rozlišovací schopnosti, která se díky přehlcování informacemi stále snižuje. Je to obdobné jako s ekologií. Jsme ochotni tolerovat více a více, často jako by se ztrácel smysl toho všeho.

Nezdá se vám, že někdy je naše doba příliš hektická?

Naše doba bezesporu hektická je. Fascinuje mne, jak všichni všechno musíme - a pak se kolo zastaví a nestane se vůbec nic...

Jak vnímáte vazby mezi hudbou a konjunkturalitou?

Paradoxně ve vnímání lidí v těžkých obdobích má hudba mnohem pevnější postavení než ve chvílích prosperity. Najednou ji potřebují, dodává jim sílu, často se k hudbě upínají jako k určité nonverbální jistotě.

Paní Bodorová, co vás naposledy potěšilo?

Když jsem v nádherném lese nedaleko malého rybníčku našla louku s kvetoucím medvědím česnekem. Zpívají tam ptáci a život je krásný...

A co vás dlouhodobě zlobí?

Že se neustále překračují hranice, které by se překročit neměly. A že to lidé tolerují! Vím, že je to nebezpečné, pořád přemýšlím, co udělat, aby si lidé to nebezpečí uvědomili. Snažím se psát hudbu, která k zamyšlení alespoň nabádá.

Existuje nějaká možnost nápravy?

Být statečný, nemít strach a říci ne. S tímto nesouhlasím a nebudu to tolerovat. Umět své stanovisko zdůvodnit.

Můžete pro to sama něco udělat?

Už jsem to naznačila: snažím se svými skladbami otevírat témata hodná zamyšlení.

Na co se nyní nejvíc těšíte?

Mám před sebou velkou práci a přeji si, aby se mi povedla. Zatím ale víc neprozradím!

Ať se vám to určitě splní a děkuji vám.

Tomáš HEJZLAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 17 hlasů.

Tomáš HEJZLAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.