Marek Hrubec s kolegyní a kolegy na Filosofickém ústavu Kubánské akademie věd v Havaně.
Rozhovor Haló novin s filozofem a sociálním vědcem docentem Markem Hrubcem

Začíná nová éra kubánského socialismu?

V čele Kubánské republiky stanul prezident Miguel Díaz-Canel. Český velvyslanec na Kubě to komentoval, že to Kubánci berou jako výměnu dvou vysokých osobností v čele země, ale nic se nezmění. Opravdu?

Změní se částečně, nyní totiž nastává přechodné období. Raúl Castro byl na funkci prezidenta vystřídán Díazem-Canelem, ale pozici generálního tajemníka komunistické strany si stále drží. Raúl Castro prohlásil, že po skončení svého mandátu v roce 2021 už nebude usilovat o znovuzvolení do čela strany. Začínají tedy tři roky přechodného období, v nichž by se měl Díaz-Canel osvědčit. Již nyní bude moci činit důležité kroky, ale teprve za tři roky pro něj nastane období samostatnosti, kdy se završí éra Fidela a Raúla Castrových. Podobné přechodné období známe již z předchozího předávání moci, kdy Raúl začal fakticky zastupovat Fidela v roce 2006 a poté byl zvolen v roce 2011.

Jak vy znáte nového kubánského prezidenta? Jaké proměny a reformy bude dělat?

Díaz-Canel je na Kubě známá osobnost. Do současné doby byl posledních pět let místoprezidentem a od roku 2003 mezi členy užšího vedení komunistické strany a v dalších státních funkcích, včetně pozice ministra školství. Nepatřil mezi prominenty, jeho rodiče byli učitelkou a mechanikem a sám se po elektroinženýrských studiích postupně propracoval z řadových pozic v provincii Vila Clara až do státních funkcí. Podílel se na dosavadních transformacích kubánského ekonomického modelu a chystá se v nich pokračovat.

V prosinci jste pracovně na Kubě pobýval, co jste tam dělal? Přednášel na univerzitě?

Ano, na Havanské univerzitě. Šlo o spolupráci s tamními kolegy na katedrách filozofie a sociologie a v kubánské asociaci historiků. Věnoval jsem se tématu ekonomické participace občanů v socialisticky orientovaných systémech, tedy tomu, jak občané mohou sami rozhodovat v podnicích, které jsou ve společenském vlastnictví, ať už se jedná o družstva, městské podniky nebo další organizace. Také jsem se s tamními kolegy zabýval diplomatickými vztahy mezi Kubou a USA, které byly Obamou obnoveny a Trumpem jsou opět potlačovány. Vzhledem k těmto záležitostem jsem také zkoumal vztahy mezi Kubou a dalšími zeměmi, především s Čínou a Ruskem. Zároveň jsem konzultoval další aktivity s kolegy na Filosofickém ústavu Kubánské akademie věd v Havaně.

Dříve, než se vás zeptám na vaše názory na Kubu jakožto vědce, zajímalo by mě, jak jste tam kubánský socialismus vnímal bezprostředně?

Tropický, karibský socialismus na Kubě je na první pohled trochu jiný, než byl ten náš. Ten karibský je velmi barevný a plný živé hudby, celoroční léto umožňuje uvolněný život ve veřejném prostoru s velmi přátelskou atmosférou, jak je tomu ostatně do velké míry také v různých zemích jižní Evropy, kde oprýskání budov je často považováno za sympatickou nostalgizující patinu. Na první pohled samozřejmě upoutají výborně udržovaná historická auta, jež jsou do roku výroby 1960, do kdy se směla kupovat.

Na jedné straně můžeme mluvit o tehdejším nedostatku nových aut, ale na straně druhé můžeme vidět také svět bez konzumerismu a ekologického využití aut po dlouhá desetiletí, což ale mnohdy vyžadovalo výměnu motorů za novější, především z pozdějších sovětských a pak ruských lad a moskvičů. Dnes už však tam můžete vidět také mnoho aut vyrobených v poslední době, a nejen aut. Každý, kdo na Kubě v poslední době byl, vidí, jak se země proměňuje na první pohled. Zajímavé je, co se za touto atmosférou skrývá, a hlavně, jaké vývojové tendence se tam odehrávají.

Jako vědec se zabýváte studiem společenských alternativních systémů. Jak se proměňoval systém nastolený na Kubě po revoluci v roce 1959?

Po prvním období, kdy Fidel Castro a další členové vedení usilovali od revoluce o svoji vlastní specifickou socialistickou cestu, se Kuba zapojila do úzké spolupráce se Sovětským svazem. Pokud se chtěla udržet nedaleko od USA, potřebovala silného spojence. Zavedla ekonomický a politický socialistický systém, který známe z východního bloku. Přes různé problémy se nesporným úspěchem stalo známé kubánské zaměření na zdravotnictví a pedagogiku, čímž se podařilo nejen vytvořit a udržet veřejnou kvalitní zdravotní péči pro všechny občany a vymýtit negramotnost a vytvořit kvalitní vzdělávací systém, ale také v těchto oblastech pomáhat v celé řadě rozvojových zemí.

Čím musela Kuba projít po pádu socialistického systému ve východním bloku až do současnosti?

Pád východního bloku znamenal velký přelom, neboť padlo mnoho odbytišť kubánského zboží a zároveň se výrazně snížil dovoz levnějšího zboží z východního bloku a také pomoc ze Sovětského svazu. Dělba práce v RVHP se rozbila a jednotlivé země se musely přeorientovat. Od roku 1989 do roku 1993 poklesl kubánský HDP o více než třetinu. Dovoz klesl však ještě více, skoro na pětinu. Kuba musela ukončit silnou orientaci na výrobu cukru, z tradiční výroby zbyly rum, doutníky apod. Toto tzv. speciální období (período especial) bylo vynucenou motivací pro transformaci. Nicméně kubánská ekonomika byla motivována k transformaci také z vnitřních ekonomických důvodů staršího data, neboť ekonomika potřebovala větší dynamiku.

Jaká pak nastala transformace kubánské ekonomiky? O jaký jde model?

Kubánská transformace je komplexním procesem, který je náročné popsat. Nicméně je zřejmé, že jde o reformy, které usilují o změny v rámci socialistického systému. Raúl Castro prosazoval transformaci pod mottem »prosperujícího a udržitelného socialismu«. Jedná se o plánovanou ekonomiku, v níž ale dostává stále více prostor trh, i když nedominuje. Více pravomocí mají rovněž vlády v jednotlivých provinciích a také v podnicích. Cílem je zajistit většinu společenského vlastnictví, které však nemusí být jen státní, ale také provinční, městské, družstevní apod.

Jak ukazují data z roku 2014, v zemědělství stejně jako před rokem 1989 stále i dnes pracuje kolem 20 procent pracovníků. Rozdíl je ale v tom, kde pracují. Asi 25 procent z nich je nyní v družstvech, asi 35 procent z nich jsou usufructuarios, tedy samostatní zemědělci, kteří mohou využívat státně vlastněnou půdu. Zbývajících asi 40 procent jsou pak zemědělci pracující na svých soukromých či rodinných farmách.

Oproti tomu v nezemědělské sféře v nestátních podnicích je asi jen 12 procent pracovníků, tzv. cuentapropistas, tedy ti, co se zaměstnávají sami a mohou také v malé míře zaměstnávat další pracovníky. V družstvech v nezemědělské sféře skoro nikdo nepracuje, jen několik tisíc lidí. Většina lidí v nezemědělském sektoru je stále zaměstnána ve státních podnicích. Zde má ještě dojít k transformaci, která by měla vést ke snížení počtu pracovníků ve státním sektoru až na 50 procent.

Někteří autoři hovoří o vývoji směrem k čínskému modelu, ovšem bez budoucího povolení existence případného velkého kubánského privátního vlastnictví. Má tedy jít o specifický »socialismus s kubánskými charakteristikami«.

Jak se rozvíjí cestovní ruch a jak byl poznamenán hurikánem Irma? Je známo, že do revoluce byla Kuba jedním velkým nevěstincem a kolonií Spojených států.

Kubánská vláda se jistě nechce vrátit do stavu před revolucí 1959, kdy Kuba byla skutečně kasinem a výletním místem americké smetánky. Zájem o zvýšení regulovaného turistického ruchu však má. Investice do turistického ruchu byly nedávným hurikánem na severu země dost poničeny, ale už se připravuje revitalizace. Turistika na Kubě každým rokem roste. Celkově za minulý rok to bylo skoro pět milionů zahraničních turistů. Do roku 2030 se má zvýšit počet hotelových pokojů na dvaapůlnásobek. Když k tomu připočteme narůstající ubytování v soukromí, vypadá to na boom.

Už dnes ale řada Evropanů nechce jezdit na nejvyhlášenější plážový resort Varadero, protože jim příliš připomíná mexický Cancún a jiná masová střediska. Zatím je to na Kubě jen výjimka a zbytek je vstřícný a neodcizený. Do velké míry je to dáno tím, že USA vůči Kubě stále uplatňují blokádu, a tak ji tím paradoxně nechtěně chrání. V největším počtu na Kubu jezdí Kanaďané, jejichž vláda má vůči Kubě pragmatický postoj, včetně investic. Turisté z USA jsou už ale i tak na druhém místě. Evropané z různých zemí, hlavně západních, pak také tvoří velký segment. Podstatné podle mého názoru ovšem je, aby se ostatní oblasti ekonomiky více rozvíjely a aby si tak Kuba udržela suverenitu, tedy aby neměla významnou závislost na turismu spjatém s možnými vrtkavými ideologickými postoji v zahraničí.

S tím úzce souvisí, že důležitou součástí transformace bylo zavedení zákonů o možnosti zahraničních investic z let 1995 a 2014. Po levicovém obratu v Jižní Americe od roku 1999 přitékal strategický zahraniční kapitál především z Brazílie a Venezuely, z dalších oblastí pak hlavně z Číny. Další také ze západních zemí.

Jaká byla vaše pozorování aktuální situace – co se podle vás na Kubě nyní mění v ekonomice?

Velká diskuse existuje například o záměru sjednotit měnu, aby neexistoval paralelní svět běžných lidí a těch, kteří se pohybují v turistice. Dnes na Kubě existují tři druhy měn: za prvé, karta na základní zboží, na niž je možné ale získat už méně zboží než před rokem 1991, za druhé kubánské peso (CUP), a za třetí CUC namísto dolaru. Zde je ale třeba na druhou stranu vidět i skutečnost, že naprostá univerzalizace peněz je patologií. V řadě evropských zemí se rozvíjejí lokální měny jako paralelní způsoby, které umožňují ochránit segmenty trhu, například zemědělství, před divokou spekulací, která pak může vést ke zdražování, což může zvláště v rozvojových zemích znamenat závažné problémy.

Myslím, že tyto záležitosti je důležité formulovat v celkové koncepci. Z tohoto hlediska je důležité sledovat strategické dokumenty. V roce 2011 byla transformace specifikována prostřednictvím Směrnice ekonomické a sociální politiky. Potom byla přijata stejnojmenná směrnice na leta 2016 až 2021. Dále je relevantní konceptualizace kubánského ekonomického a sociálního modelu socialistického rozvoje a také plán ekonomického a sociálního rozvoje do roku 2030.

Znáte i jiné země v tomto regionu, zejména Brazílii, kde jste opět nedávno pracovně byl. Kuba je u nás v pravicovém tisku, pravicovými politiky a novináři často vysmívána, ale hlavně v Latinské Americe je vnímání Kuby odlišné. Jaká je spolupráce se zeměmi Latinské Ameriky?

Především když se stal Hugo Chávez prezidentem Venezuely v roce 1999, znamenalo to začátek progresivní změny, počátek největšího levicového obratu Jižní Ameriky od dobytí Amerik před 500 lety a realizaci revolučního bolívarského projektu, který navazuje na projekty Zamory, Bolívara a Rodrígueze z 19. století. Chávez přitom pochopitelně hledal podporu a spojence na Kubě. Výsledkem se stala regionální organizace ALBA, což znamená Bolívarovská aliance pro lid naší Ameriky. ALBA usiluje o levicovou spolupráci a integraci Latinské Ameriky, přičemž jejími členy jsou kromě Kuby a Venezuely také Nikaragua, Ekvádor a další menší země v Karibiku.

Ovšem také bývalý brazilský prezident Lula či bývalá prezidentka Dilma Rouseffová chovají vůči Kubě sympatie. Podobně prezident Bolívie Morález a další státníci.

Česká republika, resp. ještě Československo, za prezidenta Václava Havla ponížilo diplomatické zastoupení jen na chargé d’affaires. Teprve v posledním období se vztahy vracejí trochu do normálu. Čím může ČR přispět ke vzájemnému poznání a obchodu?

Političtí představitelé České republiky tehdy nijak nepromýšleli své vztahy s Kubou, jen se pokoušeli co nejvíce následovat USA. A to samé lze říci o nedávném posílení českých diplomatických vztahů s Kubou, kdy čeští politici následovali Obamovu snahu o oživení vztahů mezi Kubou a USA. ČR jako země, která úzce spolupracovala s Kubou za socialismu a zároveň nyní zná kapitalistické země, může přispět jako most pro porozumění a spolupráci. Nemusí jen kopírovat jiné země a může být v rozvíjení spolupráce více tvůrčí. Na Kubu může dodávat také více svých výrobků, je ale otázkou, zda tyto možnosti dříve nepokazí Trumpova snaha o omezení spolupráce.

Je znám vtip: »Proč nemůže být barevná revoluce v USA? Odpověď: Protože tam nemají americkou ambasádu.« V souladu s tímto vtipem, který však vychází ze zkušeností, nehrozí obnovením amerického velvyslanectví v Havaně (za Baracka Obamy), že bude zasahovat do vnitřního vývoje Kuby?

Je fakt, že ambasády mají často více rolí, ale podílejí se na zásazích do vnitřního vývoje spíše v zemích, v nichž jsou již více etablovány. Ovlivňování v takovýchto citlivých vztazích, mezi něž patří vztahy s Kubou, se obvykle realizuje rovněž mnoha dalšími způsoby. Obnovení českého velvyslanectví a dalších zemí na Kubě proto v tomto případě chápu jako pozitivní zprávu.

Vztahy mezi Kubou a USA procházejí od Kubánské revoluce obdobími napětí a uvolnění. Zatímco za prezidentů Nixona a Obamy docházelo k oteplení vztahů, za Trumpa pochopitelně opět přituhuje. Z dlouhodobé perspektivy se ale zdá, že stanovisko USA není udržitelné. OSN například kritizuje americkou ilegální okupaci Guantánama a uvádí, že USA již vypršela smlouva. Stojí rovněž za zmínku, že Evropská unie je s Kubou solidární ve věci ekonomické a finanční blokády, kterou uplatňuje USA. EU tuto ilegální blokádu opakovaně kritizovala. Tyto vztahy mají své důsledky také v možnosti vlastnictví na Kubě. Zatímco pro USA to možné není, například pro Španělsko nebo Itálii to možné je.

Jaké jsou tedy vztahy mezi Kubou a Evropskou unií?

Vztahy mezi Kubou a EU jsou neporovnatelně lepší než vztahy s USA. Zatímco USA se cítí ponížené přítomností socialismu 90 mil od jejich pobřeží, od světové výspy kapitalismu, zemím EU je tento postoj většinou úsměvný. EU začala své vztahy s Kubou slibně rozvíjet už v roce 1988. Když ale Kuba po pádu východního bloku dál pokračovala ve své socialistické dráze, státy EU formulovaly společnou pozici a od roku 1996 své vztahy s Kubou ochladily. Mráz přicházel z EU celých dvacet let, ale to se před pár lety změnilo. Jistě k tomu přispěly Obamovy snahy o oteplení vztahů s Kubou, které se odehrávaly ve stejné době.

Od roku 2014 do roku 2016 probíhala mezi EU a Kubou přípravná jednání, která nakonec vedla k podpisu dohody o politickém dialogu a spolupráci. Dokument se začíná v praxi uplatňovat, i když je zatím jen v provizorní platnosti, neboť čeká na podpis v národních parlamentech členských zemí EU. Některé země ho už podepsaly, například Německo, Česko a Slovensko.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 34 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.