Rozhovor Haló novin s předsedou Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů (LOK-SČL) Martinem Engelem

Nejvážnějším problémem je nedostatek kvalifikovaných zdravotníků v nemocnicích

O nedostatku kvalifikovaných lékařů se hovoří již řadu let. Z usnesení nedávného 22. zasedání sněmu LOK-SČL vyplývá, že tento problém stále přetrvává a že ministerstvo zdravotnictví znovu, a mnohem důrazněji, žádáte o nápravu situace…

V této souvislosti musím konstatovat, že pro mne je působení ministra zdravotnictví pana Adama Vojtěcha velkým zklamáním. Protože se zdá, že vůbec nepochopil základní problém českého zdravotnictví. Tím je především nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Vydal totiž jakési prohlášení, v němž konstatuje, že personální situace ve zdravotnictví je pod kontrolou ministerstva zdravotnictví. Ale v této věci s ním kategoricky nemohu souhlasit, protože problém spočívá v tom, že lékařů v nemocnicích pořád ubývá. Bohužel statistika, kterou vykazuje Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) o počtu lékařů v nemocnicích, není úplně správně vypovídající, neboť tato statistika vykazuje počet zdravotních úvazků, nikoliv počet lékařů, kteří v konkrétní nemocnici pracují. Podle této statistiky rostou pracovní úvazky. Mne však nezajímá počet úvazků v nemocnicích, ale jaký je skutečný, fyzický stav lékařů, kteří pracují v nemocnici. Mimochodem, v této jejich statistice se objevují někteří lékaři několikrát. Taková statistika je k ničemu, protože vypovídá pouze o tom, že lékařům narůstá počet pracovních úvazků, tudíž i práce.

Co je to potom za nesmysl, když ředitelé nemocnic zápasí s tím, že jim odcházejí lékaři a oni musí řešit zavírání některých oddělení nemocnic, jak se neustále dočítáme v médiích…

Řekl bych, že ministr zdravotnictví pracuje s jinými čísly než my, členové LOK-SČL, kteří působíme v řadě nemocnic po celé ČR. Jenom připomenu naši akci z roku 2010 »Děkujeme, odcházíme«, kdy jsme upozornili na celý problém nedobré situace v nemocnicích, ať již jde o neodpovídající platy a mzdy lékařů, potažmo i zdravotních sester, což vede k jejich odchodu a tudíž i nedostatku zdravotnického personálu. Mohu konstatovat, že od té doby se prakticky nic nezměnilo. Nikdo dnes není schopen říci, že v dané nemocnici pracuje tolik a tolik lékařů. Konkrétní čísla neznáme. Pouze od našich členů.

Chtěl bych se dostat k tomu, abychom jako LOK-SČL mohli s ministerstvem zdravotnictví společně řešit, jak jsou v našich nemocnicích porušovány směrnice o přesčasové práci. Zatímco lékaři v nemocnicích ubývají, ti ostatní, kteří v nemocnicích zůstávají, musejí zdravotní výkony odvést za ně. Takže dochází k paradoxu, že jim statisticky narůstá výše platu či mzdy, ale ten jim narůstá za to, že odpracují další a další hodiny navíc, kdy počtem těchto odpracovaných hodin je de facto porušován zákon.

Musím zde zdůraznit, že nám jde o to, aby lidé pracovali ve snesitelném prostředí, tedy nikoliv »od nevidím do nevidím«, jak se v řadě případů děje. Někdo potom namítne, vždyť vám narostl plat či mzda. Ale za jakých podmínek? To by si ti, kteří o tom rozhodují, měli uvědomit. Takže pan ministr zdravotnictví by měl z této situace vyvodit určité závěry a vyvinout úsilí, abychom slíbených 10 procent platu od ledna 2019 dostali. Zatím jsou jeho obecná prohlášení o tom, že se situace ve zdravotnictví řeší, pro nás nepřijatelná.

Pokud vím, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chce nedostatek lékařů řešit příchodem lékařů, a také i zdravotních sester, ze zahraničí…

V usnesení našeho sněmu jsme použili formulaci, že »odmítáme nezákonný pokus ministerstva zdravotnictví o nahrazování kvalifikovaných zaměstnanců českých nemocnic dovozem zahraničních zdravotníků s leckdy pochybnou kvalifikací«. Určitě se teď chcete zeptat, o co vlastně jde?

Vysvětlím to jednoduše. V zákoně o postgraduálním vzdělávání lékařů existuje paragraf 36, který umožňuje, aby zahraniční lékař-specialista mohl provést lékařský výkon u nás v ČR, ať již na některém lékařském pracovišti v Praze či Brně, případně i jinde. Abych uvedl konkrétní příklad, tak může jít například o slavného rekonstrukčního plastického chirurga profesora Bohdana Pomahače, který k nám přijíždí a před našimi lékaři učiní svůj odborný lékařský zákrok. Kdyby nebylo tohoto paragrafu, tak by porušil české zákony o tom, že nikdo ze zahraničí nemůže u nás bez povolení pracovat. To se přirozeně týká i jiných lékařů, kteří k nám přijíždějí z USA, Velké Británie, Německa či jiné země. V tomto případě se jedná o jednorázový akt, přičemž pan ministr zdravotnictví chtěl, na základě tohoto paragrafu, k nám dovézt mnoho Ukrajinců. Ovšem v tomto případě by šlo o trvalou činnost.

Problém spočívá hlavně v tom, že lékaři, kteří k nám takto přicházejí, nejsou zprvu schopni samostatné práce, ale musejí pracovat pod odborným dohledem našich lékařů. Což přirozeně nějakou dobu trvá, než by byli schopni samostatné práce. Jenom připomenu, že i naši čerství absolventi lékařských fakult mohou pracovat samostatně až po první atestaci. Na druhou stranu musím říci, že zhruba deset procent ukrajinských lékařů, kteří k nám přijdou, je schopno odvádět na novém pracovišti u nás plný výkon. Ale co těch zbývajících 90 procent? Jak vidíte, začlenění těchto lékařů ze zahraničí není jednoduchá záležitost, která by daný problém okamžitě vyřešila.

Druhým opatřením, po kterém se v lékařské veřejnosti volá, je otázka navýšení počtu studentů medicíny, což by mělo úbytek lékařů nahradit či alespoň zmírnit…

Je to jakýsi nápad, který se na první pohled zdá být dobrý. Když se ale nad tím zamyslíte, vyžaduje to značné investice do zabezpečení potřebného množství prostorů k výuce a potřebných lékařských přístrojů pro výuku studentů medicíny či zajištění přednášejících, kteří by omezili svou lékařskou praxi, aby mohli studenty medicíny učit. To je jeden fakt. Druhý je, že studium medicíny trvá šest let, takže opět nejde o okamžité řešení situace nedostatku lékařů. Navíc musíte počítat s tím, že když se systém českého zdravotnictví nezmění, tak i nadále bude vychovávat řadu budoucích lékařů nikoliv pro Českou republiku, ale opět pro zahraničí, jako jsou Německo, Velká Británie, případně Skandinávie. Takže, když to shrnu, tak my potřebujeme okamžité řešení situace a nikoliv to, co přinese nějaký výsledek až za deset let.

Pokud vím, zhruba v polovině dubna jste byl spolu s předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníkovou u premiéra Andreje Babiše. Tohoto setkání se rovněž zúčastnil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. K jakým závěrům jste došli?

Hledali jsme pomoc u pana premiéra, ať již já za lékaře či paní Žitníková za zdravotní sestry. V tom postupujeme společně, protože nám jde o celý zdravotnický i nezdravotnický personál, neboť zvýšení platů a mezd potřebují všichni. Pokud jde o postoj pana premiéra Andreje Babiše, mohu konstatovat, že byl vstřícný, neboť si uvědomoval, že byl členem předchozí vlády ČR, která nám zdravotníkům slib navýšit platy a mzdy o deset procent od roku 2019 dala. Na druhé straně nám odpověděl, že se vše musí nejprve spočítat, aby se vědělo, kolik peněz na toto zvýšení platů a mezd vlastně je. Zde se ovšem bojím, že pan premiér od příslušných zdravotnických institucí dostane nesprávná čísla. Odhaduji, že v informaci, kterou pan premiér od těchto institucí obdrží, se bude tvrdit, že jde meziročně o nižší nadvýběr zdravotního pojištění, například asi 15 mld. Kč, přitom podle našich odhadů je v tomto systému asi 22 mld. Kč. Načež my jako lékaři a zdravotní sestry požadujeme zhruba 10 až 11 mld. Kč na ono zvýšení platů a mezd o deset procent.

Problém také je, že pan premiér vychází ze své vlastní podstaty a myslí si, že když se něco slíbí a něco se dohodne, tak se to má splnit. To je z jeho strany příliš velký optimismus ve vztahu k některým ředitelům nemocnic. Situace je totiž taková, že u příspěvkových organizací, jako jsou například fakultní nemocnice, či některé krajské nemocnice, je zvýšení platů o deset procent dáno rozhodnutím vlády ČR. Ale u soukromých nemocnic, jako jsou akciové společnosti nebo v některých případech i »eseróčka« se stává, že ředitelé si nechávají část peněz na mzdy stranou, a to se zdůvodněním, že lékaři nebo zdravotní setry musejí počkat, až se například v září ukáže, jak na tom příslušná nemocnice je ekonomicky. Proto místo slíbených deseti procent dostanou třeba jen pět procent s tím, že zbytek se jim doplatí posléze. Z jejich strany to není férové jednání. Proto jsme zde také my, jako odboráři, kteří na tuto neblahou situaci upozorňujeme.

Jako příklad bych uvedl Nemocnici Mělník, kdy lidé odmítli dělat přesčasy, a některá oddělení se musela uzavřít. Stačilo, že několik lékařů odmítlo jít pracovat za podmínek, které jim vedení nemocnice v rámci kolektivního vyjednávání nabízelo. Přičemž nemocnice v daném okamžiku zkolabovala, což ohrozilo zdravotnictví v daném regionu, protože nemocnice v Neratovicích je malá. Její kapacita nestačí. Takže pacienti museli být převáženi do Oblastní nemocnice Kladno nebo do Nemocnice Na Bulovce v Praze. Lékaři ze Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje by vám mohli vyprávět, jaké potíže byly s převozem pacientů z Mělníka, když pro ně jinde nebylo místo. Z tohoto uvedeného příkladu je vidět, na jakých nohách naše zdravotnictví stojí a kam vede arogance moci, když vedení nemocnice odmítá svým zaměstnancům dát to, na co mají právo. Jde o naprosto nezodpovědné chování!

Jak by měl na takové situace reagovat stát, případně kraje?

Na rušení oddělení nemocnic by měl reagovat zřizovatel, aby zabezpečil dostatek peněz pro činnost těchto nemocnic. Zajistit dostatek lékařského a středního zdravotnického personálu v nemocnicích není jednoduché. Pokud jde o zdravotní sestry, třeba obchodní řetězec Lidl nabízí svým pokladním 28 000 Kč, což 90 procent zdravotních sester nemá. Tak si to každá sestra srovná ve své hlavě, když vidí tyto peníze jinde, a přitom ona se musí postarat až o 50 pacientů na oddělení, kde pracuje. Nikdo se na ně potom nemůže zlobit, když za těchto podmínek odcházejí.

U lékařů je to jiné. Mají vyšší plat. Ale ti se většinou drží své profese, a proto utíkají do privátní sféry a zřizují si své vlastní ordinace. V důsledku toto potom zdravotní péče v nemocnicích trpí. Pokud se něco ihned nezmění, tak desítky lidí budou z nemocnic odcházet pořád a kvalita péče v nemocnicích se neudrží, a to ani teoreticky.

Hovoříme o nedostatku lékařů v nemocnicích, ale také v malých městech si lidé stěžují, že nemají dostatek lékařů a zavírají se tam ordinace…

Na to mohu odpovědět jedině tak, že se nemůžeme vrátit k tomu, co zde bylo před rokem 1989, že zde budou umístěnky, jako tomu bylo v 50. a 60. letech. Neexistuje jiná možnost, než vytvořit lidem podmínky, aby zůstali. Já neříkám, že zůstanou všichni. Vždy někdo odejde. Ale otázka, zda se tito lidé vrátí, je mnohem složitější. Praxe v zahraničí je něco jiného než u nás. Současná situace u těchto lidí vytváří jednosměrný proces. V těchto případech se tito lidé vrátí jedině, když se v jeho rodině, která žije zde, děje něco tragického. Když už má takový člověk v zahraničí to nejhorší za sebou, kdy překonal začátek své lékařské praxe v tamějších podmínkách, tak již nemá zájem se vrátit. O tom vypovídají statistiky.

Před lety jsem na toto téma hovořil s tehdejším ministrem zdravotnictví na Slovensku. Bylo to v době, kdy slovenští kolegové přicházeli k nám, protože jsme oproti nim měli výrazně lepší podmínky. Dnes to tak již není. Tehdy v našem rozhovoru prohlásil, že z těch, kteří odejdou, trvale ztratíte tři čtvrtiny. Ti se již k vám nevrátí, řekl. Data jeho slova potvrzují. Když se k našim lékařům budeme chovat stejným způsobem jako dosud, tak desítky z nich budou i nadále odcházet. Jednou je ztratit, znamená skoro navždy. To je luxus! Myslím si, že to tak nemůžeme nechat, aby zhruba 20 procent těch, kteří odpromují, jsme nechali odejít do zahraničí, protože nemají zájem zde zůstat. To je situace, kterou nemůžeme řešit tím, že navýšíme počet studentů medicíny.

Jde zkrátka o peníze. Existuje doporučení EU, aby na zdravotnictví šlo minimálně přes devět procent HDP. U nás to činí 7,2 procenta HDP. To jsme skoro o dva procentní body pod doporučeným číslem. Přitom jeden procentní bod znamená 40 miliard korun. To je ten deficit, který s sebou pořád táhneme. Přitom pro solární barony se 40 mld. klidně najde. Ale pro zdravotnictví nikoliv. V tomto případě to prostě nejde. Zdravotníci jsou tímto způsobem nedobrovolní sponzoři tohoto systému, protože nemají odpovídající mzdy.

Nechci, aby mne někdo napadal, že přepočítávám eura na české koruny. Jenom chci stratifikaci společnosti. Jestliže vezmete, že průměrná mzda je u nás přes 30 tisíc Kč, a přitom se hodně lidí k této výši mzdy ani nedostane, což je jiný problém, tak lékař by měl, podle našeho názoru, mít 1,5 až dvojnásobek průměrného platu. Zde musím podotknout, že když někdo namítá, že lékaři v nemocnicích mají až 90 tisíc Kč měsíčně, tak je to jenom proto, že toho dosahují za cenu dalších 150 hodin přesčasů, ale nikoliv za 170 hodin základního objemu práce.

Miroslav SVOBODA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 12 hlasů.

Miroslav SVOBODA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.