Nikola Čech před zničeným domem ve vesnici Doněckij
Rozhovor Haló novin s Nikolou Čechem, místopředsedou Společnosti přátel LLR a DLR

Největší pomocí je šířit pravdu o Donbase

V květnu jste se svými kolegy uskutečnil desetidenní cestu na Donbas. Kam konkrétně jste jeli a co bylo cílem cesty?

Jeli jsme do Luhansku, hlavního města Luhanské lidové republiky (LLR), a navštívili jsme i další významná města tohoto neuznaného státu, například Alčevsk, Krasnodon, Stachanov a Roveňky. Naše cesta měla hned několik důvodů, mezi kterými samozřejmě nechyběla ani zvědavost a zájem poznat tuto zemi, ale ústředním cílem bylo otevřít v Luhansku České kulturní centrum, což se také povedlo.

Proč jste navštívili jen LLR?

Deset dní nebylo zase tak mnoho, abychom stihli i návštěvu druhé z republik Donbasu (Doněcké lidové republiky). Náš program v LLR byl víc než bohatý - návštěvy škol, prohlídka muzeí, účast na antifašistické konferenci, oslavy Dne vítězství v Luhansku, setkání s místními komunisty a mnoho, mnoho dalšího.

Jaká je celková sociálně-ekonomická situace v LLR? Průmysl, zemědělství, nezaměstnanost, celková životní úroveň, jak jste ji mohli sledovat na běžném životě tamních obyvatel…

To je hodně široká otázka. LLR je velmi mladý státní útvar zrozený během ukrajinské občanské války v roce 2014. V současnosti není uznána žádným členským státem OSN a je proti ní zavedena řada opatření včetně sankcí a obchodní blokády ze strany Ukrajiny. Válka a blokáda způsobily zastavení činnosti řady velkých průmyslových závodů a dolů, na kterých předtím stálo místní hospodářství. Již před válkou ale Donbas, stejně jako celá Ukrajina, trpěl ekonomickou a sociální devastací způsobenou obnovou kapitalismu po rozbití Sovětského svazu. Ukrajinská prozápadní i proruská oligarchie vytahala z Donbasu miliardy dolarů, rozkradla, co se dalo, a způsobila obrovské podfinancování místní infrastruktury, dolů a továren. Ty si musely vystačit se zařízením přinejlepším ze sedmdesátých let. Ještě před válkou zaniklo pouze v samotném Luhansku 28 závodů a v roce 2013 skončila ve městě i tramvajová doprava.

V současné době se LLR snaží překonat nejen následky ničivé války, ale právě i předchozího tristního stavu »samostatné« kapitalistické Ukrajiny. Není to lehké, řada podniků stále nepracuje nebo funguje pouze na zlomek své kapacity. V Luhansku tak stojí třeba velká lokomotivka, která kdysi vyráběla stovky dieselových lokomotiv ročně. To samozřejmě vedlo k velké nezaměstnanosti mezi lidmi. V zásadě se ale dá říct, že ač sociálně-ekonomická situace v LLR rozhodně není nijak růžová, oproti Ukrajině zde vláda má sociální zajištění obyvatel jako jednu z hlavních priorit. Proto zde na rozdíl od území pod kontrolou Kyjeva nedošlo k deregulaci a prudkému zvýšení cen služeb, elektřiny a paliv. Cena plynu či uhlí je v LLR několikanásobně nižší než na Ukrajině. Na ulici nejsou v podstatě žádní lidé bez domova nebo žebráci.

Jak jsou zásobeny obchody?

Pokud jde o vybavení obchodů, regály v supermarketech, tržnicích i malých obchodech jsou v LLR plné zboží. Rozhodně to není tak, že by lidé neměli co nakupovat. K dostání jsou jak místní potraviny, tak zboží z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, ale třeba i z Pobaltí či Itálie, takže se ukazuje, že obchodní blokáda se v tomto míjí účinkem. Pravdou ale je, že dovážené zboží, například sýry nebo jogurty, je poměrně drahé. Naopak místní základní potraviny (mléko, vajíčka, pečivo) lze sehnat levně.

Slavnostní událostí bylo, jak jste již uvedl, zahájení činnosti Českého kulturního centra, které nese jméno Julia Fučíka, na Univerzitě Vladimira Dalja v Luhansku. Jak si takové centrum máme představit?

Zahájení činnosti Českého kulturního centra Julia Fučíka 7. května bylo slavnostní událostí, které se účastnilo nejen vedení univerzity, ale i ministr, náměstci, vedoucí odborové federace a zástupce administrativy hlavy státu. Naprosto zásadní roli při založení centra sehrál předseda naší Společnosti přátel LLR a DLR Jaromír Vašek. Kulturní centrum má pomoci sblížení mezi Českou republikou a LLR, přispět k vzájemnému poznání a seznámení s českými reáliemi. Jde o místnost zřízenou na půdě univerzity, kde se v současnosti nacházejí informační panely se základními údaji o České republice (geografii, historii, ekonomice), vzniká zde knihovna děl českých autorů v ruském jazyce, lidé mají možnost zapůjčit si zde mapy a turistické průvodce. Od 15. května pořádá Jaromír Vašek v kulturním centru pravidelné lekce českého jazyka, které se setkaly se zájmem studentů.

Jednadvacátého května byla v Roveňkách, v místní knihovně, otevřena pobočka Českého kulturního centra, kde se týž den uskutečnila beseda o České republice a Praze se žáky 6. třídy jedné z místních základních škol.

Centrum plánuje pořádat besedy, přednášky, rozšířit fond knihovny, ale třeba také zajistit promítání zajímavých českých, resp. československých filmů opatřených titulky v ruštině. Výhledově bychom rádi zorganizovali výměnné pobyty uměleckých souborů z LLR a ČR.

Jaké vysoké školy působí v LLR? Kde mohou tamní talentovaní lidé studovat a jaké je materiální vybavení těchto škol?

V Luhansku jsou dvě velké univerzity - Národní univerzita Tarase Ševčenka a již zmíněná Národní univerzita Vladimira Dalja s mnoha fakultami. Na Daljově univerzitě, kde vzniklo České kulturní centrum, aktuálně působí 61 profesorů, přes 300 kandidátů věd a studuje zde na 8000 studentů. Vedle toho se v LLR nachází i řada dalších vysokých škol často zaměřených na strojírenství, metalurgii a těžbu, ale také na umění, pedagogiku nebo medicínu. Vysoké školy nebo pobočky univerzit se nacházejí i mimo Luhansk, například v Alčevsku nebo Stachanově. Bohužel jsme neměli během naší cesty čas se do těchto vysokých škol podívat, takže k jejich materiálnímu vybavení se nemohu vyjádřit.

Během vašeho pobytu v Luhansku jste prožili Devátý květen a pak další svátek - Den republiky. Jakou atmosféru mají tyto svátky?

Oba zmíněné dny - 9. a 12. květen - patří mezi největší svátky LLR. Na Den vítězství se konala celá řada akcí, jimž vévodila slavnostní vojenská přehlídka a pochod Nesmrtelného pluku v centru Luhansku. Účastnila se jich i hlava státu LLR Leonid Pasečnik. Nesmrtelný pluk s bezpočtem portrétů účastníků Velké vlastenecké války a mořem vlajek byl impozantní, v průvodu bylo na 50 tisíc lidí, tisíce dalších přihlížely, působilo to na mě opravdu silným dojmem. Konaly se ale i mnohé další akce, koncerty, taneční a divadelní představení apod.

Vedle přehlídky jsme se účastnili koncertu italské antifašistické levicové skupiny Banda Bassotti a vojenské skupiny Novorossia ve Stachanově.

Dvanáctý květen, Den republiky, je pak připomínkou vyhlášení LLR na základě referenda konaného v Luhanské oblasti v roce 2014. I tento den je slaven průvody v ulicích, koncerty, večer v Luhansku odpálili ohňostroj. Členové české delegace vystoupili k oběma svátkům s pozdravy obyvatelům LLR v krátkých televizních přenosech, a to jak na ulici, tak přímo v luhanském televizním studiu.

Jak skutečnost, že LLR a DLR jsou neuznanými republikami (jsou neuznané i Ruskem), působí na tamní obyvatele?

To je jedna z velkých bolestí mnoha místních obyvatel. Řada lidí by určitě uvítala, kdyby Rusko oficiálně uznalo LLR a DLR, a není málo ani těch, kteří se vyslovují přímo po spojení s Ruskem, tak jako se tomu stalo na Krymu. Neuznání republik podvazuje možnosti jejich hospodářského růstu, místní lidé také mají problémy s cestováním. Každopádně v tomto směru se věci postupně zlepšují. LLR i DLR sjednotily řadu norem, procesů a legislativních opatření s Ruskem. Lidé nepochybně stojí o velmi blízké vztahy s Ruskou federací.

Jak vypadá veřejná doprava, silnice? Je vůbec možné běžně turisticky do LLR a DLR cestovat?

Tak cestovat do LLR možné je, ale je to opravdu spíše pro dobrodruhy. Na běžné turisty zde čeká poměrně hodně nástrah, například nemožnost využívat místní bankomaty a naše platební karty, ne každému funguje mobilní telefonické spojení, samozřejmě problémem by mohla být i nutnost vyhledat lékařskou pomoc a následné úhrady za zdravotní péči českými pojišťovnami atd. Přístup do LLR je dále omezen, letiště v Luhansku bylo během bojů prakticky úplně zničeno a hned tak nebude obnoveno, přes Ukrajinu je pro zahraničního cestovatele vstup do LLR velmi obtížný, ostatně české ministerstvo zahraničí také cesty do LLR a DLR důrazně nedoporučuje.

Jak jste cestovali konkrétně vy?

Pokud jde o cestování v rámci LLR, využívali jsme veřejnou dopravu, která stojí hlavně na malých autobusech a ve městě na tzv. maršrutkách. Vlaky jezdí zatím jen hodně omezeně. Doprava je levná, ale silnice se často nacházejí v žalostném stavu, stejně jako dopravní prostředky. To je již zmíněné dědictví předchozí vlády ukrajinské oligarchie a zkorumpovaných představitelů státu i samospráv. Hlava LLR Leonid Pasečnik nicméně vyhlásil pětiletý plán obnovy a rozvoje LLR do roku 2023, který mj. počítá se zásadní modernizací a opravou klíčových silničních komunikací, mostů a s obnovou železničního spojení do Ruska. Viděl jsem renovace budov autobusových nádraží ve Sverdlovsku a Alčevsku, vzorně již bylo zrekonstruováno bombardováním poničené autobusové nádraží v Luhansku, takže věci jsou na dobré cestě.

Zajímá mě antifašistická konference, které jste se zúčastnili. Co bylo její náplní a byli jste jedinými zahraničními hosty? Co se týče obsahu, byl mezi nebezpečími akcentován třeba i současný ukrajinský režim plný fašizujících a ultranacionalistických tendencí?

Součástí naší cesty bylo i zapojení do 4. mezinárodní antifašistické konference v Luhansku organizované Luhanskou odborovou federací, které se zúčastnilo na 80 zástupců z dvaceti zemí světa, například z Německa, Finska, Itálie, Ruska, Polska, Španělska/Katalánska, ale i Spojených států, Kolumbie, Izraele a Turecka. Fašizující ukrajinský režim a banderovce jsme tam ale moc neřešili. Konference měla jednak charakter exkurzí, kdy nám ukázali řadu zajímavých míst, např. boji velmi poškozenou vesnici Novosvětlovku, muzeum vojenské techniky a starých sovětských automobilů spravované luhanskými Nočními vlky, nebo luhanské autobusové nádraží. A pak bylo její součástí i zasedání, kdy naopak zahraniční delegáti představili, co se podařilo vykonat v prospěch solidarity s lidmi na Donbase a v prolomení pomlouvačných kampaní anebo informačních blokád, která hlavní veřejnoprávní i soukromá média na Západě vedou vůči lidovým republikám. A skutečně platí, že velká většina účastníků této konference, stejně jako jiných zahraničních hostů s aktivitami na podporu Donbasu, pochází z řad autentické levice.

Jak dopadá do života lidí v Luhansku občanská válka? Setkali jste se s nějakými vojáky? Dostali jste se do blízkosti fronty?

Na první pohled v Luhansku občanská válka vidět není - boje v bezprostřední blízkosti města skončily na podzim 2014. Na mnoha budovách jsou ovšem stále vidět stopy války, výbuchů min, granátů a raket. Viděli jsme například ruinu 7. základní školy, kterou čtyřikrát po sobě bombardovala ukrajinská armáda - smutný pohled. Do života obyvatel hlavního města válka zasahuje zejména tím, že každý den (s několika málo výjimkami během roku) platí od 23. hodiny večerní do čtvrté hodiny ranní zákaz vycházení a cest. Zaznamenali jsme, že tento zákaz je opravdu striktně dodržován.

Úplně jinak je tomu ale v přifrontových oblastech. Tam se stále válčí, tedy především ostřeluje. Tyto oblasti jsme také navštívili a viděli zde zkázu a velké množství zničených a opuštěných domů. Ve vesnici Doněckij dnes zůstalo z původních 4000 obyvatel jen asi 700 osob. Život tam je velmi těžký, lidé většinou přežívají díky samozásobování a prodeji skromných přebytků brambor, zeleniny a mléka na trzích. Dostali jsme se tam s pomocí vojáků z jednotky Přízrak známé svými komunistickými názory. Kousek, cca dva kilometry od nás, ležela vesnička Žolobok, kterou ostřelování ukrajinskou armádou úplně srovnalo se zemí, a přesto se jim nepodařilo ji dobýt. I v době naší přítomnosti jsme slyšeli dopady minometných střel - právě tam bombardovali!

Chápu, že mnohé, co jste prožili, bylo velmi emotivní. Jaké je vaše hlavní poznání z této cesty?

Cesta nejenom splnila, ale v pozitivním smyslu rozhodně předčila moje očekávání. Solidaritě s Donbasem se věnujeme již delší dobu, ale není nad to přesvědčit se o stavu věcí z první ruky. Mohu tedy s čistým svědomím říct, že při své cestě jsem se setkal se srdečnými, otevřenými lidmi, kteří nám ochotně ukázali všechna místa, kam jsme se chtěli podívat. Nikdy po mně nikdo nechtěl vidět ani pas, nikdy mě nikdo nebránil ve fotografování. Naopak bylo vidět, jak místní lidé chtějí, abychom co nejvíce viděli a vyfotili a mohli pak o tom v ČR informovat a podat svědectví.

Také chci říct, že jsem nikde mezi lidmi nenarazil ani na stín nacionalismu, resp. nepřátelství proti ukrajinskému národu. Všichni, se kterými jsme o tom mluvili, hovořili o Ukrajincích jako o bratrském národu a vinu za válku připisují výhradně majdansko-oligarchickému režimu z Kyjeva. V LLR je ukrajinština spolu s ruštinou oficiálním jazykem, působí zde jak ruské, tak ukrajinské školy, a zatímco na ukrajinských je povinným předmětem ruština, na ruských školách je zase povinným předmětem ukrajinština. Při návštěvě školy jsem viděl nové učebnice ukrajinského jazyka vydané v LLR. V centru Luhansku stojí pomník ukrajinského národního spisovatele Tarase Ševčenka. Nikoho by vůbec nenapadlo ho chtít odstranit, tak jako se na Ukrajině na popud ultranacionalistů zničily tisíce pomníků ruských a sovětských osobností a pomníky ukrajinských antifašistů. To je obrovský rozdíl mezi dnešní Ukrajinou a lidovými republikami Donbasu.

Jak mohou lidé pomoci Luhanské a Doněcké republice?

Možností pomoci je celá řada, lidé mohou pomoci finančně, poskytnout vhodné knihy nebo jiné materiály pro kulturní centrum. Rádi uvítáme nové zájemce o solidaritu s Donbasem v řadách naší Společnosti přátel LLR a DLR, rádi bychom na Donbas cestovali i příští rok a ve větším počtu. Ale když jsme se na tuto otázku ptali místních lidí, naprosto jasně vyčnívala jedna věc: potřebujeme, aby se o nás co nejvíce pravdivě psalo a mluvilo, aby i lidé v EU věděli, že nejsme žádní teroristé, jak nás vykreslují západní média a politici, že chceme vést normální život a zařídit se podle svého ve státě bez oligarchů, který naplňuje sociální a kulturní práva svých občanů. Takže největší pomoc je šířit pravdu o Donbase a rozbíjet lži naší rusofobní propagandy.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv N. ČECHA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 64 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2018-06-15 18:25
Kyjev b měl aspoň dodržovat minské dohody, a potom jednat o
oboustranně výhodné autonomii s LLR a DLR. To ovšem není vzhledem na
"kvalitu" kyjevských politiků, jejich fanatizmus a prolhanost
příliš reálné.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.