L‘état, c‘est moi

Známý výrok připisovaný francouzskému králi Ludvíku XIV. a koncentrovaně vyjadřující podstatu absolutní monarchie kupodivu přežil svého autora a v modifikované, možná i vypjatější podobě plynule prolnul i do jednání řady představitelů formálně demokratických režimů. Se státem se ztotožnil původně republikán císař Napoleon Bonaparte, v mládí socialista, poté fašista Benito Mussolini, z laického prostředí vzešlý neosultán Recep Erdogan, jihoameričtí diktátoři, orientální satrapové a mnozí další představitelé nejrůznějších politických směrů přesvědčení o své nenahraditelnosti. Vždyť mít moc je tak příjemné, jak nesmrtelně popsal Ladislav Mňačko. Koneckonců to vše je »v zájmu lidu«.

Bylo by skutečně pošetilé (a nebezpečné) nevidět, jak a nakolik se tendence k pěstování neblahého »kultu osobnosti«, režimu osobní moci, postupného omezování demokratických principů v životě a práci společnosti projevuje i v režimech na první pohled otevřených veřejnému zájmu, iniciativám a aktivitám. Nemělo by nás uklidňovat, že politické strany a hnutí budované na vůdcovském principu zatím v »civilizované« Evropě nehrají na první pohled významnou formativní roli. Skutečně? Vzpomeňme si na obavy Francouzů v loňských prezidentských volbách z Front national Marine Le Penové, rétoriku i činy Alternative für Deutschland nebo našimi pseudohumanisty chváleného prezidenta Petra Porošenka s jeho pronásledováním všeho levicového či ze zákulisí panujícího Jaroslawa Kaczyńského. Jim podobných »nahnědlých« vůdců a podvůdců, přesvědčených o »historickém poslání«, je mnohem více. Bohužel i v českém prostředí.

Ještě se pamatujeme na republikána Miroslava Sládka, který posléze vtělil své jméno i do názvu strany, a jeho nástupce v různých »nacionalistických« a »dělnických« odnožích charakteristických xenofobií, rasismem, nenávistí k nositelům jiných názorů. Tyto postoje bohužel z naší politické scény nezmizely, pouze se »transformovaly« do poněkud přijatelnější podoby. Nelze snad nalézt základy politických postojů a názorů hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury právě v SRP-RSČ? Bohužel praxe známkování jinověrců založená na pocitu vlastní neomylnosti se v nezměněné míře projevuje po celou dobu od listopadového převratu i v projevech »zasloužilých« lídrů formálně demokratických stran typu Miroslavy Němcové, Pavla Bělobrádka, Miroslava Kalouska apod. K nim lze plnohodnotně přiřadit zejména Andreje Babiše, který se však na rozdíl od jiných svou politickou filosofií vůdcovského typu a řízení společnosti jako firmy netají, a své hnutí ANO k tomu cílevědomě připravuje.

Ladislav ŠAFRÁNEK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 30 hlasů.

Ladislav ŠAFRÁNEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


kozpav
2018-07-19 19:50
OK,KSČM potřebuje v čele mladou,inteligentní,vzdělanou ženu,nebo
muže.
fronda
2018-07-18 20:30
I v KSČM jsou funkcionáři, co se drží koryta zuby nehty.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.