Fotografie z průběhu Mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii. FOTO - wikimedia commons

Mnichov zplodil berlínskou čáru a nenávist

Když českoslovenští zeměměřiči spolu se svými protějšky dokončovali v roce 1937 hraniční práce na jedné z nejvýznamnějších hraničních smluv (hraničním statutu), ani netušili, jak vyplynulo z dokumentů Norimberského tribunálu, že souběžně se slavnostním podpisem smlouvy s Německem probíhala v Berlíně ve stejném termínu (12. listopadu) i říšská konference k zahájení útoku na Československo. Ratifikační proces ke smlouvě byl odložen, tím smlouva nemohla nabýt právní moci. Tento stav vydržel až do devadesátých let. Kdo si dovede představit náročnost zeměměřických prací v hraničním terénu v délce téměř 1544,86 km s 28 613 hraničními znaky, pochopí, proč československé příslušné orgány tento úkol upřednostňovaly.

Nicméně, po deseti měsících pak již došlo k mnichovskému diktátu. Přitom šlo o období, kdy bylo možno proti blížící se válce ještě něco udělat. Politiku premiéra R. Berana, generálního tajemníka agrárníků, vyhlašující smířlivost a dobrou spolupráci s Německem, bylo potřeba odmítnout. Vzpomeňme na jeho známý argument: …že za Hitlera mu bankovka zůstane…

Byli tu ještě komunisté, opravdoví vlastenci, kteří vládě navrhovali již 18. května 1938, aby byli k jednání přizváni protihitlerovsky orientovaní němečtí komunisté, představující sílu 120 tisíc voličů. Šlo o neznámé hrdiny mluvící německým jazykem, kteří převážně končili v koncentračních táborech a na popravištích. Čs. vláda, která se chovala k německým emigrantům benevolentně, naopak na požadavek čs. komunistů odpověděla hrozbou o zastavení činnosti Rudého práva. Následně již v červnu 1938 dokonce Zemský úřad zaslal Rudému právu výměr, že může být na tři měsíce zastaveno, jestliže bude dále publikovat články kritizující průběh jednání s henleinovci. Tato výhrůžka vlády henleinovce velmi povzbuzovala v jejich protičeskoslovenských akcích. Henleinovci požadovali, aby bylo uznáno jejich právo přiznávat se k nacismu. V polovině července 1938 navázali hitlerovci další kontakty se stoupenci appeasementu v Anglii. Kontakt zabezpečoval důvěrník Hitlera kpt. Wiedesmann prostřednictvím princezny Hohenlohe. Patrně tyto kontakty mohly být počátkem takové britské zahraniční politiky, na jejímž konci byla Chamberlainova zrada Československa. O odklonu k fašismu napovídá i Chamberlainovo ohlášení (29. února 1939), že po dobytí Barcelony generálem Frankem, Velká Británie uzná ve Španělsku vládu generála Franka.

Britský nátlak

Beneš musel čelit i nátlaku vyslance Newtona, že anglická veřejnost bude souhlasit s Henleinovým požadavkem na provedení plebiscitu v československém pohraničí, stejně jako francouzští stoupenci appeasementu. Ba co víc, že sudetský problém lze vyřešit buď odstoupením pohraničí, nebo neutralizací ČSR směřující k vyslání mise do ČSR.

Když k tomu přidáme naléhání, aby Československo upustilo od spojenecké smlouvy se SSSR, pak se nedá vyvrátit, že od samého začátku, tak jako dnes, nejde o nic jiného než o protibolševické tažení, jehož druhá fáze probíhá právě nyní.

Požadovala se i autonomie. Henlein na schůzce s Runcimanem v Červeném Hrádku (28. srpna 1938) řekl, že s Čechy nemohou žít pohromadě. Tomuto nátlaku bylo velmi obtížné čelit.

Německý plán

Mnichovská konference byla zahájena v poledne 29. září projevem Hitlera, kde rozhodl vstoupit do československého pohraničí již 1. října, což bylo součástí německého plánu, který vypracovali Weizsäcker, Neurath a Göring. Do 10. října mělo být pak odstoupeno pohraniční území spoluobývané s německou menšinou, a do tří měsíců území spoluobývané s polskou a maďarskou menšinou. Území stanovená k odstoupení byla rozdělena do pěti pásem, z nichž území čtyř pásem byla stanovena přímo v Mnichově; německé vojsko je obsadilo do 7. října. Páté pásmo mělo být po plebiscitu vymezeno mezinárodní komisí složenou z velvyslanců v Berlíně do 10. října. Předsedou komise byl jmenován státní tajemník německého ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker, který jako první osoba po Göringovi vyzval Beneše k abdikaci na úřad prezidenta.

Hitler do působnosti mezinárodní komise zasáhl dalším diktátem, když požadoval, aby toto území bylo vymezeno bez účasti československého zástupce.

Diktátem bylo také stanovisko, že při určování hranic musí být uplatňována německá kritéria, opřená o zkreslené údaje stavu obyvatelstva a majetku při sčítání lidu v roce 1910, které proběhlo v atmosféře silné germanizace a vrcholící nacionalistické protičeské politiky Rakouska-Uherska. Přitom, že tyto údaje neodpovídaly údajům zjištěným při sčítání lidu v roce 1930, ani situaci v roce 1938, již bylo vedlejší.

Představy v roce 1931 o uzavřenosti Československa v německém prostoru po anšlusu. V době Mnichovské dohody si územní nároky vůči Československu dělalo nejen Německo (rozšířené o Rakousko) a Maďarsko, ale i Polsko. Jedinou „přátelskou hranicí“ tak byl krátký úsek československo-rumunské hranice na úplném východě Československa. FOTO - wikimedia commons

V důsledku tohoto postupu byly od Československa odtrženy oblasti s převahou českého obyvatelstva, včetně výlučně českých oblastí, například část Chodska, severních Čech, severní Moravy, Břeclavska a Jindřichohradecka.

Z jednání mezinárodní komise vzešel »Protokol o stanovení státních hranic mezi republikou Česko-slovenskou a Německou říší«, podepsaný 20. listopadu. Mezinárodní komise neměla dlouhé trvání, na další Hitlerův požadavek zastavila 21. listopadu svou činnost a sporné otázky přenechala na nižší úroveň, k řešení Československo-německé komisi. Její výkonnost byla ale omezena německým požadavkem na vydání spisového materiálu a hraničního mapového a geodetického fondu o státních hranicích, jakož i trigonometrického fondu, pro odsun připravovaného přednostou trigonometrického oddělení Reichsamt für Landesaufnahme dir. Seidlem, což se československé straně nepodařilo ustát. Nacisté hraniční fond transportem odsunuli v říjnu 1940 do Reichsministerium Innen, Abt. VI, Unter den Linden 72, v Berlíně. K tomu lze podotknout, že s podivem EU na rozdíl od Německa o tyto údaje dosud »neprojevila« zájem.

Problém navrácení

Problém navrácení čs. hraničního fondu se přenesl i do 21. století. Na požadavek vrácení hraničního fondu nereagovala ani kancléřka SRN Angela Merkelová při své návštěvě Prahy na konci léta 2016; nereagoval ani premiér Sobotka, ačkoli byl vyzván.

Historie prokázala, že manipulace s hraničními dokumenty nebyla ojedinělá; v roce 1938 protestovalo proti německému blokování hraničních dokumentů, potřebných k měřickým pracím, Maďarsko a Polsko.

Pro berlínskou čáru byly hraniční rozhraničovací práce dohodnuty v Berlíně již 23. až 26. listopadu 1938 a jejich zahájení bylo stanoveno na 6. prosince – termín se nedodržel. Hraniční čára se vytyčovala nejdříve jako prozatímní – pomocí kolíků; definitivní vyznačení hraničními kameny se odsunulo na jaro 1939. Z došlých hlášení měřických úředníků je patrné, že v průběhu prací ordneři často posunovali kolíky, případně obsazovali česko-slovenské obce, i s převahou českého nebo slovenského obyvatelstva, které do záboru nebyly zahrnuty.

Počátek roku 1939 již byl předznamenán značným napětím a očekáváním okupace zbytku Česko-Slovenska. Připravované obsazení Německem nebylo tajemstvím, byl již znám i měsíc, kdy k okupaci dojde. Němci se zdravili neskrývaně pozdravem Heim 15. März, což se objevovalo pravidelně v hlášeních o průběhu a výsledcích rozhraničovacích prací.

V československé reprezentaci začala nastávat diferenciace, mnozí již mysleli na »zadní vrátka«, považovali za projev vstřícnosti k Německu, budou-li šeptaným informacím a stížnostem na překračování a narušování berlínské čáry, čelit. K tomu se propůjčil i ministr vnitra Dr. Fischer. Namísto aby přijal opatření proti těmto provokacím, svolal na 13. února Konferenci přednostů okresních úřadů a politických expozitur v zemi České a Moravskoslezské za účasti předsedy vlády R. Berana (generálního tajemníka agrárníků), ministra Chvalkovského a dalších osobností, kde přítomné vyzval k potlačování zpráv o tom, jaké je pozadí pozdravu Němců Heim 15. März.

Stížnosti občanů, ale i vedoucích měřických skupin, na narušování berlínské čáry německým vojskem a ordnery neustávaly. Za takovéto situace se tempo rozhraničovacích prací postupně zvolňovalo, až nakonec byly práce zcela zastaveny.

Jak je patrné ze současnosti, úloha »zadních vrátek« neztratila na významu i po 80 letech, kdy někteří členové české vlády, ale i zastupitelských orgánů, projevují vůči sjezdům sudetoněmeckého landsmanšaftu maximální vstřícnost – tzv. Beranovu vstřícnost k bankovkám.

Problémy s hranicemi

Po 15. březnu 1939 došlo k novému státoprávnímu uspořádání, což vedlo ke změně v podřízenosti. Problematika ve věcech hraničních prací a rozhodování ve sporech o vedení hraniční čáry přešla z působnosti protektorátního ministerstva vnitra v Praze do působnosti Reichsprotektora, přitom změna charakteru hranic, tj. ze státních na vnitrostátní, si vyžádala změny v technologii prací.

Po zahájení války s Polskem zájem Německa o vnitrostátní hranice poklesl. Byl způsoben nedostatkem sil a prostředků pro dokončení vlekoucího se nového vytyčování hranic, případně ke stanovení hranic definitivních. Tato situace již konvergovala k novému – ponižujícímu systému protektorátních hranic.

Po odvolání německých měřických úředníků do wehrmachtu na frontu nastaly potíže s plněním měřického plánu. V důsledku toho byli hraničními pracemi pověřeni pouze čeští zeměměřičtí pracovníci a řízení prací bylo v plné kompetenci hraničního oddělení protektorátního ministerstva vnitra.

Po válce, z rozhodnutí mocností, bylo nutné obnovit průběh státních hranic podle stavu k 31. prosinci 1937. Chaos, který v důsledku toho na hranicích nastal, vyžadoval redemarkaci, kterou SRN odmítala řešit až do devadesátých let. Vzhledem k této neochotě německé strany řešit v podstatě vlastní měřické problémy bylo přikročeno k jedinému možnému řešení: přezkoušení saského úseku hranic, nově vytvořenou Československo-sovětskou hraniční komisí, v době od května do října 1948.

Dnešní nastalý vývoj české vlastence varuje, že nostalgici starých pořádků se nepoučili. Opět jako v minulosti se dostáváme do palby iredenty, usilující o zvrat tvrdě vybojovaných dějin, ba co víc, vlastizrada se zabydluje i ve vlastních řadách. Připomeňme si doprovodný dopis exministra zahraničí J. Dienstbiera k Československo-německé smlouvě z roku 1992, v němž se vláda ČSFR zavazuje »…vytvářet možnost, aby se také občané SRN mohli usazovat v ČSFR«. Toto prohlášení, podobně jako tolerované zřízení pražské kanceláře sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), jakož i účast členů Sobotkovy vlády na sjezdech SL, provokace brněnskými pochody SL, staví české vlastence do stejné situace, jakou jejich předchůdci prožívali v předvečer nacistické okupace.

Je to již příliš dlouho, co se naplňují varovná slova Edvarad Beneše: »…že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku«. Ten útok již začal: je to nenávist.

Československo mnichovským diktátem ztratilo státní území o této rozloze: připojeno bylo k Německu 28 680 km2; k Polsku 1086 km2; k Maďarsku 11 630 km2; celkem 41 396 km2.

Čeněk M. KADLEC


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 35 hlasů.

Čeněk M. KADLEC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2018-08-08 01:02
Kdyby bylo lezeni do z.... olympijská disciplína, to by jsme měli
zlatejch.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.