Rozhovor Haló novin s účastníkem vzpomínkové akce na vítězství u Kurska Josefem Skálou

Oslavy přitáhly statisíce lidí

Vzpomínková akce, jíž jste se zúčastnil, nebyla – ač jde o pětasedmdesátileté výročí – v našich médiích připomenuta. Začněme tedy touto cestou. Co vás především zaujalo?

Kdo říká, že sankce jdou Rusku vlastně k duhu, nelakuje nic narůžovo. Po místech impozantního výkonu Rudé armády – a odtud do Moskvy – jsme najezdili přes tisíc kilometrů. Moderní vlakovou soupravou i po silnicích, které jsou většinou v lepším stavu než u nás. Ještě před pár lety to bylo obráceně. V Rusku je teď lemuje i pečlivě pěstěný trávník. Čistota a pořádek, nevídané i v řadě lokalit pražského centra, zdobí Kursk i okolní města a obce. Obchody nabízejí sortiment plně srovnatelný s tím u nás. Velká většina potravin je domácí provenience. Zbytek pochází ze zemí, které se sankční mánii dokázaly vyhnout. To jídlo navíc neprošlo »kastrací«, v níž si tak libuje Evropská komise. Voní a chutná jako za našich dětských let. Rusko je zemí čilého stavebního ruchu - výrobní i rezidenční povahy. Dojmem »policejního státu« rozhodně nepůsobí. »Rukou zákona« je po ulicích jen nepatrný zlomek masy, v níž se rojí Francií či Německem i dalšími západními zeměmi. Tam mnohdy korzují v »plné polní«. V Rusku jich většina nenosí ani pistoli, pouta a obušek.

Na tomto všem se shodla celá naše parta. Bylo nás jednadvacet. Od bývalého poslance ODS či dnešního vicehejtmana, přes několik podnikatelů až po dva komunisty - europoslance Jardu Kohlíčka a mne. Ze států mimo území někdejšího SSSR jsme byli jediní. Ze Slovenska i řady jiných zemí dorazily aspoň písemné gratulace. Od nás se neráčila obtěžovat ani ambasáda. Třeba nám za to zase někoho povýší v NATO.

Kdo vlastně v Kursku slavil? Veteráni? Jak onu bitvu vnímají mladí lidé? A co veřejnost?

V Kursku jsme zažili totéž, co při únorových oslavách vítězství Stalingradské bitvy. Oslavy přitáhly statisíce lidí. Ze všech generací. Tak spontánní vděk za to, čemu před 75 lety aplaudoval i okolní svět, se nedá vynutit. O to víc kontrastuje s tím, co má teď navrch v české kotlině. Kdo našel odvahu říci nahlas, co Kurská bitva znamenala právě pro nás? Teprve po ní se přece fronta posouvala už jen západním směrem. Teprve pak bylo »jen« otázkou času, kdy se svoboda vrátí i k nám. Krev Rudé armády je dnes ve zvyku brát div ne jako ordinérní samozřejmost. Podobně jak nadživotní vypětí všech, kdo ji podporovali z týlu – včetně milionů žen i dětí. Je to nemravná samovazba ducha. Co bere jezuitským obloukem, je načase nazvat pravým jménem. Rusko mělo kam ustoupit. Klidně až za Ural.

Co by však potom čekalo nás?

»Konečné řešení české otázky« by bylo na pořadu hned poté, až »Třetí říše« vyhraje i hlavněmi z našich zbrojovek. S masivní rasovou genocidou počítal i jeho scénář. Zkrotily by ho »liberální« metropole, neštítící se podepsat mnichovský diktát? Už ten nás měl – psal právem už Edvard Beneš – vydat Hitlerovi »na dlouhé desítky let«. O tom však »mainstream« ani nehlesne. O Rusku šíří podlé lži. Zvlčilé »straně války« slouží i dnes. Od žvástů o »agresívní Moskvě« – a Benešovi jako jejím »agentovi« – jsou často k nerozeznání.

Připomínám pražský pomník maršála Koněva. Prý jde o »nápravu komunistických retuší a idylek«?

Na retuše a idylky jsou současní vládci opravdu velmistři. Učebnicovým příkladem je glorifikace Winstona Churchilla. Byl jedním z »Velké trojky« v čele protihitlerovské koalice. Uměl se ozvat už proti mnichovanské zradě. Má však i na svědomí miliony nevinných obětí. A nezastavit ho i britská generalita, měl by jich na hrbu ještě mnohem víc. Mám na mysli Churchillův kanibalský plán napadnout Sovětský svaz. Udeřit na něj už 1. července 1945. A dokonce spolu s několika divizemi wehrmachtu, které nechal držet v plné zbroji. Generálové se postavili na zadní. Takovou obludnost, vmetli mu do očí, by odmítla i britská veřejnost se »srdcem napravo«. Jak by se ti, co hyzdí Koněvův pomník, tvářili na žádost, aby se »celá pravda« dopsala na Churchillovu sochu?

Vojska, jimiž velel Ivan Koněv, cedila krev dávno před otevřením »druhé fronty«. Jen díky jim je tu i smečka hejhulů, co si o Koněva otírají papulu. Žvást o tom, že »zpravodajsky připravoval 21. srpen«, si vycucali z palce. Koněv k nám jezdil za lidmi kalibru Ludvíka Svobody. Ve snaze udržet vývoj v mezích, obhajitelných před miliony žen, jimž válka vzala syna, dceru či manžela. I před miliony chlapů, které to peklo zmrzačilo. Tak černobílé, jak se to sugeruje dnes, to nebylo ani s »maďarským povstáním«. Moskvu žádali o zásah i lidé typu maršála Tita.

Text, dopsaný ke Koněvovu pomníku, lže i o květnu 1945. Mluví o »ukrajinském frontu«. Že to byl útvar Sovětské armády, však už neuvádí. Koněvův front se zformoval ve fázi, kdy hnala wehrmacht i z Ukrajiny. Skládal se ze všech sovětských etnik, a nejenom z Ukrajinců, jak lidi oblbují zmijí jazyky. To, že osvobodil kraje směrem ku Praze, si netroufá popřít ani nactiutrhačný nápis. O Praze ovšem tvrdí, že do ní Koněv »jako první« pouze »vstoupil«. Sprosťárna o české metropoli, co by se bez Rudé armády klidně obešla, tak špiní už i pomník Ivana Koněva. Má nahrát ještě větší zhovadilosti. Verzi, podle níž s Koněvem nepřišla svoboda, ale »stalinský totáč«.

Před každým, kdo se zapojil do pražského povstání, se sluší smeknout až k zemi. Proti okupační přesile by však vydrželi jen pár hodin. Nebýt zdrcujícího tlaku Sovětské armády, pohřbívá Praha statisíce padlých – a v ruinách končí i její architektonické klenoty. Ztráty Koněvova frontu byly o to větší, že Prahu ušetřil dělostřelecké přípravy. A spěchal jejími ulicemi, aniž tam napřed vyslal průzkum. Právě to zaplatil zásahem německou pancéřovkou i legendární tank č. 23. »Pravdoláska« ho znetvořila na růžovo. A pak urazila i »vyhnáním« kamsi do zapadlé ohrady.

Špíně na Koněvově pomníku fandí jen duté hlavy a morální křivice. Na věčné časy jim to nevydrží. V předvečer dne, kdy ten paskvil »slavnostně odhalily«, to zaznělo přímo na místě. Koněvovi i všem, komu velel, jsme tam slavnostně slíbili, že to tak nenecháme. A nedáme pokoj, dokud tu zvrhlost nepošleme ke všem čertům.

Prý čeští komunisté svými postoji Rusko idealizují. Prý je to chyba, protože právě ono, jak řekl, tuším, Thomas Piketty, je státem s velmi asociálním kapitalismem. Co je pravda?

Pokud jde o poměry, zavedené Gorbačovem a Jelcinem, Piketty není daleko od pravdy. Marxista je k nim tisíckrát kritičtější než všichni »liberálové« dohromady. Ti se nestyděli říjet blahem, ani když Jelcin bombardoval parlament. Dnešní Rusko je jiné přinejmenším v dvojím směru. Už není snaživým žáčkem Ameriky. Vrací se pozice suverénního hráče. Geopolitickou rovnováhou, jíž krok za krokem obnovuje, nabízí prostor i svébytnější politice zemím, jako je ta naše. Jelcin byl atamanem sociálního darwinismu, urvaného ze všech řetězů. Putin se snaží byznys držet v mezích, lidštějších i pro plebejskou většinu. Sám bych jí přál mnohem větší kus koláče. Rusku, má-li zůstat suverénní, nic jiného nezbyde. Bez průlomu, demokratizujícího i vlastnictví existenčních zdrojů, se to neobejde ani tentokrát. Právě vnější tlak si ho vynutí i v 21. století. Čím dřív k němu dojde, tím víc to pomůže i naší suverenitě a sociálnímu pokroku.

Zajímá mne i váš pohled na konflikt na Donbasu. Dohody z Minsku se neplní. Konflikt trvá. Proč vlastně je Evropská unie tak bezmocná?

Zmíněné dohody sabotuje kyjevský režim. Je pimprletem »ředitele zeměkoule«. A s tím, co Kyjevu uloží principál za »velkou louží«, nic nenadělá ani evropská mocnost číslo jedna, tedy Německo. I jí totiž vážou ruce vazalské podmínky, zapsané už v »rodném listu« SRN z května 1949. Platí do roku 2099. Součástí je i »kancléřský akt«. Šéf německé exekutivy ho musí podepsat dřív, než se ujme úřadu. A to přímo ve Washingtonu, a ne doma. Tento »akt« je závazkem »omezené suverenity« jako řemen. Místopřísežným příslibem »držet ústa a krok« ve všem, co Amerika prohlásí za svůj »životní zájem«. Nejde o žádnou fantasmagorii ani »konspirační teorii«. Nezvratné důkazy snesl Gerd-Helmut Komossa, letitý šéf vojenské rozvědky MAD, už v knize Německá karta z roku 2007.

Tím ničivější následky to má i pro Ukrajinu. Koncem 80. let čítala na 52 milionů obyvatel. Teď je to o 20 milionů méně. V SSSR vedla žebříček životní úrovně. Dnes ji kleptokracie, řízená »dálkovým ovladačem« proti Moskvě, žene do totálního bankrotu. Opak si namlouvá jen zvláštní škola, simulující českou diplomacii. Fakta o skutečném stavu má jistě na stole i Angela Merkelová. O tom, co z nich plyne i v německém zájmu, však musí mlčet jako hrob. Jinak se s kancléřským majestátem může rozloučit.

Jak je to s politikou sankcí vůči Rusku? Komplikují Rusům život?

Kdo věřil, že sankcemi spunktuje Majdan i na Rudém náměstí, trefil se houfnicí do vlastní nohy. Ruská duše má pro strach uděláno. Nebýt vnějšího tlaku z těch statisíců, slavících vítězství u Kurska či ve Stalingradu, by mnozí možná ani nepřišli. Teď je však přivádí i vůle dát najevo, že tancovat, jak se jim píská zvenčí, je ani nenapadne. Je to i případ ročníků, pro něž je válka dávnou historií. Právě s tím se vám svěří, aniž je k tomu musíte navádět.

Sankce mění i poměr sil v ruské politice a ekonomice. Z říkanek, vonících pražské »kavárně«, couvá i většina tamních médií. Jak moc to míní vážně, je samostatné téma. To, že lavírují vůči většinovým náladám, je však mimo pochybnost. Sankce se sápou po miliardách, zašantročených v západních bankách. Ulila si je tam galerka »oligarchů«, a ne frézař či lékař, strojvůdce nebo učitelka, které ta mafie okradla. A právě tím, že je tam drží i teď, neklamně dokládá, z jak nebetyčných pitomců se skládá. To jediné, co ti darmožrouti umí, je rozkrást vlastní zemi. Že právě to číhá i na jejich zlodějský mamon, jim však nedošlo. Netrklo je to, ani když Putin slíbil generální pardon, pokud ten mamon investují doma.

Největší vlastní gól, který si západní sankce dávají, se týká samotné ruské ekonomiky. Embargo, jež zavedly na úvěry většině ruských odvětví, totiž boří nadvládu bank závislých na cizím kapitálu. A tak se v úplně jiných kulisách opakuje to, k čemu vedlo už západní obklíčení Říjnové revoluce. Klíčové projekty financuje přímo státní rozpočet – ve vojenské a stále víc i civilní sféře. Realizují se tím snáz i rychleji, oč méně je škrtí vydřidušské úroky i jiné parazitní vrtochy. Sílí pozice »reálné ekonomiky«, vytvářející skutečné hodnoty. Slábne moc nadutých »zázraků«, co svou zemi umí jen bezuzdně »dojit«. I to je samozřejmě kapitalismus. Ovšem takový, co nesedí na krku i rozvoji, dosažitelnému v zajetí zisku z cizí práce.

Ale v době, kdy jste byli v Rusku, se na Rudém náměstí sešlo několik desítek lidí, aby si připomněli vstup vojsk 21. srpna 1968 k nám. Naše televize o tom informovala v několika relacích. Víte o tom?

Vím. Pochopitelně. Před pár týdny řečnil v ČT dokonce jeden z těch, co na Rudém náměstí protestovali před 50 lety. Chválil nás hlavně za to, že jsme v NATO. Idylce o »lidské tváři« zasadil ránu z milosti. K socialismu se nehlásil ani randál, dunící u nás v minulých dnech. Kápnou-li šejdíři božskou, tu pravdu se sluší dopřát i všem, kdo ji přeslechli. Tím víc rozlepí oči, zmatených skořápkářským švindlem.

Rusko bylo obětí masakru, trumfujícího všechny rekordy bestiality. K Němcům se chovalo přátelsky už pár let po jeho porážce. U nás »kavárna« vřeští i po půl století. Přitom války NATO, mající na svědomí miliony obětí, vykuřuje kadidlem. Je to hodokvas farizejství. Tím víc si šlape po štěstí. Už leze krkem i spoustě těch, kdo mu dřív zobali z ruky.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 90 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


kafrmi
2018-09-07 14:45
hajek.jiri51, máte naprostou pravdu.
hajek.jiri51
2018-09-06 15:02
Docentu Skálovi věřím, jeho názory reflektují logickou pravdu. A
občanům RF přeji aby se tato pravda i nadále naplňovala, navzdory
nekonečně špinavé a prolhané politice Západu, kterému bohužel naše
republika leze hluboko, opravdu hluboko, někam...
pleningeri
2018-09-05 19:05
Dnes zasedaly všechny podskupiny v Minsku. Po zahájení jednání v
politické v podskupině se po výzvě o minutu ticha za teroristy
zabitého prezidenta DLR Alexandra Zacharčenka delegáti Ukrajiny zvedli a
ze síně odešli ... Bojkot politické reprezentace Ukrajiny a nulové
výsledky v jednání v Minsku je zřejmý již řadu let :
https://dan-news.info/official/zayavlenie-nikonorovoj-po-rezultatam-peregov
orov-politicheskoj-podgruppy-v-minske.html
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.