Dušan Rapoš, elita mezi dělníky umění

Dušan Rapoš patří k našim (česko-slovenským) nejznámějším režisérům. Tvůrce nejslavnější československé hudebně-filmové trilogie Fontána pre Zuzanu, jejíž klenot - nejkrásnější českou dlouhovlasou blonďatou herečku 80. a 90. let Evu Vejmělkovou - pojal za manželku, není ale jen režisérem. Je také scenáristou, hudebním skladatelem či textařem. Na svém kontě má mj. filmy jako »Utekajme, už ide!«; »Rabaka«; »Karel Kryl - kdo jsem...?«; »Suzanne« či »Muzzikanti«. Aktuálně dotváří česko-slovenskou filmovou pohádku »Když draka bolí hlava«. Někdejší novinář a divadelník ale zaujal i svou rockovou operou Petr a Lucie či hudbou k baletu Děti Titanicu. Je čtyřnásobným otcem, dvě dcery má právě s Evou Vejmělkovou, spolu žijí v Havířově... A protože jsme se sešli v rámci proma zmiňované česko-slovenské pohádky, kde jedna ze dvou hlav draka Čmoudíka mluví česky a druhá slovensky, rozhovor jsme stylově vedli ve slovenštině, ale pak vám ho přeložili do češtiny.

Čím to, že všichni umělci, ať jsou baviči, zpěváky či charakterními herci, se ve vašich projektech promění - bez ohledu na povahu role - v jakési laskavé emotivní bytosti, které na place nechávají celé své srdce, a diváka doslova přišroubují k plátnu, vtáhnou do příběhu?

Měl jsem tvrdou školu otce i děda, kteří mi zdůrazňovali, že pokud chci v životě dělat něco kreativního, musím se to řemeslo nejprve perfektně naučit. A doplnili krásný příměr, že Michelangelo byl též jen dobrý kameník. Ale dělal ty sochy tak strašně dobře, že historie si ho pamatuje jako jednoho z největších géniů. Já samozřejmě podobné ambice na písmeno G nemám, ani o nich nesním, ale motivuje mě to k tomu jít až na dřeň - a je jedno, zda jde o režii, případně o skládání. Je nutné ovládat nejen 'čarování s emocemi', ale i to samotné řemeslo - kamery, herectví, montáže, střih atd., aby si člověk na tom place v podstatě mohl hrát.

A když si hrajete, přenášíte tu pohodu i na ostatní členy štábu.

Tak. Když herec cítí, že si hrajete, je to to nejlepší, co se vám může stát. Pro herce je nejstrašnější opak - když vidí ustrašeného, zpoceného režiséra, který neví, co dřív, co si počít. A já, protože jsem neměl žádný mimořádný talent od pánaboha a musel jsem se nejprve všechno poctivě naučit, tak o tom něco vím (úsměv). Ale ta dřina mnohaletá stála za to. Práce mě baví, nejsem z ní unavený, jistotu v rozhodnutích a pohodu »volných jízd« tak nějak už automaticky přenáším na ten štáb, získáme klid a pak už tvůrčím způsobem všichni spolupracujeme, bavíme se, jak scénář povýšit o level výš, jak mu dodat další emoce, humor atp. Určitě herce netlačím do poloh, kde by nebyli sami sebou, samozřejmě s výjimkou rolí, které si to vyžadují - jako třeba skřet Mira Nogy (symbol zla v aktuální pohádce Když draka bolí hlava).

Každopádně se snažím být režisérem, který má rád své herce, ne tu techniku a různé efekty, pro mě těžištěm je ta tvář, herec před kamerou. My ostatní jsme jen dělníci za kamerou. Ten, kdo nese poselství, kdo určí budoucí úspěch či neúspěch, jestli se to divákům bude líbit, to jsou ti před kamerou...

Svou roli asi taky hraje fakt, že nemáte v biografii 20, 30 filmů, nesekáte každý rok jeden i dva, ale čekáte vždy na téma, které má nějaké poselství, sílu, co vás opravdu osloví. Jak si ta témata vybíráte? Protože to je Karel Kryl, pak drogová problematika v Suzanne, poselství lásky a každodennosti v podstatě v každém titulu?

Velmi často si to téma vybere přímo vás. Jako u Suzanne, kde mě motivoval jeden můj dlouholetý přítel z branže, který měl takový delikt - kdy pod vlivem omamných látek v pominutí smyslů napadl nožem taxikáře a šel pak sedět se všemi následky, které z toho vyplývají. Rozpadla se mu postupně celá rodina. Přitom to byl jinak úžasný, kvalitní člověk.

Tak mu říkám: Hele, pojďme spolu udělat film, kde ty se z toho vybrečíš a kde empaticky vylíčíme, jak droga zabíjí lásku. A vzali jsme to všichni pozitivně, ale i pečlivě. Na natáčení jsme se skoro rok připravovali, Eva (Vejmělková - pozn. autora) se zavřela v Bohnicích na pavilonu se závislačkami na několik měsíců a podobně pocitově k tomu přistoupili i Maroš Kramár a Bolek Polívka jako filmový táta Evičky. Všichni tři byli ve finále vynikající a jen díky nim ten v základu totálně nekomerční film s protidrogovým poselstvím, u kterého jsme čekali, že to uvidí pár diváků a pak to budeme promítat po léčebnách a maximálně po klubech jako varovné memento, nakonec udělal statisíce diváků v kinech! Čili to byli ti herci, kteří svými výkony dokázali dostat, přilákat diváka i na tak těžké téma a dlouhá, náročná práce splnila svůj účel. Kritici to samozřejmě strhali, ale na to já už jsem zvyklý. To je Rapošův úděl. Ještěže já pro ně filmy nedělám (smích). Největší odměnou bylo naopak to, když mi pak volali primáři z ústavů a nemocnic, že kvůli tomu filmu jim přicházela děcka se léčit. Dobrovolně - v Bratislavě i v Praze!

To musela být dojemná dohra. No to víte, kritikům se nezavděčíte. Mimochodem s láskou, která provází všechny vaše filmy...

Ano, kritici jsou vlastně oběti jakési nelásky (úsměv)... Nicméně mluvíte o filmech a mou hlavní profesí je přitom paradoxně komponování vážné hudby. Nehodlám dělat nějaké laciné seriály či scénáře, které se mi nelíbí, já si radši sednu do studia a skládám. A to i na několik let, kde pak skládám kuličku za kuličkou. Komponování je něco, co nejde nasekat za pár měsíců. Já naopak třeba tři měsíce nemám nápad a trápím se, ale přece to nemůžu vzdát. Čekám na těžko vysvětlitelné další emoce, na dialogy s vlastním nitrem, s universem. Jak se říká - vážná hudba je chrám, do kterého vstupujeme bosí a pohybujeme se tam někdy až na hranici šílenství. Ale já mám to štěstí, že moje manželka je už dlouhá léta i psychoterapeutkou, takže i když se zblázním, ona mi pomůže odborně (smích).

Teď zrovna plánuju dokončit rozdělanou operu Růžové moře podle knížky, kterou napsala právě Eva. Zase je to jedna taková lovestory velice zvláštní, mystická. A protože je o to zájem v Kanadě a ve Francii, kde mám jako skladatel zastupující agenturu, tak se zas na několik let asi zavřu do studia, odříznu od světa a uvidím, jak to půjde, jaký to bude mít potenciál. Ale pokud se objeví nějaký zajímavý námět a příběh, půjdu do toho, ničemu se nebráním, samozřejmě. Každopádně nějak vyloženě neplánuju, nechávám to obvykle plynout.

Věřím, že i nadále budete úspěšný na obou frontách. Už proto, že umíte oboje propojit. Lásku k hudbě i k filmu. Dokladem čehož jsou loňští Muzzikanti. Jak to ale, že ti se s takovým diváckým úspěchem nepotkali? Je dnešní generace jiná, než byla ta fontánovitá?

To nevím. Spíš bych hledal odpověď prozaičtěji v kapitalistické rovině - neměli jsme až takovou mediální podporu jako měly některé jiné mé filmy. Ale my jsme to s Petrem Šiškou vědomě dělali jako hold Moravskoslezskému kraji a možná až trochu naivně jsme to od začátku profilovali (i z hlediska té reklamy) jako příběh muzikantů z Těšínského Slezska, a tím pádem jsme se klouzli před tou Prahou a Bratislavou, které dělají hlavní počet diváků. Ti v tomhle případě pojali podezření, že to pro ně nebude zajímavé a až příliš »lokální«. Možná si i mysleli, že to bude nějaký polodokument o goralech ze severu a až když ti, co to viděli - že je to normální hudební film zase o té lásce mimochodem (úsměv), začal se zájem zvedat.

Na druhou stranu ten záměr, který tam byl - ukázat Těšínské Slezsko jako kraj krásných lidí a krásné hudby, se zdařil, cílová skupina byla velice spokojená. A líbily se i veřejné projekce v Polsku, ty měly fakt velký ohlas.

Bylo to díky angažování mimořádně talentované Michaliny Olszaňske?

Také, ale hlavně díky Jarku Nohavicovi, kterého ti Poláci fakt milují. Je pro ně absolutní bard. Ještě větší, než jsme si mysleli. Každopádně já ten film mám také velice rád.

I já, proto mu věnujeme prostor a věřím, že ještě není pro něj všem dnům konec. Je k dostání na DVD, hity z něj na CD, a třeba si vyslouží ještě nějaký restart... Můžeme se ale ještě zastavit u Karla Kryla? Váš film jste dělali na sklonku jeho života, v době, kdy už nebyl takovou ikonou, kdy žaloval na nový režim básní/písní »Demokracie«.

Jsou některá setkání, která by se dala nazvat setkáními třetího druhu. A tohle bylo jedno z nich. Já se s Karlem kamarádil dlouhá léta, poznali jsme se v Německu, kde byl v exilu a já tam působil především jako skladatel filmové hudby. Ale nesnažil jsem se z toho nic vytřískat, dělat na tom kariéru, takže pracovně jsme se potkali právě až v době, kdy napsal Demokracii, kterou ostatně v našem filmu najdete jako jediný korektní a oficiální záznam této písně - velké obžaloby toho, jak celý ten neřád a »organizovaný chaos« pokračoval dál i v novém režimu a on najednou byl nucen zpívat i o svých někdejších přátelích, tzv. chartistech, kteří se ho začali bát. A víte, proč mu nenabídli ministra kultury, prezidenta, i když by byl ideální na to? Protože byl čistý. Čistý jako křišťál. Ryzí člověk, který neměl žádný škraloup z minulosti, ani v rodině žádné nánosy.

Takže ten film je pro mě především pocta. Kryla předtím oslovilo 12 nejslavnějších našich režisérů, ale on vždy odpověděl: »Já už režiséra mám. Toho, který za mnou stál v dobách, kdy vy jste na mě zapomněli!« A domluvili jsme se na všem, na koncepci, na interiérech i exteriéru. Nabídl jsem mu hrad Čachtice - když Havel měl Hradčany (smích). A tam jsme natočili i tu Demokracii. Ve filmu jsou jeho nejsilnější občanské zpovědi, kdy mluví o svém obrovském zklamání, o obavě, že všechno přejde do konzumu a lidé se změní v loutky, protože budou mít vše na úvěr a stanou se závislými, ovladatelnými. Závislými na zaměstnání od nevidím do nevidím, aby byli s to zaplatit hypotéky, leasingy atd. Dostanou strach něco ztratit. A začnou dělat kompromisy. Takže to bude ještě horší než za totality, kdy byly karty rozdané. Ale tohle je hra - hra na demokracii, kdy přímo ze světových univerzit, které jim platili jejích majetní tatínkové, přijdou gentlemani v elegantních oblecích a seberou nám všechno, i ty trenky. A takovým elegantním způsobem, že to ani nepoznáme, že jsme nazí. No a vidíte, stalo se...!

Supraphon předloni vydal celý náš set »Karel Kryl, kdo jsem...?« - film, dokument i CD, ještě by měl být k dostání.

Teď slavíme 100 let Československa, které přitom už není. To proto jste vloni šli s Petrem Šiškou do knížky »Když draka bolí hlava« s tím, že letos ji přetavíte ve výroční filmovou pohádku?

I proto. Ale hlavní důvod byl, že jsem zjistil, že děti z ČR a SR už si tolik nerozumí, myslím jazykově. Už neznají slovíčka, věty, přitom by chtěly spolu komunikovat po svém, ne anglicky! Proto drak s českou a slovenskou hlavou. A 100. výročí tomu snad dodá tu správnou emoci.

Jsem rád, že knížka měla úspěch, zejména ten vysvětlující slovníček česko-slovenský na jejím konci, tak doufáme, že film přijmou diváci pozitivně. Je to de facto první česko-slovenská pohádka, kde se skutečně mluví i zpívá česky a slovensky, a poselství je jasné - každý už máme svou hlavu, ale máme to samé srdce a věřím, že i ten směr. Unie-neUnie, jsme Slované a věřím, že to československé máme oba národy za ta spoločná léta už v DNA. To se už nedá vymýtit. Ta spirála tu bude navždy. Já, protože žiju v československé rodině, tak to cítím o to intenzivněji. Stejně jako to, že všichni potřebujeme pohádky, abychom nezapomněli zůstat dětmi (úsměv).

Závěrem poprosím o první důvod, který vás napadne při dotazu, proč by měli lidé na pohádku do kin od 25. října dorazit?

Každý asi čeká, že řeknu: Přijďte do kina, protože je to pohádka s Karlem Gottem, ale to právě přeskočím. Já tam prostě vidím hlavně tu sounáležitost Čechů a Slováků. Že bychom měli zůstat dohromady jako jedna rodina. Pod Tatrami na žinčici a brynzových haluškách, tady v Čechách na dobrém pivku a svíčkové... Buďme spolu. Patnáct milionů je jiné číslo, jiná síla, než 10+5! Jinak to vypadá, působí, respekt máme společně větší, než když zůstaneme každý zvlášť. Zůstaňme tím pohádkovým drakem se dvěma hlavami, ale jedním srdcem. Díky!

Roman JANOUCH

FOTO - Lenka HATAŠOVÁ (2)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 22 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.