Rozhovor Haló novin s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Josefem Středulou

Společně silnější – aktuální, současné ústřední heslo odborů!

V úterý 11. září se uskutečnil v pořadí již čtvrtý mítink Českomoravské konfederace odborových svazů, jehož se zúčastnilo přes 1300 vašich odborářů a odborářek. Co bylo jeho hlavním posláním?

Z našeho pohledu jde o skutečnost, že v září končí období kolektivního vyjednávání za jednotlivé odborové svazy se zaměstnavatelskými, které trvá od března do září každého roku, a to z toho důvodu, že do 30. září předkládá vláda ČR návrh státního rozpočtu na příští rok do Poslanecké sněmovny k projednání a ke schválení. Na druhé straně během podzimních měsíců začíná příprava na kolektivní vyjednávání na podnikové úrovni, kdy podnikové a základní odborové organizace v jednotlivých firmách a společnostech si vytyčí požadavky vůči svým zaměstnavatelům, o nichž budou v rámci podnikového kolektivního vyjednávání jednat od počátku příštího roku, a to v řadě případů až do března, kdy se obvykle uzavírají kolektivní smlouvy ve firmách a podnicích. Proto také pro tento mítink ČMKOS volíme měsíc září.

Během mítinku jsme hovořili o potřebě dalšího růstu mzdových tarifů, zvyšování minimální mzdy, zkracování pracovní doby, účinnějšího zabezpečení ochrany zdraví zaměstnanců při práci, zrušení karenční doby apod. To jsou témata, kdy jsme chtěli prostřednictvím aktivní účasti médií naší veřejnosti ukázat, že je tato naše kampaň úspěšná! Lidem jsme chtěli ukázat pozitivní přínosy kampaně při obhajobě jejich pracovních a sociálních práv.

Pokud jde o mzdy, vyhlásili jste požadavek na jejich růst v roce 2019 v soukromém sektoru o sedm až devět procent. Je to reálné?

Vycházeli jsme z analýzy vývoje české ekonomiky v letošním roce a z predikcí ekonomického vývoje v roce příštím. Samozřejmě, že je jasné, že řada a asi i většina firem by v tomto rozmezí, podle našeho odhadu, mohla zvýšit mzdové tarify. Ale bude také záležet na konkrétní situaci v tom kterém podniku, jak si na tom ona firma stojí. Někde může jít až o dvouciferný nárůst, jak to bývá obvyklé například v mladoboleslavské Škodovce, a jinde zase půjde o zvýšení mezd na úrovni inflace. To je ryze individuální záležitost.

Pokud jde o námitky některých zaměstnavatelů a podnikatelů, že oni sami zvyšují mzdy, tak musím odpovědět, že nám zatím zaměstnavatelé nic zadarmo nedali. Podle našeho názoru je nutné zvyšovat mzdy v době ekonomického růstu, aby se Česká republika konečně začala přibližovat vyspělým státům a prolomila se »mzdová železná opona«.

Stálým evergreenem je váš boj za vyšší minimální mzdu. Letos jste toto téma nastolili opět…

Požadavek ČMKOS je navýšit minimální mzdu pro rok 2019 o 1500 Kč, což by znamenalo její zvýšení na 13 700 Kč. Zatímco vláda ČR, ústy svého premiéra Andreje Babiše, připouští nárůst minimální mzdy pouze o 1000 Kč a zaměstnavatelé dokonce jen o 800 Kč. Důvodem, proč chceme navýšit minimální mzdu, je to, že se od ní odvíjí i růst dalších mzdových tarifů. Jako odboráři jsme v uplynulých letech požadovali, aby minimální mzda byla na úrovni 40 procent průměrného výdělku, ale v současné době voláme i po tom, aby činila 50 procent průměrné mzdy. Ostatně tyto požadavky se objevují v řadě zemí EU. Navíc, dalším důvodem pro její růst je fakt, že je u nás pod hranicí příjmové chudoby. Vždyť čistá minimální mzda v roce 2017 činila 9640 Kč a hranice příjmové chudoby byla na částce 11 195 Kč. To přesně vypovídá o situaci, proč někteří jednotlivci dávají přednost sociálním dávkám, než aby šli pracovat.

Dalším vaším požadavkem je zkrácení pracovní doby o 0,5 hodiny denně bez ztráty mzdy…

Jistě, pro nás je to také důležité téma. Vždyť Česká republika má takovou pracovní dobu, jako měly vyspělé západoevropské země v 70. letech minulého století. Například čeští zaměstnanci v průměru odpracují za rok o 400 hodin více než jejich němečtí kolegové. Za rok 2016 odpracovali Češi v průměru 1770 hodin, zatímco Němci 1363 hodin. K tomu lze jen dodat, že čím je delší pracovní doba, tím je menší ohodnocení práce a také nižší výdělky. To chceme změnit, ale je to běh na střednědobé období, asi tak pět let.

Na mítinku rovněž zazněl požadavek na pět týdnů dovolené pro všechny…

Faktem je, že díky kolektivnímu vyjednávání je již v řadě průmyslových firem pětitýdenní dovolená. Jenže si nemyslíme, že je to správné, aby jedna skupina zaměstnanců byla zvýhodněna nad tou druhou. Náš názor je, že by to mělo být uzákoněno pro všechny stejně a že by se to mělo objevit i v zákoníku práce.

Znovu jste na mítinku ČMKOS požadovali zrušení karenční doby. Ale vždyť se na tom shodly obě strany vládní koalice – hnutí ANO a ČSSD, že bude zrušena k 1. 7. 2019, a to na úrovni 60 procent průměrné mzdy. V čem je problém?

To je další téma, o němž jsme si mysleli, že bude vyřešeno, ale hlasování některých poslanců hnutí ANO v hospodářském výboru Poslanecké sněmovny nás přesvědčilo, že tomu musíme věnovat i nadále pozornost. Ještě že členové sociálního výboru tuto myšlenku zrušení karenční doby podpořili. Myslíme si, že ji podpoří i poslanci KSČM, kteří ostatně nedávno sami dávali vlastní návrh na zrušení karenční doby.

Ještě musím říci pár slov k argumentaci zaměstnavatelů, kteří s jejím zrušením nesouhlasí. Co víme z terénu, tak lidé karenční dobu odmítají, protože jim to ještě více snižuje výši jejich nemocenské, která je u nás už tak nízká. Navíc se bojí jít k lékaři a požádat o neschopenku, protože se obávají ztráty pracovního místa. Takže jdou nemocní do zaměstnání a ničí si vlastní zdraví, místo aby se z toho vyleželi. Přitom ti nemocní, zejména s chřipkou, mohou v práci nakazit další zaměstnance. Tím se znásobuje negativní efekt zavedení této karenční doby. To by si zaměstnavatelé a podnikatelé měli uvědomit a netvrdit, že tímto způsobem bojují i proti zneužívání nemocenské, kdy lidé jdou marodit, aby si doma dělali své soukromé kšefty. Vždyť jsou zde lékaři, kteří rozhodují o tom, kdo je zdravý a kdo je nemocný. Tvrzení, že jsou to simulanti, je nesmysl, zvláště v dnešní době, kdy se řada lidí bojí přijít o práci.

Mám k tomu ještě jeden argument, který používám. Když jede autobus plný lidí a přitom jeden cestující nezaplatí jízdenku, tak přece nemůžeme říci, že v autobusu jedou simulanti, vždyť ostatní cestující jízdné řádně zaplatili.

Hodně času jste na tomto mítinku věnovali i otázce ochrany zdraví při práci a boji proti pracovním úrazům…

Tradičně se věnujeme této otázce. Vždyť každý rok 28. dubna si připomínáme Mezinárodní vzpomínkový den, který je věnován těm, kteří přišli o život v důsledku pracovního úrazu na svém pracovišti. Mimochodem, v posledních letech se počet těchto smrtelných úrazů snižuje, což je dobře. V letech 2007 a 2008 to bylo 192 smrtelných úrazů za rok a v roce 2017 jich bylo 95. Přesto po zaměstnavatelích chceme, aby se této otázce věnovali s vyšší intenzitou než dosud.

V současné době máme ale před sebou mnohem vážnější téma, jak se ze statistik ukazuje, a tímto tématem je otázka nárůstu počtu nemocí z povolání. Jak jsem již před chvílí řekl, lidé se bojí jít k lékaři, aby o své zaměstnání nepřišli. Tato situace chce celkové řešení tohoto problému, tedy nejen u zaměstnavatelů a odborů, ale i příslušných ministerstev, zejména ministerstva práce a sociálních věcí. To by se k danému problému mělo postavit zodpovědně a dát správný směr při řešení této složité situace.

V této souvislosti jste však hovořili o dalším závažném problému, a to že máme v České republice více než 9500 karcinogenních pracovišť…

Ano, my jsme na mítinku otevřeli další závažné téma, o kterém se v České republice příliš nemluví a které sleduje Státní zdravotní ústav, a to, že se u nás vyskytuje přes 9500 pracovních míst, které jsou karcinogenní. Mne samotného překvapil vysoký počet těchto rizikových pracovišť, která jsou potenciální hrozbou pro zaměstnance, kteří na daném pracovišti pracují. Přitom se to netýká jen průmyslu, ale i potravinářství a zdravotnictví.

V této návaznosti jsme také hovořili o problému rizikových faktorů, s nimiž se zaměstnanci při práci setkávají. Patří k nim například fyzická a psychická zátěž, prach, hluk, chemické látky a směsi, vibrace a mnohé další. Podle údajů Státního zdravotního ústavu je u nás přes 2 150 000 zaměstnanců vystaveno těmto rizikovým faktorům.

S tím souvisejí i nemoci z povolání. K nejčastějším patří přetěžování, vibrace, ekzémy a na čtvrtém místě – svrab. To je překvapivé. Nemyslím si, že by o tom lidé u nás věděli, že se zde vyskytuje takováto nemoc, která ohrožuje zaměstnance, a to do 100 osob ročně. To je opravdu hrozné!

Když se vrátím k přetěžování a vibracím, tak si myslím, že je třeba na tyto věci poukazovat a požadovat po zaměstnavatelích, aby se hledaly možnosti, jak tyto negativní jevy eliminovat. Zkrátka, ochrana zdraví při práci je problém, o kterém je zapotřebí neustále hovořit a snažit se vytvářet lepší pracovní prostředí pro zaměstnance.

Na mítinku ČMKOS jste také hovořil o Evropském pilíři sociálních práv. O co vlastně jde?

Evropská unie 17. listopadu 2017 na neformálním summitu ve švédském Göteborgu přijala Evropský pilíř sociálních práv, což je dvacítka principů, která by měla občanům EU zajistit nová a účinnější práva. Tyto principy lze rozdělit do třech kategorií: rovné příležitosti pro všechny, srovnatelné pracovní podmínky a přiměřená a udržitelná sociální ochrana. Víte, EU nám svými příkazy určuje život v řadě oblastí, zejména v ekonomice, které jsou pro nás povinné. Ale my si myslíme, že jde o to, aby běžní občané EU měli garantována i svá sociální práva, aby zde byl sociální dialog, aby byl v souladu pracovní i rodinný život. Zkrátka, chceme rovnost soužití. To by se mělo v legislativě EU a potažmo i jednotlivých států pevně zakotvit. Zatím je to spíše obecná proklamace, ale odbory by měly vyvinout tlak na to, aby se to změnilo a uzákonilo.

Letošní čtvrtý ročník mítinku ČMKOS probíhal pod heslem »Společně silnější«. Proč jste zdůraznili právě tuto myšlenku?

Heslo jsme pro letošní rok vyhlásili, protože si myslíme, že nejlépe vyjadřuje poslání odborů. Použiji v tomto případě jiný příměr. Všichni známe výrok od francouzského spisovatele Alexandera Dumase »Jeden za všechny, všichni za jednoho«. To znamená, že když se někdo bude snažit prosadit zájmy zaměstnanců, tak ho podpoříme. Není nic horšího, než ho při jeho oprávněných požadavcích nechat samotného. Je to i otázka politické kultury v České republice. Měli bychom podporovat ty, kteří bojují za naplnění svých práv. To se mimo jiné týká i práva shromažďovacího, kdy například mnozí zaměstnavatelé nechtějí připustit vznik odborů v jejich firmách. Lidé se potom bojí do odborů vstupovat, aby neztratili práci. Přitom je to právo každého člověka, které je garantováno Ústavou.

Miroslav SVOBODA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 12 hlasů.

Miroslav SVOBODA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.