Jiří Jaroš Nickelli při projevu. Na domě v Křenové 67 byla odhalena pamětní deska Čechům a antifašistům vyhnaným Němci.

Odhalili pamětní desku vyhnání 350 000 čs. občanů z pohraničí

Nevelkou, zato důležitou pamětní desku k připomínce 350 000 čs. občanů, které vyhnali němečtí nacisté před 80 roky po mnichovském diktátu ze svých domovů v čs. pohraničí, odhalili v neděli 30. září v Brně na domě v Křenové ulici 67 jménem vlasteneckých organizací představitelé Kruhu občanů vyhnaných z pohraničí.

Jediný řečník za Český svaz bojovníků za svobodu, Čs. obec legionářskou a další vlastenecké organizace Jiří Jaroš Nickelli uvedl před stovkami lidí na chodníku rušné brněnské ulice: »Odhalujeme pamětní desku našim statisícům poškozených, padlých a zničených nejen jedinců, ale celých rodin českého národa, našich židovských i romských spoluobčanů. Připomínáme si tu také ty naše německé spoluobčany, hlavně sociální demokraty a komunisty i pokrokové antifašisty, kteří se postavili hitlerismu. I když jich byla menšina, uznáváme je a ctíme. Nejsme totiž žádní rasisté.

Mnozí naši odpůrci, hlavně nepřátelé republiky, nás budou za tuto desku napadat. Bez důkazů, jen svými bláboly, a zhusta i lžemi. Proto my, vlastenci ze všech tříd a vrstev národa bez ohledu na politické směry, musíme jasně a jednoznačně ukázat na pravdu naší historie. Musíme ukázat všem, nejen nepřátelům republiky, ale i lhostejným, povrchně vzdělaným a ideově vzdáleným občanům na skutečnosti naší minulosti, které současný režim nejen zamlčuje, ale i hanebně selhává. Mnozí se zarazí nad označením ‚vyhnání‘ našich občanů z pohraničí v letech 1939 až 1945. Důvod je prostý. Tyto občany totiž nikdo nikdy neučil o tom, co se vlastně po mnichovské zradě stalo. Není divu. Od převratu 1989 se výuka našich moderních dějin propadá do zapomnění a do politruckých výmyslů. Mladší generace zhusta nemá vůbec ponětí, co se v letech po Mnichovu a protektorátu u nás vůbec dělo – a pokud má, je zavalena účelovými nesmysly a výmysly. Úkol vlasteneckých organizací je odhalovat historickou pravdu o dějinách republiky té doby, a tyto dějiny hájit a vykládat podle pravdy. Podle té pravdy, kterou nám ve středověku ukázal už mistr Jan Hus. Podle té pravdy, kterou nám ukazovali TGM, Edvard Beneš i Ludvík Svoboda.«

O pamětní desce

»Deska nám v první řadě připomíná dějinný fakt vyhnání, protože hned po strašné mnichovské zradě Západu nastalo skutečné, masové a zločinné vyhánění všech antihitlerovských občanů z českého pohraničí,« pokračoval Jiří Jaroš Nickelli. »Toto pohraničí českoslovenští Němci lživě nazývali Sudety, i když to v celém území republiky žádné Sudety nikdy nebyly. Bylo to české pohraničí, které po tisíc let našeho státu náleželo nám, českému národu. Němci se tam dostávali mnohem později, jednou v ostrůvcích za středověku, a nejčastěji v 19. století, kdy v rakouském mocnářství němečtí boháči, hlavně statkáři a továrníci, z moci habsburské říše ‚kolonizovali‘ naše pohraničí. Proč? Habsburské mocnářství český národ okrádalo a ponížilo, neuznalo práva českého království a dovolilo Němcům částečnou kolonizaci. Němcům se však nikdy nepodařila souvislá kolonizace. To byl výmysl až tzv. sudetů 20. století – výmysl, kterým otravují nejen nás, ale celou Evropu a dokonce i europarlament dodnes.

Když dostali čeští Němci zradou Západu klíč od našeho pohraničí, počali ukrutně řádit. Počali vyhánět české dělníky, české rolníky, české učitele, české četníky, české úředníky. A s nimi též židovské a dokonce i německé občany, kteří stáli na straně republiky. Byla jich menšina, ale byla to čestná menšina, na kterou nezapomínáme. Připomenu jen jedny z nich – mikulovské německé komunisty a sociální demokraty a antifašisty. Ustavili Republikanische Wehr a snažili se hájit republiku. Skončili v hitlerovských koncentrácích. Čest jejich památce!

A co se mezitím dělo s Čechy, Židy a Romy v našem pohraničí? Čeští Němci se na vyhánění dobře připravili. Měli organizace turnerů, ordnerů a freikorpsů. Co to bylo? Turneři, jak název napovídá, byly tělocvičné organizace. Byli i zde v Brně a tělocvična na Úvoze jim patřila. Dál to byli ordneři. Měla to být pořádková služba pro sudetské manifestace. Ve skutečnosti to byla zločinecká organizace násilníků a vrahů, připravujících státní převrat. Měli tajné sklady zbraní, dovážené z třetí říše, a hned po Mnichovu je vzali do rukou a začali střílet po českých lidech. Stříleli v pohraničí i ve vnitrozemí. Stříleli v Kašperských Horách, v Nových Hradech, v Moravské Chrastové, v Jevíčku i v Krnově, v Mikulově i ve Znojmě, i zde v Brně. Ordneři měli přes jeden milion členů! A ti, co nestříleli, začali vyhánět Čechy. Nejen ze škol, nejen z úřadů, nejen z obchodů, ale z vlastních domů. Existují tisíce svědectví o jejich řádění. Odbojáři ta svědectví shromáždili i do sborníků, které již dříve vycházely.«

Jiné to bylo s freikorpsy

»Freikorps byla polovojenská zločinecká organizace, vytvořená z podnětu samotného Hitlera. Hitler také vydával rozkazy, jak má Freikorps postupovat. Někdy veřejně, jindy tajně. Velení Freikorpsu svěřil wehrmachtu a nacistům třetí říše. Štáb byl na zámku Dondorf v Říši. Freikorps měl údajně 70 000 mužů odhodlaných vraždit a vyhánět Čechy na běžícím páse. Měli výzbroj dodanou wehrmachtem. Pušky, pistole, granáty, samopaly, lehké i těžké kulomety. Náklaďáky a vojenské vozy k dispozici. Pak bylo lehké vyhánět bezbranné Čechy nebo i osamocené četníky nebo Finanční stráž. I v naší rodině byli tímto bojem zasaženi příslušnici. Člen československé Finanční stráže Vojtěch Arient, dědeček manželky, bojoval s freikorpsy a ordnery na Kvildě a byl jeden z mála, který boj přežil. Jiní toto štěstí neměli. Řada obránců českého pohraničí, četníků nebo Stráže obrany státu byla zraněna, zastřelena, často ze zálohy, nebo dokonce odvlečena do německého vězení. Ti co přežili, pak za okupace byli posláni do vězení a do koncentráků. Mnozí pak zahynuli.«

Kolik bylo vyhnaných Čechů z pohraničí?

To budou naši nepřátelé napadat, je přesvědčen Jaroš Nickelli. »Pahistorikové jako pan Krystlík tvrdí, že k ‚žádnému vyhnání nedošlo, že Češi mohli volně odejít a prchali jen úředníci‘. Opak je pravda. Je to jen účelová lež, a připomeňte si ji, až zas budete číst nějaké noviny, které to budou tvrdit.

Podle odborníků a publikovaných záznamů se počet vyhnaných Čechů, Židů a Romů z našeho pohraničí v letech 1938 a 1939 odhaduje na 250 000 osob. Toto potvrdili i britští pozorovatelé, kteří byli přítomni tomuto vyhánění a podávali do Británie zděšené zprávy o tomto hrozném vyhánění. Dokonce starosta Londýna Harry Twyford byl zděšen z výsledku Mnichova a z vyhánění Čechů. Přiletěl do Prahy organizovat humanitární akci na pomoc českým uprchlíkům vyhnaným z pohraničí. Máme dokonce jeho fotografii z Prahy. Tak jak lhali o našem vyhánění? To jsme podle vás také vymysleli? Lži různých pánů Krystlíků lze pohodlně vyvrátit. Jen chtít.

A co tedy ta cifra na naší desce? Tam máme o sto tisíc více! To jsme se spletli? To jsme schválně navýšili ten počet našich vyhnaných? Taková otázka opět svědčí o neznalosti naší nedávné historie okupace republiky.«

Nebylo totiž jedno vyhnání…

… Byla dvě vyhnání. »Jedno, které jsme právě popsali, a druhé bylo v letech okupace – a to z vnitrozemí,« pokračoval Nickelli. »To je právě těch sto tisíc občanů, o které naše deska navýšila udaný počet. Jak došlo k druhému vyhnání Čechů a proč? Odpověď nalezneme v plánech na germanizaci protektorátu. Těch plánů bylo několik. První plán připravil říšský protektor Neurath, ano ten Neurath, ke kterému poníženě lezla protektorátní šlechta, jak dokázal docent Benda nálezem knihy návštěv válečného zločince von Neuratha. Druhý návrh podal generál Friderici, třetí návrh kat Čechů K. H. Frank, a poslední návrh, notoricky známý, podal sám belzebub Reinhard Heydrich.

A návrhy se počaly realizovat. Pod záminkou budování střelnic wehrmachtu v Čechách na Neveklovsku, na Moravě na Drahanské vysočině. Vyhánění Čechů začalo již roku 1940 a skončilo někdy roku 1944, kdy Říše počala dostávat již konečný nářez Sovětů a spojenců.

Jaký byl cíl Velkogermánů a nacistů? Vyhnat Čechy z dosavadních území a vytvořit souvislé germanizační pásy, které by salámovou metodou rozkrájely české území. V Čechách to bylo Neveklovsko, Sedlčansko a Berounsko, na Moravě to bylo Moravskotřebovsko, Drahanská vysočina a Vyškovsko.

Na Moravě dokonce na místo vyhnaných Čechů byli dovezeni tzv. bessarabští Němci – tzv. Volksdeutsche, kteří byli určeni k práci na uloupených českých pozemcích pro nově založené říšské komandantury. Když Němci opouštěli uloupené území koncem roku 1944, jak v Čechách, tak na Moravě se zachovali barbarsky. Máme fotografie vypálených a zničených obcí, jako byl Neveklov v Čechách nebo Krásensko na Moravě... Můžeme našim lhářům a nepřátelům republiky položit před oči tyto fotografie a také svědectví místních kronik. Ono je to všechno také zapsáno.

V Čechách činil počet vyhnaných osob asi 60 000, na Moravě ze všech oblastí asi 40 000, zde bylo postiženo 33 obcí a jedno městečko. A to je oněch sto tisíc, které s vyhnanými Čechy z pohraničí let 1938 až 1939 činí dohromady oněch 350 000 osob, které uvádí naše pamětní deska.

Tři sta padesát tisíc vyhnaných občanů, kteří se často už nikdy nevrátili zpět do svých domovů. Takový byl osud například 300 vyhnaných občanů z moravského Lipovce. Ti byli celou válku nouzově umístěni v městečku Doubravici nad Svitavou, aby po skončení války přešli do pohraničí. Do zničeného Lipovce se tehdy už vrátit nemohli... A mohli bychom pokračovat v příkladech dál a dál.

To je důvod, proč připomínáme naše vyhnané Čechy, Židy i Romy. To je důvod, proč na opačném konci republiky vznikl první monument vyhnaných Čechů v Plzni, za strašné nepřízně oficiálních kruhů. To je důvod, proč my dnes v jihomoravské metropoli na jediném místě v Brně, kde to máme povoleno, zřizujeme tuto pamětní desku. Na očích a na paměť – všem, všem, všem!« uvedl v projevu Jiří Jaroš Nickelli.

Herec Zindulka

Mezi četnými hosty odhalení pamětní desky měl být mj. herec Stanislav Zindulka. Pro svoje pracovní zaneprázdnění v Národním divadle poslal zvukový pozdrav. Zdůraznil v něm, že jako šestiletý kluk bydlel v roce 1938 v Jilemnici, kilometr od hraniční závory do tzv. Sudet. Jasně si vybavuje, jak po obsazení českého pohraničí Němci se zoufalí lidé drkocali s vozíčky silnicí do vnitrozemí odněkud někam s batohy na zádech a dětmi vedenými za ruku. »Bylo již 350 000, taková situace se už nesmí opakovat! Lidi by si to měli pamatovat a konat podle toho,« podtrhl pamětník těchto událostí Zindulka.

Na nedělní odhalení brněnské desky přišli na pozvání Kruhu občanů vyhnaných z českého pohraničí Němci na podzim 1938 a v dalších letech do osvobození v roce 1945 zástupci mnoha vlasteneckých organizací i občané. Zpěvu státních hymen ČR a SR v podání operní umělkyně Táni Soto Janošové, veršům básnířky a předsedkyně Výboru národní kultury Marie Veselé či českých a moravských písní krojované dvojice souboru Břeclavánek naslouchali republikoví i regionální představitelé Klubu českého pohraničí ze Znojemska, Břeclavska, Olomoucka a Ostravska i Krajského vojenského velitelství z Brna. Rovněž tak Vlasteneckého sdružení antifašistů  z Prostějovska a Olomoucka. Nechyběli zástupci Společnosti Ludvíka Svobody, Matice Čech, Moravy a Slezska, Masarykovy demokratické akademie nebo Čs. obce legionářské. Na této významné události byli přítomni první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek a předseda brněnské městské organizace KSČM Martin Říha, zástupci jiných vlasteneckých organizací a občané.

Slavnosti se zúčastnila mj. autorka kamenné desky se zlatým nápisem - architektka Nina Žečeva, která bydlela v Opavě a kterou vyhnala německá armáda při obsazení českého pohraničí z jejího domova jen s nejnutnějšími věcmi v kufru do českého vnitrozemí. Po válce se vdala do Bulharska. Vznik připomínkové desky podnítil brněnský Výbor národní kultury.

(vž)

FOTO - Václav ŽALUD


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 21 hlasů.

(vž)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.