Lenku Procházkovou soustředěně poslouchali také europoslankyně Kateřina Konečná, psychiatr Ivan David či publicista a historik Josef Skála.

V některých z nás ideály socialismu nezakrněly

V sobotu se v Litoměřicích, v krásném prostředí tamního Kulturního domu Hrad, konal 4. ročník Litoměřického odborného semináře, který nabírá stále vyšší renomé. Jednou z referujících byla spisovatelka a aktivní žena, někdejší chartistka, jež v současném společenském systému ČR »nemá na růžích ustláno«, Lenka Procházková. Její příspěvek nesl název »Pouhá epizoda?«.

»V historii našeho národa bude socialismus pouhou epizodou.« Slova, která jsem objevila v pozůstalosti mého otce, spisovatele Jana Procházky, napsal v létě roku 1970. Tedy v době, kdy normalizace už šlapala do pedálů a on sám byl vystaven mediálnímu lynči. Jeho knihy už zmizely z veřejných knihoven a tři desítky filmů, natočených podle jeho scénářů, byly vyřazeny z distribuce. O sedm měsíců později zemřel, ale tehdy v létě o své nemoci ještě nevěděl. Udeřila tak náhle, že předstihla i zatýkací komando. A tak se připravený politický proces proti zrádcům socialismu musel obejít bez hlavního protagonisty.

Přitom naprostá většina tátovy tvorby počítala se socialismem jako s cílovou epochou naší historie. Protože ale viděl, že putování k tomu cíli bude ještě dlouhé a klopotné, věnoval svůj krátký život sepisování svědectví o osudech lidí, které na té cestě potkal. Jeho empatie i s postavami tzv. zápornými, které na putování nevyšly dobrovolně, otvírala oči filmovým divákům, neboť jim nabídla širokoúhlý pohled na krajinu, v níž stranická linie byla jen jednou z vrstevnic směřujících k obzoru.

Láska, hněv, bolest a naděje zůstávají

Některé z tátových příběhů dokážou zavibrovat v myslích a srdcích i dnešních diváků, kteří onu tak »dávnou« dobu sami neprožili. Je to způsobeno schopností autora vnímat a předávat autentické emoce. Neboť ideologie a režimy přicházejí a odcházejí, ale láska, hněv, bolest a naděje s lidmi zůstávají. I pocity zrady, zklamání a bezmoci patří napříč časem do citové výbavy člověka.

Normalizace byla založena na lidském strachu. Režim, který čistkami rozděloval lidi na hrdé a na »sráče« (což je dobový výraz Ludvíka Vaculíka), si dopředu čistil terén i pro »nerozhodnuté«, pro ty, co teprve k volbě, do které skupiny se zařadí, dospívali. Časem se kontury zjemnily, ale to už Jan Procházka neprožil. Z objevené věty, že socialismus bude v historii našeho národa pouhou epizodou, jsem vnímala jeho velikou bezmoc z toho, že ideály pražského jara neměli už občané, zrazení vlastními politiky, sílu udržet.

Cítila jsem z té věty hluboký smutek nad zmarem historického vývoje našeho národa. Národa, který myslel politicky, ale jehož myšlenky se vždy osudově rodily předčasně, a tudíž nevhodně, takže je svět nepřijal. Ale lidé žijící v krajině, z níž vzešli a která tvarem připomíná lidské srdce, na své »kacířské« myšlenky nezapomínali a uchovávali je na potom, až okolnosti budou příznivější. Ale když ta doba oficiálně nastala a polovina světa požívala slovo socialismus jako šamanské zaklínadlo, ukázalo se, že i země nejbližší ten proklamovaný socialismus pouze trpěly, zatímco my jsme se jej po svém a s velikou nashromážděnou energií pokusili uskutečnit. Což zcela logicky vyděsilo šamany nejen z východního, ale i ze západní bloku. Jaká třetí cesta, když svět je bipolární?!

Dnes už vím, že táta svou větu napsal jako pochmurnou věštbu a současně v ní rozpoznávám i skutečnou příčinu jeho smrti. Nemohl dál žít ve světě, který nerozeznal svou jedinečnou příležitost, a v zemi, kde zmizel obzor.

Ztracený obzor se může objevit

Lidé jako já a další, co v pražském jaru teprve dospívali k politickému myšlení, jsme tu ale pořád. V některých z nás nezakrněly ani ideály demokratického socialismu a ani naděje, že jednou přijdou znovu na řadu. Víme, že obzor je záležitost pohyblivá. A jelikož Země je kulatá a také stále v pohybu, může se náš někdejší ztracený obzor objevit znovu, jiným hledačům a na zcela netušeném místě planety.

V Evropě to asi nebude, ta teď prožívá jinou »epizodu«. Zatím ji pokrytecky halí do katechismu lidských práv a svobod, ale nová pravidla, která zavádí, ukazují spíš na inženýrské plány nadlidí (tedy nadnárodních stvůr), které mají Evropu změnit k nepoznání.

Planýrováním tradic národů Starého světa při vytváření životního prostoru pro nové osadníky se nezrodí vyšší kvalita demokracie, kterou »náš« zakázaný socialismus s lidskou tváří měl být, spíš je to metoda, jak demokracii umrtvit. Neboť za její životnost mohou ručit jen lidé propojení společnou pamětí. Malé národy, které se po staletí učily přežívat veliké křivdy a mnohdy je i odpouštět, se podílely svou vytrvalostí na výchově národů větších, a občas ty velké i něčemu naučily. Jinak řečeno, demokracii v Evropě stvořily a udržovaly její národy, každý ze svého prostředí, elánu a z kapacity svých mozků.

Příčinou velkých válek v moderní Evropě nebyla demokracie, ale její absence v některých režimech a nedostatek demokratických mravů v jiných. Blíží se výročí Mnichova, takže si připomeňme, že mnichovská dohoda porušila mezinárodní smlouvy a že se při tom zaštiťovala ochranou lidských práv. »Ve vzdálené zemi, o jejíchž lidech nevíme nic…« Státy, jejichž představitelé mnichovský diktát podepsali, nezachraňovaly mír. Hrály o čas na vyzbrojení pro válku.

Dnes zní velmocenský diktát z Bruselu. Ve jménu lidských práv proudí do Evropy vyhnanci (nebo snad vyslanci?) ze zemí vzdálených, kde demokracie ještě nezvládla ani slabikář. Lidé, o jejichž identitě nevíme téměř nic. A tak jen podle jejich skutků můžeme soudit, zda do Evropy přicházejí hledat učitele lidského soužití, anebo učedníky pro svou posedlost.

Okřikování varovných hlasů

Bruselští direktoři je představují jako nešťastné mladší bratříčky a žádají, abychom je vzali pod ochranu a uzdravili jejich oči, vyschlé pouští, životadárnou nadějí. Přitom direktoři sami přivírají oči před poznanou pravdou a vnucují svůj úzký průhled jako normu evropského bystrozraku. Jenže když osleplí vedou téměř slepé, je vyloučeno, že směřují k nadějným vyhlídkám. Přesto jsou varovné hlasy vidoucích okřikovány jako zrada společných hodnot. Maďarsko už stanulo před koncilem. A neodvolalo! To ocenili nejen mnozí Češi a Poláci, ale dokonce i Slováci. Zdá se, že staré vroubky vryté do paměťové mapy střední Evropy se novým nebezpečím zarovnávají. Slepecké brýle už odhodili i představitelé Bulharska a myslící hlavy v Itálii. I německá disciplína dostává trhliny a začíná být zřejmé, že stylizace říšské kancléřky do Matky Terezy neskončí blahořečením.

Pro tentokrát v šiku agresorů

Jaký smysl má ta velkovýroba slepeckých brýlí? Je to zase hra o čas? O čas na co? Na přísun vojáků, pro které je smrt dveřmi do ráje? O čas na přesuny válečné techniky k hranicím Ruské federace? Chystají evropští slepci na pokyn nadnárodních stvůr nové tažení proti Rusku? Jejich inkviziční mediální příprava na mě tak působí. Jako laická pozorovatelka sice vidím, že ve všech rozehraných partiích zatím »náš demokratický« Západ prohrává, protože hraje sám proti sobě, jak nedávno poznamenal jeden debatér na internetu, nicméně to vše je jenom předehra k něčemu, co ani nechci nahlas vyslovit. V té hře, bude-li opravdu rozpoutána, nám tentokrát nehrozí protektorát. Protentokrát jsme zařazeni do šiku agresorů.

Můžeme si myslet, že naše dnešní konference ničemu nezabrání. Ale přesto jsme na ni přišli, zblízka i zdaleka. Stejně tak se setkávají lidé v jiných městech a v jiných zemích Evropy. Sdílená lidská úzkost, paměť a instinkt, pronikají i do národních parlamentů. Hlasy, co odmítají kapitulovat pod nátlakem, si rozumějí bez tlumočníka už i v Bruselu. Ale o tom jistě budou na konferenci mluvit podrobněji jiní.

Takže na závěr chci s povzdechem konstatovat, že v současné Evropě o socialismus a podobu jeho tváře nejde. Teď jde o mnohem víc.

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 36 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Gartouzek
2018-10-11 13:47
Z internetu: "Ľudácký režim se během války zkompromitoval
perzekucí židovského obyvatelstva, která vyvrcholila zapojením se
Slovenské republiky do tzv. konečného řešení židovské otázky
prostřednictvím vyvezení většiny slovenských Židů do nacistických
koncentračních a vyhlazovacích táborů." "Slovensko se stalo
vazalským státem Německé říše a vznikl zde totalitní režim, který
pomocí Hlinkovy gardy, ÚŠB (Ústredie štátnej bezpečnosti) a gestapa
likvidoval veškerou demokratickou i komunistickou opozici." Špinavou
práci nechávala tehdejší slovenská vláda dělat druhé.
Pisatel66
2018-10-06 07:10
Pane Hájku, dezertovali, ale v době kdy už bylo jasné že prohrají, s
povstáním je to stejné, bylo v době kdy už bylo jasné že díky
rusům uspěje. Nebyla jediná poprava? Ale, ale ...
rosemil71
2018-10-05 21:00
Pane Hájku,Hácha popraven nebyl.
hajek.jiri51
2018-10-05 20:48
Slováci se jako agresoři ve 2. světové válce jaksi neosvědčili.
Dezertovali po plucích. Naopak, vykoupili se povstáním, které mělo
masovou podporu. Za války nebyla v Slovenském státě vykonána jediná
poprava, I komunisté, sice pod dohledem UŠB, si žili takřka na volné
noze. Druhá varianta byla rozdělení Slovenska mezi Německo , Maďarsko
eventuálně Polsko. Tisa neměli popravit tak jako Háchu. To si myslím.
Pisatel66
2018-10-05 09:15
Slováci už si to zařazení do "šiku agresorů" zažili ve 2.
světové, nás to čeká v té třetí. Nevím jestli se najde po
"naší" prohře někdo tak hloupý a důvěřivý k nám jako
jsme byli my tehdy vůči Slovákům. Pravděpodobně to bude jedno, Země
bude zničena.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.