Babička, Olja a Serjoža z Trudovského

Život ve frontových čtvrtích Doněcka

Od rozbitého Iverského kláštera nedaleko doněckého letiště jsem šel k mešitě a došel směrem k »linii příměří« o 400 metrů dál než loni. Na křižovatku. Vpravo vedla silnice do Žabuněk (300 metrů), poslední vesnice v Doněcké lidové republice (DLR), rovně do Volvo-centra (1,5 km). Byl jsem 1,5 kilometru od »linie příměří«.

Jít dále jsem neriskoval, od Volvo-centra bylo slyšet silné detonace. Vracel jsem se proto k mešitě a proti mně jelo vojenské auto…

Kanonáda u Volvo-centra

Vojáci mě vzali na základnu u Volvo-centra, které patří k nejostřelovanějším místům této části fronty. Už několik hodin se zde dnes střílelo. I v době mé návštěvy. Vojáci se zajímali o Českou republiku. Vyprávěli o službě v přední linii. Jeden mi ukazoval místo deset metrů od nás, kam ráno dopadla ukrajinská mina.

Náhle začal rachot, ohlušující rány. Prý střílejí z minometů ráže 152 milimetrů. Bylo to nedaleko. Později se střelba zmírnila, pálily jen kulomety a samopaly. Vojáci mi řekli, že můžu jít do města. Když jsem byl u blok-postu, opět se ozvala silná střelba. Vojáci mě rychle vzali dovnitř betonového bloku. Cesta do města se rozplývala, protože silnice, která tam vede, může být ostřelována. Dostal jsem čaj a vyslechl si různé příhody. Po několika desítkách minut ale naštěstí vše utichlo a já mohl jít.

Západní ulice ve Spartaku. Vlevo je bývalá tramvajová trať Spartak – Avdějevka, na konci ulice pak vojenský zábor.

Ve Spartaku žijí už jen dvě děti

Konečně jsem se vydal do Spartaku u zničeného doněckého letiště na okraji Doněcka, i když jsem váhal. Spartak je ostřelován každý den. Přešel jsem Putilovský most a šel 1,5 kilometru. Byl naprostý klid, ani živáčka. Hledal jsem rodinu babičky Valentiny, o které jsem předtím četl. Z původních 5000 obyvatel jich teď ve Spartaku bydlí jen 63. Z jednoho domu vyšel pán a prozradil mi, že mnou hledaná rodina bydlí v bytovkách. Pán do Spartaku jezdí jen na víkend. Dům má poničený. Ulice, kde bydlí, vede na severní okraj Spartaku. Tam bylo vidět vojenský zábor, 100 metrů za ním je »linie příměří« a ukrajinské pozice. Tím směrem jsem radši nešel a vracel jsem se na začátek Spartaku k bytovkám. Ulici lemovaly zničené domy. U bytovky jsem našel babičku Valentinu s manželem a vnučkou Vikou. Seděli jsme na lavičce a povídali si. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. V obci není vodovod, plyn ani elektřina. Není tam obchod, nejezdí autobus. V bytovce bydlelo osm rodin, nyní dvě. Ukrajinci po nich střílejí už čtyři roky každý den. Poslední dobou v noci, které tráví již čtyři roky ve sklepě, od šesti sedmi hodin večer do rána. Často pobývají ve sklepě i ve dne. Valentina mi vyprávěla, jak v roce 2014 začala válka. Byl poklidný den. Najednou slyší zvuky motorů letadel a výbuchy. Myslela si, že něco vybuchlo na nedalekém letišti. Jenže pak nad sebou uviděla letadlo a v něm vojáka, který střílel po lidech ve Spartaku z kulometu. Nemohla tomu uvěřit. Válka vypukla.

Běžela do školy pro Viku. Děti byly v krytu, dlouho nemohly ven. Po odletu letadel je rodiče rychle odváděli domů. Nikdo nechápal, co se stalo. Vika se ptala babičky. Začala válka, odpověděla babička. No a co, odvětila malá Vika… Povídal jsem si i s Vikou. Chodí do 6. třídy v nedaleké Jakovlevce. Do roku 2014 chodila do školy ve Spartaku. Pak ji Ukrajinci zničili. Máma jí zemřela již dříve a na podzim 2017 i táta. Stará se o ni tedy babička. Vika (12) a Marina (15) jsou jediné dvě děti ve Spartaku. Vika chodí s Valentinou 20 minut pěšky na školní autobus. Ve škole je 20 dětí (např. v 6. třídě dvě, v 7. jedno dítě, v 9. třídě sedm).

Podíval jsem se i do sklepa Valentiny. Malý, ale útulný. Topí kamny, vaří na kamnech, svítí svíčkami. Šel jsem do sklepa také v sousední bytovce, kam přišla přenocovat rodina Mariny. V bytovce nebydlí nikdo, rodina Mariny (ona plus dědeček a babička) bydlí jinde. Sem chodí denně v pět odpoledne do sklepa na noc. Sklep je prostorný. Několik postelí, zásoby oblečení, jídla a vody. Kamna, malá televize. Rodina mi vyprávěla o krutém životě ve Spartaku. Dětem jsem předal drobné dárky. V šest večer jsem se vracel zpět do města. Kdyby začali střílet, musel bych tam zůstat ve sklepě na noc. Ale nebylo mi dobře při pomyšlení, že já odejdu do bezpečí, a ty rodiny tam zůstávají. Návštěva Spartaku byla pro mě opravdu otřesným zážitkem. Tak zde žijí lidé, neustále pod palbou. Naprostý kontrast se životem lidí v centru Doněcka.

Ukrajinci zabíjejí civilisty na Trudovském

Vydal jsem se navštívit dvě rodiny, o kterých jsem četl, na Trudovské (západní okraj čtvrti Petrovky v Doněcku). Šel jsem na západ. Vlevo odbočovala ulice, v níž bydlí rodina Baniných - babička Valentina a dcerka Líza (12). Z tohoto místa dál na západ je »linie příměří« vzdálena 1,5 kilometru. Šel jsem ulicí na jih. Zde jsem se ale začal přibližovat ukrajinským pozicím. Zase mnoho rozbitých domů. Rodinu jsem našel. Linie na jihu je vzdálena 1,2 kilometru. Babička mě pozvala dál. Ze dvora vidím zničenou střechu souseda. Babička s Lízou mi vyprávěly své otřesné zážitky. Skoro denně Ukrajinci na Trudovské už čtyři roky pálí, nejčastěji z jihu, z ukrajinské Marjinky. Nekonečné noci obě strávily ve sklepě. Jejich dům má díry ve střeše, rozbitá okna... Místní škola je rozbitá, tak musí Líza do Petrovky. Natočil jsem s ní rozhovor a věnoval jí drobné dárky. Máma Viky je na Ukrajině a o rodinu nemá zájem, táta je nemocný. Líza má babičku. Obě vyjádřily přání brzkého míru.
Poté jsem hledal rodinu Fesenkových. Ta bydlí jižněji než rodina Baniných, v ulici Zelený háj, což je poslední ulice před Marjinkou blízko ukrajinských pozic. I tady jsou domy většinou rozbité. Zůstaly tu čtyři rodiny. Celou ulici mají Ukrajinci jako na dlani, pozorují ji z Marjinky z protější výšiny a často ji ostřelují. Cestou k Fesenkovým jsem potkal vojáka se samopalem. Zhrozil se, co tu dělám, a doprovodil mě. Říkal, že Ukrajinci pohyb v ulici sledují a snajpři pracují... Jeden z nich zabil na zahrádce domu maminku dětí Fesenkových. Voják šel první, já kus za ním. Skutečnost, že mě sleduje ukrajinský snajpr a kdykoli může stisknout spoušť, ve mně budila opravdu zvláštní pocity. Z těchto míst byla »linie příměří« vzdálena jen 600 metrů a ukrajinské pozice 800.

U Fesenkových žije babička, dědeček, táta a dvě děti, Serjoža (16) a Olja (10). Povídali jsme si na dvoře. V místě, kam není z ukrajinských pozic vidět. Pokud bychom udělali jen pár kroků, Ukrajinci by nás měli jako na talíři. Táta se divil, že přišel novinář, protože ti se sem bojí. Jsem teprve druhý za dobu války, který se u nich ukázal. V roce 2014 k nim dorazil Američan.

Táta stavěl vedle starého domu nový a Ukrajinci jej zničili. Poškozen je i jejich starý dům, okna nemá. Funguje ale voda i elektřina. I táta a babička mi vyprávěli o válce. Střelba, výbuchy, mrtví a ranění. Děti přes týden doma nejsou, bydlí v ubytovně školy. Vždy se ale těší domů. Také tady jsem rozdal malé dárky. Voják, který se samopalem hlídal před vraty, mě zase doprovodil až na bezpečné místo…

Jaromír VAŠEK, předseda Společnosti přátel LLR a DLR

FOTO - autor


(Video s Lízou najdete na Youtube pod názvem: Líza vypráví o válce. Všechna videa z Donbasu jsou pod titulkem: Donbas - Jaromír Vašek. Jestli můžete, prosím, přispějte na činnost naší Společnosti, číslo konta: 1602900027/3030. Děkujeme.)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 45 hlasů.

Jaromír VAŠEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2018-10-09 00:16
Cizí armáda, to jsou banderovci.
hajek.jiri51
2018-10-07 14:30
Jakou cizí? Armáda RF tam není. Jinak by měl Poroš "hlavní
město" maximálně v Užhorodě. Ale pracky USA a EU jsou tam všude.
Ještě z před Majdanu. Pokud jsi měl 162 na mysli tohle, tak souhlas.
tomasklima162
2018-10-07 09:54
Okupace cizí armádou plodí vždy velké neštěstí.
hajek.jiri51
2018-10-06 23:46
To JSOU evropské hodnoty v praxi. Sem by měl přesídlit EP , ručku v
ručce s kyjevskými pučisty na čele s Porošem. A potom by se mohlo
začít střílet ...
pleningeri
2018-10-06 11:24
V únoru tiše uplynuly tři roky od podpisu Komplexu opatření k
naplnění Minských dohod. Druhý bod je o odsunu zbraní na takovou
vzdálenost od fronty, aby nemohlo dojít k zásahu linie
: "Stažení všech těžkých zbraní oběma stranami na stejnou
vzdálenost s cílem vytvořit zóny bezpečnosti minimálně 50 kilometrů
pro dělostřelecké systémy s kalibrem 100 milimetrů a více, zóny
bezpečnosti o šířce 70 kilometrů pro raketomety a o šířce 140
kilometrů pro raketomety Tornado-S, Uragan, Smerč a taktické raketové
systémy Točka (Točka U): - pro ukrajinská vojska od faktické linie
dotyku; - pro ozbrojené formace jednotlivých obvodů Doněcké a
Luhanské oblasti Ukrajiny od linie dotyku podle minského memoranda z 19.
září 2014." Jaká je skutečnost vědí na Donbasu až moc dobře,
zato naše média ctící "sdílené hodnoty euroatlantické
civilizace" stále jen buď mlčí nebo rovnou lžou ...
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.