Na turné Evy Urbanové ho dirigoval Varhan Orchestrovič Bauer.

Československý Uličník

David Uličník, hvězda nejen 4TETu a pražského Divadla Hybernia, patří k našim hlasově nejdisponovanějším tenorům. Není to čistý operák, ale ani čistý muzikálovec, rád má od každého trochu. V novém projektu »Československý Uličník« se se svými přáteli vrací k tradičním písničkám a přidává tak malý příspěvek k 100. výročí založení Československa, které si zrovna zítra připomeneme. Patří k těm přímým sympaťákům, které jsme už sice jednou zpovídali, ale bylo to dávno, pradávno, někdy v první polovině minulé desetiletky. Byl proto čas si znovu najít chvilku na otázky a odpovědi...

Jste známý multifunkční umělec. Operní i muzikálový zpěvák, pravidelně koncertujete a hlavně jste nedílnou součástí vokální formace 4TET. Co je pro vás nejvíc, a to nejen z hlediska obživy?

Právě ta pestrost je asi to »nejvíc«. Kdybych měl některou z těchto složek vyzdvihnout a některou naopak upozadit, bylo by to smutné a cítil bych se jaksi ochuzeně.

Se 4TETem jste právě rozjeli nové koncertní turné - o čem bude?

Naši posluchači a fanoušci asi tuší, co od nás mohou očekávat a nač se těšit. Koncerty 4TETu jsou nejen o zpívání samotném, ale je to vždy jakési ucelené »pásmo«, snad i trochu show. Připravili jsme několik zcela nových písní, oprášili některé malinko pozapomenuté, každý z nás představí jednu sólovou píseň a zařadili jsme i jeden zajímavý duet.

S parťákem ze 4TETu Jiřím Kornem v opeře Candide pražské Státní opery.

Vloni jste u Vládi Hrona prozradil, že chystáte něco jako projekt Mercury? O čem to bylo a proč právě Queeni?

Hudba legendární kapely Queen silně ovlivnila nejen mě a mou generaci, ale ovlivňuje další a další generace lidí po celém světě. Síla jejich hudby je až neuvěřitelná, magická. Koncertní šňůra pod názvem České hvězdy zpívají Queen - A tribute to Freddie Mercury byla proto poctou této hudbě a hlavně géniovi jménem Freddie Mercury. Byla to úžasná tour a já si konečně splnil velký sen zazpívat si své oblíbené písně na velkých pódiích, za doprovodu skvělé kapely Prague Queen. Myslím, že nejen já na toto turné rád vzpomínám, navíc letos máme jeden vzpomínkový koncert v Divadle Hybernia 12. listopadu, moc se na něj proto těším.

Tak to jsme rád, že jsem se s touto zpětnou otázkou nakonec trefil i co do aktuálnosti... Jakou muziku vlastně posloucháte nejraději?

Někdy mám nejraději absolutní ticho, někdy si pustím Bachovy houslové koncerty, jindy mám chuť třeba na nový Judas Priest... Hudbu si vybírám podle nálady, neřeším jednotlivé styly, ale vždy jen kvalitu a energii. Jak říkám, pestrost je asi nejvíc (úsměv).

V muzikálech jste už také ušel kus cesty - od Bernsteinovy Mše, Vlasů, přes Westku, Draculu, Kleopatru a Evitu, ale hlavně až k Bídníkům, kdy jste se nesmazatelně zapsal svým lyrickým tenorem do dějin jako Jean Valjean, pak ale nastala zdánlivě větší odmlka - než jste se zase prosadil třeba v Divadle Hybernia v Přízraku Londýna a v Antoinettě. Co vše jste v tom mezidobí dělal?

Asi jsem potřeboval vnitřní potvrzení toho, že to má stále smysl, že se mám muzikálu věnovat i nadále. V té době jsem studoval u profesorky Marty Boháčové techniku klasického zpěvu a v tom cítil ten správný smysl a směr. Několikrát týdně jsem chodil na lekce a sedm dní v týdnu trénoval několik hodin denně. Bylo to nádherných osm let.

Marta Boháčová byla výjimečná dáma a přinesla mi do života mnohem více, než »jen« onu techniku zpěvu. Naučila mě poznat vnitřní mír a za to jsem jí neskonale vděčný. Teprve s jistým odstupem jsem se mohl vrátit k muzikálu i s vědomím toho, že nároky na kvalitu zpěvu u nás stále klesají a mnohdy je to až smutné pozorovat. Koneckonců ta kvalita u nás neklesá jen v mém oboru, ale to přináší doba (smutně)...

Vy ty nároky každopádně vůči sobě držíte pořád tam, kde by měly být. O tom svědčí nejen Valjean. Dá se vůbec konkurovat této roli? Nebo je nějaká další životní, po které stále teprve toužíte?

Vyzkoušel a prožil jsem si na divadle skutečně mnoho krásných rolí a Valjean byl asi největší výzvou hned vedle Candida v opeře Leonarda Bernsteina. Každá z rolí mi něco dala, některé i něco vzaly (třeba iluze)... Jsem za ně vděčný a rád občas zavzpomínám i na Miss Saigon, West Side Story, nebo třeba na Antoinettu. Nicméně dnes jsou jiné věci, po kterých bych mohl toužit, a rozhodně to nejsou role v českých muzikálech. Třeba jeden malý záblesk vnitřní rovnováhy a vnitřního míru je k nezaplacení!

Nicméně jste se do muzikálů vrátil a teď ty malé záblesky jistě hledáte i v nich? Co takový aktuální »hybernský« Doktor Ox? Můžete ho představit, včetně vaší role?

Představení celého muzikálu mi nepřísluší, na to jsou fundovanější lidé. Já mohu říct jen svůj úhel pohledu. Doktor Ox je moderní muzikál, malinko bláznivý, trochu nadsazený, má nadhled a lehký inteligentní humor. Hudba překračuje žánry, je nápaditá, výbušná i konejšivá a hlavně velmi pestrá, choreografie jsou silné a okouzlující. Moje role je komická, není příliš o zpívání, a je to jistá karikatura, která však přináší reálný pohled na dnešní svět.

Ox je prý hodně o přemýšlení, což většinový divák, který chodí do divadla vypnout, moc nemusí. Přebije to v tomhle případě hudba vašeho parťáka ze 4TETu Jiřího Škorpíka, resp. i fakt, že Ox je plný působivých sborů?

Jaká míra přemýšlení je už »hodně« a jaká je »málo«? To musí posoudit každý sám. Dle mého názoru muzikál Doktor Ox vypráví, plyne, baví a občas přinese i námět k zamyšlení. Hudba vše skvěle doprovází, dokresluje a zesiluje všechny emoce. Myslím, že přesně tak by to mělo na divadle být.

Vrací se, spolu s vámi, i Galileo. Jak se na tuhle kultovku mířící do Hybernie těšíte a proč nejvíc?

Galileo byl ve své době velmi úspěšný muzikál a pro nás účinkující je to nádherný, až nostalgický návrat. Těším se na skvělou partu, na celý příběh, silnou hudbu, i na zkoušení se Šimonem Cabanem (úsměv).

Vydal jste CD s tajemnými názvy jako Hladina zvlněná či Marie milá, a také Tenora bez fraku. Co na nich bylo ke slyšení, a nechystáte nějaký nový počin? Třeba Tenora s frakem?

(Smích). Víte co. Já mám takový pocit, že dnešní doba příliš nenahrává tvorbě lyrických písní, spíše se daří prvoplánovým »řachandám« a jednoduchým heslům, což já dělat neumím. Tak jako jsem na určitou dobu vystoupil z muzikálového dění, tak i v tomto ohledu jsem cítil potřebu zastavit a popřemýšlet nad smyslem vlastní tvorby a její rezonance. Pravdou je, že pár hudebních motivů mám připravených, na některých dokonce pracuji s klarinetistou Vojtou Nýdlem a cimbalistou Michalem Grombiříkem, ale jestli se z toho jednou narodí album, to je zatím ve hvězdách.

A co sólové koncertování? Bude nová verze »In concerto«?

Koncertuji rád, nad tím zatím žádná polemika nevyvstala (smích). Co se týče projektu In concerto, ten si našel své publikum, čehož si s Jiřím Škorpíkem velmi vážíme a úspěšně koncertujeme napříč naší zemí, náš koncertní program upravujeme neustále, tedy vlastně stále děláme »novou verzi«. Můj nový projekt s názvem Československý Uličník mi zase pomáhá tvořit Michal Grombiřík. Za doprovodu cimbálu a kytary hledáme ve vodách česko-moravsko-slovenské písně, upravujeme slavné hity, oživujeme i pozapomenuté písně a hrajeme si s nimi, zveme si zajímavé hudební hosty. Je to pestrý výběr skladeb od našich písničkářů, přes lidovky, až po »waldovky« či třeba »gottovky«. Nicméně nechybí zde ani mé autorské písně, dokonce i ty úplně nové. Navíc letos se nám tento nový projekt velmi hodí k 100. výročí založení Československa (úsměv).

Tady se nemohu nezeptat: Co pro vás znamená 28. říjen?

Pro naši zemi je to významné výročí, letos obzvláště silné, tak to cítím i já. Na druhou stranu, v kontextu událostí ve společnosti a na naší politické scéně, na mě padá smutek a chmury. Rozpolcenost, rozhádanost a nesoudržnost naší země je veliká a z toho nemůže mít radost snad nikdo.

Právě. Přejděme proto k příjemnějšímu tématu. Rád cestujete, oblíbil jste si Kambodžu a okolí, kam jste se vracel, ale nakonec vás tam tuším něco rozladilo. Už máte vybranou nějakou novou exotickou lokaci?

Musím přiznat, že bývalá Indočína, tedy trojúhelník Laos-Kambodža- Vietnam, mě naprosto uchvátila! Přes stále patrnou velkou chudobu, hlavně na venkově, má tento kout planety obrovské kouzlo. Krása zde čiší nejen z nádherné přírody, ale hlavně z lidské čistoty. Tedy s výjimkou velkých měst, kde je západní vliv už příliš patrný a pravým náboženstvím se zde stala honba za dolarem - to mě občas dost rozladí. Ale i tak se tam moc rád pořád vracím, jen těm velkým městům se snažím vyhýbat.

A konečně co aktuálně děláte, když zrovna nezpíváte a nepracujete?

Snažím se jen »být«. To je zatím to nejlepší, co jsem se naučil!

Roman JANOUCH

FOTO - Martin J. POLÁK (2) a archiv D. ULIČNÍKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 8 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.