Plakát na Univerzitě Brazílie volá po propuštění bývalého prezidenta Luly z vězení po nespravedlivém politickém procesu. FOTO – M. HRUBEC
Rozhovor Haló novin s filozofem a sociálním vědcem docentem Markem Hrubcem

Odpor proti nástupu fašismu v Brazílii

Jak hodnotíte jako znalec zemí Latinské Ameriky, v nichž jste častokrát pracovně pobýval, výsledky brazilských prezidentských voleb? Zvítězil v nich s 55procentní podporou voličů kandidát krajní pravice Bolsonaro.

Výsledek je skutečně velmi špatný, může to být politický horror. Hodnotím ho jako nejhorší výsledek prezidentských či parlamentních voleb na světě v poslední době. Vítěz voleb Jair Bolsonaro je krajně pravicovým politikem s fašistickými projevy. Ani ultrapravicoví politici, jako např. Marine Le Penová ve Francii, ho nechtěli před volbami plně podpořit a vyjadřovali alespoň určitou distanci. Zažíváme regres. Když byl zvolen G. W. Bush, mysleli jsme si, že už to bylo to nejhorší. Pak přišel Trump. A teď tento bývalý armádní kapitán, který vyjadřuje obdiv k Pinochetovi a k bývalé pravicové vojenské diktatuře, za které sloužil a která v Brazílii panovala od roku 1964 do roku 1985.

Marek Hrubec přednáší na Federální univerzitě Santa Catarina, Brazílie, září 2018. FOTO – archiv M. HRUBCE

Jaké to má příčiny?

Určitě si nevystačíme s argumentací, že se jedná o běžné střídání levicových a pravicových vlád a že před dvěma lety v Brazílii nastal po 14 letech vlády levice jen obrat k pravici. Jistě také to hraje svoji roli, ale příčina je hlubší. Je třeba v mezinárodních a transnacionálních souvislostech vidět, že se jednalo o větší pohyb, o pohyb od největšího levicového obratu v dějinách Jižní Ameriky od jejího dobytí před 500 lety. To byla také velká globální posila pro rozvíjející se země BRICS a další rozvojové země.

Socialistické či sociálně orientované vlády začaly v Jižní Americe posilovat kolem roku 2000 a téměř ve všech zemích se prosadily s výraznými představiteli: Chávez, Lula, Lugo, Morales ad. To pomohlo v Brazílii a řadě dalších zemí výrazně snížit chudobu a posílit nízko- i středně příjmové skupiny obyvatelstva. Vývoj se ale obrátil a levice se na kontinentu začala skládat jako domečky z karet.

Proč nepokračoval tento socialistický trend?

Má to více příčin. Nejprve v Brazílii a Venezuele nastaly ekonomické a politické potíže v důsledku mezinárodního poklesu ceny ropy, z čehož se platila řada sociálních programů, a ukázaly se také důsledky nedostatečné transformace z předchozích neoliberálních struktur ekonomiky a politiky. V rámci globálního kapitalismu se pak objevily zásadní podněty. Výrazné pro tyto zájmy byly zahraniční intervence, které připravily diplomatické a zahraniční zpravodajské služby.

Historicky nejsou puče ničím novým. V Brazílii byl v roce 1964 svržen prezident João Goulart, v roce 1974 byl v Chile odstraněn Salvator Allende a nastoupil Pinochet atd. Podobně však byl nedávno v roce 2012 zbaven prezidentské pozice také Fernando Lugo v Paraguayi, ovšem tentokrát nenásilnou cestou. Tím začal nový trend »studených pučů«, jinými slovy trend nenásilných procesů manipulování ústavy a soudů, ve spolupráci s domácími a zahraničními finančními a majetkovými zájmovými skupinami.

Jsou zde tedy silné mezinárodní vlivy?

Doporučuji si vyhledat na Wikileaks volně dostupné informace o vlivu diplomatických a zpravodajských služeb USA na Lugův případ. Jsou tam také informace ke studenému puči, který se uskutečnil v Brazílii v roce 2016. Prezidentka Dilma Rousseffová prováděla řadu sociálních opatření pro chudé a střední třídy, postavila se do čela protikorupčních aktivit a neustoupila v případě jmenování finančně silových ministrů, což vedlo k jejímu svržení v puči a k nástupu neoliberálního prezidenta Temera. Rouseffová byla odposlouchávána zpravodajskými službami USA, s nimiž Temer spolupracoval, a svržení prezidentky pak na sebe nenechalo dlouho čekat. Od té doby se připravovala půda pro vítězství Bolsonara. V podmínkách, kdy je naprostá většina brazilských médií privátních a pravicových.

V těchto širších domácích a transnacionálních souvislostech je třeba vnímat nástup Bolsonara jako dovršení určitého většího pohybu od radikálnější levice na druhou stranu politického spektra k ultrapravici.

Jaký očekáváte bezprostřední vývoj poté, co se nový prezident Bolsonaro ujme v lednu 2019 funkce? Jaké první kroky bude činit?

Vítězství Bolsonara znamená podporu militarizace společnosti a podporu násilného řešení sociálních a patrně i politických problémů. Jeho výzvy k násilné policejní represi chudých obyvatel favel, žen, politických oponentů, intelektuálů, leseb, gayů, etnických minorit a dalších menšin jsou nechvalně proslulé. Nyní se vracejí důsledky politiky nedostatečných kroků, které Strana práce (PT) činila v oblasti politické transformace. Například tzv. vojenská policie nebyla od dob vojenské diktatury omezena a stále v ulicích dominuje místo běžné policie. To se může nyní vymstít.

Dále Bolsonaro už obhajoval záměry divoké privatizace, sociálních škrtů, antiekologických přístupů apod. Některé brazilské a také nadnárodní korporace tleskají Bolsonarovu záměru postavit se proti Pařížské úmluvě o klimatických změnách. Tento záměr může mít negativní důsledky také na kácení amazonského pralesa. Nesporně je to posila ultrakonzervativních skupin globálního kapitalismu. Donald Trump už Bolsonarovo vítězství uvítal.

Bolsonaro neskrývá obdiv k Pinochetovu režimu. Nechal se slyšet, že chybou tohoto režimu bylo, že »jen mučil, nezabíjel« (což je nesmysl, byly tisíce zavražděných). Jak toto mohlo u voličů získat podporu?

Jedním z důvodů je silná role dominantních politických osobností v Latinské Americe. Fenomén caudillismo a další podobné lídrovské jevy, což v posledních dekádách neznamenalo jen konzervativní politickou dominanci a negativní populismus s manipulací voliči. Zde může specificky navazovat také pozitivní populismus levicových politiků, kteří se snaží srozumitelně oslovit především občany v chudém prostředí. To však vysvětluje jen příklon k silným lídrům, ale nikoli příklon k represivním vůdcům s fašistickými projevy.

A jaké vysvětlení máte pro podporu represivních lídrů?

Pro současnou mimořádnou situaci potřebujeme hlubší výklad. Paralely jsou nejen v našem výkladu, kterým bychom chtěli právě zvolenému prezidentovi připisovat externě fašismus, ale i v tom, že se vítěz voleb sám hlásí k fašistické tradici. Proslulá analýza autoritářské osobnosti z pera kritické teorie společnosti, která byla vytvořena pro výklad nástupu nacismu ve 30. letech a poté jeho podpory za druhé světové války, dobře sedí na tento brazilský případ. V Brazílii existuje určitý segment populace, který byl patologicky vychován v autoritářském prostředí rodin a politické kultury a který nyní ve vypjaté politické situaci hledá lídra, caudilla, duceho, jenž svou dominancí jednoduše represivně nastolí pořádek.

Jde o velký segment, ale ani zdaleka se nejedná o většinu společnosti. Bolsonara volilo 57 milionů voličů ze 147 milionů oprávněných voličů (z celkových 210 milionů obyvatel brazilské populace, včetně dětí). Když však z těchto 57 milionů odečtete velkou část vyšší třídy a vyšší střední třídy, která riskuje podporu fašisticky orientovaného politika kvůli svým finančním zájmům, zbyde vám asi 25 procent brazilské populace nižší a střední třídy. U velké části z nich a také u řady nevoličů se pak objevuje problém s autoritářskou osobností. Podobně ve 30. letech v Německu volili někteří dělníci proti svým reálným zájmům Hitlera.

Jaké jiné programové body převážily u Bolsonara nad jeho protikandidátem z levice Haddadem – kromě toho, že údajně bude rozhodně bojovat s korupcí, jak uvedla média u nás?

Myslím, že se příliš nejednalo o program. Bolsonaro neměl nějakou propracovanou koncepci. Důležitým fenoménem bylo mezi již zmiňovanými motivy také obvinění z korupce, jež jde napříč celým politickým spektrem. Zatímco je ale korupce spojena především s pravicovými politiky, poslední vládě Michela Temera se podařilo propojit několik málo nepodložených mediálních skandálů s kriminalizací a pošpiněním progresivních politiků. Exemplárním případem je uvěznění bývalého prezidenta Luly, který byl hlavním kandidátem voleb, a kdyby mu bylo umožněno kandidovat, podle dlouhodobých sociologických průzkumů by vyhrál volby. Mimochodem většina z 81 senátorů, kteří odvolali Lulovu nástupkyni Dilmu Rousseffovou, antikorupční prezidentku, byla vyšetřována kvůli korupci.

Významné také bylo, že si mnozí neuvědomili hrozící nebezpečí. Třicet milionů voličů nešlo k volbám a dalších 10 milionů šlo, ale nezvolilo záměrně ani jednoho kandidáta.

Jak je možné, že Brazilci, kteří zažili na vlastní kůži pokroková opatření zavedená Lulou a Rousseffovou, dají hlas člověku, který obdivuje násilí a nechává mu v zemi volný průchod, člověku, jenž ponižuje menšiny a ženy a protikandidátovi Haddadovi vyhrožuje, že ho uvrhne do vězení? Znamená to, že podpora chudých skončí?

Příčiny těchto voličských preferencí jsou totožné s těmi, které jsem se už pokusil nastínit. Sociální programy Bolsa familia nebo Minha vida, minha casa, které pomáhaly nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, se nyní skutečně mají omezovat, ale řada lidí z nízkopříjmových skupin obyvatelstva stále dostatečně nechápe, že mají moc to ovlivnit, berou to dosti fatalisticky. Škrty fakticky už začaly za Temera, který si sice netroufl sociální programy zcela zrušit, ale začal s přesunem části těchto financí na jiné programy. Zároveň jeho vláda zákonem zafixovala na neuvěřitelných 20 let státní rozpočet, což rovněž způsobí omezení sociálních programů.

Jak je možné, že exprezident Lula, jenž byl obviněn z korupce a odpykává si trest ve vězení, nemohl ve vězení volit? Takové jsou brazilské zákony? Pozoruhodné je, že žádným jindy ryčným obráncům lidských práv toto nestojí za kritiku.

Nejen to. Je zde však ještě jeden paradox, který zavedl sám Lula, když byl prezidentem. Spolu se svou stranou PT uzákonil zákaz možnosti kandidovat na prezidenta politikům, kteří si odpykávají trest ve vězení. Proto nyní nemohl kandidovat. Záměr byl dobrý. Lula však samozřejmě netušil, že bude uvězněn ve vykonstruovaném politickém procesu.

Vy jako pozorovatel dění v této části světa máte jistě informace od svých kolegů z brazilského akademického prostředí. Co říkají výsledkům voleb?

Když jsem před dvěma lety po »studeném puči« a po následném nástupu neoliberálního prezidenta Temera dělal kvalitativní sociologické rozhovory s akademiky, politiky, odboráři a organizátory participační ekonomiky a politiky, už tehdy byli progresivní lidé silně zklamáni. Nešlo přitom jen o sociální otázky, ale také o politické, neboť přechod z roku 1985 od vojenské diktatury k demokracii byl vnímán jako přechod od autoritářské pravice k participační levici. To nástupem Temera skončilo a začaly se vynořovat obavy z regresu k předchozímu stavu. Nyní tyto jejich obavy dosti posílily.

Ale abychom nekončili pesimisticky. Prezidentský kandidát Fernando Haddad sice prohrál, ale má za sebou 47 milionů voličů, především ze severovýchodu země (získal 45procentní podporu). Jeho zástupkyně Manuela d‘Ávila získala také velkou podporu. Nyní přichází čas ji posílit hlavně v dalších oblastech Brazílie. Jeden přítel, profesor sociologie z univerzity v Porto Alegre, mi po vítězství Bolsonara napsal, že už teď s ostatními sbírá energii a vyrazí do boje za spravedlnost a svobodu. Dodal, že to bude těžké, ale že to přece nebude poprvé, kdy do Brazílie přišly těžké časy. A my jim s tím můžeme pomoci globální solidaritou překračující hranice.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 31 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2018-11-06 23:16
Jestliže je pravda, že Lula a Dilma nemají s korupcí nic společného a
všechno je jen vykonstruované, potom je to ukázka normální buržoazní
demokracie, jaká je i v ČR.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.