Kmotry jedné z knih, na nichž se autorsky podílel J. Klapka, byli Felix Slováček a Ján Čarnogurský. FOTO - archiv J. KLAPKY
Rozhovor Haló novin s předsedou Česko-ruské společnosti a České asociace rusistů Jiřím Klapkou

Zpívané jubileum - zpívaný svátek

Čím přispěly vámi vedené organizace k 100. výročí vzniku Československa?

Byla to řada regionálních akcí, které probíhají od ledna prakticky po celé republice. Kromě toho nás v souvislosti s výročím inspiroval název téměř osmdesát let staré dvoudílné knihy Co daly naše země Evropě a lidstvu. V této souvislosti jsme si řekli, že asi nic tak neproslavilo naše země ve světě jako hudba, jako písničky, které muzikanti a učitelé roznesli do všech světových stran. Sám jsem ty české, moravské, slezské a slovenské písničky slyšel zpívat v mnoha jazycích. Od gruzínštiny, čínštiny, přes mongolštinu, japonštinu, evropské jazyky, včetně těch ugrofinských. Na svých podivuhodných poutích se mnohé z těch milých melodií zabydlely v nových zemích. Dnes se už ví, že gruzínská píseň Suliko má díky opernímu pěvci, sbormistru a sběrateli folklóru Josefu Navrátilovi z Dobšic (1840-1912), známému jako Ratili, předlohu ve staré moravské písni. Byl jsem v září v Gruzii a viděl jsem, jak je tam Josef Navrátil ctěn, že ulice vinoucí se kolem budovy konzervatoře nese jeho jméno. Méně je známé, že japonská písnička Ó makiba wa midori je vlastně Ej, lučka, lučka zelená, nebo také Hořela lípa, hořela.

Jak se tato píseň dostala do Japonska?

Z Ameriky byla do Japonska údajně přivezena pastorem a později prvním biskupem křesťanské církve v Japonsku jménem Juji Nakada (1870-1939). A do Ameriky písničku přivezli moravští bratři. Ti se ostatně dostali až do Grónska, Tibetu, do indického Kašmíru, a dokonce i do Jižní Afriky. Působili v jihoamerických pralesích i na Aljašce. A v Americe vytvořili nejstarší americký symfonický orchestr, čímž položili základy k provozování vážné hudby v Americe, kde ostatně působila celá řada muzikantů z Čech, mezi jinými i houslový virtuos Wenzel (Václav) Kopta (1845-1916) z Kožlan, který si vzal sestru prezidenta USA Thomase Wilsona Floru Pavlu. Jeho praprasynovec je hudebník a herec Václav Kopta.

Vím, že jste k jubileu vydali česko-ruský zpěvník Písně Československa…

Ano, protože nejvíce našich písní je přeloženo do ruštiny a žijí v Rusku. A také nejdéle. Nejstarší je Hospodine, pomiluj ny z 10. století, nejmladší Nohavicův Petěrburg. Od dob Petra Velikého působily totiž v Ruské říši desetitisíce našich muzikantů. Měli svůj podíl na vzniku ruské vážné hudby i na rozšíření písní. Zpívali je také učitelé – sokolové, později českoslovenští legionáři i příslušníci Svobodovy armády.

Po druhé světové válce si písničky v ruštině odváželi domů zahraniční absolventi sovětských vysokých škol. S bývalými studenty, jejich dětmi a našimi písněmi se dodnes setkávám na mezinárodních rusistických kongresech a konferencích. Zpěvník Písně Československa je tedy česko-ruský, s předmluvou a komentáři k některým písním. S úspěchem jsme jej prezentovali a zpívali oběma jazyky na seminářích pro učitele češtiny i ruštiny v Mohelnici a na Střední škole při velvyslanectví RF. V pražském Slovenském domě byli kmotry Felix Slováček a předseda Slovensko-ruské společnosti Ján Čarnogurský, v Ruském středisku vědy a kultury ředitel Andrej Končakov. V obou místech nás i zpívající publikum jedinečně doprovázela populární skupina Kapka, což mnohé inspirovalo k názvu nové hudební formace Klapka&Kapka. Zpěvník jsme představili také na Západočeské univerzitě a na Generálním konzulátu v Karlových Varech.

Na těch posledních třech jmenovaných místech jste také prezentovali jednu nevšední knihu s novým překladem Erbenovy Kytice

Ano, Erben přeci s písněmi souvisí, protože řada z publikovaných českých písní se dochovala právě díky jeho jedinečné sbírce s více než dvěma tisíci českých lidových písní. A to, prosím, vedle dalších děl, překladů, pohádek a jedinečné Kytice.

Tu jste přece před časem vydali česko-rusko-slovensky?

Ano, to bylo v roce 2011 u příležitosti 200. výročí narození Mistra. Nádherný slovenský překlad pořídil Ľubomír Feldek, autorem ruského překladu z roku 1948 byl Nikolaj Asejev.

Říká se, že »pod ležící kámen voda neteče«. Od té doby vznikly tři nové překlady do ruštiny. Ten poslední vyšel v největším ruském nakladatelství Exmo v knize Pověsti, pohádky a mýty západních Slovanů. Vedle děl Karla Jaromíra Erbena se v této knize setkaly pohádky Boženy Němcové, Adolfa Weniga a Matěje Mikšíčka. Kniha vyšla v roce 2016 v edici světových klasiků. Musím říci, že naši se ocitli v docela dobré společnosti: Homér, Dante, Moliére, Shakespeare, Goethe… a další. První dvě vydání rozebrána! Na tomto úspěchu má nesmírnou zásluhu jedinečný překlad známé ruské spisovatelky (46 knih) a talentované překladatelky Galiny Lifšic-Artěmjevové.

Předpokládám, že Velká kniha pověstí, pohádek a mýtů západních Slovanů vyšla také u příležitosti 100. výročí založení Československa.

Nakladatelství Exmo ji vydalo v srpnu 2018.

Co tomu předcházelo?

V květnu letošního roku jsme byli s paní Galinou pozváni s přednáškami do Ruského kulturního centra v Berlíně na Dny slovanské kultury. A tam jsme se domluvili, že jí seženu slovenské a rusínské pohádky, kterými vydání doplní. Podařilo se. Navíc paní Galina zařadila do knihy balady Jana Nerudy a slezské pohádky. Kniha má téměř osm set stran, je velmi krásná, v Rusku se výborně prodává a já se těším, že ji v předvečer Erbenových narozenin 6. listopadu 2018 budeme společně se zpěvníkem Písně Československa prezentovat v Českém centru v Moskvě.

V té době tam přece bude Jaromír Nohavica přebírat od ruského prezidenta vysoké státní vyznamenání Puškinovu medaili, kterou jste vy, jak si naši mnozí čtenáři pamatují, obdržel v březnu tohoto roku.

Jak jsem již na jaře říkal – tu medaili jsem nepřebíral za sebe, ale za ty kantory – tedy hlavně kantorky - kolem přehlídky Puškinův památník, za ty všechny nadšence, kteří jsou ochotni udělat něco pro druhé. Otevírat oči, uši, srdce, dělat život hezčí, zajímavější a přátelštější.

To všechno platí i pro Jarka Nohavicu. Tady bych těch epitet mohl snést daleko víc, ale přijde mi nejvýstižnější názor Jiřího Žáčka, že Jarek udělal pro českou kulturu víc než pět jiných básníků.

Znáte se s Nohavicou osobně?

To si nedovolím říci, ale mám to potěšení si s ním tykat, občas se vidět, mluvit s ním, ale hlavně jej poslouchat. A jestli si zaslouží Medaili Puškina? Překládá verše Bloka, Okudžavy, Vysockého, jeho písničky jsou překládány do ruštiny a některé až pětkrát, jako třeba Petěrburg, který mi dovolil publikovat ve zpěvníku. Mnohokrát jsem slyšel jeho písně zpívat ruskými písničkáři. Z pódií, u ohňů, nebo v kuchyni. Když jsem mu vloni předával Cenu Stříbrného lukostřelce, tak jsem říkal, že je mladší bratr Karla Hašlera.

Ano, Jarkovy písničky budou zpívat i další generace u nás, v Rusku, Polsku, Maďarsku, Itálii, na Slovensku. Jsou to písničky, které jsou srozumitelné, které spojují lidi.

To vyznamenání pro Jaromíra Nohavicu je od lidí, od národa. Je to vyznamenání za upevňování přátelství. Přátelství mezi národy. Už jen ta věta zní krásně. Pro mne to je zpívaný svátek, takové zpívané jubileum.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 26 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.