Rozhovor Haló novin s Ivanem Černým, žurnalistou a spisovatelem

Čeští skláři jsou bezesporu profesní elitou

Píšete knihu o českých sklářích a českém sklu. Jak se zrodil tento námět?

Posledních několik let jsem řídil redakci populárně-odborného dvouměsíčníku na turistický ruch Krásy (nejen) Česka, cestovní ruch je totiž jedna z hlavních parket mé publicistické činnosti. Ve jmenovaném časopise jsme měli řadu rubrik se spoustou nejrůznějších tipů na výlety včetně zážitkové turistiky. V roce 2013 vzniklo v České republice téměř bez povšimnutí médií významné sdružení České umění skla (Czech Art of Glass), které má za úkol nejenom podpořit export našeho ručního skla, ale toto historické řemeslo, v němž naši předci vynikali, popularizovat. V neposlední řadě si sdružení vytklo i další cíl, a to uvést do života nový turistický produkt, jakým jsou cílené poznávací cesty po vybraných sklárnách, kde si mohou výletníci v rámci řízené návštěvy či exkurze vyzkoušet tuto tvůrčí práci osobně.

To mne velmi zaujalo a hned při první tiskové konferenci sdružení jsem oslovil předsedu Mgr. Jiřího Říhu s návrhem spolupráce. Na základě jeho výběru a doporučení jsem začal pracovat na redakčním reportážním seriálu, aniž by mne tenkrát napadlo, že by z toho jednou mohla být netradiční turistická rukojeť. Na samotném rukopisu knihy Po stopách českých sklářů pracuji intenzivně od loňského listopadu. Velkou ctí je pro mne fakt, že se napsání úvodu zhostil sám Jiří Říha, dnes již emeritní prezident tohoto ctihodného sdružení.

Jaká byla v našem sklářství situace po roce 1989?

Divoká privatizace poškodila celý sklářský průmysl v ČR, včetně odvětví ruční výroby užitného a dekorativního skla, lustrů i skleněné bižuterie. Celá zavedená a prosperující struktura se povážlivě otřásala vinou honby za penězi, neodborností a minimálního vztahu nových majitelů k významu a skvělé historii českých skláren s ruční výrobou. Do propadliště dějin spadla celá řada výborných tradičních skláren, jako třeba Chlum u Třeboně, Lenora, Vrbno, Včelička nebo Chřibská na Šluknovsku - sklárna s nepřetržitou výrobou od r. 1414, ve které je dnes pneuservis! Rozpadly se Jihlavské sklárny, zkrachoval Crystalex Nový Bor, Sklo Bohemia Světlá nad Sázavou nebo i Bohemia Poděbrady. Po těžkých časech se ale blýská na lepší časy. Tři velké sklárny Crystalex Nový Bor i Bohemia Světlá nad Sázavou a Crystal Bohemia Poděbrady nabraly dech s novými majiteli a obnovily výrobu po složitých peripetiích a za velkých finančních půjček. Těžké chvíle si prožily i tradiční sklárny, jako je Moser Karlovy Vary, Egermann Nový Bor, Rὓckl Crystal Nižbor, Harrachovská sklárna a řada dalších, ale přežily a dnes jsou z nejhoršího venku. Sklárny po turbulentní etapě postupně začaly oživovat, na tempu nabrala jak ruční výroba skla, tak skla lisovaného a strojně vyráběného, a české sklo znovu patří do čela světového sklářského peletonu.

Vznikly i nějaké nové firmy?

A dokonce velké množství. Jedná se o malé rodinné hutě zabývající se ruční prací a uměleckým sklem. Prsty na obou rukou nestačí k jejich vypočítání: Šípkovo Ajeto, Pačinkova manufaktura v Lindavě u Cvikova, Florianova huť v Častalovicích, Nenačovice u Berouna, novoborská Slávia, nebo třeba Art Glass profesora Svobody či sklářské šperkařské studio čtyř děvčat Natělo.

Co vás osobně zaujalo na této práci?

Nejvíce to, že jsem si skutečně uvědomil velikost a renomé našeho českého skla a českých sklářů ve světě. Jinak rukopis knihy má dvě části. První obsahuje tipy na prohlídky sklářských hutí, kde lze nahlédnout na samotnou práci u sklářské pece, broušení, rytí i malování skla a alespoň částečně pochopit tajemství výroby této křehké krásy. Když jsem o tom psal, tak jsem doslova cítil horko, které sálá z vnitřků pecí, kde se vaří sklovina, a viděl jsem, jak ji sklář nabírá na píšťalu a formuje základní tvar. A když pak vidíte i v reálu, jak se pod rukama brusiče pod brusným kotoučem smáčeným pramínkem vody rodí krásné dekory, tak vás to pohladí po duši a jste pyšný na ty naše skláře a to jejich řemeslné umění. Neméně zajímavá je i práce rytce, který milimetr po milimetru vyrývá do povrchu výrobku třeba hlavu lva nebo Poslední večeři Páně. No a druhá část je zajímavá tím, že můžeme nahlédnout do deseti předních českých sklářských muzeí a skanzenů, které podrobně mapují historii našeho sklářství po celých jeho 800 let trvání.

České sklo tvoří nedílnou součást kulturního a průmyslového dědictví naší země…

Bezesporu se jedná o takzvané rodinné stříbro, které si zasluhuje nejenom naše uznání, ale i podporu ze strany státu. Jako laika mne proto během mých návštěv hutí a provozů šokovaly stesky řady sklářů, kteří marně připomínají, že jim příslušná ministerstva dostatečně nechrání jejich práci. Už jenom fakt, že sklářství je tzv. volná živnost, a proto je možné si bez jakéhokoliv sklářského vzdělání, praxe a odbornosti na živnostenském úřadě zaregistrovat firmu, zabývající se sklářskou činností, je neuvěřitelný. Neuvěřitelná je kupříkladu i skutečnost, že domácí skláři musí dodržovat tvrdé atesty kvality výroby, což ale není vyžadováno u dováženého skla, zejména z Rumunska a Turecka, které je nekvalitní, a dokonce často i zdraví škodlivé. Pozná se to podle toho, že sklo v myčce časem šedne a sklenky nezvoní, a hlavně, že je o polovinu lacinější. Šokující je obsah chemických škodlivin v tomto skle, které se při delším popíjení z něj uvolňují do úst a těla konzumenta. To by ale bylo na jiný rozhovor.

Nemohu se zbavit dojmu, když vás tak poslouchám, že vás to nejen baví, ale že jste tomu téměř propadl...

To nelze jednoznačně říci. Je to velmi, opravdu velmi zajímavé. Jak historie, současnost, exkurze, tak i další zajímavosti. Co návštěva, to vždycky něco nového a jiného, i když by se snad na první pohled mohlo zdát, že je to všude stejné. Kupříkladu mne nadchnul příběh majitele Florianovy Hutě v Častolovicích. Petr Červený je srdcař, sklář tělem i duší, amatérský historik, který všechny své síly a životní energii zasvětil po roce 1990 záchraně tradiční ruční výroby českého skla. Po krachu jedné z ohromných novoborských skláren se rozhodl zkusit to v rodné chalupě. Během tří desítek let zažil ledacos, ale dnes jeho sklo s logem sv. Floriánka, jak světci zdrobněle říká, znají a odebírají leckde ve světě, včetně Nizozemska, Belgie či USA. Jako velké dobrodružství se poslouchá jeho příběh o tom, jak zachránil čtyři desítky objemných foliantů - vzorníků prastarých dokumentů nesmírné historické hodnoty krachující sklárny v Koštanech na Teplicku, které by jinak skončily ve sběrně. Získal tak jakousi sklářskou kuchařku z přelomu 19. a 20. století, z níž dnes vaří takříkajíc každý den. V neposlední řadě jsem během svých návštěv ve sklárnách s blokem v ruce zjistil, co všechno musí tito mistři svého řemesla znát a umět. Na to aby snad měl člověk vystudovanou vysokou chemicko-technologickou školu! Ale ne, svého času na to stačil tříletý učební obor v nejstarší sklářské škole na světě v Kamenickém Šenově nebo v Novém Boru, plus specializovaná nástavba. Vzhledem k tomu, co ale musí skláři znát a ovládat, je pak jisté, že lidé z tohoto oboru patří k nejvzdělanějším v řadě dělnických profesí a jsou bezesporu jistou profesní elitou.

Zažil jste při své práci i nějaké zklamání?

Nic až tak závažného, aby to stálo za řeč. Snad jen epizodka, která mne spíše pobavila, než namíchla. Jeden z majitelů velké sklárny, ředitel úspěšné firmy v Polabí vyvážející do celého světa, se mne po prohlídce celého provozu, kdy se mi ochotně osobně věnoval, při loučení zeptal »A kdo tu vaši knížku bude vlastně číst?«. Opáčil jsem otázkou: »A kdo vlastně kupuje to vaše sklo?«

Vraťme se však k vaší knížce. Co sklářské tradice a turistika? Jak se to rýmuje?

Mnoho českých skláren po kotrmelcích v prvním desetiletí nového milénia pochopilo, že dnešní zákazník je velmi náročný. Že na trhu vládne tvrdá konkurence a že svět se díky moderním technologiím nebývale propojil a že jejich výrobky prostě musí být vidět, mají-li obstát. Proto řada skláren nyní nabízí návštěvu hutě s prohlídkou výroby. Některé sklárny mají dokonce i vlastní muzeum ukazující minulost a současnost firmy a přímo ve sklárně bývají i galerie tohoto umění. Dokonce vznikají i sklářské skanzeny, doplňující kamenná sklářská muzea. Na mne kupříkladu udělala velký dojem návštěva nového interaktivního sklářského muzea v Anníně u Sušice. Až do druhé světové války v okolí fungovala více než stovka dobových hutí, dnes ani jediná. I proto tady založil a zbudoval obdivuhodný nadšenec, mistr podmaleb na sklo Karel Baron, s příhraniční pomocí bavorských kolegů unikátní areál Rajský Dvůr, kde v takříkajíc kapesním sklářském skanzenu rád seznamuje širokou veřejnost se zdejší bohatou, leč ukončenou tradicí sklářské výroby. Současně s prohlídkou muzea a fungující brusičské dílny i zrestaurovaného sklářského kostelíka či procházky po sklářské poznávací stezce areál zároveň nabízí turistům stylové ubytování ve staré romantické šumavské dřevěnici za velmi vstřícné ceny. Tím Karel Baron zároveň v rámci zážitkové turistiky sleduje velký úkol: zvýšení zájmu výletníků o atraktivity tohoto regionu.

Nepíšete ale o moravských sklářích. Vy jste na ně zanevřel?

Nikoli. Těmi se budu, ještě spolu s několika dalšími českými, kteří se již do této knihy nevešli, zabývat v zamýšleném druhém svazku, který by měl vyjít v roce 2019.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 10 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.