Poskytnutí pozemku pro tuto novou českou školu v Bělotíně bylo henleinovci ohodnoceno jako přestupek, za který šli dva lidé do koncentračního tábora.

Z kroniky naší rodiny (II)

(První část textu zde)

Změny té doby k horšímu jsem si v denním životě neuvědomoval ani jinak. Ostatní české děti i jejich rodiče, obvykle také státní zaměstnanci, dělníci, řemeslníci byli na tom léta stejně. Idyla to samozřejmě nebyla, spory tu bývaly vždycky. Ale byly to sousedské spory, které se dalšími denními starostmi zařadily do běžného denního života a tím se řešily. Nikdo nikomu nehrozil zabitím, nikdo nikoho nevyhazoval.

Čeští kamarádi bydleli od nás dosti daleko, až za železniční tratí, ale nakonec i v budově jednotřídní české školy. Také s nimi bylo zábavy a dětských her. Nejčastěji v létě. To jsme se všichni setkávali při koupání v potoce za železničním mostem, pod něj jsme běhali »se strašně bát«, když po něm přijížděl vlak. Koupání bývalo nejkrásnější, když bratranci, kterým už otec se staříčkem svěřovali koně, na koních bez sedel přijeli, aby je v potoce plném nás dětí plavili. Koňům to dělalo stejně dobře jako nám dětem. Ale běda, když se některý z nich rozhodl, že si v potoce lehne. Zdvihnout ho potom na nohy, to býval majstrštyk. Tady se většinou scházely české děti, ale vše zůstalo stejné, když dorazily i německé děti. Akorát se čeština musela zaměnit za němčinu, protože jinak se tento babylon nedal sjednotit. Německé děti česky neuměly.

Tváře krize

Rubem celé věci bylo, že hospodářská krize počátku 30. let zasáhla i Československo a v detailech hnula stavem věcí i na vesnici. I v Bělotíně. K zoufalým ubožákům z Valašska a ze Slovenska v tu dobu přibývalo bosňáků, podomních obchodníků kdesi z Balkánu. Měli na břiše a na krku pověšenou krosnu s otevřenou poličkou, takový přenosný krámek, a tak nabízeli všelijaké drobnosti od sponek na vlasy až po pestrobarevné řemeny a jiné tretky. Prostě srdcervoucí bída, které si musel všimnout i pětiletý kluk žijící v jiném světě. Přibývalo slovenských drotárů, dráteníků, kteří spravovali staré nádobí, plechové prorezavělé tak, že ho nýtovali, rozbitou kameninu tak, že jí umně nasazovali drátěné sítko, že neprotékala. Na Slovensku byla bída úděsná. Tehdy takový člověk odešel do světa, aby nebyl rodině doma na obtíž. Pracoval tak náhodně, obvykle za pár haléřů či alespoň za přespání ve stodole či za hrnek mléka a kousek chleba, což mu muselo stačit na celý den. Také takoví hosté bývali na našem statku. Zejména hodná stařenka měla pro tyto chudáky pochopení, protože její rod nepocházel z bohatšího prostředí na konci Hané, spíše na hranicích chudého Valašska.

V Bělotíně krize měla ještě jinou tvář. Najednou, skoro už v polovině 30. let, se začaly ve vsi množit požáry zemědělských usedlostí. Když už toho pojišťovny měly dost, požádaly o pomoc četnictvo. A tak se zjistilo, že tyto požáry zakládal šikovný a v obci vážený zámečník – Němec, aby si tak zajistil práci. Ohořelá strojní a jiná vybavení potom opravoval, a tím měl zase práci, o kterou by v této ekonomicky mizerné době jinak nezavadil.

Nakonec mi zbývá ještě doplnit něco o rodině našich domácích. Jak jsem už poznamenal, paní domácí byla fanatickou příznivkyní henleinovců. Že bychom se byli nějak v dobrém či špatném v roce 1938 po tolika letech soužití a řádného placení činže loučili, si nepamatuji. Dobře se ale pamatuji, že před odsunem Němců, kdy už bylo jasné, jaký osud je čeká, se matka setkala s bývalou paní domácí. Rozhovor musel být dosti vzrušený, protože na rozdíl od mnoha jiných našich bývalých německých spoluobčanů paní domácí pronesla hrozivou větu: »Aber der Tag der Rache wird einmal kommen, an euch Tschechen, ebenso an die Russen.« (Ale den odplaty jednou přijde, jak na vás, tak na Rusy.) Echo této věty v naší rodině vždycky znovu znělo a zní, kdykoli současná německá nebo naše oficiální politika sklouzávala či sklouzává na nebezpečnou stezku revanše. Pohřbívá v nás pokaždé příznivé vzpomínky, které by měly přece jenom být ve vztazích mezi lidmi dominující. V takový okamžik se utlumují v nás jiné minuty těch dní německého odsunu, kdy někteří z našich dřívějších německých spoluobčanů, stejně tak jako kdysi v roce 1938 my, s ranci na zádech a v rukou kufry či děti, se nám při loučení omlouvali, že oni to tak nechtěli.

Dětské hry skončily

Na dobu »předtím« rád vzpomínám. Ale jednoho dne všechno ustalo. Mezi námi a Němci najednou žádné kontakty nebyly. Ani vedle nás hostinský či řezník už s námi nechtěl nic mít, prodat sice prodal, ale vypečené škvarky do papírového kornoutu mi už jako pozornost nedával. My ovšem měli potom také jiné problémy. Byli jsme tu my, byly tu i další české rodiny, byla tu rodina O. se statkem… Co bude dál? Dětské hry skončily, srocení Němci, sotva vylezli z vedlejší hospody, hulákali hluboko do noci pod našimi okny, vyhrožovali mému otci.

Odry se staly centrem fašistů, tam byl stav katastrofální. Mnohokrát během nocí v té době, než jsme byli definitivně vyhnáni, jsme se probouzeli silným rachotem a otřesy domu, to jezdila malá obrněná vojenská vozidla, snad tančíky, z hranické posádky či z kadetky v Drahotuších, cílem byly Odry. Bylo třeba tam ochránit české rodiny, zajistit chod státní správy a trochu srovnat řádící Němce. Dali se vždycky uklidnit rychle. Bylo zajímavé, že i v Bělotíně i ti nejdivočejší byli najednou beránky, když uviděli moc. Už tehdy, jako dítě, jsem pocítil, co je to zbabělost. Sotva vojáci odjeli, začalo to ale za nějaký den znovu. A znovu noční jízdy posádky z Hranic do Oder…

Mezitím jsem už také začal chodit do školy. Pouze několik týdnů, brzy jsme museli totiž Bělotín opustit. Česká škola byla jednotřídní a měla také jednoho učitele. Mého nejlepšího učitele, pana učitele Františka Švarce. Byl to velice jemný člověk, miloval své řemeslo i děti, které učil. V Bělotíně jsme se mu vešli všichni do jedné třídy, víc nás českých dětí nebylo. V první řadě seděli prvňáci, mezi nimi já, ve druhé druháci atd. Až na konci byli nejstarší, páťáci. Nevím, jak nás všechny najednou jeden učitel učil, ale vím, že jsem se tam začal učit psát a číst a že jsem to brzy uměl.

Za českou školu koncentrák

Původní česká škola bývala v pronájmu u jedné německé rodiny. Tady vyučoval první český učitel Klvaňa. Učil ale za podmínek, že s ohledem na národnostní podmínky a svárlivost Němců musel s sebou nosit zbraň.

Když se ukázalo, že je toto umístění školy dosti neschůdným řešením, strýc V. O. k dal k dispozici státu kus pozemku vedle statku zdarma. Tak tam byla koncem 20. či začátkem 30. let postavena jednopatrová moderní budova, kde byly byty jednak pro učitele, jednak i pro další český personál. V přízemí byla velká třída. Toto strýcovo rozhodnutí se stalo později pro něho osudným. Právě poskytnutí pozemku pro českou školu bylo tím »přestupkem«, za který šli strýc s tetou do koncentračního tábora a statek byl konfiskován. Jejich tři děti byly zachráněny na poslední chvíli před dáním do německých rodin »na převýchovu« tím, že si je celé příbuzenstvo okamžitě rozebralo a po jejich nových adresách pobytu se bělotínští Němci naštěstí dál nepídili. On totiž podle Němců strýc nedal státu kus svého pozemku. On tím, že tam nechal postavit českou školu, »zneuctil německou půdu«.

Nenávist se stupňovala

Rok 1938, po anšlusu Rakouska zejména, se rychle začal komplikovat. Komunikace mezi Čechy a Němci byla skoro nulová, nenávist dřívějších německých sousedů, s nimiž jsme tu dlouhá léta žili v obvyklých lidských vztazích, se kvůli henleinovcům a výhrůžkám z Německa stupňovala. Žádné kontakty. Zlovolná slova a výhrůžky.

Za bezesných nocí, za opilého hulákání henleinovských štamgastů z vedlejšího hostince začalo být stále jasnější, že české rodiny musí pryč. Doma se mnoho nebalilo, to potom udělal otec sám. Matka zabalila nejnutnější na sebe, něco pro mne, plínky a osušky pro pětiměsíčního bratra, byla z toho jedna velká taška do ruky, nasedli jsme do vlaku s cílovou stanicí Přerov a od toho okamžiku jsme Bělotín šest roků neměli vidět. Otec jako státní zaměstnanec musel zůstat, aby předal poštovní úřad nové okupační německé správě. Zcela v duchu organizačního talentu Němců, kteří ho prokazovali u nás potom po celých šest let.

My jsme tedy dojeli do Přerova. Z nádraží jsme se dostali nejdříve do společné ubytovny, která byla provizorně přichystána pro další desítky vyhnaných Čechů z Přerovu nejbližšího pohraničí. Nikdo z nich toho s sebou neměl více než my. Jen to, co měli na sobě, a nějaký kufr k tomu. Vše ostatní museli nechat v místech, odkud museli pryč. Ubytovna byla v jedné z hal přerovské elektrárny. Dodnes vidím řady slamníků mezi turbínami v provozu, dospělé a děti mezi touto technikou. Tam jsme prožili několik dní. My méně, ale jiní takové štěstí hned neměli. Nám rodina technika K-hy nabídla jednu podkrovní světničku ve vlastní vilce a tam jsme potom žili několik měsíců, i když už za námi přijel otec a s sebou přivezl vše, co šlo, i nábytek. Ten zůstal v jednom obchodním skladu nábytku v Přerově, my jsme všichni žili, jak to šlo, v oné místnůstce pod střechou. Otec přechodně pracoval za přepážkou pošty na nádraží.

Kopanec pro staříčka

Prarodiče staříček se stařenkou byli ze svého domu vyhnáni jako první. Jednoho dne jim Němci, naši bývalí letití spoluobčané, přistavili žebřiňák, poručili naložit peřiny, nádobí z kuchyně a oblečení. Do vozu zapřáhli dva ze staříčkových milovaných koní, oběma staříčkům přikázali nasednout na vůz a za veselého povykování se přes vesnici s nimi vydali po státní cestě směrem do Hranic. Státní hranice mezi protektorátem a Německem byla tehdy na kopci mezi Hranicemi a Bělotínem, na nejvyšším bodě rozhraní povodí Odra-Morava. Později tam stála po šest let regulérní hranice s celním domkem a závorou. Do protektorátu Němci mohli kdykoli, Češi v opačném směru jen na zvláštní dokument od německé či protektorátní správy.

Když vůz se staříčky dorazil tedy až na tuto tehdejší hranici, poručili jim Němci slézt z vozu, na zem jim vyházeli celý náklad a za všeobecného veselí doslova kopli staříčka do zadnice směrem do protektorátu, aby prý dobře trefil a nevracel se. Tak se oba staří lidé pěšky a nějak i s oním zbytečkem celého majetku dostali do Hranic. Tam jim půjčili v malém přízemním domku známí místnůstku, kde prožili prvních několik neděl s jakous-takous střechou nad hlavou.

S prarodiči jsme se později setkávali v Hranicích. Strýc s tetou skončili ale mnohem hůře. V podstatě po anexi tohoto území do Velkoněmecké říše bylo rozhodnuto, že každý český občan, který zůstal, může zvolit mezi tím, že se při soupisu přihlásí jako Němec a s ním celá rodina, tedy svolí s poněmčením, nebo se musí vystěhovat do protektorátu. Vystěhování volila naprostá většina Čechů hned po anexi. Ti, kteří dali přednost poněmčení, aby třeba neztratili majetek, ostatně třeba i v přesvědčení, že to tak dlouho nemůže trvat, těm se dostalo brzy katastrofálního poučení. Zatímco čeští muži v protektorátě nebyli dostatečně spolehliví, aby šli do války a neobrátili zbraň proti Němcům, »poněmčelí« čeští muži v Říši posléze museli narukovat do wehrmachtu.

O osudu strýce a tety z oněch měsíců toho nevím mnoho, před námi dětmi se o tom ani po jejich návratu z koncentračních táborů nemluvilo. Ale jestliže dotyční »zdraví« němečtí muži kopali starého člověka do zadnice a měli z toho hurónský smích, jistě jednání s mladým hospodářem, tehdy ještě statné hanácké postavy, nebylo milosrdnější. Dopisem jsme se dozvěděli, že jim byl statek konfiskován, protože strýc »zneuctil německou půdu« a nebyl ochoten se zapsat jako Němec. Ale i kdyby to byl udělal, nebylo by to nic platné, protože moderní zemědělská usedlost, kterou bylo možné získat zadarmo za dobré služby henleinovské organizaci, to nebylo pro některé Němce k zahození. A hyen mezi bělotínskými nacisty bylo dosti.

Jednoho dne jsme dostali od strýce a tety dopis. Z něho rodiče vyčetli, že jsou zatčeni v Novém Jičíně a že je čeká soud. Stejně jako české i německé komunisty, sociální demokraty, českou i německou antifašistickou inteligenci, ale také to bylo sběrné středisko pro židovské obyvatelstvo. O tom, jak to tam vypadalo, nám v rozhovoru po roce 1945 vyprávěl německý sociální demokrat z Bělotína pan Pommer. Ten tam byl také arestován jako německý sociální demokrat. To, co viděl, nikdy nezapomněl. Příběhy židovských rodin, matky, kterým vytrhávali děti z náručí při převozu do železničních vagonů, absurdní ponižování intelektuálů – učitelů, lékařů, profesorů, kteří holýma rukama museli uklízet záchody, byli bezdůvodně nenávistně biti, museli stát na apelplacu za každého počasí… To, co jsme se potom po válce dozvídali o koncentračních táborech. Do tohoto prostředí se dostali i naši příbuzní a odtud do koncentračních táborů v tehdejším německém Slezsku.

Skrýval se u Čechů

Pan Pommer měl k naší rodině zpočátku vztah přes mého otce, oba byli filatelisté. Jenže po vítězství Henleina se všechno ve vsi změnilo. Celá jeho rodina, až na něho, byla fanaticky fašistická. Jeho bratr v tom přímo vynikal, jeho sestra byla aktivní v místním turnvereinu, což byla sice sportovní organizace, ale s fašistickou ideologií. Z této organizace obvykle vycházeli mladí hrdlořezové. Takže Pommer jako jediný sociální demokrat v rodině musel z rodného statku v tu dobu utéct a schovával se, protože mu bratr hrozil, že ho zabije. A tak se nějaký ten týden schovával v naší rodině. Ale stejně se musel objevit, zejména když my Češi jsme byli vyhnáni. Tak skončil v koncentráku.

Po osvobození měli němečtí antifašisté možnost v Československu zůstat, což se u nás po roce 1989 oficiálně tají, nebo dokonce popírá. K pobytu v ČSR po osvobození pro německého antifašistu tehdy stačilo, když mu dva Češi potvrdili jeho antifašistické chování. Můj otec to Pommerovi samozřejmě udělal, dalším byl můj strýc, takže měl souhlas zůstat. Dostal na začátek nového života v osvobozeném Československu slušnou finanční částku a zůstat mohl. Jenomže raďte levicově smýšlejícímu člověku… Tak i s oním povolením se odsunul s ostatními německými spoluobčany do Německa. Pommer potom z předměstí Mnichova, ještě v 60. letech, vedl čilou korespondenci s mými rodiči, a toto přátelství mezi nimi zůstalo až do jeho smrti. Jeho bratr-fašista byl jedním z těch, kterého strýc, tehdy první předseda národního výboru v Bělotíně, nechal najít a eskortovat do Hranic k soudu. Ale nedošli tam, protože se pokusil utéct. Tak ho eskorta zastřelila.

Jiří MACEK

Pozn.: Text byl krácen, plné znění bude součástí publikace, kterou připravuje Klub společenských věd.

FOTO – archiv autora


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 16 hlasů.

Jiří MACEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.