Popelkou v KCP

Nikola Ďuricová nástupkyní Libušky Šafránkové

Nikola Ďuricová je novodobou Libuškou Šafránkovou. Alespoň na divadelních prknech. Dostala příležitost díky roli Popelky v jedinečné muzikálové rodinné show Tři oříšky pro Popelku, která se hraje v pražském kongresovém centru, a chopila se jí nejlíp ze všech alternací. Proto jí byla režisérem Filipem Renčem svěřena říjnová premiéra. Zkušenosti? Bratislavská státní konzervatoř, Pražská státní konzervatoř (jeden obor hotový, druhý »rozpracovaný«), folklórní soubor, recitační a pěvecké úspěchy, činohra v Bratislavě i Praze, muzikál na bratislavské Nové scéně, v Praze pak hned vysněná role Julie v Bartákově Romeovi a Julii. Nikola se zatím prokousává, ale se svým talentem díru do světa jednou udělá. Tak jako jedna z jejích alternací. Jméno téhle sympatické, skromné a půvabné Slovensky si zkrátka zapamatujte. Už proto, že plánuje i první singl/letní hitovku!

Máte za sebou činoherní zkušenosti v bratislavském Artteatru (Poprask na laguně, Ženitba), ale i v Divadle Na Rejdišti (např. Balada pro banditu), v muzikálu zase »doma« Fame, Hair, tady Ferda Mravenec, Romeo a Julie, v čem se cítíte víc v kramflecích?

Odmalička jsem tíhla víc ke zpěvu, ale chodila jsem i na recitační soutěže, kde jsem objevila, že se dokážu i charakterově vcítit do cizích rolí a začala jsem proto chodit také do dramatického kroužku. Díky tomu všemu se postupně dostavilo i dost úspěchů na Slovensku.

Ale i na Poděbradských dnech poezie - Cena Viliama Záborského?

Ano, ale to už bylo ve třetím ročníku bratislavské konzervatoře.

Jak jste se dostala z Bratislavy do Prahy? Co vás sem zaválo?

Popravdě, já v těch Poděbradech právě poznala svého současného partnera Lukáše (úsměv). Tak jsme řešili, kdo půjde kam, a on mě přesvědčil, že já se spíš naučím česky než on slovensky, a spíš se tady snad i nějak uplatním.

To je dobře, že se to začíná tak pěkně realizovat. Dobře i pro českého divadelního nadšence... Kde se už cítíte víc doma?

Moc ráda se vracím domů, do svého kraje, do našeho malého městečka Detvy - kvůli rodině i tradicím tam. Bratislavu jsem brala hlavně jako školu, můj skutečný profesionální posun začal až tady v Čechách. Ale doma se cítím na Slovensku.

A to ačkoli jste to tu neměla lehké. Když už jste se tady na muzikálových prknech začala prosazovat, tak produkce Ferdy Mravence i Romea a Julie v Divadle Hybernia brzy zkrachovala.

To je život. Ale já jsem zvyklá prokousávat se od nuly. Ale je fakt, že zejména první dva roky byly fakt těžké. Učila jsem se česky, pak, jak jsem se do jazyka postupně dostala, odbourávala přízvuk... Když jsem přišla do Prahy, přestoupila jsem totiž na zdejší státní konzervatoř do 5. a 6. ročníku, abych nakonec absolvovala činoherní herectví. Mezitím jsem zkoušela bezpočet všech možných konkurzů s tím, že to fakt trvalo dlouho, než to konečně vyšlo. A pak, když se podařila company ve Ferdovi a konečně i role (Julie), přišla po čtyřměsíčním zkoušení zadarmo fakt celkem rychlá sprcha.

Čtyři měsíce? Běžně se dneska zkouší dva... A kolikrát jste si tedy nakonec Julii zahrála?

No tady se měnil choreograf, tak se zkoušení natahovalo, a Julii jsem si pak zahrála asi šestkrát? Ale plus ještě company. Je to strašná škoda, mělo to u diváků velký úspěch.

Pokud vím, tak ale v mezidobí jste se uplatnila i v činohře?

Ano, poměrně rychle jsem se při studiu dostala i do zájezdového Metropolitního divadla Dany Bartůňkové (která mi mimochodem moc pomohla s dopilováváním češtiny a s herectvím) a už od začátku svého pobytu v Praze jsem dělala i Černé divadlo Jiřího Srnce. To jsem vlastně hrála ještě předtím, během maturity, když jsem i za tím účelem do Prahy dojížděla.

»Bartákovou« Julií v Divadle Hybernia

Ale muselo to stát za to, ne? Podívala jste se s »čerňáky« po světě, dokonce i do Číny...

Ano, pár zájezdů tam bylo (smích). A pokud jde o Čínu, tak Peking, Šanghaj, Hongkong, ale i příroda - hory, všechno. A ráda vzpomínám také na tři týdny v Aténách přes Vánoce - první svátky bez sněhu, a hned pomeranče na vánočních stromcích (úsměv)... Tady je pravda, že mi zase naopak bylo přáno.

Na co vzpomínáte nejvíc, co se Číny týče?

Na ten kulturní šok. Ale spíš pro ně, než pro nás (smích). Oni tam v malých městech a na vesnici vůbec nejsou zvyklí na turisty jiné barvy pleti, takže jsme si tam připadali jako celebrity - fotili se s námi, kamkoli jsme přišli, pozorovali nás, i když jsme jen někde obědvali zrovna, to byly fakt nezapomenutelné zážitky. Ale to i co se počasí týče. Smog, dusno, v létě strašné horko, v zimě jsme na severu zase doopravdy mrzli! Já osobně nezapomenu ani na obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými. Přijde mi, že tam je to daleko výraznější než v Evropě...

V čem jsou si podobné Julie a Popelka?

Možná v přirozenosti obou postav. Nejsou pro mě nijak umělé, nucené - nemusím se v nich tlačit do jiného charakteru. Pravda, Julie byla díky záměru režiséra Romana Štolpy poněkud hravější. Nechtěl, aby byla za každou cenu vážná, což u Popelky se s tím klasickým námětem tolik hýbat nedá. Ale Julie mi pomohla kromě toho, že jsem si zvykala na velké divadlo s tisícovkou diváků, hlavně celkově. Herecky i pěvecky jsem se na jevišti uvolnila. Silné, náročné monology a velmi těžké pěvecké party. Byla to škola, to každopádně.

A na vaší Popelce je to vidět. Jste sebejistá, suverénní, ale přitom přirozená, citlivá, laskavá, nelekáte se ani živých zvířat na place, ani sportovních výkonů, do toho zpívání na Svobodovu úžasnou, ale nelehkou hudbu (což paní Šafránková ve filmové pohádce století neměla), tady Tři oříšky zase zvládáte líp než Iveta Bartošová...

To děkuji (rozpaky). Sportem myslíte tu pěveckou scénu na kruhu s Rozárkou (úsměv)? Ta nebyla snadná, to určitě. Během zkoušení jsem ale zjistila, že stačí se zpevnit, aby všechno vypadalo a znělo přirozeně. Nějaké obavy z pádu si nepřipouštím. Výšek jsem se ostatně nikdy nebála, to byla výhoda. Jinak já se vždy těším hlavně právě na scény s Rozárkou.

Takže Popelka, ohlasy, všechno »TOP«?

No jéje! Celkově mám radost z reakce lidí, kteří mě absolutně neznali, ale cítili potřebu za mnou přijít a poděkovat, sdělit mi, že jsem se jim líbila, že se jim líbí i show jako taková. Ani tady ale nešlo všechno jako po drátkách, jak by se mohlo zdát - objevila se mi totiž dva týdny před premiérou silná alergická reakce. Řešila jsem to i s doktorem a zákazal mi líčení... Ale už se to snad vyřešilo (úsměv).


ANKETA

Váš odpočinek: meditační hudba, svíčky, vypustit, relaxovat

Oblíbená zpěvačka/zpěvák: Ariana Grande, Beyonce, Adele, Lady Gaga, ale i naše Kristína

Oblíbený film: Titanic

Jídlo/pití: Kung pao (a obecně čínskou kuchyni), cokoli s rýží; červené víno

Barva: zelená (evokuje ve mně harmonii, klid, dobrou náladu, ale nerada se do ní oblékám)

Květina: růže


Roman JANOUCH

FOTO - Martin J. POLÁK (3) a archiv Tří oříšků pro Popelku


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 12 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.