Rozhovor Haló novin s europoslancem Jiřím Maštálkou (KSČM)

Jsem rád, že se podařilo prosadit zákaz »dvojí kvality spotřebitelů«

Před časem komunističtí europoslanci informovali občany prostřednictvím našeho listu, co konkrétně pomohli v Evropském parlamentu prosadit. Šlo třeba o úplný zákaz dvojí kvality potravin, tvrdou cenzuru internetu, sociální podnikání a další oblasti. V čem jste se konkrétně angažoval vy?

Co se zákazu dvojí kvality potravin týká, jsem nesmírně rád, že i díky mé práci ve výboru pro vnitřní trh se konečně podařilo, že Evropská komise vzala stížnosti občanů zejména z nových členských států opravdu vážně a zavázala se předložit legislativu, která umisťování na trh potravin či kosmetických přípravků dvojí kvality zařadí na seznam nekalých, a tudíž zakázaných praktik. Podařilo se nám prokázat, že se jedná de facto o podvádění spotřebitelů, kteří si na různých místech EU mohou koupit zboží se stejnou značkou a stejným obalem, ale složení takového zboží může být diametrálně rozdílné.

Konkrétním příkladem může být obsah masa v párcích koupených například v Polsku, na rozdíl od těch zakoupených v Německu. Stejně tak se může jednat o prací prášky od stejné firmy, které budou mít jiné složení v Německu a jiné například na Slovensku. Jde o problém, který trápí naše občany v jejich každodenních životech, a jsem rád, že se nám podařilo prosadit zákaz »dvojí kvality spotřebitelů«.

Na konferenci pořádané levicovou Nadací Rosy Luxemburgové o družstvech (informovali jsme ve zpravodajství), která jsou u nás po roce 1989 nespravedlivě utlačována, připomněla vaše spolupracovnice Klára Starostová, že jste byl zpravodajem Zprávy EP o sociálním podnikání, jež se týkala i družstev. Výstupem pak byla výzva europoslanců směrem ke Komisi, aby této problematice věnovala více pozornosti…

Více než rok života jsem strávil prací na legislativní zprávě Evropského parlamentu o sociálním podnikání. Jako zpravodaj pro celý Evropský parlament jsem měl možnost sejít se s řadou zástupců družstev, nadací nebo různých spolků. A ano, společně jsme vypracovali výzvu Komisi, aby připravila legislativní návrh na zavedení tzv. sociální značky podniku. Značka bude udělována těm podnikům - na bázi dobrovolnosti -, které splní určitá kritéria shodná de facto pro všechny podniky napříč EU, pohybující se v oblasti sociálního podnikání. Tyto podniky budou snáze identifikovatelné a zařaditelné do určité kategorie. Budou se moci snadněji ucházet například o různé granty nebo finanční prostředky z fondů EU. Systém tzv. labellingu by jim každopádně měl usnadnit život a například významně zlepšit přístup k financování.

Podporujeme tedy celý sektor sociálního podnikání, včetně českého družstevnictví, které je bohužel značně podfinancované.

A pokud jde o onu cenzuru internetu?

Cenzura internetu je dalším z klíčových témat, kterému jsem se plně věnoval na půdě Evropského parlamentu v posledním legislativním období. Jde o to, že v rámci návrhu nové směrnice o autorském právu přišla Komise a pravicoví poslanci s návrhem na zavedení v podstatě celoplošného monitorování internetu pomocí filtrů. Jejich argumentem bylo, že tím zabráníme šíření tzv. fake news a budeme mít pod kontrolou veškerý »závadný« obsah, který se na internetu vyskytuje s možností jeho smazání. Já jsem byl od počátku proti takovým návrhům. Domnívám se, že nepovedou absolutně ke zlepšení situace v oblasti fake news. Budou mít naopak nežádoucí účinky.

Filtr jakožto zařízení fungující na principu algoritmů, myslím, nebude schopen odlišit veškerý závadný obsah od toho nezávadného. Takže v důsledku to povede jedině k tomu, že běžní uživatelé internetu, sociálních sítí jako např. Facebook, budou nuceni mazat fotografie z dovolených, pokud je jakýsi umělý systém vyhodnotí jako závadné. Občané ani malé »start-upy« nebudou mít dostatek prostředků na pořizování jakýchsi filtrů, takže ve skutečnosti jen zabráníme rozvoji a inovacím.

I díky mému pevnému postoji se na výboru nepodařilo prosadit tu nejhorší možnou úpravu, bojujeme i nadále v rámci trialogů za zachování internetu jako svobodné platformy pro šíření informací a výměnu názorů.

Také jste se zapojil do prosazování Úmluvy Rady Evropy proti násilí páchanému na ženách a domácímu násilí, Istanbulské úmluvy. Jako lékař máte k této problematice blízko. Jaký je váš názor na tento dokument?

V právním výboru jsem byl také zpravodajem pro tzv. Istanbulskou úmluvu. Upřímně můžu říct, že mě mrzí, co se kolem tohoto dokumentu odehrává v České republice. Narážím tu zejména na hysterii poslanců KDU-ČSL. Ani lidovci nemohou popřít, že čísla, se kterými pracujeme, jsou minimálně smutná, ne-li alarmující. Jedna třetina všech žen v Evropě se setkala s fyzickými nebo sexuálními akty násilí nejméně jednou za svůj dospělý život. Dvacet procent mladých žen (ve věku 18–29 let) se setkalo s obtěžováním online. Jedna pětina žen (18 procent) se setkala s nebezpečným pronásledováním (stalking). Jedna dvacetina byla znásilněna a více než desetina se setkala se sexuálním násilím. Alarmujícím zjištěním je také fakt, že většina násilných činů vůbec není oznámena příslušným úřadům!

Istanbulská konvence je prvním mezinárodním dokumentem, který tuto problematiku řeší, a to nejen vůči ženám. I když to není až tak evidentní, násilí může být pácháno i na mužích, dětech nebo seniorech, prostě nejvíce zranitelných skupinách obyvatelstva. Řada případů není vůbec nahlášena, neboť domácí násilí se bere jako soukromá záležitost, něco jaksi samozřejmého, tolerovatelného. Řada žen má obavu a stydí se vůbec se svěřit. Kromě dopadů na fyzickou a psychickou stránku obětí je pak ještě nutné zmínit »finanční nákladnost« tohoto fenoménu. Podle odborných zjištění vynaloží Evropská unie celkově asi 228 miliard eur na boj s tímto fenoménem, z čehož 45 miliard eur ročně připadá na výdaje na veřejné a státní služby a 24 miliard eur představuje ušlý ekonomický výkon. Je evidentní, že tyto peníze by mohly být investovány mnohem účelněji, kdyby se nám podařilo fenomén násilí na ženách vymýtit!

Nejsem právník, takže pokud někdo tvrdí, že Česká republika již v právním řádu zavedené nástroje na boj proti domácímu násilí má, pak jen dobře. S nikým se nepřu, a pokud ČR nebude úmluvu ratifikovat, pochopím to. Já jsem ji podpořil na půdě EP, protože jde o mezinárodní dokument, přičemž existuje celá řada zemí na světě, kde je domácí násilí tiše tolerováno. A na rozdíl třeba od pana kolegy Zdechovského se nedomnívám, že hlavním cílem tzv. Istanbulské konvence je rozvrácení modelu tradiční rodiny. I já se samozřejmě počítám mezi zastánce tradiční rodiny.

Blahopřeji vám k získání letošní Ceny Unie českých spisovatelů, kterou jste obdržel za podporu vydávání literatury. Ve své řeči jste slíbil, že v této podpoře budete nadále pokračovat. Kam bude vaše pomoc směřovat?

To bude záležet na více okolnostech, včetně finančních a jiných podmínek. Jsem nesmírně rád, že jsem pomohl na svět několika, troufám si říci, skvostným knihám včetně básnických sbírek či monumentální studie Milana Blahynky o básnické generaci tzv. pětatřicátníků. Vedle podpory literární tvorby bych se chtěl nadále věnovat pomoci i jiným, pro mne už tradičním odvětvím: malířství, hudební Akademii Václava Hudečka, ale také třeba železničnímu modelářství.

Nedávno jste zaštítil další konferenci konanou tradičně v pražském Evropském domě, tentokrát na téma »EU a euroasijská integrace, 40 let čínských reforem«. Konference se jako vždy zúčastnili přední odborníci, například prof. Oskar Krejčí, doc. Ilona Švihlíková a další. V čem spatřujete význam této akce?

Tato konference byla vlastně pokračováním konferencí předchozích, které byly vždy zaměřeny na problematiku Evropské unie a jejích vztahů k různým zemím nebo regionům. Letošní kulatá výročí Čínské lidové republiky přímo vybízela, abychom se tentokrát zaměřili právě na »říši středu«. Konference se zabývala nejen bilancováním změn a prognózováním dalšího vývoje Číny, ale hledala také odpovědi na dvě základní otázky: Za prvé, jak se přetváří geopolitické postavení a struktura Eurasie; za druhé, jak na tyto proměny má reagovat Evropská unie, Česká republika i Slovenská republika.

Domnívám se, že konference přinesla hodně dobrých myšlenek a přispěla k pochopení celé té složité problematiky. Zvláště pak dnes, kdy se Čína stává nejen nejdůležitější továrnou světa, ale i nejvýznamnějším inovačním centrem. Vždyť v Číně dnes žije 1409 milionů obyvatel, zatímco ve Spojených státech 324 milionů a v Evropské unii 513 milionů, tedy celkově o více než o půl miliardy méně než v Číně.

Evropa musí vytvořit a postupně realizovat projekt své vlastní realistické a perspektivní budoucnosti. Přitom se musí přestat spoléhat na USA – příkladem budiž Německo, pro které byla Čína v loňském roce významnějším zahraničně-obchodním partnerem než USA – a připojit se ke vznikajícím euroasijským projektům.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 17 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.