Fotografie z průběhu Mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii. FOTO - wikimedia commons

O dvou »mnichovských« mystifikacích

Je rok osmiček. Tedy i osmatřicátého, osudového léta a začínajícího podzimu, výročí 30. září, »Mnichova« podepsaného bez nás, ale nás se bezprostředně týkajícího. V současné době však vina našich tehdejších »přátel« je bagatelizována a namísto toho se vytyčují »nové pravdy«. Zamysleme se právě nad nimi a konfrontujme je se skutečností.

»Nová pravda« číslo 1: Napsal ji před časem šéf kanceláře landsmanšaftu v Praze pan Barton. Prý komunisté mohli mnichovskou dohodu jen uvítat, protože na svém VI. sjezdu schválili tezi o sebeurčení národů. V jedné z besed České televize zaznělo dokonce tvrzení, jež hned převzaly některé sdělovací prostředky, že KSČ chtěla na místo obrany demokracie, tedy republiky, vyvolat nálady pro připojení Československa k Sovětskému svazu.

»Nová pravda« číslo 2: Napsal ji politolog Jacques Rupnik, přítel Václava Havla, ve své knize Dějiny Komunistické strany Československa vydané za přispění dvou francouzských ministerstev. Podle něj Sovětský svaz to s pomocí Československu nemyslel vážně, jinak by prý potvrdil Stalinův květnový slib pomoci republice za předpokladu, že se sama bude bránit. Kdyby nešlo o fikci, pak by toto tvrzení na sklonku září bylo potvrzeno, což se nestalo.

Dejme si tedy otázky: Jak to vlastně bylo?

Komunisté a Mnichov

VI. sjezd KSČ, mimochodem ne příliš povedený, se skutečně zabýval národnostní otázkou. Především »utlačovatelskou politikou« české buržoazie ve směru slovenském. Zazněla i kritika slovenského nacionalismu, což samo svědčí o nesouhlasu s politikou národnostní nesnášenlivosti. Pokud šlo o pohraničí, německá buržoazie se od české ve své politice příliš nelišila. Proto vlastně po inspiraci Leninova řešení finské otázky, i VI. sjezd vytyčil heslo možného odtržení utlačovaného národa od stávajícího státního celku. Autoři však měli na mysli rozhodnutí většiny obyvatel příslušné země, tedy například Slovenska nebo Podkarpatské Rusi, nikoli jednotlivého regionu či dokonce okresů v rámci země, kde majoritní obyvatelstvo bylo jiného názoru. Tzv. Sudety byly součástí českých zemí, Němci v nich byli menšinou, a i když v pohraničních okresech v některých případech převládali, byli plošně rozmístěni po celém území. Pokud by tedy mělo dojít k odtržení, museli by s ním souhlasit všichni obyvatelé dané země, tedy nejen ti sídlící ve zmíněném pohraničí, kde navíc žili také Češi, ale i ti, kteří obývali i střed této země. Podobné referendum proto nebylo v zájmu německé iredenty. Proto také komunisté od prvopočátku stáli pevně na pozicích nedělitelnosti Československa. Názor, že by »Mnichovem« či z jiných důvodů se Československo mělo stát součástí Sovětského svazu, nezazněl nikdy z úst vedoucích funkcionářů KSČ, ale objevil se jako menšinový v době Slovenského národního povstání, jak o tom ve svých vzpomínkách píše Gustáv Husák. Většinou vedení KSS a moskevského vedení KSČ byl však tento názor kategoricky odmítnut.

Jak to však skutečně bylo s komunisty ve dnech předcházejících »Mnichovu«? Nebylo jednání komunistického vedení, v němž by nezasedali i zástupci německých komunistů, na němž by se nejednalo o politické situaci a o obraně republiky. Už počátkem září vedení KSČ si rozdělilo úlohy. Cílem bylo přesvědčit o nutnosti neustupovat henleinovcům a bránit demokratické principy republiky. Gottwald se Švermou a Kopeckým měli působit na Beneše (skutečně k němu chodili velmi pravidelně), Dolanský se Šmeralem ke Šrámkovi, Krosnář ke generálnímu tajemníku socialistů Moudrému, Šverma s Kopeckým k Bechyňovi, atd. Ukázalo se, že tento přístup měl až do Mnichova vcelku pozitivní výsledky.

V archivech lze dodnes nalézt velké množství rezolucí, stanovisek i dopisů jednotlivců, v nichž žádali vládu, aby neustupovala požadavkům Berlína a tedy i henleinovců, od organizací KSČ a jejich členů.

Zmapujme si v této souvislosti poslední dny před »Mnichovem« a postup komunistů. Buďme při tom maximálně konkrétní.

14. září na velkém shromáždění v pražské Lucerně vystoupil Klement Gottwald. Odsoudil tehdy ústupky henleinovcům a zdůraznil, že vlastně vůbec nejde o úpravu vztahů mezi Čechy a Němci, ale o »nadvládu německého imperialismu v Evropě, jehož dravé rozpínavosti stojí v cestě Československo«. Den nato se konal Norimberský sjezd NSDAP. Na něm Hermann Göring po noční schůzce s Hitlerem a dalšími nacistickými prominenty pro uklidnění světa tvrdil, že »Německo nechce nikomu ublížiti, ale nikde nechce, aby se ubližovalo jeho německým bratřím. Nikdo na světě si nepřeje toužebněji míru než Německo«. Jeho jednotky už v té době byly připraveny vstoupit na naše území. Prezident Beneš vědom si situace, přesto ještě v té chvíli uklidňoval v rozhlasovém projevu veřejnost. Jeho názory se pochopitelně změnily po Chamberlainových schůzkách s Hitlerem a po noční ultimativní návštěvě dne 21. září britského a francouzského velvyslance, kteří ho dokonce vytáhli z postele. Tehdy poprvé bylo vysloveno, že Československo musí Německu postoupit okrajová území.

21. září po ohlášení kapitulace vznikl Výbor na obranu republiky, do jehož čela byl vybrán konzervativní politik Ladislav Rašín. Po jeho bok se postavili komunisté. Je znám Rašínův výrok, jenž cituje i Rupnik: »Jsem ochoten spojit se s kýmkoli, třeba i s komunisty, na obranu ohrožené vlasti. Ti, kdo za ni nejsou ochotni položit život, nejsou hodni svobody«. Večer téhož dne, jak vzpomíná Václav Kopecký, se v redakci Lidových novin sešli Rašín, Ferdinand Richter a další, aby se dohodli o programu manifestace před Parlamentem. Ráno druhý den s komunistickými poslanci přímo v Parlamentu jednali Hampl, Remeš, Macek, Patejdl, Zemínová.  Došlo k určitému napětí. Patejdl protestoval proti manifestaci, naproti tomu poslankyně Zemínová se postavila za Rašínův Výbor a komunisty. Manifestace sama dokázala, že Pražané a Češi vůbec jsou ochotni udělat vše pro obranu své vlasti. Na manifestaci, na níž komunisté šli přímo z jednání s Hamplem a jíž řídil komunista Krosnář, hovořili Gottwald, Rašín, Richter, Pekárek, někteří generálové a další. Byla také vybrána delegace, jež zamířila k Benešovi se zcela jasným požadavkem: Bránit se. Mezi jejími členy byl i Klement Gottwald. Stojí za připomínku, že tentýž den, což dokazuje váženost postoje komunistů, na zasedání klubu komunistických poslanců přišla dcera bankéře Jaroslava Preisse, aby přítomným poslancům sdělila, že její otec na poradě finančníků prohlásil, že vládě, která by se chtěla bránit, zastaví banky výplaty peněz. 23. září bylo pro jistotu cenzurními orgány »vybíleno« Rudé právo.

Následná mobilizace byla českým obyvatelstvem uvítána. Komunisté dokonce v Rudém právu vyzývali své členy: »Komunisté musí stát všude příkladem statečnosti a odhodlanosti. Oni musí být v předních řadách obránců republiky... musí všude dávat  příklad železné kázně v armádě...« Připomeňme si v této souvislosti i činnost mikulovských německých komunistů, kteří společně s dalšími německými antifašisty vytvořili ve zdejším regionu ozbrojenou jednotku, jež společně s českými vojáky byla připravena se zbraněmi hájit celistvost republiky. Po mnichovském diktátu většina z jejich členů byla zatčena a poslána do koncentračních táborů, odkud se mnozí nevrátili.

27. září Ústřední výbor KSČ vydal provolání k národům celého světa: »Nikdo nemá práva žádati na nás, abychom se protivníkovi vydali na milost a nemilost, víme-li, že protivník nás chce vyhladit... Jsme-li neochvějně odhodláni za všech okolností a všemi prostředky bránit hranice naší republiky a tím naši státní a národní existenci... Apelujeme k národům celého světa, zejména k národům Anglie a Francie: Netrpte dále, aby vaše čest byla vláčena špínou a kalem!... Znemožněte, aby ve střední Evropě byl obětován kulturní a statečný národ a stát jen proto, aby byl zachráněn Hitler!« Pak přišel »Mnichov«. Komunisté nerezignovali. Ještě dopoledne Klement Gottwald směřoval na Hrad. Prezident ho přijal až společně s předsedy dalších politických stran, i když se dostavil první. Co zde Gottwald žádal, zaznamenal úředník Kanceláře prezidenta republiky: »1. Aby vojsko drželo všechny pohraniční pozice. 2. Aby byl učiněn apel na Ženevu. 3. Aby byl učiněn apel k lidu našemu a k národům ostatních států. 4. Aby byla provedena rekonstrukce kabinetu«. V poledne Gottwald, Šverma, Kopecký a Dolanský přišli na schůzku s poslanci koalice. Nenašli je zde. Už prý žádná akce nemá smysl. V té době už podle policejního ředitelství, měly být připraveny zásahy proti »akcím KSČ« ve vojenských útvarech. »Osoby, jež by se provádění akce účastnily, buďtež zadrženy, auta, jichž by bylo v akci užíváno, zabavena, rovněž i rozšiřované letáky« . Na mnoha místech se tak i stalo.

K výsledkům »Mnichova« KSČ zveřejnila ještě 1. října své prohlášení. Pravilo se v něm: »Včerejší den zůstane zapsán černým písmem v historii republiky a národa. Byl nám zasazen těžký úder... Je to výsledek permanentního ustupování před útočníkem na mezinárodní aréně, kteroužto politiku ze svých třídních kapitalistických zájmů vedla buržoazie Anglie a Francie... V mezinárodní politice byl to jedině Sovětský svaz, který důsledně potíral tuto politiku... úderem, který nám byl zasazen, není skončen boj o republiku. Útočníku, přece nejde o Sudety (další část textu zcenzurována a nepodařilo se jí doplnit)... a tím o ovládnutí celého světa. To platí i dnes...«. Ve stejném duchu hovořil před Parlamentem  11. října Klement Gottwald. V projevu, jak zhodnotil i Jacques Rupnik, »nesporně vyjadřoval pocity drtivé většiny Čechů a nejspíš i značného počtu Slováků«.

Mnichov a Sovětský svaz

A nyní si dejme otázku, zda případná pomoc Sovětského svazu byla jen politickou propagandou. Jaká je vlastně pravda? Opět si na pomoc vezměme dokumenty.

20. září poslal vyslanec SSSR S.Alexandrovskij telegram, v němž Moskvu informoval, že se nejen on, ale i Gottwald ten den sešel s prezidentem. Beneš se prý v rozhovoru s Gottwaldem vyhnul odpovědi na stanovisko k anglo-francouzskému ultimatu, ale chtěl vědět, jak se v této situaci zachová Sovětský svaz. Gottwald mu měl odpovědět, že mu nepřísluší odpovídat za SSSR a doporučil, aby se přímo zeptal Moskvy. To také Beneš nechal telegrafovat do Moskvy. Dostalo se mu okamžité odpovědi podepsané V. Poťomkinem, náměstkem lidového komisaře zahraničních věcí SSSR. Sovětský svaz na otázku, zda pomůže, jestliže při napadení Československa pomůže také Francie, potvrdil kladně. Kladná byla i další odpověď týkající se podpory ve Společnosti národů, navíc Poťomkin Benešovi sdělil, že o těchto odpovědích okamžitě informuje francouzskou vládu. O odpovědích byla informována i vláda, jejíž jeden činitel dal podobné otázky Alexandrovskému jako Beneš. Vedoucí sovětské delegace ve Společnosti národů M. Litvinov 21. září (znovu pak 23. září) potvrdil odpověď na druhou otázku velmi emotivním pročeskoslovenským vystoupením na plenárním zasedání. Byl jediný z členských států. 22. září informoval velvyslanec Z. Fierlinger Prahu o rozhovoru s náměstkem Poťomkinem: »...Žádal jsem jej tudíž za neustálou bdělost a pohotovost, což přislíbil. Byla učiněna opatření na hranicích Polska pro případ útoku na nás. Tázal se mne, proč naše vláda nikdy nepoložila otázku bezpodmínečné pomoci svazem. Řekl jsem, že pro geografickou situaci bylo těžké o tom uvažovat...«. 23. září vláda SSSR varovala Polsko před zapojením se do útoku na Československo. Pohrozila zrušením smlouvy o neútočení, což vlastně bylo upozornění, že sovětské jednotky vstoupí poté do Polska. 25. září Lidový komisariát obrany SSSR poslal do Francie, v odpověď na informaci francouzského vojenského velitelství o připravenosti francouzské armády, zprávu o preventivních opatřeních sovětské strany. Podle ní 30 pěších divizí bylo staženo do oblastí na západ a byly náležitě doplněny záložníky. Plná pohotovost byla vyhlášena v letectvu a tankových jednotkách. V té době se již uskutečňoval rozkaz Lidového komisaře obrany Klimenta Vorošilova o soustředění stovek sovětských divizí a brigád na západních hranicích. Ve chvíli největšího napětí (28. září) předložil komisař Vorošilov informaci o tom, že již 30. září je na pět set padesát letadel připraveno pomoci Československu. Šapošnikov, náčelník generálního štábu Rudé armády, tentýž den zastavil odchody do zálohy. Sovětský svaz byl připraven pomoci. Čekal však na postoj československé vlády a dodržení smlouvy o vzájemné pomoci ze strany Francie. Proto také vedl mnohá jednání s francouzskými představiteli a vyvíjel tlak i na Británii, aby neustupovala nacistickým požadavkům. Nás ale zajímá ona obojetná (?) politika SSSR naznačovaná Jacquesem Rupnikem. Proto si ocitujme část telegramu zaslaného do Moskvy vyslancem Alexandrovským, jenž byl odeslán 30. září a dorazil do Moskvy v 16 hodin středoevropského času: »Beneš mne požádal, abych položil vládě SSSR tuto otázku. Velmoci, aniž se dokonce dotázaly Československa, obětovaly je nejhanebnějším způsobem Hitlerovi pro vlastní zájmy... To znamená, že Československo je postaveno před volbu, buď zahájit válku s Německem a mít proti sobě Anglii a Francii .. nebo kapitulovat před agresorem.« Dr. Beneš se proto prostřednictvím Alexandrovského, jenž půldruhé hodiny zbytečně čekal na rozhovor s ním v kabinetu kancléře Smutného, aby si vyjasnil všechny souvislosti, tázal Moskvy, zda Československo má bojovat či kapitulovat. Odpověď chtěl nejpozději do 19 hodin. Pokud by Sovětský svaz doporučil obranu, zároveň by se zavazoval plnit podmínky vzájemné smlouvy, a to i bez spoluúčasti Francie. Než však bylo možné odeslat odpověď na prezidentovy dotazy, dalším telegramem Beneš sděloval, že odpověď už nevyžaduje, protože vláda podmínky mnichovského diktátu přijala. Otázka tedy zní? Byla to obojetná politika, jíž SSSR praktikoval, anebo on jediný se postavil i na mezinárodním fóru za nás?

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.8, celkem 74 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2018-12-03 17:49
"Špindírové" dějin už zase pracují na plné obrátky.
ezpn
2018-12-01 20:27
Jasne faktograficky a historicky jednoznačne interpretovaný článok,
ktorý by sme doporučili prezidentom oboch krajín, ako aj vládam oboch
krajín, aby vedeli kde je náš skutočný priateľ a kde je, na ktorej
strane zradca a špinavá zradcovská politika, ktorá nás opäť zatiahne
do vojnového konfliktu a už aj zatiahla, čo prinieslo obete na
životoch. Smutné je, že zase robia rovnakú chybu ako po mníchovskej
zrade, dôverujú vojnovým štváčom s imperialistickými záujmami.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.