Velké sucho rozhodně žádá mnohé změnit

Rok 2018 není uzavřen a samozřejmě ani vyhodnocen. Základní závěr je ale zřejmý: enormní horko a sucho si naléhavě žádá změnit mnohé v hospodaření s vodou, se zemědělskou půdou, s lesem, s krajinou, se sídly. Letos nejde o špatné rozložení srážek, jako v roce 1947 s katastrofálním dopadem na zemědělství. Letos jde o úporné horko a sucho, které postihlo celou Evropu. Je v krátké době třetí po sobě, viz roky 2003 a 2015. Je pokračováním sucha, jež začalo na podzim 2014. Podle všeho je důsledkem sílících klimatických změn, které výrazně přesahující přírodní kolísání počasí.

Lidstvo včetně České republiky a jejích občanů jej vyvolává svou neodpovědnou činností. Nemělo by nás mýlit, že problémy se zásobováním pitnou vodou byly díky rozsáhlému vodárenskému systému převážně z dob socialismu, zatím jen místní. Nemělo by nás mýlit, že sklizeň obilí a řepky kvůli suchu v ČR klesla jen o deset procent. V sousedním Německu klesla o 30 %. Některé státy Evropy hlásí ještě větší pokles úrody. Státní rezervy obilí ČR cca 400 000 tun považuji pro případ vážné a zejména opakované neúrody za nedostatečné.

Tristní jsou odhady expertů, že ztráty potravin od sklizně po vyhazování do popelnic činí celou třetinu produkce. Otázkou je, jak je snížit. Apely na občany, aby potraviny nakupovali s rozvahou, jsou jen částí problému. Ztráty provázejí celou potravní vertikálu. Nejen u nás komerční reklamy všemožně nabádají k bezhlavému nakupování.

Lidstvo včetně ČR neučinilo nic podstatného k zastavení růstu antropogenních emisí skleníkových plynů (GHG) oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného, hlavních původců zhoubného oteplování klimatu na Zemi. Situaci výrazněji neřeší ani před třemi roky uzavřená Pařížská dohoda pro zjevnou nedostatečnost přijatých závazků (asi třetina potřebného snížení emisí GHG) a pro absenci nástrojů k jejich zabezpečení v praxi. Přijaté závazky jsou nevymahatelné. Některé státy od ní odstupují (USA), další její závazky neplní.

Chystá se někdo kvůli ničivému rozvalu klimatu omezovat využívání fosilních paliv? Chystají se snad zelení a ekologové energetici zastavit boj s jadernými elektrárnami, které neprodukují emise GHG, a bezduchou podporou těch obnovitelných zdrojů energie (bionafta z řepky, bioplyn z kukuřice), které ničivé klimatické změny prohlubují? Byla snad zastavena alespoň jedna válka, vedená reálně o ropu a další fosilní paliva? Ne! Svět byl naopak přiveden na pokraj světové jaderné války, která by ale znamenala zásadní zkratku ke zničení lidstva.

Masovými antropogenními emisemi lidstvo nastartovalo trend sílících klimatických změn – zvyšování průměrných teplot a stále většího rozkolísávání počasí. Bude dál sílit. Růst průměrných teplot a rozkolísanost počasí výrazně překonávají minulé předpovědi expertů velkého klimatického panelu. Bohužel k horšímu, byť je stoupenci neregulovaného trhu (exprezident Václav Klaus ad.) nevybíravě napadají.

Protože se vlak klimatických změn rozjel a nebude jen tak zastaven, jsou nutná i efektivní opatření adaptace lidí na změnu klimatu. Rozmařile hospodaříme s vodou (domácí zahradní bazénky s potřebou časté výměny vody jsou jen špičkou ledovce), ničíme zemědělskou půdu, odmítáme renaturalizovat vodní toky a obnovovat mokřady (čest výjimkám), nejsme s to ochránit lesy, natož je zvelebovat, viz bezprecedentní kůrovcová kalamita, i nadále ničíme krajinu venkovskou i městskou, nepřipravujeme obce a města na další růst průměrných i špičkových teplot a jiných extrémů počasí. Pokračujeme v riskantní výstavbě v záplavových územích a v zahušťování beztak husté městské zástavby, často na úkor zeleně. V Praze má zlou praxi dále zhoršit připravovaný metropolitní plán. Voda, půda, les a krajina nejsou přírodní zdroje na jedno použití, planeta Země by neměla být obchodní případ v likvidaci.

Nutno skoncovat s Rýnskou koncepcí

V roce 1809 na velkém sezení vodohospodářští odborníci přijali takzvanou Rýnskou koncepci technických úprav vodních toků s cílem zajistit rychlé odvádění vody z krajiny za účelem usnadnění jejího hospodářského využívání pro zástavbu i zemědělství. Vodní toky se podle této koncepce narovnávají, opevňují (a později i betonují), koryta vodních toků se prohlubují a zužují, aby voda rychle z krajiny odtékala a v záplavových územích se mohly »bezpečněji« stavět průmyslové, zemědělské i obytné objekty. Tak se zásadně zvyšují potřeby protipovodňové ochrany a škody způsobené velkými povodněmi. V ČR na tom málo změnily i nedávné ničivé povodně a v reakci na ně v roce 2002 přijatý zákaz výstavby v záplavových územích.

Protipovodňová ochrana se pojímá vesměs technicky, tj. stavět protipovodňové hráze a přehrady, které se ale provozují převážně k jiným účelům, protože funkce přehrad vyrovnávání průtoků a ochrany proti povodním stojí proti funkci energetické, dopravní, rekreačně zdravotní a vodárenské. Rostoucí potřeby pitné vody se mají zajišťovat kromě využívání podzemních zdrojů výstavbou rybníků a víceúčelových přehrad. Mokřady se mají odvodňovat a měnit na ornou půdu, louky, pastviny. Výsledkem je odvodněná krajina, snadno zranitelná suchem.

Zatímco konzervativní úředníci carského Ruska správně odmítli Rýnskou koncepci, jiné státy včetně českých zemí byly jejím vzornými žáky. Těžce si zdevastovaly vodní poměry a zvýšily si tak zranitelnost sílícími změnami klimatu.

Problémy eroze půdy dál vážně zhoršilo rozsáhlé rozorávání protierozních mezí, kácení rozptýlené zeleně a utužování orné půdy těžkou zemědělskou mechanizací v 50.–80. letech v důsledku zprůmyslňování zemědělství. Degradaci zejména orné půdy citelně urychlilo omezování hnojení statkovými hnojivy od 90. let v důsledku tragické transformace zemědělství ČR. Utužená vymrskaná orná půda s minimem organické hmoty není s to zadržovat vodu. Po deštích na ní vznikají louže i jezírka, po jejich vyschnutí škraloupy. Degradace půdy se urychluje. Horká suchá léta zvyšují potřebu zavlažování polí, pro které se ale stále více nedostává voda. Nepřechází se od nehospodárného »zavlažování na list« k efektivnějšímu »zavlažování ke kořenům«. Vysychají potůčky, potoky, rybníky a přehradní jezera, zásadně se snižuje průtok v řekách.

Ochrana vodních poměrů jen na papíře

Nový zákon o vodách z roku 1973 zavedl »ochranu vodních poměrů«. K jejich ochraně ale nepřispěl, protože vodohospodáři potřebu chránit vodní poměry zpravidla ignorovali a dodnes ignorují, zákon nezákon. Současné sucho chtějí řešit další výstavbou přehrad. Prý zadržování vody v půdě problém zásobování pitnou vodou neřeší, potřebují zadržovat vodu v nádržích. Pokud ale vodu nezadrží půda, nebude z čeho vodou dotovat vodní toky, rybníky, jezera.

Zásoby vody se letos v mnoha přehradních jezerech zásadně snížily, některá přehradní jezera se v ČR letos na podzim ocitla bez vody. Někde lze problém řešit změnou manipulačního řádu (Pařížovská přehrada), jinde taková změna není reálná, viz potřeba nadlepšovat průtok v Divoké Orlici, jež letos vyprázdnila Pastvinskou přehradu. Vodohospodáři Rýnské koncepce nepochopili, že mělká přehradní jezera v nížinách přinášejí zásadní problémy: vysoký odpar vody (je vážným problémem i nového jezera Most ve zbytkové jámě uhelného lomu), otevření cesty vysoušejícím větrům a větrné erozi, relativně rychlé zanášení, znehodnocení zadržované vody přemoženými řasami a sinicemi.

Přehrady v rovinách by se vůbec neměly stavět, na rozdíl od přehrad v úzkých hlubokých údolích, které se při zmírňování následků sucha v zásadě osvědčují, byť též trpí zarůstáním řasami a sinicemi. Fotky Dany Bechyňské z Nechranické přehrady na Ohři letos na podzim, kdy měla osm metrů pod normální stav, tj. historické minimum vody, kladou otázku, zda bude pro vodohospodáři prosazovaný nákladný převod asi osmi metrů krychlových (kubíků) za sekundu vody na suché Rakovnicko k dispozici voda, o odmítání výstavby dvou menších přehrad v této souvislosti místními nemluvě. Nečištění odpadních vod v malých obcích v povodí Želivky přispívá k ohrožení tohoto klíčového vodárenského zdroje pro Prahu a Středočeský kraj.

Vodohospodáře rýnské školy jistě popohání kohorta ekologicky negramotných politiků, kteří vidí jen potřebu zajistit plynulé zásobování ekonomiky i domácností pitnou vodou. Stav půdy, povodí i rozsáhlé plýtvání při spotřebě vody jsou jim lhostejné. Fungovalo to tak prý dvě století, bude to tak fungovat dál. Neznají zásadní poučení ze vzniku největší pouště světa Sahary? Asi z poloviny ji vytvořily zásadní klimatické změny, z druhé poloviny neodpovědná činnost lidí, tj. nadměrné kácení lesů, nadměrná pastva dobytka, nadměrná orba půdy. U nás to může být podobné. Zatím se ČR přesunula ze středoevropského k balkánskému klimatu. Nemůže ale nastat přesun ke středomořskému klimatu?

Projekty devastace vodních poměrů

Zatímco rostoucí horko a sucho žádá rozhodná opatření pro větší zadržování vody v půdě (možnost zadržet až devět miliard kubíků vody, realita je údajně jen 0,5 mld. kubíků, někteří experti uvádí podstatně nižší, ale též vysoké možnosti zadržování vody v půdě), prosazována jsou další opatření na devastaci vodních poměrů. Jde o kanál Dunaj – Odra – Labe za asi 600 miliard, obnášející kromě mizivého přínosu pro dopravu a státního bankrotu i druhou největší ekologickou katastrofu na našem území, hned po zplundrování Podkrušnohoří rozsáhlou povrchovou těžbou a spalováním hnědého uhlí. Hrubé fušování efektivnosti je u dopravních priorit těch či oněch lobbistů běžné. Jeho případná realizace znamená v trase kanálu a v jeho širším okolí mimo jiné zničení vodních poměrů. Argument, že je tak možno přivést k nám vodu z Dunaje, je hloupý. Vodu lze v případě potřeby a souhlasu Rakouska přivést mnohem levněji a šetrněji potrubím bez kanálu.

Podmiňující dohoda s Rakouskem nemusí být samozřejmá. Vedra a sucha v roce 2018 zastavila říční dopravu nejen na českém Labi a polské Odře, ale i na dosud spolehlivém Rýnu. Na Rýnu klesla obvyklá plavební hloubka čtyři metry na 80 centimetrů. Stále více tající ledovce začínají snižovat zásobování alpských řek vodou. Vyšilování rejdařů a jejich obhájců z řad politiků věc nezmění. Logika je neúprosná. Při vážném nedostatku vody se nejprve obětuje průtok v řekách a říční doprava. Menší vodní toky v ČR již dnes, s přispěním množství rybníků s vysokým výparem a zřejmě i některých přehrad, vysychají.

Vodní poměry mají poškodit i některými rejdaři vehementně prosazovaná vodní díla Děčín a Přelouč, byť i podle jiných rejdařů nepomáhají vodní dopravě. Jisté je, že citelně poškozují přírodu a vodní poměry, o vysoké nákladnosti nemluvě.

Vodní poměry vážně poškozují i pokračující zábory půdy pro potřeby ne vždy odůvodněné výstavby a těžby nerostných surovin. Zastavěná půda není s to vsakovat vodu. Program dešťovka je jen návratem k pozapomenuté minulé praxi. Jde o opatření kompenzace škod. I ta nejhorší výstavba je svatá, ochrana zemědělské půdy je prý přežitek komunismu. Potraviny asi budeme pěstovat na asfaltových silnicích či na střechách budov.

Stav lesů je tristní

Protože smrk ztepilý tvoří asi polovinu lesů ČR a vážně oslabený horkem a suchem na rozsáhlých územích podléhá kůrovcům, nelze označit stav lesů ČR jinak než jako tristní. Reformy lesního hospodářství Marie Terezie v 18. století vedly k preferenci smrkových a na písčitých půdách borových monokultur. Vysazují se i po sobě. Vyčerpávají půdu, o jejich vysoké zranitelnosti škodlivými činiteli nemluvě. Na severu ČR lesy vážně poškodily v 60.-80. letech imise. V 90. letech lesy vážně poškodila špatná transformace lesního hospodářství. Lesníky decimovali tržní i ekologičtí fundamentalisté. V rozhodující chvíli lesáci zaspali. Horka a sucha ale citelně oslabují i lesy smíšené a listnaté. Oslabené lesy snáze podléhají různým škůdcům, chorobám, povětrnostním vlivům atd.

Přínos lesa pro zadržování vody je obrovský. Lesy do jisté míry »přitahují« deště, zásadně podporují »malý oběh vody«. Mnoho na zem spadlé vody zadrží a pomalu odpařují a uvolňují do vodotečí. Významně jim v tom pomáhají mechy a houby. Mnohem víc než zemědělská půda zachycují srážky z mlhy. Zvláště v létě významně zmírňují vedra.

Již v 80. letech přední lesník Vladimír Krečmer právem kritizoval, že stát není s to stanovit požadavky na zvýšené zajištění mimoprodukčních funkcí lesů. Největší kritika se týkala absence požadavků na zajištění vodohospodářské funkce lesů. Bohužel se ani dnes odborná veřejnost neshoduje na míře prospěšnosti toho či onoho lesa pro zadržování vody v krajině. Nejčastěji lze od ekologů slyšet, že jeden hektar listnatých lesů zadrží třikrát více vody než 1 ha smrkové monokultury. Jiní experti ale tvrdí i opak. Co dělá ministerstvo zemědělství pro přizpůsobování lesů potřebám maximální retence vody? Prý nic. I když lesy pěstujeme 100-150 let, je nutné při obnově lesů respektovat potřebu maximálního zadržování vody v lesní půdě. Současně je nutné zmírňovat negativní dopady horka a sucha na mechy a houby, které významně přispívají ke stabilitě lesů i k zadržování vody lesy.

Obnova systémů ekologické stability

Vysoce aktuálním úkolem je důsledná ochrana a zejména obnova územních systémů ekologické stability krajiny (ÚSES). Mnoho se pro to nedělá, zvláště mimo chráněná území. ÚSES nejednou dál ničí technické úpravy vodních toků poté, co je renaturalizuje velká povodeň. Jde o zjevné škůdcovství, financované obvykle z peněz daňových poplatníků.

Orgánům ochrany přírody a krajiny se tu a tam podaří krátký úsek technicky upraveného, napřímeného vodního toku renaturalizovat, v přírodních rezervacích obnovit sem tam mokřad. Je toho ale málo. Prosadit renaturalizaci bývá těžké, obvykle pro nezájem a odpor zejména soukromých vlastníků dotčených pozemků. Naturální restituce vážně rozvrátily společnost. Uloupených pozemků ÚSES se ale netýkají.

Velké širé rodné lány je nutné zmenšovat přetínáním pásy zeleně, protierozními mezemi, větrolamy ad. Pokročilo se zde málo, byť některým, zejména ekologickým zemědělcům zde nelze upřít obětavost. Ekologičtí zemědělci mívají obvykle jen louky a pastviny s dobytkem. Otázkou je, zda to stačí k zajištění výživy obyvatel.

Zásadní problém je, že velmi zlá transformace zemědělství ČR před většinu zemědělců klade těžké dilema: buď velkovýrobně devastačně hospodařit a prozatím přežít, nebo se chovat ekologicky šetrně a zkrachovat. Podmínky vstupu ČR do Evropské unie byly pro zemědělství vyjednány velmi špatně. Od té doby se na nich nic podstatného nezměnilo. Zlá je ale i politika podpory pěstování biopaliv na orné půdě samotné EU. Kukuřice nejen na bioplyn je nejerozivnější plodina, ornou půdu vážně poškozuje i rozsáhlé pěstování řepky olejky, z poloviny na výrobu bionafty. Statkových hnojiv se nedostává, protože byla vybita stáda skotu. EU »chrání« venkovskou krajinu také dotováním jejího plundrování. Pokud má společnost podporovat pěstování biopaliv, pak jedině ve formě rychle rostoucích dřevin a lesů.

Nutné je odbahňování rybníků. Jdou na něj nemalé peníze. Nejde o ochranu, ale o kompenzaci škod. Základním problémem je nedostatečná prevence eroze půdy. Proti vodní i větrné erozi se mnoho nedělá, viz váznoucí obnova ÚSES. Z protipovodňového hlediska je jedno, zda jsou v rybníku tři metry bahna a jeden metr vody nebo obráceně. Z hlediska zadržení vody v krajině a chovu ryb je tu ale zásadní rozdíl. Jak ukazuje letošní rybí tragédie na největším moravském rybníku Nesyt, pouze rybníky s vyšším sloupcem vody budou s to ochránit své rybí osádky před horkem a suchem tím spíš, že počet v létě a na podzim vysychajících potůčků a potoků rychle roste.

Možná se ptáte, jak se realizuje program adaptace ČR na klimatické změny, před časem schválený vládou. K naší škodě ho bere vážně jen resort životního prostředí…

Jan ZEMAN

FOTO – DANA BECHYŇSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 24 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.