Ale nebyla tu hrozba ztráty zaměstnání, říká v rozhovoru o mobbingu a bossingu Vladislava Kosmelová

Šikana na pracovišti. O tom se v naší společnosti nemlčí, ale rozhodně se o tom nemluví každý den. Jaké zkušenosti jste s ní měla vy?

Je pravda, že šikana na pracovišti se objevovala i dříve, ale ne v tak velkém rozsahu, jako je tomu dnes. Mé zkušenosti se šikanou na pracovišti pocházejí jak ze státních podniků, tak i soukromých firem, především zahraničních, ve kterých jsem pracovala od roku 1991 do roku 2012. V listopadu 2012 jsem odešla do řádného starobního důchodu.

Jednalo se o šikanu jak od kolegyň (mobbing), tak z pozice nadřízené (bossing). Ve větší míře to byly právě ženy, které se k šikaně uchýlily. Je to o to více smutné, protože ženy by naopak měly »držet při sobě« s ohledem na jejich nižší platy i pracovní zařazení, než je tomu u mužů.

Před časem jste se mi svěřila, že jste se před listopadem 1989 nikdy nesetkala s tak vyhrocenými poměry na pracovišti - to však neznamená, že by vůbec nikde nebyly. Ale že dnes byste o šikaně mohla napsat román, který by mohl mít název Import z vyspělého Západu. Co by v tom románu stálo?

Vladislava Kosmelová s jedním ze svých vnoučků, kteří jí dodávají radost ze života. FOTO – archiv V. KOSMELOVÉ

Ano, máte pravdu, i před listopadem 1989 jsem se setkala se šikanou. Znám případy, že pokud žena »nepodržela šéfovi«, on se potom snažil tuto zaměstnankyni očernit, pomluvit. Například že je dlouho na obědě, že si neplní pracovní povinnosti nebo že nedochází na porady. Ale nebyla tu hrozba ztráty zaměstnání! Ve většině případů nadřízení takového šéfa dobře znali, tím pádem věděli i o jeho slabinách. V uvedeném příkladu se ženy ptávaly: »Vy jste mu nedala, že?« a měly na mysli sex. Dnes jsou formy šikany daleko sofistikovanější.

Je šikana na pracovišti, která může mít i podobu bossingu (pronásledování vedoucími) opravdu dovezena ze Západu? Vždyť řada západních firem si zakládá na etických kodexech, společenské odpovědnosti apod.

Jako příklad vám uvedu jednu nejmenovanou finanční manažerku z Německa, která pracovala v anglické firmě na vzdělávání v Praze. Když zjistila, za jak nízké mzdy jsou Češky ochotné pracovat na vysoce odborných pracovních místech, ihned si vytvořila svou vlastní finanční firmu, kde jsme byly tři zaměstnankyně - finanční účetní, personalistka a mzdová účetní.

Personalista má mnoho práce s vyhotovováním pracovních smluv, platových návrhů atd., jeho práce je stejně odborně a časově náročná jako práce právníka. I pracovní pozice mzdové účetní je neméně odborně náročná při vyhotovování všech potřebných dokumentů při nástupu lidí do zaměstnání, při ukončení pracovního poměru apod. A třetí osobou v »naší« malé finanční firmě bylo děvče z Ukrajiny. Ta měla jako jediná mzdu na západoevropské úrovni. Práci těchto tří zaměstnankyň si finanční ředitelka každý měsíc vyfakturovala nejmenované anglické vzdělávací firmě. Samozřejmě několikanásobně více, než byly veškeré finanční náklady na nás tři.

První bossing uplatnila finanční ředitelka na finanční účetní Marii, která ji krátce po nástupu v listopadu 2011 jemně upozornila, že firma musí platit v České republice daně, což firma nečinila v uplynulých pěti letech. Reakce ředitelky byla skutečně drtivá, začala na Marii křičet, urážet ji, co si to dovoluje, a ve finále jí pohrozila vyhozením z práce! Marie byla silná, trvala na svém.

Další bossing finanční ředitelka uplatnila na mě. Otevřeně jsem jí totiž řekla, že pyramidové odměňování zaměstnanců se neslučuje se spravedlivým odměňováním za práci. Ano, firma odměňovala své zaměstnance způsobem, který je nemorální. Neodměňuje lidi za jejich výkon práce, nýbrž za to, kolik lidí mají pod sebou. Je to tzv. letadlo nebo také pyramida, jistě to znáte. Nejedná se o regulérní odměňování zaměstnanců podle platné legislativy.

Svou práci jsem vykonávala velmi dobře, přestože na zpracování mezd jsem měla pro 150 zaměstnanců maximálně čtyři hodiny, a to se každý jednotlivý zaměstnanec počítal podle různých pravidel a kritérií. Přesto jednoho podzimního dne přijela finanční ředitelka z Berlína - činila tak téměř každý měsíc, čímž demonstrovala svou důležitost. Právě v tento den brávala své tři zaměstnankyně na oběd, i když si vše hradily samy, ale tím jim dávala najevo, že ona je tím pánem a ony pouhé zaměstnankyně, které musí být poctěny její přítomností. Bylo by to úsměvné, ale ona své počínání brala smrtelně vážně. A tak, když mě nevyzvala ke společnému obědu a zdůraznila, že já zůstanu v kanceláři, jednalo se z její strany o mé ponížení.

Druhý den odjela zpět do Berlína a brzy mě vyzval generální ředitel, abych s ním šla do jednací místnosti, a tam z velkého monitoru hleděla finanční ředitelka z Berlína a velmi přísným hlasem mě anglicky – tak se ve firmě hovořilo - nařkla z rasismu! Musela jsem se usmát, protože mi rychlostí blesku projelo národnostní složení této firmy – 90 % zaměstnanců byli cizinci z celého světa mimo EU, 9 % z EU a jedno procento z České republiky.

Zeptala jsem se jí, kdo je ten člověk nebo lidé, ke kterým mám údajně rasistické sklony. Pohotově odpověděla »Moldavani«. Znovu jsem velmi rychle zapřemýšlela, kdo je ze zaměstnanců Moldavan, a opět se mi vyloudil úsměv na rtech.

Domnívám se, že mezi zaměstnanci jsem byla oblíbená, až na výjimky, k nimž patřil jeden mladý muž z Uzbekistánu, který mně chodil vyhrožovat svou mnohačlennou rodinnou, »která si to se mnou vyřídí, jestli nedostane včas na svůj účet výplatu«. Vyhrožování se opakovalo každý měsíc, ale já měla pochopení, protože jsem věděla, že na rozdíl od našich poměrů je vyplácení mezd v Uzbekistánu problém, že soukromé firmy běžně nevyplácejí mzdy pravidelně, a někdy možná taky vůbec. A právě Moldavan ve firmě byl manažerem oddělení, se kterým jsem měla ty nejlepší pracovní vztahy. Chránil mě před verbálními útoky onoho výše popsaného Uzbeka, také mně doporučil, abych se při tak krátkém čase na zpracování mezd v kanceláři vždy zamkla, aby mě netrpěliví zaměstnanci nerušili apod.  

Takže jaký rasismus? Takové obvinění jste přece mohla lehce odmítnout.

Pochopila jsem, že rasismus je jen záminka, aby mě finanční ředitelka mohla vyhodit z práce. Proto jsem, také vážně, k ní promluvila: »Povíme si vše u soudu.« A to již měl generální ředitel připravenou třetí verzi rozvázání pracovního poměru s odstupným. První verze byla na okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, druhá zněla na výpověď danou zaměstnavatelem s dvouměsíční výpovědní lhůtou. V této situaci jsem přijala třetí výpověď především proto, abych nepříjemnou komedii ukončila.

Víte, vztahy na pracovišti jsou vždy o lidech, můžete mít člověka, který se vydává za odborníka na mezilidské vztahy, pořádá semináře na toto téma, ale ve skutečnosti si na pracovišti léčí své komplexy a praktikuje bez problémů bossing na svých podřízených. Může to být žena i muž, Čech nebo cizinec.

Na vaši otázku tedy odpovím tak: Jednoznačně nemohu říci, že šikana je dovozem ze Západu. I když si navenek řada zahraničních firem zakládá na etických kodexech, tak i v takových společnostech může docházet ke skryté šikaně. Ale stoprocentně platí, že vše se odvíjí od morálních kvalit člověka, a tam, kde je morálně kvalitní člověk na vedoucím místě, šikana nemá šanci.

Jak se může postižený/á bránit šikaně, je-li to vůbec možné? Vy jste raději odešla z pracoviště.

Postižený/á se bránit samozřejmě může, lépe řečeno musí, a to co nejdříve, aby se neprodlužovala bezcharakternímu člověku možnost páchat své zlo na ostatních. Málokdy se podaří, že trýznitel, tedy ten, kdo šikanuje, odchází z firmy. Ve většině případů odchází člověk, který byl šikanován, a to dobrovolně, nebo »je odejit«, tj. přijme rozvázání pracovního poměru dohodou pod záminkou řady nepravdivých důvodů, například že je neschopný, pomalý, hádavý, neumí jednat s lidmi atd. Přitom opak bývá pravdou!

Může pomoci odborová organizace? A co když na pracovišti není? Jak je to ošetřeno v zákoníku práce?

Odborová organizace by měla pomoci, ale ve většině zahraničních firem není, nedoporučují ji zakládat. Pokud se ve firmě odbory vyskytují, je nepsaným pravidlem, že se přikloní k osobě výše postavené. I když by se vše mělo důsledně prošetřit a výchozí závěr by měl být objektivní a spravedlivý, v praxi k tomu nedochází.

V zákoníku práce máme »rovné zacházení, zákaz diskriminace a důsledky porušení práv a povinností vyplývajících z pracovně právních vztahů«. Ale čeští právníci zaměstnaní v zahraničních firmách jsou především natolik zaujati výší svých mezd a setrváním ve firmě za každou cenu, že je tato problematika pro ně zcela okrajová, nezajímavá. A zákoník práce běžně porušují.

Jak obtížné, či jednoduché bylo najít práci, kterou jste hledala, když vám bylo kolem 50 let?

V uplynulých letech nebylo vůbec jednoduché najít si práci. Vzpomínám si, že v jedné personální agentuře mně jeden mladík sdělil, že jsem stará, a to mně tehdy bylo 47 let. Že prý jejich zahraniční klienti požadují věk maximálně do 35 roků. Když jsem k jeho poznámce podotkla, že se jedná o věkovou diskriminaci, díval se na mě pohledem absolutního nepochopení nebo neznalosti.

Mám vyšší odborné vzdělání ekonomického směru, domluvím se dvěma světovými jazyky a do roku 1991 jsem zcela samostatně pracovala jako ekonomka v Československé televizi a čtyři roky v zahraničí, přesto jsem po roce 2000 práci hledala velmi obtížně. Proto jsem se v letech 1994-1996 intenzivním studiem specializovala na personalistiku a mzdy.

Ale abych jen nefňukala, nejlepší pracovní zkušenosti mám z jedné české firmy, kde byly nejen dobré pracovní podmínky, ale i pěkné pracovní prostředí a skutečně přátelský kolektiv, i odměna za práci byla adekvátní odvedené práci. Ne všude se zaměstnanci špatně zacházejí, jsou i firmy, kde mají zaměstnanci výborné nadřízené i výborné pracovní podmínky.

Bohužel, s nástupem nové personální ředitelky se po roce i v této české firmě vše změnilo k horšímu. Když zjistila, že si smluvila nízkou mzdu ve srovnání k ostatním zaměstnancům, tak namísto toho, aby sama zažádala o vyšší mzdu, začala pracovat ze všech sil na snížení mezd ostatních zaměstnanců a tvrdila, že jsou všichni přeplaceni. Samozřejmě, že jsem jako personalistka a mzdová účetní mzdy zaměstnanců bránila, jejich pracovní nasazení bylo vysoké a mzdy tomu odpovídaly. Nová personální ředitelka nedokázala jednat férově, a tak začala na mou osobu uplatňovat opět bossing…

Jak se projevil tentokrát?

Šéfová během pracovního dne neměla nikdy čas, abychom řešily pracovní záležitosti. Na můj dotaz, kdy má být pracovní úkol hotov, udávala záměrně pozdní termín. Jednoho dne jsem přišla do práce a můj pracovní počítač měl změněné heslo, já jsem tudíž s PC nemohla pracovat a ona odjela na služební cestu…

Její praktiky byly opravdu tvrdé, snažila jsem se odolávat, ale jednoho dne jsem ji zaslechla, jak se chlubí, že jí nedělá problém s lidmi pořádně »zamést«. Toho dne jsem požádala o ukončení pracovního poměru. Stačila mě ještě upozornit, že pokud nepodepíši rozvázání pracovního poměru dohodou, tak do konce mého života neseženu práci!

Zahraniční zaměstnavatel chce práci nejméně za tři, ale odměnu za práci dá minimální, tak třetinu, čtvrtinu mzdy, kterou vyplácí svým zahraničním zaměstnancům v ČR. V počátku 90. let chtěli zahraniční podnikatelé dát lidem vyšší platy, ale Češi, kteří do toho mohli mluvit, je nabádali, aby tak nečinili, že Čechům postačují nízké platy…

Měla jste možnost o vašich negativních zkušenostech hovořit s dalšími lidmi, kteří vám potvrdili, či vyvrátili, že také sami zažili podobné pracovní prostředí?

Ano, o negativních zkušenostech jsem hovořila s mnoha vzdělanými a inteligentními lidmi, když jsme se setkali na pracovním úřadě. Znali několik světových jazyků, většinou to byli středoškoláci s maturitou a vysokoškoláci, a přesto nemohli sehnat práci stejně jako já nebo je postupně ze zaměstnání vyštvali nebo odešli sami, když se stupňování mobbingu nedalo vydržet.

A protože jich bylo opravdu mnoho, kteří měli stejné nebo podobné zkušenosti se šikanou, pokusila jsem se vytvořit analýzu tohoto problému. Závěr byl překvapující: V 90. letech se na vedoucí místa dostali lidé, kteří byli arogantní, draví, drzí, všehoschopní egocentrici a asociálové, s absencí slušnosti, znalosti mezilidských vztahů, tolerance, empatie a především s absencí znalostí a zkušeností. A podle přísloví, že »ryba smrdí od hlavy« ani ve firmách vedených takovými lidmi nemohl vanout čerstvý a svěží duch.

Jaká je vaše životní filozofie? Co radíte ženám, které mají problémy v zaměstnání?

Práce šlechtí člověka. Dnes je bohužel mnoho mluvků, ale pracovat se jim příliš nechce. Vyrostla jsem v rodině, která vzdělání považovala za nejvyšší kapitál a ruku v ruce se vzděláním kráčí i lidská pracovitost.

Na závěr mohu poradit ženám, které se v životě dostaly do podobných situací jako já, jak mi velmi pomohly koníčky – plavání, cyklistika, četba, návštěvy divadel. Nejdůležitější je samozřejmě podpora rodiny. Mé dvě děti a mí vnuci byli těmi, co mě nejvíce pomohli překonat všechny potíže v uplynulých 25 letech. Jejich láska, pochopení a pocit sounáležitosti k rodině jsou pro nás ženy velice důležité životní majáky.

Osobně se držím motta Mileny Jesenské: »Nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 21 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.