Rozhovor Haló novin s Jiřím Petráškem, synem Jana Wericha

Člověk, který si ze sebe nedokáže udělat legraci, nemůže bavit druhé

Můžete nám, prosím, nejdříve objasnit genezi svého příběhu znovuzrození, nebo spíš znovuobjevení syna Jana Wericha a také vašeho raného dětství v adoptivní rodině?

Je to vcelku jednoduché. Po narození jsem zůstal v kojeneckém ústavu a odtud si mě vzali moji adoptivní rodiče Petráškovi. První rok svého života jsem se jmenoval Jan a později Jiří, což je jméno, které nosím dodnes. Petráškovy považuji celý svůj život za opravdové rodiče, kteří mi dali lásku, péči a vzdělání. Zejména maminka, protože otec zemřel, když mi bylo 14 let. Měl jsem ovšem opravdu štěstí, dostal jsem se do úplné rodiny a prožíval krásný a plnohodnotný život již od útlého dětství. Žili jsme v malé vesnici Lety mezi Řevnicemi a Dobřichovicemi v okrese Praha-západ prakticky na břehu Berounky. A moc rád na ty doby bezstarostného mládí vzpomínám. Nepociťoval jsem žádné rozdíly oproti jiným dětem, žilo se mi s rodiči opravdu hezky.

Maminka mě naučila lásce ke knize. I dnes, kdy je možnost různých čteček, dávám přednost krásné knize vonící novotou. Anebo knize staré, která zase pro změnu voní historií. Ale je to klasická papírová kniha. Čtečku si beru jen a pouze na dovolenou, protože do letadla je omezená váha zavazadel.

Petráškovi mi kupovali knihy často, a i později jsem měl v knihovně nádherné kousky, staré knihy vázané v kůži, knihy z Vilímkova nakladatelství a další unikáty. Maminka mě učila vážit si knih. Bohužel velkou spoustu mi jich vzala Berounka při povodni v roce 2002, ale dodneška mám ještě knihy po rodičích i spoustu těch, které mi kupovali, ve své knihovně v rodinném domku v Malšovicích. Je jich opravdu hodně a mám docela strach, jak to budu řešit, až nebude síla ani na posekání zahrady a budu se muset odstěhovat do bytu. Tak velký byt neznám, kam by se moje knihy vešly. Dnes moji rodiče Petráškovi v klidu odpočívají na hřbitově v Karlíku, kde podle pověsti přespávaly ženy Karla IV., když nesměly přes noc pobývat na Karlštejně. Jezdím tam rád stejně jako na Olšanské hřbitovy. Ale maminka byla, je a bude jen jedna.

Jak se vlastně přišlo na to, že jste syn Jana Wericha, a měl jste vůbec nějaké tušení?

Ano, tušení jsem měl, ale ne v tom smyslu, kdo je můj otec, ale že jsem zřejmě adoptovaný. Takové všelijaké neurčité narážky okolí, starší rodiče a já jedináček atd. Maminka byla prodavačka a tatínek soustružník, ale já od malička projevoval sklony spíše umělecké. Když mi matka později prozradila, jak se věci mají, necítil jsem se překvapen, ale samozřejmě určitým šokem pro mě bylo objasnění, z jakého že rodu pocházím. Dnes, když se to ví, potkávám mnoho lidí, kteří mi říkají o fyzické podobě s Janem Werichem, ale je to podle mého názoru spíše proto, že se to ví a lidé porovnávají. Dnes mi spousta lidí říká, že jsem kopie svého otce, že podoba je velká. Je pravda, že když se ví, kdo jsem, je snadné srovnávat. I když někteří kamarádi tvrdí, že tu podobu viděli i v době, kdy žádná fakta známá nebyla.

Jednu příhodu jsem zažil při studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po přednášce se mě jeden pan docent zeptal, jestli náhodou nejsem nějak spřízněn s rodinou Werichových, protože jsem prý Mistrovi podobný a mám i jeho gesta. Bezelstně a tehdy pravdivě jsem odpověděl, že nikoliv. Vzpomněl jsem si na to při natáčení pořadu s Honzou Krausem, když se za námi na obrazovce objevila fotka ze starého filmu, kdy byl táta mladší a bez vousů a plné divadlo lehce zahučelo. Manželka, která seděla mezi diváky, mi sdělila, že se objevily v té chvíli dva stejné obličeje. Tak na tom asi něco bude.

Jak vás znám, zdědil jste po svém otci Janu Werichovi vlastnost neustále, řekl bych až do úmoru, bavit společnost. Platí to stále?

Tak to mne znáte opravdu dobře, je to tak. Určitě mám humor a stálou motivaci bavit lidi. Také potřebuji psát, tvořit. Proto jsem také nedávno vydal knihu Kapka do žil, která, věřím, přináší čtenářům pohodu a radost. Všechno, co kniha obsahuje – glosy, básně, citáty, aforismy a vzpomínky, i mě samotného velmi povzbudilo. A když jsem měl zpětnou vazbu, a to zejména u glos natočených pro Český rozhlas, pak bylo již rozhodnutí snadné. Psali mi posluchači, že je to inspirativní, optimistické, že je to vlastně takové pohlazení po duši, které nalévá i energii do žil. Nu a v té chvíli bylo rozhodnuto. A tak věřím, že kniha svou úlohu splní. A v dnešním světě je, myslím, každá taková uklidňující kapka do žil záležitostí víc než příjemnou. Knihu jsme namluvili s přítelem a hercem Janem Přeučilem, a tak vznikla i jako audiokniha. Snažím se lidi bavit svým pořadem Hovory W, se kterým objíždím republiku, i ho uvádíme pravidelně jednou měsíčně na stálé scéně Divadla Karla Hackera v Praze. Rád vzpomínám na tátovy moudrosti, jeho citáty a vůbec vyjádření se k mnohému dění. Často při různých besedách či autogramiádách se mě diváci ptají, který jeho citát mám nejraději, které znám a tak dále. Znám jich spoustu. Mám doma všechny jeho citáty, knihy, filmy. Ale mám také svoje citáty. Není to neskromnost, protože na něj nemám. Ale raději říkat své vlastní než papouškovat jiné. Ale mám je rád, mnohé jsou na vrcholu lidské moudrosti. Tam jsem opravdu zatím ještě nedospěl.

Jste velmi vzdělaný člověk, jestli se nemýlím, učíte na střední a vysoké škole. Opustil byste svou profesi, abyste mohl naplno bavit lidi a přinášet jim radost?

Jsem ředitelem Evropské obchodní akademie v Děčíně a přednáším na dvou fakultách vysokých škol. Na základní školu jsem chodil do Řevnic. Vesnička Lety je vlastně z hlediska školní docházky do základní školy rozdělena napůl. A to mezi Řevnice a Dobřichovice. Podle toho, kdo to kam má blíž nebo kam chtějí rodiče, aby dítě chodilo. My, co jsme bydleli hned u Berounky a dívali se přes řeku na Řevnice, jsme to měli úplně jasné. Mě škola vždycky bavila a je fakt, že jsem míval pravidelně prospěch s vyznamenáním. Můj strýc Jaroslav Kratochvíl tvrdil, že ze mě bude jednou školník anebo ředitel školy. A už tenkrát se vlastně z padesáti procent trefil. Jen tím školníkem jsem se nestal, protože vzhledem k mé naprosté nešikovnosti by to pro každou školu byla tragédie.

Jezdil jsem denně vlakem podél Berounky do Berouna na střední ekonomickou školu, jak se tehdy dnešní obchodní akademie jmenovaly. Byly to bezstarostné čtyři roky, protože mi to šlo docela samo a nemusel jsem se moc učit. Smutné bylo jen to, že mi před nástupem na střední školu zemřel otec Vladimír a museli jsme se s mamkou, která tehdy neměla moc pevné zdraví, protloukat životem sami. A přišla maturita. Maturoval jsem hned v pondělí, ale doma jsem to neřekl, abych mamku zbytečně neznervóznil. Tehdy se nečekalo na celou maturitu jako dneska, ale vydávání vysvědčení bylo každý den, jak kdo odmaturoval. Tak jsem domů přijel s vysvědčením, na kterém byly samé výborné. Maminka se rozplakala radostí, ale vyčinila mi, že jsem nic neřekl, že mohla něco dobrého uvařit a nemuseli jsme mít zbytky od neděle. Ale to mi vadilo nejmíň. Potíž nastala kvůli dalšímu studiu. Maminka mi v něm nijak nebránila, i když peněz nebylo nazbyt a já si musel později na studium přivydělávat nočními službami při vykládce zboží na nákladovém nádraží Žižkov. Potíž nastala jinde. Já chtěl jít studovat DAMU. Už jako kluk jsem hrával divadlo, mimo jiné i v Noci na Karlštejně, která se hrála přímo na hradě a dnes se tam pod režijní taktovkou Václava Knopa zase vrátila. Hrál jsem veledůležité role sedmého pážete zleva, které drží koně, když přijede král, ale připadal jsem si tehdy jako Hamlet. A kolem sebe viděl takové bardy, jako byli Korbelář, Glázrová, Marvan a spousta dalších. Ale mamka byla neoblomná a taky trochu mě vydírala, že otec (myšleno Vladimír Petrášek) kdyby byl živ, by si herce doma nepřál, protože jsou samá lehká děva a pořád pijí. Představovala si solidního úředníka nebo účetního s klotovými rukávy, který počítá či dává razítka. To byla její představa solidního zaměstnání. Poznal jsem za svůj život i představitele těchto profesí, kteří byli samá lehká děva či pili, ale o tom se na rozdíl od známých herců nikde nepíše.

Ale bylo tedy rozhodnuto. Mou Alma Mater a první vysokou školou se stala Vysoká škola ekonomická v Praze, stal jsem se tedy inženýrem ekonomie. A myslím, že je ze všeho jasně patrné, že mám svou kantorskou profesi moc rád, a tak ji střídám s činnostmi bavícími diváky a posluchače. Ale škole zůstávám věrný.

A co vám osobně přináší humor jako takový? A jak byste humor vy definoval? A jak byste se vy sám nazval, bavič, lidový vypravěč, nebo třeba humorista?

Považuji se za moderátora a baviče. To je moje parketa, nemám žádné velké herecké ambice, i když nějaké herecké výkony za sebou mám. Humor je pro mne něco, co činí náš život radostnějším, co vyvolá nejen úsměv na tváři, ale i duši pohladí. A tohle dokáže jen humor, který je slušný a inteligentní. Nemám rád sprostý humor, který se za každou cenu podbízí. Humor musí být moudrý. Moudrost samozřejmě není otázka věku. Miluji život, miluji lidi a miluji humor. Moudrost je určitě částečně vrozená, ale velkou měrou k ní přispívají nabyté životní zkušenosti, poznávání lidí a světa. Já jsem ještě vše nepoznal, a tudíž ještě nejsem úplně moudrý. A vše už nepoznám… Otec říkával: »Člověk má dělat to, co umí, co potřebuje ke štěstí.« A proto dělám to, v čem jsem opravdu šťastný. Kantořina a herectví mají totiž mnoho společného. Obojí směřuje k lidem, obojí dává poznání, a když k tomu přidáte i kus radosti a vyvoláte zájem, je úspěch zaručen.

Bohužel, ne všechno, co se objevuje v kultuře, je skutečně kulturní. Myslím, že by se mělo víc ukazovat skutečné lidství, postoj člověka k životu, než na plátnech kin a televizních obrazovkách jen střílet a honit se auty. Kultura by měla vést člověka k džentlmenství, k projevům úcty k druhým.

Nějakou veselou vtipnou historku ze Silvestra, Nového roku byste pro naše čtenáře neměl? A dovedete si udělat legraci sám ze sebe?

Legraci si ze sebe udělat umím. Člověk, který by to nedokázal, nemůže bavit druhé. Rád vzpomínám na svůj nástup do rozhlasu. Jak to vlastně začalo. Pozvala mě kolegyně Jolana Voldánová do pořadu Host do domu. Bylo to moc fajn, protože Jolana je skutečný profesionál, a měl jsem z toho moc pěkný pocit. I když už můj vstup na půdu rozhlasu byl poněkud dramatický. Přišel jsem jako osoba tehdy ještě velmi málo známá do recepce v Římské ulici na Vinohradech. Požádal jsem paní v recepci, aby mě ohlásila u generálního ředitele, že míním koupit Český rozhlas. Paní zamrkala a nenápadně se ohlížela po ochrance, aby případný zásah zmařil mé upřímné úsilí. Začala chudák kličkovat, že nejsem asi ohlášen u pana ředitele atd. Bylo mi jí po chvilce líto, protože pán z ochranky nic neslyšel, a tak nás z dálky jen tiše pozoroval. Už jsem to nevydržel a prozradil, že jdu jako host do rozhlasu a kdo vlastně jsem. Paní to rozchechtalo a vždy, když jsem přijížděl do rozhlasu už jako zaměstnanec, všichni v recepci na to vzpomínali. Paní recepční si to samozřejmě nenechala pro sebe, a tak jsem asi za dva dny četl na stránkách tisku, že jablko nepadlo daleko od stromu a že jsem způsobil zděšení ve veřejnoprávním médiu a budu tedy zřejmě mít humor po tátovi.

Jezdíte vystupovat se svými pořady. Jak zásadním způsobem se to odráží ve vašem osobním životě?

Zásadně a mnohdy i negativně. Nezanedbávám žádnou ze svých činností, ale pochopitelně to často odnáší rodina. Nebývám příliš doma. Z legrace říkám, že každý muž má mít tak velkou zahradu, jakou stačí jeho žena obdělávat. Ale musím přiznat, že na mé ženě Daně je toho v domácnosti i kolem domu víc než dost a že je naše hezké bydlení především její zásluhou. Na druhou stranu je velmi příjemné, pokud je vyprodané představení a vydaří se. Úspěch u diváků je pro každého umělce silně motivační. Přiznám se, že po představení nemohu dlouho usnout, vždy ve mně vše doznívá. Musím vyjádřit poděkování za pochopení mé ženě a celé mé rodině, která mi fandí.

Na závěr, co byste popřál čtenářům Haló novin v novém roce?

Hodně zdraví, štěstí a lásky. A abychom se nehádali a drželi pohromadě. Nejen při mistrovství světa v hokeji, ale i při dalších činnostech, které náš život provázejí. Já prostě lidi raději spojuji, než rozděluji. Ať nás provází v roce 2019 život klidný, v pokoji a míru, ať lidé spolu hovoří a uznávají názory druhých, ať je všude v rodinách radost a pohoda.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 29 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.