Rozhovor Haló novin s expertem KSČM na důchodovou problematiku Miroslavem Opálkou

Udržitelnost důchodového systému je závislá na politických rozhodnutích

Ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) chce do konce ledna představit novou důchodovou komisi, která by měla projednávat návrhy případných změn v systému penzí. Osobně jste byl členem již tří důchodových komisí, jak byste zhodnotil jejich výsledky?

Děkuji za připomenutí mého angažmá. Tvrdím, že 1. Bezděkova komise vykonala kus analytické práce a zodpovědně zpracovala jednotlivé modely řešení dle zadání zúčastněných politických stran. Řekl bych, že pracovala usilovně, zodpovědně, ale zůstala na půl cesty. Chyběla, po zveřejnění prvých výpočtů, konzultace uvnitř i vně politických stran a jejich nové zadání, a pak teprve hledání nějakého konsenzu. Hmatatelné výsledky proto nepřinesla.

Nečasova komise pracovala pouze na variantě blízké ODS a zástupce opozice o těchto krocích, které byly následně realizovány, jen informovala. Potůčkova komise šla daleko za své zadání a zpracovala celou řadu podkladů a návrhů. Nedokázala však racionálně komunikovat s celým politickým spektrem a MPSV předkládalo vládě a parlamentu snad více svých návrhů než představ komise.

Všechny komise, například i Klausova, však shromáždily řadu podkladů a není třeba ztrácet čas na »výrobě« nových. Důležitým zdrojem jsou i Výroční zprávy ČSSZ a statistiky ČSÚ, Eurostatu, OECD, SB, MMF ad. Avšak hledat shodu napříč politickým spektrem, které přináší diametrálně protichůdná řešení, je složité…

Maláčová už dříve uvedla, že komise by měla řešit jednotlivé problémy v nynějším důchodovém systému. Podle propočtů ministerstev financí a práce bez reformních změn nebude soustava penzí do budoucna udržitelná. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Dnes má systém jiné problémy, než které zřejmě bude mít v roce 2030 či 2050. Je tedy na politické reprezentaci, co chce ovlivnit a co připravit. K udržitelnosti důchodového systému bych podotkl, že je závislý na politických rozhodnutích. Pokud si voliči zvolí odpovědné představitele, pak tito budou udržitelnost hledat a zajišťovat, což probíhá de facto na různé úrovni již od roku 1924! Pokud se však občané nechají vystrašit a víme, že strach je špatný rádce, a zvolí převážně zastánce systémové změny, pak toto řešení je dávno ve světě připraveno. Jde o cestu k: méně státu (omezení státního pilíře); podpoře zisků majitelů firem (snížení povinných odvodů zaměstnavatelů); tzv. zvýšení vlastní zodpovědnosti zaměstnanců (více spořit ze svého); k podpoře kapitálového spoření (větší váhu bankovnímu sektoru - se všemi riziky na straně vkladatelů/občanů).

Odborný tým pro důchodovou reformu by měl podle programového prohlášení vlády připravit řešení se »standardem plošného zabezpečení na principu solidarity« a posílením zásluhovosti i s motivací ke spoření na stáří. Počítá se s oddělením důchodového účtu od státního rozpočtu. S tím lze podle vás souhlasit?

Víte, tyto teze je třeba rozšifrovat. Systém je jeden a má několik pilířů. První státní solidární pilíř - důchody předčasné a starobní, invalidní, pozůstalostní. Druhý pilíř spravovaný zaměstnanci a zaměstnavateli - zaměstnanecké penzijní pojištění - není zatím u nás realizovaný. Třetí kapitálový ekvivalentní pilíř s podporou státu - penzijní spoření, důchodové pojištění, ale zde lze zařadit i životní pojištění a stavební spoření. Zabezpečením na stáří jsou také různé produkty komerčního individuálního spoření, investování, nákup nemovitostí. A nezapomínejme, že základem vždy v minulosti byly pro rodinu i systém dobře vychované vlastní či osvojené děti! Budeme-li však vycházet pro zjednodušení jen z toho, že důchodový systém v ČR tvoří první - převážně solidární a třetí - převážně zásluhový pilíř, pak zvýšení váhy jednoho znamená logicky oslabení druhého. Má-li státní pilíř zabezpečit solidárně vyšší důchody i pro nízkopříjmové spoluobčany, pak musíme těm dalším buďto snížit důchody na úkor jejich zásluhovosti, anebo přivést do tohoto systému další zdroje mimo důchodové pojištění.

Pro mne je proto otázkou, jak chápat slova »standard plošného zabezpečení«? Jde o ustrnutí? Chceme-li totiž posílit zásluhovost cestou třetího pilíře, musíme do něj přivést více peněz klientů či jejich zaměstnavatelů anebo státu. Řada nízkopříjmových občanů je nemá, zaměstnavatelé se brání vysokému pojistnému, které chtějí snížit, a stát by měl především zabezpečit svůj státní solidární pilíř, ne podporovat komerci. Takže mám obavu, aby v podstatě nedošlo na odmítnutý návrh z dílny ODS, tj. plošně solidárně zabezpečit všechny nízkým rovným důchodem a přinutit tak všechny k zapojení do ekvivalentního kapitálového pilíře. Oba pilíře posilovat najednou, bez dalších zdrojů, prostě nejde. Posilovat solidaritu a zároveň i zásluhovost je protimluv. A s oddělením důchodového účtu od státního rozpočtu zásadně nesouhlasím. Jejich propojení je pro občany jistota, že stát, v případě nedostatku vybraných peněz, musí mandatorní výdaje – výplatu důchodů, zabezpečit. Třeba přechodně cestou dluhopisů.

Jaké problémy vyvolává takové oddělení, když se nedaří, jsem sledoval ve Správní radě VZP ČR. Po vyčerpání rezervy se indexově snižovaly úhrady za výkony i jejich objem, opožďovaly se úhrady poskytovatelům a nakonec to řešila návratná půjčka. O krizovém řízení cestou nuceného správce raději pomlčím. Soustředil bych se raději v oblasti výběru na transformaci důchodového pojištění v systému důchodového zabezpečení či zajištění, neboť toto pojištění je v podstatě stejně jakousi kvazi daní. Odpadly by tak i problémy s jednotným pokladním systémem, neboť všechny současné příjmy z pojištění by se přerozdělovaly, jako kdysi, z vybraných progresivních daní.

Na co by se podle vás měla příští komise zaměřit?

Osobně největší problém vidím v tom, že komise řeší - dle zadání politických reprezentací – stále jen dílčí problémy. Pokud má dojít ke konsenzuálnímu dlouhodobému řešení - koncepci, pak je nejdříve třeba vyvolat diskusi o vzdáleném cíli, např. zajistit solidně na stáří i v budoucnu každého zaměstnance, který poctivě pracoval. Po konsenzsuální shodě pak spustit diskusi nad způsobem zajištění tohoto cíle, tedy nad strukturou důchodového systému (např. váhy státního solidárního pilíře a váhy doplňkových zásluhových pilířů). Následovat by pak měla diskuse o udržitelnosti systému, např. o časově postupných změnách v parametrech, o vícezdrojovém financování, o podpoře státu, zdanění robotů aj. Zatím jsme se stále jen zaobírali dílčími změnami. Některé zpřísňovaly nároky a zajišťovaly vyrovnanost samofinancování, jiné řešily vzniklé kritické situace, další vycházely vstříc komerční sféře, jiné zase uvrhly systém do deficitů apod.

O co by měl usilovat zástupce KSČM v komisi, na čem by měl podle vás, pokud jde o změny v systému penzí, trvat a co naopak nepodpořit?

KSČM má, na rozdíl od jiných politických stran, zpracované a stranickými orgány schválené stanoviska a dlouhodobé přístupy. Stačí jen v duchu naší politiky, vzhledem k posunům ve vývoji, aktualizovat parametry tak, aby byl státní pilíř základem a splňoval tyto zásady: povinný pro všechny, průběžně financovaný, dávkově definovaný, solidární příjmově i generačně, regulovatelný v čase a státem garantovaný. Kdybych zde měl vzpomenout všechny naše návrhy, které jsme předkládali, zabralo by to prostor celého našeho rozhovoru. Ztratili jsme hodně času a nevytvářeli základ dostatečného finančního polštáře pro přechodný demografický zlom. Dle výpočtů nezávislého týmu 1. Bezděkovy komise naše řešení bylo životaschopné do roku 2100. Jenže nebyla politická vůle pro posílení role státu, i když náklady na náš důchodový systém jsou oproti vyspělým zemím stále nižší. A co a jak bude za sto let, stejně nikdo z nás bez křišťálové koule neví.

Musíme zabránit strukturálním změnám, což měla být, dle mého vidění, i jedna z našich formulovaných priorit pro podporu vlády. Návrat do stavovského systému cestou snížení solidarity a posílení zásluhovosti, který v minulosti vytvářel v důchodovém zabezpečení odvětvové a příjmové kasty, je v příkrém rozporu s levicovou politikou. Jednotný a povinný důchodový systém, který byl u nás zaveden na konci čtyřicátých let minulého století, byl zaměstnanci podporovaný program, jehož zřízení se bránila pravice a zaměstnavatelé jak v době prvé republiky, tak po osvobození. I náš kompromis musí mít své hranice, neboť máme za úkol hájit dostatečné důchodové zabezpečení především pro většinu – všechny naše méně a středně příjmové spoluobčany. To je náš axiom! Nenechme proti sobě postavit mladé a staré, bohaté a chudé či různé profese a posty.

Vláda má za sebou již víc než rok svého působení, tedy přes čtvrtinu volebního období, mohl byste zhodnotit její dosavadní kroky ohledně avizované důchodové reformy?

Otázka je, v čem vlastně vidět reformu. Pravice ji viděla v oslabení prvého pilíře a zavedení druhého. Představitelé ANO si mysleli, že předloží v minulém volebním období návrh reformy za několik měsíců, zjistili však, že přestřelili. Světová banka a Mezinárodní měnový fond již několikrát změnily svůj přístup k reformě. OECD, EU a další nás kritizují za otálení s přijetím reformy, v jejímž pozadí stojí banky, které chtějí spravovat co nejvíce veřejných zdrojů celého světa. Jistota dlouhodobého výběru a pak postupného vydávání penzí je nejlepším světovým produktem. Hlavním argumentem pro systémovou změnu se stal neutěšený demografický vývoj a neochota řešit jeho dopady pomocí zdrojů mimo důchodové pojištění. Varováním však dnes je kritická situace v Chile, kde tento bankovní systém zkolaboval. Z tohoto pohledu jsem vděčný za to, že se dosud v ČR neuskutečnily nevratné zásadní změny. Jsem přesvědčen, že naše prodiskutovaná cesta - prostřednictvím postupných parametrických změn a vícezdrojového financování - je správná, zodpovědná a sociálně spravedlivá. Zatím tak postupuje i tato vláda.

A pokud jde o ministryni Maláčovou? I když už nejste ve Sněmovně, určitě jako expert KSČM na sociální problematiku její kroky nadále sledujete. Jak byste tedy zhodnotil její dosavadní působení v čele resortu?

Paní Maláčovou jsem poznal na jednáních výboru jako ráznou státní úřednici na vysokém postu MPSV. Měla podporu tehdejší ministryně, ale ne mezi všemi poslanci. A tak to někdy i zajiskřilo. Vím, že to dnes jiskří i na MPSV, neboť má svůj styl jednání a řízení. Zatím s žádným zásadním legislativním návrhem do Sněmovny nepřišla a usuzovat z proklamací nechci. Uvidíme, co bude dál.

Před časem ministryně uvedla, že chce na jaře předložit vládě návrh balíčku opatření na podporu rodin. Obsahovat bude úpravu zvýšení rodičovské, financování dětských skupin, sdílených pracovních míst a zálohovaného výživného. O všech návrzích se už psalo v médiích, můžete se k nim ve stručnosti vyjádřit?

Víte, dokud nemáte písemnou předlohu, je zavádějící fabulovat. Legislativní proces prochází nejen MPSV, ale i vnitřním meziresortním připomínkovým řízením a následně vnějším připomínkovým řízením, Legislativní radou vlády a vládou ČR. Pak teprve přijde text k projednání v Parlamentu ČR. Mohu tedy dnes za sebe jen vyslovit přání, aby podpora rodiny neupozadila tu tradiční před novými trendy, aby se dětské skupiny nestaly náhradou za odborná zařízení, jako jsou jesle a mateřské školy, aby zkrácené pracovní úvazky nebyly celoživotní, neboť zajišťují jen malé důchodové nároky, aby se rodičovský příspěvek nestal předmětem spekulací a aby motivoval s dalšími podporami státu především k plánování druhého dítěte, aby zálohové výživné bylo i náhradním výživným v případě nedobytnosti dluhu. Osobně bych si představoval tzv. prorodinný balíček bohatěji strukturovaný, ne jen jako souhrn aktuálně diskutovaných témat. Ale nechci předbíhat.

Představuje podle vás návrh prorodinného balíčku cestu ke skutečnému slaďování rodinného a pracovního života, jak to tvrdí ministryně?

To opravdu neumím posoudit a důvody jsem již uvedl. Avšak při vědomí, kolik zákonů ovlivňuje rodinný život a kolik pracovní život, vždy půjde z tohoto pohledu o zkratku. Ministerstvo zpracovává řadu koncepcí. Některé na základě požadavků Evropské komise. My se v tomto rozhovoru zabýváme jen malou výsečí, která se týká mladých rodin či mladých samoživitelů. Přitom jen rodinné právo počítá se vzájemnou zodpovědností tzv. širší rodiny. Ale tradiční rodina ztrácí v našem civilizačním prostoru své složení, kontakty a funkce, které pak musí někdo nahradit. A tak se více zátěže přenáší na stát, kraje, obce, zaměstnavatele, neziskový sektor, spolky…

Na politicích je, aby tradiční rodinu více podporovali a zajišťovali svými rozhodnutími vyváženost a harmonii mezi úlohou a činností jednotlivých aktérů přispívajících k lepšímu životu rodin a všech občanů naší společnosti. Nezapomínejme i na aktivnější přístupy k motivaci k vyšší porodnosti, tedy ke zdravé reprodukci. Není důležitější úkol k zachování národa!

Jana DUBNIČKOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 52 hlasů.

Jana DUBNIČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.