Ve znamení kříže: pravda, nebo lež?

Velký rozruch způsobila nedávno vydaná kniha Ve znamení kříže od Miroslava Grebeníčka. Na webu se objevila řada »recenzí«. Tito »recenzenti« ovšem, jak sami přiznali, knihu nečetli.

Zato svorně nadávali autorovi Miroslavu Grebeníčkovi. Vyjádření ve smyslu – cituji: »…považuji předmětnou knihu za hanebnost a pana PhDr. Grebeníčka za etalon bolševické zhovadilosti«, nebo na názor, že se má všem měřit stejně, autor tohoto blogu odpovídá: »Tedy i zločincům z řad komunistů (namátkou Alois Grebeníček, sadistický bachař…)«

Toto není žádná recenze uvedené knihy, ale pouze exploze osobní nenávisti k autorovi. Zajímalo by mne, co by admini udělali, kdyby jiný bloger například napsal, že příbuzní Karla Schwarzenberga spolupracovali se sadistickými nacisty…

Ilustrační FOTO - Haló noviny

Díky těmto zuřivým a nenávistným »recenzím« získala kniha Ve znamení kříže velkou reklamu. Mně se ji podařilo sehnat teprve až u třetího prodejce knih, což svědčí o tom, že je o knihu velký zájem.

Moje poznámka:

Jak by asi reagovali ti samí »recenzenti«, kdyby knihu s názvem Ve znamení kříže napsal například Karel Schwarzenberg? Aniž by ji četli, jistě by ji vychvalovali do nebes slovy – cituji: »…považuji předmětnou knihu za studnici křesťanské nezištnosti a lásky a pana Karla Schwarzenberga za etalon křesťanské ušlechtilosti…«, a na otázku, zda se má všem měřit stejně, bychom se dočkali odpovědi: »Tedy i zločincům z řad Bohů (namátkou Bůh Hospodin, který svět zařídil způsobem, v němž jeden tvor, aby přežil, musí požírat jiného tvora, což je nejvyšší stadium sadismu…)«.

Nyní k vlastní knize.

Už po předběžném prolistování mi došlo, že nelze napsat objektivní recenzi v jednom článku. Kniha je totiž tak rozsáhlá a nabita fakty, že rozebrat ji po kapitolách a ke každé napsat svůj názor, představuje tak 10 blogů. Takže i velmi stručná recenze vydá na dlouhý článek, čímž se čtenářům předem omlouvám.

Z tohoto důvodu nevylučuji, že se ke knize v budoucnosti ještě vrátím.

Úvodní slovo napsal sám autor, kde se stručně zabývá historií a posláním církve.

Jistě je zajímavé, jak katolicismus přišel s myšlenkou, že církev je v neustálém boji se satanem a silami zla. Z toho vzešlo inkviziční obludárium a smrtonosné křížové výpravy. Katolická církev vždy učila, že to, co slouží měšci, hubí duši a přednost by měla mít duchovní blaženost. Ale skutečnost?

Celá jedna generace našich občanů nezná katolickou církev jinak, než jako hlasitého »křiklouna«, který se prý domáhá jen »svého bývalého majetku«. Pro dnešní katolický klérus, stejně jako pro jeho inkviziční předchůdce, žádné slovo Boží, ani žádný osobní závazek skromnosti, chudoby a pokory neplatí. Ne Bůh, ale majetek a obchod, ne víra a skromnost, ale politický vliv a mamon je programem většiny katolických prelátů. Grebeníček se zmiňuje o roli Vatikánu po II. světové válce, který pomáhal nacistickým zločincům k jejich útěku před spravedlností.

Dále se zabývá osobností současného papeže Františka, který se snaží církevní hodnostáře přimět k větší skromnosti a vatikánskou banku zbavit zločinné pověsti.

Zajímavé je též vyjádření evangelického faráře Miloše Reicherta v roce 2012: »Církevní majetek ne že by byl ukraden, to je floskule, která nic nevystihuje. Nebyl ukraden, nýbrž byl převeden, odkoupen, přešel dědictvím, byl odprodán - jak se říká teď - za nápadně nevýhodných podmínek, ale ukradena možná nebyla ani souška v lese… Slovo ukraden je emotivní a je to jen kouřová clona.«

Závěrem úvodu Miroslav Grebeníček píše, že nikomu nebere jeho víru, respektuje a ctí práva poctivých věřících, ale z hlediska vyššího principu mravního považuje za pošetilé, aby mladí lidé zcela absurdně platili ze svých daní finanční kompenzace těm, jejichž mysl ztemněla touhou po majetku a zákulisním kšeftování s mocí.

V dalších kapitolách se autor zabývá situacemi křesťanských církví v okolních zemích, hlavně v sousedním Polsku. Cituje krakovského kardinála Stanislawa Dziwisze, který prohlásil, že náboženství je důležitější než ústava, což dokazuje, že nejen touha po majetku, ale i touha vládnout a diktovat občanům je katolickým církvím vlastní. Nejhorší, co se stalo po vítězství polské katolické strany PiS v roce 2015, bylo prohlášení Jaroslava Kaczyňského, že nastal čas revoluce, a o rok později 2016 prohlásil, že jeho vlastenecká revoluce vyčistila a obnovila zemi a vrátila do ní Boha, což se mimo jiné projevilo propuštěním téměř 90 % redaktorů polské televize a jejich nahrazením katolíky. Plně se projevilo katolické tmářství v roce 2016 při přijímání zákona o zákazu interrupcí, což vyvolalo v Polsku masové protesty, kde zazněla slova, že »je nepřípustné, aby nám náboženští fanatici diktovali, co musíme, nebo nesmíme dělat.«

V Polsku je neustálý pokles polských věřících na bohoslužbách, ale i pokles počtu jeptišek z 27 000 v roce 1996 na 19 000 v roce 2016.

O této kapitole se zmiňuji poněkud obšírněji, protože na příkladu Polska Miroslav Grebeníček dokazuje nebezpečnou touhu katolického kléru po světské moci a totalitní náboženský diktát občanům.

Na straně 61 autor popisuje průběh popřevratového odklonu od římskokatolické církve v Čechách, kdy při sčítání lidu v roce 1921 ztratila 19,6 % věřících. Samozřejmě to byl důsledek I. světové války, kdy katolická církev a její kněží žehnali za války císařským zbraním. Pozn.: Toto mohu osobně potvrdit v případě mých předků.

Vrcholné pokrytectví katolické církve dokládá na str. 64, kde píše o papeži Piovi XII., který po druhé světové válce exkomunikoval členy všech komunistických stran. Nikdy ovšem neexkomunikoval katolíky Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Martina Bormanna.

Autor na str. 93 cituje tajemníka ekonomické komise ČSSD Jiřího Vraného, který napsal, že katolická církev většinu svého majetku získala v pobělohorské době ať již přímo konfiskací nebo koupí solného monopolu a jiných nástrojů absolutistického odírání obyvatelstva. K tomu pak dodal, že uznat nároky církve na státní majetek by znamenalo uznat tehdejší loupež se vším všudy.

V roce 1919 profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, expert v oboru práva mezinárodního a církevního, publikoval právní nárok ČSR: »Tak zvaný církevní majetek není vlastnictvím církve, ani jejich institucí. Je to zvláštní druh veřejného majetku ve státě, jímž volně disponuje stát. Nelze tedy mluvit o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuálním určení pro jiný státní účel.«

Autor se samozřejmě zabývá průběhem majetkových požadavků katolické církve od roku 1989. Výdaje státu v letech 1948–1989 odpovídaly částce 42,5 miliardy korun. Po roce 1989 ročně kolem 1,5 miliardy korun. Nikdo nikdy neslyšel, že by církve uvažovaly tuto částku státu vrátit, naopak neustále mluví o »ušlém zisku«.

Jako »perličku« uvádí na str. 199, jak již v roce 1946 národněsocialističtí poslanci jako Dr. Vladimír Krajina a Dr. Milada Horáková prosazovali konfiskaci majetku některých církevních řádů. Zde si můžeme připomenout, jak právě některé řády o několika členech v současnosti požadují miliardové majetky.

V roce 2006 Nejvyšší správní soud prezentoval Náboženskou matici jako veřejnoprávní fond, který nepatří ani státu ani církvi. Josef II. v roce 1782 zřídil náboženské fondy, do kterých vložil majetky klášterů, které zrušil, a další nemovitosti. Výnosy z tohoto majetku měly sloužit k financování římskokatolické církve. Když v roce 1998 se stal ministrem kultury Pavel Dostál, vyslovil podezření, že Náboženská matice je tunelována. Při kontrole zjistili, že mnohé dokumenty o převodech majetku tohoto fondu po roce 1995 za éry ministra kultury Pavla Tigrida zmizely.

Zajímavé jsou informace ohledně majetku Vatikánu. Po celá staletí Vatikán výši svého majetku tají a tvrdí, že ekonomické aktivity katolické církve kontroluje jedině Bůh.

Co se týká majetku katolické církve v České republice, tak Česká biskupská konference uvádí, že jde o informaci, která není určena ke zveřejnění. Zajímavá je informace, že diecézní biskup může schválit finanční operace do 40 milionů pro jednotlivý případ, vyšší částku schvaluje Svatý stolec.

Samozřejmě se autor nevyhýbá ani ostudnému průběhu schválení zákona o církevních restitucích 8. 11. 2012 za pomoci nikým nevolené strany LIDEM (poslanec Škárka nepravomocně odsouzený za přijetí úplatku) a poslance ODS Romana Pekárka (pravomocně odsouzený za korupci, který si později trest ve vězení odseděl).

O honbě křesťanského kléru za majetkem za jakoukoliv cenu podrobně dokazuje mediálně známý případ Voršilek, které v roce 1992 omylem dostaly provozní budovu Národního divadla. Jakmile se přišlo na to, že jde o omyl, voršilky okamžitě stihly budovu prodat a případ není uzavřen dodnes. Toto jednání autor považuje za mafiánské a já s ním souhlasím. Nebo boj katolického kléru o chrám svatého Víta a budovy Pražského hradu, kde se obzvláště »vyznamenal« boží služebník kardinál Vlk.

Výše náhrad je kapitola sama o sobě. Jak nedávno přednesl premiér Babiš, církevní restituce byly předražené o 54 miliard. Že je to pravda, dokládá výše náhrad za zemědělskou půdu ve výši 44,40 Kč/m2 oproti tržním 7-15 Kč/m2, v případě lesů - 27,70 Kč/m2 oproti tržním 1-7 Kč/m2 - to bylo ještě horší. Výše církevních náhrad na jednoho našeho občana včetně nemluvňat vychází kolem 10 000 Kč.

Po přečtení této knihy jsem si ještě více uvědomil obrovský přehled, vzdělanost, znalosti a inteligenci Doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka. Jeho úrovně dosahuje málokterý politik a nejspíše i historik. Též jsem si uvědomil, jak nebezpečné je náboženské tmářství, když církevní preláti svoji honbu za majetkem postaví nad jakékoliv mravní principy. Dalo by se napsat, že náš katolický klér svého Boha Hospodina nahradil Bohem Mamonem.

Můj závěr tedy je, že na základě znalostí historie a faktů Doc. PhDr. Grebeníčka jeho knize Ve znamení kříže věřím a mne ještě více utvrdila v mém názoru o chamtivosti církví.

Jaromír PETŘÍK, Boskovice

FOTO - archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 38 hlasů.

Jaromír PETŘÍK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


joska.korinek
2019-01-19 18:29
Už před několika dny tady jeden filosofický génius tvrdil, že knihu
už přečetl. Nejspíš, aby ji mohl pohanět, tak si ji sehnal
protekčně. Tedy – jestli nekecá; protože on kecá pořád.
pleningeri
2019-01-18 16:45
o.motl. - další "recenzent" co si vybírá knihu podle obálky,
ne podle autora a již vůbec ne podle obsahu ...
o.motl
2019-01-18 13:45
O úrovni knihy dostatečně vypovídá obálka, na které je amatérská
fotomontáž Jana Rumla a Jana Pavla II.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.