Rozhovor Haló novin se Zdeňkou Valouchovou, předsedkyní Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP)

V protifašistickém odboji vlastenectví převažovalo více než v současné době

Jak hodnotíte průběh výročí význačných událostí v posledním čtvrtletí roku 2018 – 100. výročí vzniku ČSR a 17. listopad?

Mohu-li vyjádřit názor našich členů, v poslední době jim vadilo, že byli poněkud opomenuti, protože se začal méně zdůrazňovat význam druhé světové války a odboje, jak by si zasloužili. Uvědomme si, že bez nich, bez lidí, kteří nasazovali své životy, by dnešek možná ani nebyl. Dějiny českého národa mohly být jiné. Máme pocit, že v protifašistickém odboji převažovalo více vlastenectví než v současné době. Mrzí nás to, věříme, že pomůže škola.

Ale nyní se situace přece jen poněkud zlepšila. Domnívám se, že se letům 1938-1945 věnuje přece jen vyšší pozornost. Budeme doufat, že to bude nadále pokračovat.

Naší velkou a trvalou snahou je, aby se v rámci státního svátku 17. listopadu zdůrazňoval význam Mezinárodního dne studentstva (MDS). Je to velmi významný a jediný svátek, v jehož pozadí stojí naše, české dějiny. Svátek se navíc zrodil v Londýně. Je neuvěřitelné, jak dokážou někteří politici hájit svůj názor, že MDS je údajně spojen s totalitní minulostí. Všimla jsem si zejména jedné výrazné české političky, která hlasitě odmítla MDS, nepřesvědčili ji ani páni rektoři. Mám škodolibý dojem, že to je proto, že návrh nepředložila právě ona.

Oslovila jsem vás před Hlávkovou kolejí v Praze na pietním setkání právě u příležitosti 17. listopadu 1939. Na této akci jste citovala část ze známého proslovu prezidenta Beneše z prosince 1945: »Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních…« Proč jen část?

Já jsem Benešův odkaz poněkud zmírnila, chtěla jsem zdůraznit jen politické vězně. Citaci celého prezidentova odkazu, jeho podstatu, myšlenku, »abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou ‚očišťovací‘ kampaní… že začnou, o tom buďte přesvědčení. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou…« – jsem na pietní akci nepokládala za vhodnou, někdo by též mohl namítnout, že SOPVP odvrací pozornost od současné situace. O mé dikci jsem informovala též hlavního organizátora pietní vzpomínky prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc.

A vnímáte příznaky toho, že příznivci a pohrobci nacistů či sudetských Němců se aktivizují, že začali »se svou ‚očišťovací‘ kampaní«?

Bohužel na to máme doklady a je to pro nás velmi znepokojující. Opakovaně se například pořádá pochod Pohořelice – Brno organizovaný nejen zastupiteli, ale též některými organizacemi. Sjíždějí se tam dokonce i Němci ze zahraničí. Pokud je mně známo, pořádal ČSBS jednou protestní pochod, který měl ohlas. Domníváme se, že tamní politici podcenili nebezpečí. Bohužel nejsou sami. Pletou si příčinu a následky.

Příkladu je více. Jeden náš člen je již několik let obžalován, protože si někdo špatně vysvětlil snahu důsledně upozorňovat na zločiny fašismu a cítí se osobně dotčen. Je také zřejmé, že pan Posselt hledá místo, kde by mohl na našem území udělat budoucí sraz sudetských Němců.

Jak vidíte úlohu Česko-německého fondu budoucnosti (ČNFB)?

Někdy mám pocit, že tento fond je poněkud nevyvážený. Na druhé straně je pravda, že když byl zřízen, bylo jasně řečeno, že se do minulosti bude dívat pouze po dobu trvání odškodnění, a to bylo deset let. Je to i v jeho názvu. My se však domníváme, že právě z důvodu, že ve svých začátcích sloužil odškodnění, což bylo jakousi omluvenkou politickým vězňům za jejich utrpení, mělo by se toto utrpení občas znovu připomenout. Někteří naši členové se domnívají, že stále vadí Benešovy prezidentské dekrety.

Vy jste měla možnost uvidět zblízka i další projekt plynoucí z dohody mezi ČR a Německem. Podílela jste se na práci Koordinační komise ČNFB, která organizačně řídila vyplácení odškodnění od německého státu českým politickým vězňům vězněným v nacistických vězeních a káznicích. Jak rušná to byla práce?

Byla velmi náročná. Dostala jsem se k ní skoro náhodou, díky mé mamince, jednomu telefonátu a mému zájmu. Protože mám vysokoškolské ekonomické vzdělání a 27 let jsem pracovala na ministerstvu financí, neváhala jsem a zapojila se do práce.

Vrátím se krátce do historie. Po podepsání Česko–německé deklarace byl 29. 12. 1997 zřízen zmiňovaný Česko-německý fond budoucnosti. Deklarace uváděla v bodu 7 příklady projektů, které měly sloužit obětem nacionálně-socialistického násilí. Proto byl 24. 2. 1998 předložen Českým svazem bojovníků za svobodu, Federací židovských obcí a VZP ČR Projekt humanitární pomoci těmto obětem. Na realizaci projektu v letech 1998 až 2007 poskytla německá strana 90 milionů německých marek. Praktickou realizaci projektu zabezpečovala Koordinační komise ČNFB a já po celých deset let pracovala v týmu této koordinační komise. Tehdy jsem byla tři dny »čerstvou« důchodkyní a měla možnost pomoci dobré věci.

Proč jen deset let?

Protože právě na deset let bylo toto odškodnění poskytnuto našim občanům včetně těch, kteří žili v zahraničí. Vypláceno bylo vždy jednou ročně. Německo odškodnění poskytlo i dalším zemím bývalého socialistického bloku, ale jen u nás bylo dotaženo do konce. Jak jsme se doslechli, u ostatních o odškodnění rozhodovaly většinou ozbrojené složky, a nikoli vězni.

V průběhu odškodnění byla v Německu zavedena eura. Kurz se měnil, přepočet též. Celá částka odškodnění představovala celkem 1 544 628 343 Kč. První rok ještě žilo 7139 politických vězňů, poslední rok již pouhých 3557 osob. Na náklady, včetně platů, byly použity pouze úroky, které se postupně zmenšovaly. Byli jsme za to dáváni za vzor, protože jsme se »nedotkli« peněz ani fyzicky.   Vymysleli jsme i způsob vyplácení.

Jak se peníze vyplácely?

Pomohla nám tehdejší ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny paní Jiřina Musílková. VZP jsme jednou ročně zaslali disketu se seznamem příjemců a ta zajistila výplatu peněz. Byla pro nás důležitá, protože jsme měli důkaz, že finanční prostředky jsou použity na uspokojování zdravotních potřeb obdarovaných. Německá strana nás totiž přesvědčovala, abychom postavili raději domovy důchodců pro osvobozené politické vězně, kdežto my jsme chtěli, aby o penězích rozhodovali odškodnění sami. Povedlo se. V této době český stát neposkytl našim vězňům žádné odškodnění.

S počínající privatizací bývalí vězňové přišli o řadu výhod, jež jim jako účastníkům protifašistického odboje náležely. Český stát jim proto později přiznal 2500 korun jako trvalý příplatek k důchodu a k tomu 50 korun za každý měsíc věznění. Tyto částky jsou vypláceny do konce jejich života, pozůstalý partner získává polovinu.

Bohužel je to již nedostačující, i když se nyní důchody zvyšují. Žijící jsou devadesátiletí a starší a mají většinou nízké důchody. Nyní od ledna 2019 pobírají alespoň o tisíc korun více, tak jako všichni čeští senioři starší 85 let. Přitom političtí vězni nacismu by měli mít příjem ve výši průměrné mzdy, jak to bylo odsouhlaseno, když jsme předsedali Evropské unii a náš ministr zahraničí s tím souhlasil. To je u nás stále iluze, ačkoli politických vězňů vězněných nacisty žije u nás maximálně 600, ve sdružení jich máme evidováno 373, ostatní již nejsou členy nebo žijí v domovech seniorů či sociálních ústavech.

Proč odškodnění nepřišlo dříve?

Protože byla jiná mezinárodní situace. Zpočátku bylo Německo rozvrácené, a když se situace zlepšila, vedení československého státu to odmítalo, že »od kapitalistů nic nechceme«. Kancléř Helmut Kohl hovořil o odškodnění již v roce 1993.

Ale vedení státu žádalo reparace od Německa, které nikdy nedostalo…

Náš stát o reparace nikdy nežádal. Později se konala mírová konference, na které bylo rozhodnuto, že si Československo může ponechat majetek odsunutých Němců. Ten by se ale do eventuálních reparací nezapočítával. Nyní se ozvalo pár hlasů, že by si odškodnění zasloužili též odsunutí Němci. Nejsem o detailech informována, ale předpokládám, že by to naše republika odmítla.

Ani se vás nebudu ptát, jak hodnotíte cesty pánů Bělobrádka a Hermana na sudetoněmecké srazy. Čas běží, bylo to již za minulé vlády, ale oba pánové jsou stále aktivní ve veřejném životě.

To samozřejmě jako političtí vězni odsuzujeme. Byla to ukvapená snaha lidí, kteří nezažili válku. Důvody naší veřejnosti nikdy zcela jasně neobjasnili.

Ozvali jste se tehdy?

Prohovořili jsme si to jen na naší půdě, ale společně s Českým svazem bojovníků za svobodu, kde jsme kolektivním členem, jsme to veřejně odsoudili. Naši devadesátiletí členové – mladší jsou jen ti, kteří se narodili v koncentračních táborech – již nemají sílu na dopisy či petice. Řeknou to na našich schůzích, ale nemají energii protestovat v médiích apod. A s tím zřejmě někteří počítají…

Pravidelným účastníkem pietního aktu před pražskou Hlávkovou kolejí býval doktor Vojmír Srdečný, pamětník událostí 17. listopadu 1939. Letos jsme ho tam však neviděli…

Tlumočila jsem jeho pozdrav přítomným s omluvou ze zdravotních důvodů.  Pochopte, prosím, jeho věk, 6. října mu bylo 99 let! Ačkoli jako bývalý tělocvikář se stále udržuje, musí již více odpočívat.

Když jsem poslouchala projevy těch, kteří hovořili k 17. 11. 1939, vždy velice rychle sklouzli k roku 1989, jako kdyby tato dvě data byla srovnatelná. I novoroční ohňostroj v metropoli se věnoval 30 letům od listopadu 1989, jako kdyby jiné letošní výročí nebylo nosné – například 15. březen 1939.

Je to tak, že mnozí přítomní, včetně politiků a funkcionářů, kteří hovoří u Hlávkovy koleje, již neznají dobu války, neprožili ji a mám obavu, že nepřevzali ani žádnou zkušenost ze své rodiny či přátel.

Rektor Karlovy univerzity prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., i zástupci studentů Karlovy univerzity vždy podpořili především 17. listopad 1939. Rektor Zima spolu s prof. Pavlíčkem na pozvánku na večerní koncert v Karolinu napsali, že zvou na koncert pořádaný u příležitosti 17. listopadu Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studentstva. A zase jsme u nejmenované političky…

Nelze přehlédnout, že čas od času si vás, tedy protifašistické bojovníky sdružené v ČSBS, bere jako rukojmí Česká televize…

Ano, to je zřejmé. Jsou to, bohužel, i politici. Nedávno to byl předseda jednoho poslaneckého klubu strany, která není ve vládě, v Otázkách Václava Moravce. Naši členové mají pocit, že současné určité skupině vadí v tom, že si hodně pamatují, že jim jde o historickou pravdu, že vědí, že je nutné trvale připomínat, kdo rozpoutal druhou světovou válku apod. Jsou přesvědčeni, že se stále musí upozorňovat na válečné utrpení našich lidí a na důsledky války. Mají pocit, že odkaz prezidenta Beneše musí nést dále, dokud budou žít, a že některým lidem v ČR toto vše vadí.

V pořadu Galerie elity národa GEN byl ukázán kdejaký i průměrný počin různých našich občanů, ale chybí portrét třeba i již zmíněného Vojmíra Srdečného nebo vydavatelů ilegálního protinacistického časopisu V boj Vojtěcha Preissiga a jeho dcery Ireny Bernáškové.

To máte pravdu, tady bychom mohli jako SOPVP požádat vedení televize, aby autoři projektu zohlednili právě takové osobnosti. Bohužel jsou většinou vybírány osobnosti, které byly vězněny nejen za fašismu, ale i »za komunismu«. Díky za nápad.

Ono takových pořadů je více. V Českém rozhlase jsou to Příběhy 20. století. I Post Bellum si vybírá především tyto typy osob. Budu se snažit upozornit jejich projekt i na ty, které dosud opomíjejí, tedy například ty, kteří trpěli jen za nacistické okupace. Tito lidé jako první odejdou, proto je velmi potřebné jejich svědectví a vzpomínky zachytit.

A až všichni pamětníci jednoho dne odejdou?

Nyní se zaměřujeme na jejich vnuky a spolužáky, též učitele. Nezískáváme snadno mladé sympatizanty, ale věříme, že budou stále lidé, kteří naše svědectví budou připomínat a budou zabraňovat revizi dějin.

Povíte nám o vámi řízené organizaci více?

Ano, ráda. Jsme nejstarší politická organizace odbojářů, byli jsme založeni 14. prosince 1945. Prezident Beneš věděl, že mezi Čechoslováky je skupina lidí, kteří velmi trpěli, prošli koncentráky, věznicemi, pochody smrti… Když se vracel z Londýna, jeho vlak zastavil v Brně. Jeho první kroky vedly k uctění politických vězňů popravených a vězněných v Kounicových kolejích. Měl velké pochopení a snahu, aby se jejich poválečné představy naplnily.

Svaz nikdy nezanikl, funguje od roku 1945 dosud, ačkoli měnil různě názvy – svaz, sdružení, svaz… Jsme členy Vlasteneckého fóra a vyjadřujeme se rovněž na podporu ČSBS.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 26 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.