Rozhovor Haló novin s historikem docentem Jaroslavem Štraitem

Uctívání banderovců je vlastně rehabilitace fašismu

O Ukrajině se zase znovu mluví. Tentokrát ve spojení s vyzvedáváním vrahů – banderovců. Vy tuto zemi dobře znáte, i vaše knihy o některých momentech z její historie hovoří. Proto se na samém počátku našeho rozhovoru ptám, co pro vás znamená Ukrajina? Jaká je to v současnosti vůbec země?

Ukrajinu mám opravdu moc rád. Kdybych měl popsat tuto zemi, musel bych začít jejími obyvateli. Tím, že dnes se nelze dopočítat, kolik lidí na Ukrajině žije. Jistě to nebude 52 000 000 jako v roce 1989, ani 46 646 000, jak zaznamenal atlas světa v roce 2007. Pravděpodobně dnes má obyvatel hluboko pod 40 000 000. V dobách SSSR patřila Ukrajina mezi deset nejvyspělejších států světa.

V roce 1995 jsme navštívili se Zdeňkem Pernesem ukrajinské velvyslanectví. Nabídli jsme pomoc Odborového sdružení ČMS při pracovně právní ochraně ukrajinských »gastarbeitrů«. Nezájem. Velvyslanec nechtěl o ničem ani slyšet. Všichni si pamatujeme, jak u nás ukrajinští »nádeníci« strádali. Ustálila se i žebrácká odměna. Za hodinu práce jeden dolar!

Přiznávám se opravdu, že přesto Ukrajinu miluji. Mnohokrát jsem ji navštívil, a dokonce s tamními přáteli prožil havárii Černobylské jaderné elektrárny v roce 1986. Výsledkem návštěv jsou skutečně tři knihy.

Ukrajina je pro mne stále Kyjevská Rus - kolébka Ruska, Nestor, Bogdan Chmelnickij, ale také Taras Ševčenko, spisovatel M. M. Kocjubynskij, děkabristé S. G. Volkonskij, I. I. Gorbačovskij, v neposlední řadě N. V. Gogol. Z novodobé historie si připomínám hrdiny občanské války N. A Ščorse, N. I. Podvojského, V. A. Antonova-Ovsejenska, V. M. Primakova, J. M. Kocjubynského (syna spisovatele), hrdinu SSSR partyzánského velitele A. F. Fjodorova a gen. M. P. Kirponosova, který statečně v roce 1941 bránil Kyjev a tam padl.

Znám Zborov i Bachmač, místa, která jsou bytostně spjata s čs. legionáři. V Bachmači mezi 7. a 13. březnem 1918 legionáři bojovali po boku Rudé armády a československých rudoarmějců proti postupujícím Němcům a Rakušanům. Bojů s Němci se zúčastnil i náš prezident Ludvík Svoboda. Ve Velké Doči jsem hovořil s poslední pamětnicí bachmačských bojů Marií Gorbačenko, narozenou v roce 1896. Na zahradě její otec pochoval 16 čs. legionářů.

Ale jde přece o dnešní události… Ty všemu dodávají jiný kolorit, nemyslíte?

Sdílím přesvědčení, že dnešní události nejsou záležitostí celé Ukrajiny, ale především její západní části. Ukrajinu vždy rozděloval od severu k jihu Dněpr. V západní části, bývalé Haliči, se střetávaly nejrůznější mocenské zájmy. Odtud především pocházejí fanatičtí ukrajinští nacionalisté a potomci banderovců. Dnes ovládli Kyjev, bývalé hlavní město Charkov a přístav Oděsu. Snaží se vyvážet ukrajinský nacionalismus na východ do oblastí převážně osídlených ruským obyvatelstvem.

Ukrajinu jsem navštívil v roce 1991, roce rozpadu SSSR. Nacionalisté otevírali v ukrajinských městech kanceláře. Ne nepodobné Občanskému fóru u nás. Dokonce se prý inspirovali. Náměstí=forum=majdan. Tehdy jsem pocítil z jejich fanatismu poprvé strach.

Není od věci se v této souvislosti stručně podívat na moderní historii Ukrajiny. Ústřední mocnosti – Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Bulharsko, obnovily 18. února 1918 ofenzívu proti sovětskému Rusku.  Přinutily ho 3. března 1918 k uzavření mírové smlouvy v Brestu Litevském na základě jimi stanovených tvrdých podmínek.

Došlo k velkému posunu hranic směrem na západ ve prospěch Polska. Vznikl národnostní »mišmaš«. Učebnice zeměpisu pro vysoké školy z roku 1923 píše: »Na východě (Polska) platí zásada - co římský katolík, to Polák. Co pravoslavný nebo řecký katolík, to Ukrajinec nebo Rus… Velkostatkáři jsou Poláci a drobný lid je tam ukrajinský, běloruský nebo litevský. Proto tento územní pás bude vždycky sporný mezi Poláky a sousedy.« Na jiném místě: »Na východě (Polska) mají Židé většinu, počet Čechoslováků se odhaduje na 100 000, žijí nejvíce na Volyňsku v osadách kolem Dubna a Rovna.«

Dobře. Ale současný vývoj musíme přece hledat ve 20. století. A to neovlivnilo jen rozložení jednotlivých národností. Nebo ano?

Dostanu se k tomu. Důležitým mezníkem pro ukrajinský lid se skutečně stalo vyhlášení Ukrajinské sovětské republiky 11. a 12. listopadu 1917. Poměrný klid trval necelé tři měsíce. Podařilo se porazit bandy gajdamáků a petjurovců. Po velmi krátké etapě míru začala 18. března 1918 zmíněná německo-rakouská ofenzíva.

Němci si tady počínali »jako doma«. (Stejně tak se budou na Ukrajině chovat v roce 1941!) Místní je přirovnávali ke vpádu mongolských chánů. Mstili se rodinám bolševiků, vojáků, revolučních Rudých gard a funkcionářům sovětů. Za dobu zhruba ročního »panování« loutkové, tzv. Centrální rady, kterou vedl carský generál P. P. Skoropadskij (1873-1945), se vyvezlo do Německa devět milionů pudů obilí, 3,5 milionů pudů cukru a další suroviny. Dokonce Němci odváželi celé vlaky černozemě.

Po anulování brestlitevské dohody v listopadu 1918 přešla Rudá armáda do útoku. Kurskému, později Ukrajinskému frontu velel V. A. Antonov-Ovsejenko. Obnovit novou západní hranici s Polskem se podařilo zčásti počátkem roku 1919 a definitivně až na konci roku. Konflikt polsko-sovětský ale pokračoval dál. To je jiná kapitola.

Jaký byl však postoj tehdejšího Československa?

Po celou dobu první republiky československá vláda štědře podporovala ukrajinskou emigraci a tamní nacionalisty. Dnes bychom tyto skupiny mohli označit za iredentu. V muzeu ve Lvově vystavují doklady o nemalých finančních částkách, které došly od nás. Celé expozice zde v roce 2012 měli P. P. Skoropadskij i S. Bandera.

Ani za druhé světové války neměli však čeští novináři čisté svědomí. V září 1942 navštívila »dobytou« Ukrajinu skupina aktivistických českých novinářů – Rudolf Hudec, Alfons Sedláček, Vladimír Ryba, Gustav Pergl, dr. Václav Brož, J. Pelíšek, Jiří Zavřel, Karel Werner a pplk. Josef Suchánek. Delegaci vedl válečný zločinec W. Wolfram von Wolmar, tiskový tajemník v úřadu K. H. Franka. Cestu organizoval zmocněnec wehrmachtu pplk. Raimund Menschik. Po návratu napsala tato kamarila knihu »Čeští novináři na Východě«. Špinili všechno sovětské: »Němečtí vojáci v hlavních městech Ukrajiny byli vítáni s velkou radostí a vřelostí. Ženy a dívky vítaly německou brannou moc květinami. Ukrajinci tedy nemají bolševiky rádi. Mají k tomu mnoho důvodů. Bolševik je jejich nepřítelem. Dostali svolení, aby obstarávali pořádkovou službu. A vytvořili pomocné vojenské sbory…«

Autoři zapomněli napsat, že tito »Ukrajinci« hlídali v německých zajateckých a koncentračních táborech a dopouštěli se zvěrstev na civilním obyvatelstvu.

Pilní čeští novináři splnili roli mouřenína: »Poslední naděje Londýna a Washingtonu se upírá k odolnosti Sovětského svazu. Jak je na první pohled zřejmé, je tento bolševicko-židovský stát na kolenou. Viděli jsme, že jeho osud je už zpečetěn. Konec se musí dostavit dříve či později - ale konec a pád bolševismu přijde určitě! Rozhodující slovo v tomto gigantickém zápolení není dáno Moskvě, ani jiným politikům světa, nýbrž jedině mluva německých zbraní ponese veto. Síla Velkoněmecké branné moci na východní frontě je nezlomná…«

Jasně. Ale to jsou jen novinářská tvrzení. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Bylo to dokonce snad i horší. V roce 1941, po obsazení západních oblastí SSSR, povolili Němci vytvořit prapory tzv. bezpečnostní služby (Schutzmann-Bataillone) ukrajinských, ruských a běloruských kolaborantů. Tyto jednotky vykonávaly policejní funkce, podílely se na pogromech civilního obyvatelstva, prováděly razie a krvavé »pacifikace« vesnic. Prapory se staly jádrem 29. a 30. divize SS a nakonec součástí Vlasovovy armády.

»Spolupráce« především s ukrajinskými nacionalisty měla vést k upevnění německé hegemonie na Východě. Němci obratně využívali ukrajinského nacionalismu k slibům o omezené autonomii Ukrajiny. V této souvislosti se poprvé objevuje i jméno Stepana Bandery, který vyjádřil »bolestné a citelné« zklamání nad nadějí vytvoření »nezávislé Ukrajiny«. V pluku SS Galizien (později divize) ukrajinských nacionalistů Němci zakázali propagandu týkající se znovuvybudování tzv. Velké Ukrajiny. Ještě před koncem války Rudá armáda divizi Galizien u města Brody rozprášila. Zbytky se přesunuly na Slovensko a staly se součástí Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Po napadení Sovětského svazu ukrajinští nacionalisté v čele se Stepanem Banderou vyhlásili 30. června 1941 ve Lvově samostatný ukrajinský stát. Došlo k odklonění od německé koncepce podrobeného území. »Velká Ukrajina« měla být především obilnicí a zásobárnou pracovních sil pro Říši. Němci ihned celé separatistické vedení zajistili, převezli do Berlína a donutili vše odvolat. Stepana Banderu, ministerského předsedu Jaroslava Stecka a další do konce roku 1944 internovali v KT Sachsenhausen.

V souvislosti s dnešními událostmi na Ukrajině se opět dostaly na povrch i válečné zločiny tamních nacionalistů. Nerozvířilo vše i jmenování Stepana Bandery »hrdinou Ukrajiny«?

Myslím, že to znamenalo doslova zvednutí vlny nacionalismu a pokyn k honestaci banderovských vrahů.

A co odpůrci tohoto pojetí?

Mohu potvrdit, že od té doby došlo i k zvýšení aktivity jejich odporu. Není snad dne, aby se nepublikovaly zprávy, dokumenty o zvěrstvech a genocidě v tisku i na internetu, kterých se dopouštěli ukrajinští nacionalisté za druhé světové války. Zvlášť fotografie jsou »jen pro silné povahy«. Nepochybuji o jejich autenticitě. ALE!

Ale, jaké »ale«?

Téměř stejné dokumenty jsem viděl v Lotyšsku, Srbsku, Chorvatsku, stejně nelidsky se mučilo za vlády generála A. Pinocheta v Chile, Rwandě… Nesmíme zapomenout na Terezín, Lidice, Oradour-sur-Glane, Babij Jar, Gross-Rosen, Dachau, Ravensbrück, Mauthausen, Flossenbürg. Zapomnělo se, že fašistická vláda v Maďarsku poslala v květnu a červnu 1944 na smrt do Osvětimi z Podkarpatské Rusi 71 620 Židů – československých občanů. Nekonečný výčet.

Všude je společným jmenovatelem fašismus. Experti stále pracují na dokumentování nacistických lágrů pro Romy, homosexuály, komunisty a další odpůrce režimu. Počet v Evropě je odhadován na 20 000. Začátek byl v Dachau u Mnichova v roce 1933. Historikové již dlouho upozorňují, že první koncentrační tábory organizovali Britové za burské války 1899-1902 a Němci 1904-07 v jihozápadní Africe pro vzpurné Herery.

Vraťme se však do čtyřicátých let a k »volyňskému masakru«. Byl, nebo nebyl akcí banderovců, anebo to byla záležitost Němců?

Jak víme, došlo k němu mezi březnem a červencem roku 1943. Tehdy území Volyně bylo stále pod německou okupační správou. Jde o důležité upřesnění, protože není vyloučeno, že za čas se bude hovořit o sovětském území. To je dnes běžná praxe! Cílem bylo: očistit území od jiných národností – Poláků, Čechů, Židů.

Za tzv. volyňské genocidy bylo povražděno a bestiálně ubito kolem 50 000 tamních lidí. Vše za bílého dne a mnohdy k pobavení »publika«. Při čtení hrůzných zpráv na internetu se velmi správně čtenáři ptají, proč to nikomu z naší vlády nevadí a současný nastupující fašismus na Ukrajině ještě podporují. O tom však ještě později.

A co po válce?

Po válce se zbytky Ukrajinské osvobozenecké armády a jejich odnoží přesunovaly přes tehdy ještě nestřežené slovenské hranice do Rakouska a Německa pod americkou ochranu. Je třeba dodat, že mnoho válečných zločinců, včetně ukrajinských, našlo azyl v USA a Kanadě. Jen několik téměř stoletých starců vydala vláda USA k potrestání do Evropy.

Ani československá veřejnost neměla na »banderovce« jednotný názor. Svobodné slovo 24. 8. 1947 napsalo: »Pár stovek otrhaných štvanců odněkud z Východu se snaží projít našimi zeměmi někam na Západ. Mají patrně k tomu své důvody. Bylo by opravdu moudřejší nechat je projít tam, kde si myslí, že dojdou klidu.« Autor působení banderovců na Slovensku buď vědomě, nebo z neznalosti, bagatelizuje. Nešlo jim o trochu jídla, jak tvrdí, ale překročit hranice na západ i přes mrtvoly.

Četl jsem, že se prý o banderovcích málo ví, jen to, co si vymyslela komunistická propaganda. Je na tom něco pravdy?

O bojích s banderovci vyšlo mnoho knih. Tam si každý mohl přečíst, jak to skutečně bylo. Starší pamatují film Akce B. Banderovci naše vojáky a příslušníky SNB nešetřili. Nejdále na západ se dostala v červenci a srpnu 1947 ofenzivní skupina (sotňa) Burlaka. Jiná sotňa Chromenka se střetnutí s našimi vojáky spíš vyhýbala.

Když zajaté banderovce bezpečnostní orgány vyslýchaly, netajili se, že jsou příslušníky »ukrajinské armády« a bojují proti světovému bolševismu. Dávali okázale najevo své protisovětské a protičeské postoje. Pamětníci vzpomínají, že tehdy nalézali pochopení u některých důstojníků bývalého tzv. Slovenského štátu. Do 2. září 1947 padlo do zajetí 118 banderovců, 30 padlo. Při střetech s banderovci zahynulo na Slovensku, Moravě i jižních Čechách 49 příslušníků československých bezpečnostních složek. Vojenské operace vláda definitivně ukončila 17. listopadu 1947.

Někteří z banderovců se však znovu objevovali na československém území se zbraní, ale v roli agentů. Opět nám přinášeli »demokracii« a opět umírali pohraničníci.

Ještě dlouho jsme se s fenoménem banderovců setkávali. Někteří pomocí řeckokatolických kněží získali naše doklady a infiltrovali se do skupin poválečných repatriantů při osídlování pohraničí.

Rudé právo 27. prosince 1986 informovalo, že v ukrajinském Černigově byl odsouzen k trestu smrti Grigorij Šurub. V roce 1943 dobrovolně vstoupil do fašistického trestního praporu a podílel se na vraždách a týraní v koncentračním táboru u Černigova. Působil i jako dozorce v KT v Rakousku, ve Francii a v Německu. Po léta se vyhýbal spravedlnosti.

Zmínil jste se o filmu Akce B. To byla konstrukce, anebo šlo o ztvárnění skutečné události?

Film Akce B z roku 1951 vznikl na motivy knihy Eduarda Fikera. Šlo o literární ztvárnění skutečnosti. Mezi herci najdeme celou plejádu umělců, která nás provázela druhou polovinou 20. století: Josefa Beka, Rudolfa Deyla ml., Jiřího Holuba, Jaroslava Mareše, Vlastu Chramostovou, Danu Medřickou, Otylii Beníškovou, Otakara Brouska st. a další.

Jde mi ovšem především o události na Ukrajině. Jak byste hodnotil dnešní vztah této země k Banderovi a jeho souputníkům?

Stepan Bandera a jeho pohrobci jsou dnes na Ukrajině opravdu velmi ceněni. Nebýt blahosklonného přístupu především Evropské unie a USA, kterým vyhovuje banderovský antirusismus, nemohli by se tak prosazovat. Nemohla by na hlavním štábu Euromajdanu kyjevské radnice v lednu 2014 viset jeho obrovská fotografie. V duchu válečných etnických pogromů došlo k masakru v Oděse. Dodnes nebyl nikdo potrestán. K Banderovi se hlásí prezidenti Juščenko a Porošenko.

Pod Banderovým praporem bojují ukrajinští nacionalisté na východě Ukrajiny. Není se čemu divit, že v Doněcké a Luhanské oblasti (tzv. Novorusku) s převahou ruského obyvatelstva razantně odmítají jazykové zákony, výlučnost ukrajinské národnosti a západoukrajinský militantní nacionalismus.

Vedle ozbrojených sil Ukrajiny proti »Novorusku« bojuje Národní garda a »bataliony« dobrovolníků Ajdar, Azov, Dnipro, Donbas a Pravý sektor. Dobrovolníci z Čečenska, Běloruska, Gruzie a Chorvatska. Je zarážející, že podle ověřených zdrojů v jednom z oddílů bojují i Židé.

Přímou vojenskou pomoc ukrajinské armádě poskytuje Litva, výcvik se provádí v Polsku, Česká republika dodala zimní vojenskou výstroj, USA instruktory, ekonomickou pomoc Evropská unie, Velká Británie a Kanada. I na straně Novoruska bojují dobrovolníci z mnoha států Evropy. Střetnutí má ráz občanské války. Bohužel, padlo přes 10 000 občanů na obou stranách.

Už jsme si sice odpověděli, ale přece jen závěrečná otázka. Jakési shrnutí. Tedy: Jak se dívá na současný ukrajinský militantní nacionalismus svět a Česká republika?

Podle mého názoru současnou situaci nejlépe vystihuje tvrzení – demokraté mlčí! Již v roce 2010 Evropský parlament kritizoval prezidenta Juščenka za udělení titulu Hrdina Ukrajiny S. Banderovi.

Udělení vyznamenání S. Banderovi a jeho stoupencům jednoznačně odsoudily slovenské protifašistické a odbojové organizace. Ostře protestovalo Centrum Simona Wiesenthala, Studentská unie francouzských Židů i izraelský velvyslanec na Ukrajině. Standardně odmítavý názor na glorifikaci stoupenců Bandery má náš prezident Zeman.

Lidé u nás kritizují Českou televizi, která nad událostmi na Ukrajině zavírá oči.

Jen velmi vlažně se vyjádřil k působení banderovců na Slovensku odborník Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v Praze a nepochopitelně zní komentář současného ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Za krajnost lze považovat názor bývalé předsedkyně Konfederace politických vězňů MUDr. Naděždy Kavalírové (1923-2017), která vyznamenání Bandery považovala za splacení starého dluhu. Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg nelenil a ve svých kmetských letech se vypravil na Majdan pučistům osobně blahopřát. Přimlouval se za dodání zbraní z České republiky. Ani prezident USA Obama nezůstal stranou. Státní převrat proběhl za bezprostředního a organizačního úsilí USA.

K proměně názorů na dění na Ukrajině došlo u bývalého polského prezidenta L. Walesy. Před čtyřmi roky ocenil kyjevského starostu Vitalije Kličku a vyjádřil přesvědčení, že svět je solidární v boji se separatisty na východě Ukrajiny. Dnes nemůže Banderovi přijít na jméno. Polský Sejm 22. 7. 2016 označil volyňský masakr za genocidu.

Jak to v podobných případech bývá, formuje se »nová vlna« (jako v ČR) ukrajinských historiků vedená V. Vjatrovičem. Intenzivně hovoří o sovětských válečných zločinech (!) a vyzdvihuje hrdinný boj ukrajinských nacionalistů. Zmínky o Volyni atd. 1941–1945 mají být zapomenuty.

Jako vnuk ruského legionáře z 10. pluku Jana Sladkého Koziny se nemohu smířit dodnes s tím, že legionářská expedice k 100. výročí založení České družiny do Kyjeva skončila fiaskem. Uvažovalo se o velké výpravě. Převládl však strach z ukrajinských nacionalistů, kteří by zřejmě nepochopili dobrý úmysl 400 Čechů v ruských carských uniformách. I proto byla deska na zdi Sofijského chrámu odhalena civilně a velmi intimně.

Jsem poslední, kdo by si přál rozpad Ukrajiny. K lásce k této zemi jsem se vyznal. Historická pravda se neměří na délku prezidentského mandátu toho či onoho. Věřím, že se najde »houževnatý, statečný a odvážný člověk silné vůle, v jednání měkký a prostý, čímž by si získával důvěru lidí, takový, jako byl hejtman Bogdan Chmelnickij, který dokázal v roce 1654 spojit bratrské země Ukrajinu a Rusko.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 95 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


filipiko
2019-01-31 15:58
Nejde jen o ukrajinské novofašisty. V estonsku dodnes každoročně
mašírují veteráni jednotek,které s Němci bojovali proti SSSR a nikdo
ani nepípne.
mira.ben
2019-01-29 13:53
novotnyjaro: Zločiny druhé světové války měly být potrestány hned
po válce. Pokud jsme je nedokázali dostatečně potrestat, je to naše
chyba a teď už s tím těžko něco uděláme. Těm, kterým bylo na
konci války kolem 20 let je dnes přes 90. Většina z nich už je po
smrti a ty, kteří žijí, těžko teď trestat. Mstít se na jejich
vnucích a pravnucích nic neřeší. To bychom se stavěli na jejich
úroveň.
novotnyjaro
2019-01-29 12:23
Už dávno tvrdím, že k potrestaniu fašizmu a fašistom došlo iba
symbolicky. Francúzsky dokument o holocaustu vysielaný na ČT2 to jasne a
rázne potvrdil Bolo potrestaných necelé 2% vojnových zločincov.
Štáty otvorene fašistické, Nemecko, Chorvatsko, Španielsko, Ukrajina
dvíhajú hlavy, podporujú a oslavujú fašizmus a tragédiou je že
velebia Hitlera. O zločinoch banderovcov sa dozvedáme s kadejakých
pokutných zdrojov a fotodokumentácia je otrasná! Brutálne zavraždené
deti- pripichnuté bajopnetmi, zavesené ostnatým drôtom okolo stromu,
posmešne nazývané vianočný stromček, rozpárané tehotné ženy,
urezané hlavy, genitálie, nosy, uši. Vypichnuté oči. To všetko sa
dnes zahmlieva a otvorené prejavy fašizmu sa tolerujú. Napriek rozsudkom
Norimberského tribunálu z októbra 1946, kedy bol fašizmus vyhlásený
spolu s SS, gestapom, SA, za zločinecké organizácie. Dejiny sú
neúprosné. Ak sa národy nepoučia z dejín, musia si ich zopakovať!
mira.ben
2019-01-29 12:04
V prvé řadě tedy hanba KSČM, která takovou vládu hrdě
podporuje...ale předpokládám, že současné vedení KSČM nemá
"koule" na to, aby vládu položili. Vědí, že Babiš koalici
ANO+SPD+KSČM nechce a předčasných voleb se evidentně bojí.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.