Rozhovor Haló novin s politoložkou a historičkou Veronikou Sušovou Salminen žijící v ČR a Finsku

Současná EU si neví rady a jen chabě to maskuje

Protože se na svět díváte i přes finská média, nejen naše česká, zajímalo by mě, jaká témata se akcentují ve finských sdělovacích prostředcích. Je například v popředí zájmu brexit, který se v ČR stal úplnou odrhovačkou a lidé ho sledují takřka non-stop?

Asi vás zklamu, ale mám pocit, že finská a česká média s nějakými nuancemi sledují stejná témata a objevují se v nich stejné informace a zprávy. Je to dáno mimo jiné tím, že se spoléhají na stejné tiskové agentury. Brexit se ve Finsku řeší podobně jako v českých médiích, i když možná s větším klidem, ne tak emotivně.

Další evergreen v českých médiích je kauza Huawei. V loňském roce jste se zúčastnila pražské konference Evropské levice o spolupráci Číny a středoevropských zemí. Jaký je váš pohled na tuto aféru?

Má to několik rovin, které je třeba si uvědomit. Tou první je nepochybně obecná otázka: Jak moc moderní informační technologie zasahují do soukromí a dají se zneužívat nejen k odposlechům, ale i k marketingu apod.? Zatím v tomto ohledu chybí objektivní debata, přičemž tu máme hned celou řadu příkladů: například ten spojený s agenturou Cambridge Analytica a Facebookem, který je soukromou korporací.

Pak je to nepochybně otázka sledování občanů cizími nebo vlastními vládami a ztráta soukromí. Sem patří i potvrzené kauzy odposlechů americké NSA i nepotvrzené, spekulativní, které se týkají právě společnosti Huawei a ZTE. Zatím se málo mluví o tom, jaké kroky státy podniknou, aby ochránily svoje občany a jejich práva bez ohledu na to, zda k jejich porušování dochází vládami západních zemí, Číny nebo soukromými korporacemi. Je přece jedno, kdo tak činí, ale že se porušuje jeden ze základních principů právního státu.

Druhá rovina je ta, která se týká soupeření mezi USA a Čínou v ekonomice a nyní také v oblasti technologického rozvoje – vede se tu boj o technologii budoucnosti 5G, kde USA hrozí, že je Čína sesadí z dosavadního trůnu. Podle některých názorů se to v oblasti 5G už stalo. Technologická nadvláda je přitom významným prvkem velmocenského postavení v dnešním světě. Vedle toho je očividné, že USA se pokoušejí o to, zabrzdit čínský projekt Made in China 2025 právě kvůli jeho inovativnímu potenciálu. Takže fakticky lze sledovat zase politiku dvojích metrů – Západ sice pěje ódy na tržní konkurenci, ale dělá nyní všechno pro to, aby neekonomickými prostředky soutěži zabránil. Čína má šanci uspět ve hře, kterou kontroloval Západ, takže ten se snaží upravit pravidla v jejím průběhu.

Třetí rovina je samozřejmě ta geopolitická. Čína je na vzestupu, i když nepředstavuje podle západních měřítek vzorovou liberální společnost, která by měla umožňovat takový vzestup legitimně. Panuje představa, že liberální systém opravňuje k nadvládě a je zdrojem úspěchu. Čína ten princip neguje a Západ se zároveň obává toho, že mocná Čína půjde západní cestou, tj. bude ostatním vnucovat svůj politicko-hospodářský systém, globalizovat čínský model. Západní velmoci tak dělají všechno pro to, aby Čínu delegitimizovaly jako velmoc na vzestupu, ideologicky a politicky sázejí na její zadržování.

Hnutí žlutých vest ve Francii nepolevuje. Názory na toto hnutí jsou i u levice smíšené: od obdivu například za to, že zformulovalo požadavek vystoupení Francie z NATO, že žádá sociální spravedlnost atd., až po obavu, že se jedná o další barevnou revoluci (zde však není jasné, jaký režim a jaký lídr má být svržen, když vládne neoliberální Macron). Jak vy to hodnotíte?

Části společnosti ve Francii zřejmě přetekl pohár trpělivosti a vyšla do ulic, což je ve Francii mnohem běžnější než třeba v české politice. Prezident Emmanuel Macron byl bohužel od počátku slepou uličkou neoliberálního technokratismu, což se projevilo docela záhy po volbách. Žluté vesty jsou zatím pořád hnutí, které hledá konkrétnější politickou tvář, protože pouliční protesty samy o sobě nejsou program ani řešení. Takže zatím je to spíš symptom než lék na nemoc. Ovšem ukazuje to, že nejde o nějakou lehkou chřipku, která přejde sama a pojede se dál. Politicky už žluté vesty značně oslabily Macronovu pozici a demaskovaly, že v jeho případě o »alternativu« neoliberalismu opravdu nejde.

Témata, která se ale v souvislosti s hnutím objevují, jsou legitimní politické požadavky. Ukazuje se, že to v částech francouzské společnosti, především v dolních patrech, vře a že se formuje politická opozice moci s tématy, jako je sociální nerovnost, postavení a role bank v ekonomice, což bych vypíchla jako klíčové téma, otázky férového zdanění a daňových úniků, ekologické otázky, jako zákaz plastů a kvalita potravin, nebo odmítnutí postkoloniálního vměšování Francie v Africe a třeba odchod z NATO a frexit.

Ovšem živelná hnutí vyprchají, pokud se jim nepovede přerodit se do organizovanější podoby. Evidentně si to uvědomují, jak ukazuje poslední dění, protože hnutí chce postavit kandidátku do voleb do Evropského parlamentu. Takže uvidíme.

Česká mainstreamová média naopak jiná témata pojímají okrajově, nebo je zcela přehlížejí. Například 100. výročí brutální vraždy představitelů německého a světového revolučního hnutí Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. V čem vidíte jejich odkaz pro současnost?

To, že média hlavního proudu mlčela, je celkem pochopitelné, protože radikálně levicové názory je taktičtější nechávat na okraji. Platí to nyní o to víc, když dochází k propadu voličské podpory systémové levice a politické pole se otevírá, jak to například ukazuje dění ve Francii.

Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht jsou součástí levicové revoluční tradice, což je něco, co v posledních desítkách let ztratilo svůj lesk – dnes je revoluce obecně chápána z konzervativních pozic jako násilný narušitel řádu, a to často i na levici, která přejala konsenzuální politiku. Je to samozřejmě také důsledek konce socialistického experimentu a rozpadu SSSR. Dnes je košer mluvit o reformách a obecně panuje obava ze změny, poptávka je po řádu, struktuře, smyslu a hlavně bezpečnosti a jistotě. Oba, Luxemburgová možná o něco víc, představovali ale zároveň originální teoretiky, kteří promýšleli sociální změnu v marxistické tradici. Oba mají co říct k dnešku, ať je to třeba Liebknechtova analýza militarismu nebo Luxemburgové raná a dost trefná kritika Říjnové revoluce či její originální práce Akumulace kapitálu.

Mimochodem, jedna přímá ozvěna pro dnešek: Rosa Luxemburgová v kritice Ruské revoluce napsala: »Svoboda je vždy svobodou disidentů. Podstata politické svobody nezávisí na fanaticích ‚spravedlnosti‘, ale spíše na všem tom povzbuzujícím, prospěšném a očistném účinku disidentů. Pokud se ze ‚svobody‘ stane ‚privilegium‘, naruší se tím fungování politické svobody.« Víc asi doplňovat netřeba.

V rodišti Luxemburgové v polské Zamošči sňali – v souladu s polskými nedemokratickými zákony o dekomunizaci - i pamětní desku na jejím rodném domě. Je takové počínání v souladu s hodnotami EU? Poláci mají jen dvě ženy, které zná celý svět: Marii Curie Sklodowskou a Rosu Luxemburgovou.

V současném Polsku už delší dobu probíhá proces vymazání levicových tradic a paměti, které má sloužit k posílení konzervativně-národního režimu PiS. PiS si z historie dělá dlouhodobě pilíř svojí nadvlády, je to součást strategie. Týká se to nejen pamětní desky Rosy Luxemburgové. Pokud platí ještě, že k demokracii je třeba mít soutěž mezi pravicí a levicí a že v ní nejde o likvidaci jedné části spektra – pak to především neodpovídá demokracii. Je to útok na demokracii z konzervativních pozic. Když budu poněkud jedovatá, tak s hodnotami EU to souzní v tom smyslu, že s demokratičností EU samotné je to hodně problematické.

Prvního ledna tradičně pochodují potomci banderovců ulicemi některých ukrajinských měst. Autentické antifašisty a demokraty by měly tyto akce vyděsit, či aspoň v každém případě nenechat klidnými. A přesto je v Evropě božský klid, zdá se, že to nikomu ze špiček v EU nevadí… Co vy na to?

Nevím, zda se jedná o »potomky banderovců« v přímém smyslu. Jisté je, že se zde vytváří nová národní mytologie postavená kolem kontroverzní postavy ukrajinského meziválečného a poválečného nacionalismu Stepana Bandery. Nejde si pak nevšimnout, že výrazové prostředky těchto veřejných akcí, které vytvářejí vědomou historickou kontinuitu mezi minulostí a dneškem, připomínají dost temnou dobu Evropy. A že jako každá mytologie se to pojetí rozchází s mnohem složitější historií.

Špičkám EU to nevadí zřejmě hned z několika důvodů. Předně bych nepodceňovala velmi nízkou znalost ukrajinských reálií v západní Evropě. Ta je dána obecnějším nezájmem, daným tradiční sebestředností Západoevropanů. Východ Evropy je stále, i 30 let od pádu železné opony, tabula rasa (metafora vyjadřující nepopsaný list – pozn. aut.). Třeba už vědí, že zde lidi běžně nechodí v krojích a znají ledničku i televizi, ale hlubší znalosti nečekejme.

Vedle toho Ukrajina slouží jako východní nárazník EU, plní strategické úkoly, které přebíjejí významem domácí vývoj, naopak není příliš taktické si toho všímat, takže mlčení může být spojené s představou, že problém neexistuje, když se o něm nemluví.

Ukrajinský stát úspěšně rehabilituje pomahače hitlerovců banderovce. Nedávné rozhodnutí dát bojovníkům Ukrajinské povstalecké armády (UPA) status válečných veteránů české MZV přešlo nejdříve větičkou, že se jedná o vnitřní záležitost Ukrajiny, pak – snad po intervenci moudrých lidí - že se pan ministr zahraničí Petříček na své cestě do Kyjeva o tom chce bavit.

Pan ministr se tu dostal do trošku problematické pozice. Jsem zvědava, jak ji nyní vyřeší. Pokud je západní politikou princip vměšování ve jménu »hodnot«, tak se pan ministr tohoto principu vzdal s tím, že jde o vnitřní věc Ukrajiny a naše diplomacie ji nebude nijak komentovat. Jen tu není jasné, zda hodnoty, které UPA symbolizovala svými víc než kontroverzními činy za války, jsou tedy také přijatelnými hodnotami pro Česko. Nebo je to spíše krok zahraničněpolitického pragmatismu, kdy se v zájmu »vyšších« zájmů díváme jakoby jinam?

Vyjádřil podle vašeho pozorování ministr Petříček na Ukrajině při jednání s tamními představiteli nějakou nevoli k heroizaci banderovců, když tito se tak negativně zapsali do osudu i našich krajanů na Volyni?

Ministr Petříček vlastně postoj nijak zásadně nezměnil, stále mluvil o pohledu do budoucnosti s tím, že minulost mají řešit experti v rámci nového česko-ukrajinského fóra. Připomíná to spíš řešení »je problém, zřiď komisi«. Neumím si představit, že by ale nějaké odborné fórum mohlo ovlivnit například podobu ukrajinských zákonů, protože ty budí kontroverze nejen ve vztahu k volyňským Čechům, ale hlavně Polákům a Židům. Ukrajina si to musí na prvním místě vyřešit sama a potřebuje čas, ale tady by se jí mělo dát najevo, že se vrací k minulosti, ze které vyplývá poněkud jiné poučení, než jen »hrdinský boj za nezávislost, boj proti Rusku (SSSR)« bez ohledu na cokoliv dalšího a všemi prostředky.

Proč se neozývají antifašistické organizace, mezinárodní subjekty?

Za tyto organizace mluvit nemohu, ale obecně to asi souvisí s tím, že celá věc je součástí konfliktu s Ruskem a zřejmě tu panuje představa, že kritika Kyjeva je tabu, protože »pomáhá« Moskvě. Máme tu informační válku, jejíž pravidla se přijímají – i když je to naprosto kontraproduktivní. Vytvářejí se tu zkrátka umělá tabu, která jsou výrobkem politických a geopolitických zájmů.

Jak známo, tak kritikem ukrajinské politiky posledních let je Centrum Simona Wiesenthala. Tady padla na konci minulého roku dost tvrdá slova ohledně překrucování dějin holocaustu na Ukrajině právě v souvislosti s postavením Stepana Bandery. Ovšem zastánci Ukrajiny na to mají svoji odpověď: Centrum prý přejalo sovětskou propagandu.

Pikantní je, že někteří režimní novináři (např. Petra Procházková) brutální zločiny, jichž se také banderovci dopouštěli na Polácích, Židech, Rusech, volyňských Češích, nazývají excesy. Tendenční ukrajinisté velí, že je třeba boj ukrajinského národa za svou samostatnost pochopit. Lze ho chápat tak, že ospravedlníme zločiny?

Tady jsme zase u pojmů a jejich smyslu. Ovšem že je třeba pochopit, tj. v historickém kontextu vysvětlit jakými procesy si Ukrajina v letech 1918 až 1945 prošla. Pochopit neznamená omluvit, protože v pochopení v tomto smyslu by měla být vždy přítomna kritika. Ve společenských vědách máte pojem verstehen, pochopení, který ale neznamená odpuštění, omlouvání, překreslování na růžovo. Na konci takového procesu pochopení není nutně pozitivní vyznění, i když nepracuje s černou a bílou, vysvětluje události, rozhodnutí nebo procesy z jejich kontextu, ale přitom by si měl zachovat kritický odstup a hledat poučení, reflexi. Takže ano, pokud to naplňuje tyto podmínky. Pokud je to jen prostá obhajoba, tak jde spíš o aktivismus.

Ukrajinský nacionalismus první poloviny 20. století má řadu temných stránek, které jistě odpovídaly době, ale je otázka, zda by měly být inspirací či historickým odkazem pro 21. století. Jednou z těch nejtemnějších je nepochybně jeho vztah k antisemitismu a potažmo k demokracii. Je to, jak už jsem zmínila, o kontinuitě.

Další otázkou je pochopit, proč se vlastně dnešní ukrajinská společnost a politika k těmto kapitolám svých dějin vrací. Co se s ní děje? Přičemž tady vlastně nejde o vědeckou historii, tady jde o to, čemu se říká historická politika nebo politika paměti, takže diskuse založená na faktech z historických publikací tu nestačí k onomu pochopení toho, co se na Ukrajině v tomto ohledu děje.

Organizace UPA se skutečně a průkazně dopouštěla zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, které jsou nepromlčitelné. Pokud to nazveme výstřelkem-excesem, tak tím sdělujeme, že se jednalo o něco výjimečného, vlastně omyl, který nemá význam – o ničem nevypovídá. Obávám se, že se tím podceňuje dobové spojení mezi etnokraticky pojatým ukrajinským nacionalismem s prvky fašismu a násilím vůči jinakým, tj. Polákům, Židům či volyňským Čechům. A zřejmě k tomu dochází v rámci pokřivené logiky: protiruské a protisovětské zaměření přebije všechno ostatní. Stručně řečeno, nácek, který je proti Putinovi, najednou vlastně tak nějak není nácek. Podobně značná část českých opinion-makerů (tvůrců veřejného mínění - pozn aut.) neprohlédla rozdíl mezi pro-evropskou rétorikou řady lídrů Euromajdanu a tím, že fakticky jejich myšlenkový svět »evropské hodnoty« nesdílí. Ovšem v rámci logiky, že kritika je podporou Ruska, se o tom raději mlčí. Jak už jsem naznačila, hraje se podle pravidel informační války, ne podle pravidel objektivního poznání a novinářské zásady padni komu padni.

EU odmítá nacionalismus, nicméně podporuje současné ukrajinské vedení s jeho evidentními projevy nacionalismu, který staví historickou pravdu (o druhé světové válce) na hlavu a ponižuje ruskou menšinu přirozeně žijící v tomto prostoru. Vymstí se tento dvojí metr?

Ukrajina není členem EU a EU její evropské aspirace nebere zřejmě jako otázku ani střednědobého horizontu. Řekla bych, že vývoj posledních pěti let v řadě aspektů (a navzdory reformám z dovozu) Ukrajinu od jasnější perspektivy členství v EU prozatím vzdálil. Nyní je z ní nárazník, se vším všudy, a platí za to skutečně vysokou cenu. Jedinou změnou je, že je to nárazník Západu, nikoliv Ruska, což mimochodem bere Ukrajině autonomnější roli subjektu.

Pokračující konflikt s Ruskem dostal EU do pozice, kdy se nedokáže vymanit z negativní dynamiky vztahů s Moskvou, zůstává bezpečnostně závislá na USA a jejich stále egoističtějších zájmech a kdy by otevřená kritika Kyjeva v těchto otázkách byla přiznáním toho, že EU jako transnacionální organizace, která má být pilířem stability, v praxi selhává. Přičemž i jako demokratizační vzor. Ukrajina je Jugoslávií 21. století a dalším selháním bezpečnostní politiky EU v prostoru evropského kontinentu. Tohle všechno vede k rozporům, které jistě zpochybňují rétorické ideály a ukazují spíš na staré dobré, »účel světí prostředky«, i když o smysluplnosti toho účelu lze úspěšně pochybovat. Lidé si toho samozřejmě všímají a vede to k růstu nedůvěry a k relativizaci. EU se takovou politikou sama oslabuje, i když hledá příčiny a viníky někde jinde. Faktem bohužel zůstává, že si současná EU neví fakticky rady a jen chabě to maskuje.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 27 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.