Rozhovor Haló novin s malířkou, výtvarnicí a galeristkou Veronikou Holou

V každé ženě je kus šelmy…

Jak vypadá pojetí vaší malířské tvorby?

Nejraději se vyjadřuji jak barvami (akvarel, olejomalba) či kresbou (pastel, tuš), tak i jinými technikami, jako je v grafice kupříkladu monotyp, tzv. technika jediného otisku, se kterým mě svého času učil pracovat malíř Jiří Kornatovský (*1955 Plasy). Před své jméno jsem získala magisterský titul na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v oboru výtvarné výchovy pro ZŠ, SŠ a ZUŠ.

V současnosti mám jako kumštýřka Holá za sebou desítku samostatných výstav i pět účastí na Salonu výtvarníků, pořádaném Úřadem Městské části Praha 8. Moje obrazy ale můžete zhlédnout i jako doplňky expozice špičkového uměleckého skla v jedinečné Tripartit Gallery v pražské Benediktské ulici, kde by návštěvníky mohlo především zaujmout velkoplošné plátno s výjevem oblohy, viděné přes křídlo letounu. Jak známo nebe, právě tak jako vlnící či bouřící se moře, se maluje velmi špatně a lidově řečeno, už se musí vědět a umět, jak na to.

Na další moje náměty a tvorbu se můžete přijít zeptat do již zmíněného ateliéru Veroniky Holé. Já se totiž netajím tím, že zásadně nemaluji abstrakci, neboť je to věc velice obtížná, především aby to nesklouzlo do pouze dekorativní malby, povětšinou nic nevypovídající kategorie takzvaného aranžeringu. Já osobně chci svou tvorbou diváky oslovit, cosi jim sdělit, popřípadě je i nějak navigovat, třeba k sociálnímu cítění, které dnes v umění a výtvarnu vlastně chybí. Kupříkladu prostřednictvím svého cyklu »Děti«. Jde o sérii obrazů, jejímž hlavním motivem je vždy dítě, dítě z různých koutů světa se svou »hračkou«.

Kde berete inspiraci pro své náročné, ale překrásné cykly?

Jak se můžete přesvědčit, jako jedna z mála malířů, či možná dokonce jedna jediná, nepoužívám klasickou paletu. Místo ní raději sáhnu po kartonu nebo kupříkladu horním víku od krabice od bot, na které nanáším barvy, které momentálně potřebuji. Není to o tom, že bych snad po práci musela paletu umýt a připravit na další práci s novým obrazem, ale je to v názoru, že by mě klasická paleta omezovala či limitovala ve vlastní tvorbě. Na každé nové plátno jde tedy moje tvorba s panensky čistým spektrem nejvhodnějších barev, nanesených na kartonu, v ruce, a po dokončení obrazu tu »zadělanou« pomůcku hodím do koše. Možná, že je to i symbolické ukončení náročné práce, ke které se již nechci vracet. Tento osud ale u mne nepotká štětce, ty čeká naopak lázeň v terpentýnu, po kterém voní potom celý ateliér, který je součástí mého »uměleckého« třípokojového bytu.

Na malířském stojanu právě dosychá moje nové velké plátno s neobvyklým námětem – kralují mu dvě hlavy cenící na sebe zuby. Žena a vlčice. V každé z nás je přece kus šelmy, ne? Tohleto zdařilé a mimořádné plátno je reakcí na určité osobní problémy, nebo možná pouhé konstatování ženské podstaty, nevím… Odpovědi se asi ode mne nedočkáte, faktem ale zůstává, podle mého názoru, že se za určitých okolností něžné pohlaví dokáže obratem náramně změnit, což všichni muži jistě dobře vědí.

Jak jsem již zmínila, ten můj jmenovaný cyklus »Děti« prapůvodně vznikl při studijní cestě do Benátek, kde jsem se skicákem v ruce obhlížela jak památky, tak místní obyvatele, a tam mě zaujal evropský chlapec se svou dřevěnou kachničkou, kterou táhl po dlažebních kostkách benátských ulic. Po návratu se toto moje nové téma budoucího cyklu vystříbřilo, když jsem v novinách najednou uviděla stejně starého chlapce arabského původu prohýbajícího se pod těžkou váhou jeho hračky – pušky téměř v rozměru samotného dítěte. Následovaly další postavy a postavičky nejrůznějších dětí z ciziny i domova, rámované již zmíněným sociálním aspektem.

Při pohledu na tuto nezvyklou sérii je vidět, že jsem jako malířka k námětu přistoupila zcela jinak, než by člověk očekával. Nehledám jejich roztomilost, nýbrž jejich předčasně dospělé rysy, dívám se na ně jako na malé dospělé a tím si tak sobě i ostatním pokládám nejrůznější otazníky.

Máte ve svých obrazech plno rozkvetlých i tančících dynamických figurálních motivů, proč to?

Nemám ráda v životě smutek a dělám vše, aby život nebyl smutný. Snažím se být usměvavá malířka a chci lidi, co mají rádi výtvarné umění, přesvědčit svými grafikami plnými pohybu, temperamentu a zobrazení překrásného tance plného vášně, který se nazývá flamenco. Tento ohnivý, původně cikánský tanec je mimo jiné také zařazen na kulturním seznamu UNESCO. Já sama jsem objevovala a studovala flamenco u nejlepších českých tanečnic, jako je Petra Šťastná a Jana Karfusová, či španělské tanečnice a choreografky Virginie Delgado působící v Praze. Tanci jsem přišla na chuť nejenom jako tanečnice, ale i malířka.

V mých grafikách na toto téma jde především o výraz, figury a držení těla modelu, z něhož musí čišet jak radost z tak složitého tance, tak kladná energie, která během vystoupení z tanečnic a tanečníků vyzařuje. Obrazy, které maluji, musí zkrátka mít, jak říkají ve Španělsku, aire, neboli ducha. Ostatně vím, o čem hovořím a maluji, vždyť jsem sama absolvovala řadu veřejných vystoupení, kdy jsem tančila například na prknech Divadla ABC nebo Divadla v Dlouhé.

Jste člověk, co nedokáže stát na místě, co tedy vaše další aktivity?

To je pravda, nic neodkládám »na jindy« a často se mi zdá, že nemám pojem o čase. Nejenom, že jsem výtvarnou lektorkou, fotografkou i grafičkou Dětského divadelního studia Prahy 5, ale během svých studií jsem se podílela i na výtvarně-pedagogických projektech, jako jsou například workshopy v populárním letenském kině Bio Oko, nebo má tvorba v podobě řady malovaných velkoformátových bannerů pro žižkovské kino Aero.

Ve svém uměleckém projevu se nevyhýbám dalším technikám a v neposlední řadě maluji na stěny dětských či obývacích pokojů a dalších místností originální malby podle představ mých zákazníků. Společně s kolegyní Kateřinou Halamovou jsem vymalovala i prostory Baru Padrino v pražských Bohnicích.

Nyní se realizuji i jako sklářská výtvarnice a galeristka Tripartit Gallery, která je živým projektem stojícím na základech sklářské práce severočeského uměleckého sklářského designéra Jiřího Pačinka a mě jako Veroniky Holé. My dva společně prezentujeme tradici českého sklářského umění v novodobé formě. V polovině loňského prosince se v Tripartit Gallery konala vernisáž jedinečné výstavy Španělsko ve skle z produkce talentované Renaty Urie, Jiřího Pačinka, našich obrazů a mých grafik.

Výstava je velmi úspěšná a já jsem za to moc ráda. Každý umělec či výtvarník by měl prodávat svá díla, aby byl motivován neustále k nové a nové tvorbě a mohl tím pádem svou tvorbu rozvíjet. Ráda pozvu všechny vaše čtenáře a čtenářky na tuto jedinečnou výstavu. Výstava se koná ve jmenované galerii, na adrese Benediktská 9, Praha 1 a je k vidění ještě do konce února 2019.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 8 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.