Rok 2015, pochod z Rybniště do Chřibské. Šlo se po trase návratu lidických žen Ravensbrück – Nový Bor. Milena Městecká v popředí.
Rozhovor Haló novin s Milenou Městeckou, jež putuje po stopách lidických žen a pochodů smrti

Pochody smrti prošly stovkami našich obcí

Svými pochody na trase z někdejšího koncentračního tábora Ravensbrück do Nového Boru jste obohatila rejstřík akcí, které sledují jasný cíl: připomenout statečnost lidických žen navracejících se v závěru války nebezpečným terénem plným nepřátel do vlasti. Kolik let již tyto pochody pořádáte a jak variabilní jsou jejich trasy?

Lidické ženy a jejich vyprávění o pochodech smrti a návratech do válkou zničené vlasti, a co hůře, vypálených Lidic, mne skutečně tehdy před osmi lety velmi ovlivnily. Vděčím jim za mnohé. Neskončilo to tím, že jsem prošla spolu s přáteli jejich 470 km dlouhou cestu návratu z Ravensbrücku do Nového Boru a 130 km dlouhý pochod smrti z Ravensbrücku do Krivice. Pochopila jsem, že pochodů smrti bylo mnoho a že se na ně hodně zapomnělo v Německu, v České republice, ale i jinde v Evropě. Začala jsem studovat archivy, shromažďovat literaturu a postupně připomínat další trasy, a hlavně oběti a utrpení těch, kdo byli na pochody smrti vyhnáni.

Na těchto novodobých, již mírových pochodech se vystřídalo mnoho lidí, kteří vás doprovázeli. Dokážete je všechny spočítat?

Vloni jsem došla k počtu 150 lidí, kteří se připojili od roku 2011. Většina na část trasy. Celou ji projel Josef Doškář s Květou Novou z Nového Boru – ti vlastně spolu s Antonínem Nešporem z Lidic i celý Pochod Lidických žen, který naše vzpomínkové pochody zastřešuje, inspirovali, podporují je a propagují. Přidali se lidé z Lidic, Kladna a mnoha dalších míst. Vážím si toho, že se mnou na trase byli přímí potomci lidických žen – vnučky paní Miloslavy Kalibové Klára, Eliška a Šárka, praneteř paní Frejové a vnučka lidického dítěte paní Chválové Katka. Pochody spojují ty, kteří se zajímají o odkaz obětí válečných útrap. A věřím, že je to inspiruje k dalším akcím. A ve víře, že úcta k obětem, zachování jejich příběhů je přirozená věc, patřící do života nás všech.

Je jasné, že i letos takto půjdete – prozradíte něco z vašich příprav? Jak zkušená jste již »turistka a tábornice«?

Turistka a tábornice jsem od mládí a je to dnes, jak především mladí vědí, velmi jednoduché. Všude koupíte jídlo, cokoliv potřebujete, s podmínkami tehdejších pochodů je to naprosto nesrovnatelné.

Chystáme letos čtyři pochody. Nejdelší bude 70 km dlouhý z Mauthausenu do Gunskirchenu. KT Mauthausen v Rakousku byl posledním neobsazeným územím, kam byly hnány desítky pochodů smrti. Byl přeplněn a mnohé vězně v hrozných podmínkách přesunovali tam a zpět do pobočných táborů, například do KT Gunskirchen.

Dále připomeneme tři domácí trasy. V Tachově to bude vůbec největší počet obětí pochovaných v jednom místě – 600 upálených mrtvol vězňů transportu smrti z Buchenwaldu a dalších 232 obětí pohřbených po exhumaci z mnoha míst na Tachovsku v Tachovské Mohyle. U Chomutova to bude trasa z Hory sv. Šebestiána, a půjde opět o transporty z Buchenwaldu, pěší i železniční. Přes 200 obětí je pochováno na trase do Chomutova a v Chomutově, dalších více než 280 obětí v nedalekém Březně, mnoho dalších v okolí. Všechny zmíněné oběti jsou z dubna 1945. První letošní pochod povede po trase pochodu smrti válečných zajatců z Mohelnice do Moravské Třebové. Téměř 100 ztracených životů připomeneme na této trase.

My už jsme v Haló novinách v předminulém roce psali o pochodu ze západočeské Žihle, což byla také vaše organizátorská i badatelská práce. Připomenete to našim čtenářům?

Ano, v Žihli se nachází hromadný hrob 273 obětí. Po několik dní zde stál transport smrti, opět z Buchenwaldu, ale také z Ossendorfu na Halle, a zbědovaní vězni po desítkách umírali.

Náš pochod, kterého jste se dotkla, byl jiný - připomněli jsme dvě trasy osvobozených vězňů, z Žihle do nedalekých Mladotic a Kralovic. Došlo tady totiž k velké záchranné akci, při níž místní odvážným a rychlým jednáním s plzeňským gestapem a s vedením transportu dokázali osvobodit na 84 vězňů! Také zřídili lazaret. Je to ohromné hrdinství. Za vše toto, i za pomoc potravinami či uprchlým zajatcům a vězňům, hrozil až trest smrti.

Podobné případy jsou také známy, například z Roztok u Prahy a dalších obcí, kterými projel transport z Litoměřic do jihočeského Velešína. Více se můžete dovědět díky Mgr. Pavle Plaché, historičce, jež tento transport prostudovala, sestavila jeho putovní výstavu. Dostupná je reportáž ČT o pomoci obyvatel Roztok, která zachytila ještě přímé svědky událostí.

Pochody smrti nejsou mezi lidmi až tak známy. Jistě, pojem je znám (například v legendárním seriálu Byl jednou jeden dům je krátká sekvence z pochodu smrti, během něhož zahyne jeden z hrdinů příběhu), ale odkud kam pochody smrti vedly, zpravidla nikoli. Můžete k nim obecně něco říci? Jak se dotkly našeho území?

Je to pravda. Víme, že byly, ale zdaleka si neuvědomujeme jejich rozsah a to, jak zpravidla moc zasáhly i do našeho bezprostředního okolí. Pochody smrti, nazývané nacisty eufemisticky evakuací koncentračních a zajateckých táborů, začínaly už od léta a podzimu 1944. Jeden z prvních vyšel z KT Majdanek, který byl vyklízen už od dubna 1944, několik dní před osvobozením Rudou armádou 23. července 1944. Všechny tábory dále na východ evakuovány nebyly, například KT Sobibór nebo Belzec. Byly srovnány se zemí, vězni zlikvidováni. KT Majdanek byl tehdy také první koncentrák, který svět spatřil. Ani krematoria už nacisté nestihli zlikvidovat. Psalo se o něm v tisku, ale nepomohlo to zastavit mašinérii pochodů smrti.

Ty pokračovaly, masivní byly zvláště od ledna 1945, kdy vyšly a vyjely transporty z Osvětimi. Křižovaly mezi jednotlivými KT. Vězni byli buď likvidováni, slabí a nemocní už před evakuací přímo v KT, další pak na trase. Práceschopní vězni i zajatci byli nasazováni dále do provozů, dolů, továren, které běžely až do posledních dnů války. Počet obětí se odhaduje na 250 000! Počet tras na 180, některé i přes 1000 km dlouhé. Do Čech, severní Moravy a Slezska, které se ocitly mezi frontami, se stahovaly ty poslední, odhaduji kolem 50-60 tras přes naše území, s počtem známých obětí více než 10 000.

Kronikář a badatel obce Třeština Jiří Nesét, jenž na podzim loňského roku vydal knihu Pochody hladu a smrti 1944-1945, přiznal, že ani vlastně nevěděl, že i »jeho« obcí, Třeštinou na Hané nedaleko Mohelnice, prošlo v zimě/na jaře 1945 na pět tisíc vězňů koncentračního tábora ve dvou kolonách.

Ano, panu Nesétovi se podařilo opravdu ojedinělé a velmi detailní zpracování svědectví o pochodech smrti válečných zajatců, především přes oblast Moravy a Slezska. Kniha byla pokřtěna v Mohelnici v Galerii Lautner na přednášce o pochodech smrti. Knižní novinku je možno zakoupit na Obecním úřadu Třeština.

Průchod pochodu smrti obcí Třeštinou pro kolegu Neséta byl naprosto neznámým faktem. To, že se pamětníků ptal, je nedocenitelné – bylo to v hodině dvanácté, dnes už většina z nich nežije. Jejich vzpomínky nebyly jen překvapením, byly velmi živé a často bolestné. Jak se sám svěřil, pamětníci jen těžko hledali slova, kterými by tyto události popsali, a často vyjadřovali vděk, že o jejich vzpomínky projevil někdo zájem.

V knize jsou shromážděna nejen obsáhlá svědectví od téměř 200 očitých svědků událostí, ale také unikátní fotografie, které mnozí měli po léta doma bez předchozího zveřejnění. Svědectví autor doplnil o veškerou literaturu a dokumenty z archivů, které se mu k tématu podařilo za 15 let výzkumu vyhledat.

Rok 2015, po trase prvního dne pochodu smrti lidických žen z Ravensbrücku na Wesenberg. V tomto lese se mnohé ženy stačily schovat, a tak z pochodu smrti uniknout.

»Stáli mlčky v řadě s miskami na jídlo, připadali mi jako zástupy duchů. Němci křičeli povely a nadávky, při výdeji jídla je bili pěstmi a pažbami pušek. Mnozí po ráně padli na zem a ty ještě zkopali.« - Taková jsou například konkrétní svědectví pamětníků. Takovou brutalitu a ponižování lidí německých trýznitelů je potřeba stále připomínat! Uvědomit si, co k ní vedlo.

Svědectví z jeho rodné obce Třeština autora vedlo dál do českého vnitrozemí, například do východočeských Výprachtic, kde výpovědi dávaly shodný obraz událostí: »Dva zajatci se museli svléci téměř donaha, byli zbiti a za starou stodolou ranami do hlavy zastřeleni.«

Čím si vysvětlujete, že tato část historie není ve všeobecném povědomí?

Pro mě je těžké na to odpovědět. Je pravda, že i z oslav květnového vítězství a jiných pietních akcí se pro mnohé z nás stala formalita, každý režim je nějakým způsobem využil a poznamenal. Než si lámat hlavu s důvody, je důležitější začít je připomínat. A protože prošly stovkami obcí naší republiky, můžeme každý začít ve svém okolí. Netýká se to jen pochodů smrti, ale partyzánských a osvobozovacích bojů, obětí odboje a dalšího hrdinství a utrpení. Není to přece jen na politicích a organizacích, které mají poslání se o jejich odkaz starat. Je to věc každého z nás. Patří to k projevu civilizovaného života v míru.

Pan Nesét popsal průchod největšího pochodu smrti 60-70 000 válečných zajatců přes 220 obcí Slezska a Moravy a 50 obcí Čech. Co to bylo za největší pochod smrti?

Pochod smrti válečných zajatců, který vyšel v lednu 1945 z Horního Slezska k bavorskému Mnichovu, kde byl v počátku května 1945 osvobozen, je opravdu největším pochodem smrti přes naše území. Procházel v souběžných kolonách z pěti shromaždišť na severní Moravě a ve Slezsku, mnohokrát se dělil na několik proudů. Proto ten velký počet obcí. Víme o úmrtí více než 3000 zajatců, 97 procent z nich sovětských. Umíte si asi představit, kolik hrobů se nachází na trase – včetně těch, o kterých buď nevíme, nebo se na ně zapomnělo. Nebo, a i to se stává, byly zničeny.

Co se vám honí hlavou, když organizujete akce v upomínku obětí těchto pochodů? Netrýzní vás to příliš? Vždyť se stále musíte vracet 74 let dozadu do podmínek, které si prostě nedokážeme dnes představit.

Ze začátku to pro mne bylo velmi těžké. A vidím to na každém, kdo se k nám přidá poprvé. Vážím si všech, protože vím, že dnes není úcta k obětem zrovna to, co by patřilo k prioritám moderního života. Možná si o nich přečteme, podíváme se na film. Dnes už jsem klidnější a procházím ty trasy s dobrým vědomím, že jsme je připomenuli. Věřím, že i když je projde jen jeden člověk, položí k hrobu květinu nebo kamínek, má to velký dopad.

I kniha Jiřího Neséta mi nabídla mnoho informací, které na trase předávám. Například jak rozdílný byl přístup stráží k západním spojeneckým zajatcům oproti zajatcům sovětským, jak se chovalo místní české obyvatelstvo snažící se přes hrozbu trestem smrti zajatcům pomoci. Jak se chovali němečtí obyvatelé, když se procházelo ještě okupovaným územím, včetně stráží Volkssturmu a mladých hochů Hitlerjugend, kteří se podíleli naopak na násilí, případně i vraždách. Opravdu, toto si uvědomit, představit – to je velmi závažné. Český člověk nebo Slovan obecně byl občanem druhé kategorie. Také kdokoliv, kdo bojoval, postavil se proti režimu nebo někomu takovému pomáhal. Uvědomme si, že toto probíhalo na konci války. A přesto – jaká byla krutost, arogance a nesmiřitelnost německých obyvatel, jak těch, co žili v protektorátu, tak těch, co se valili přes naše území z jistě prohrané války z východních okupovaných území zpět do Německa. Stálo to těsně před osvobozením mnoho zbytečných životů. Mnoho obětí i po něm, zubožení vězni a zajatci často nepřežili prožité útrapy a dál umírali.

S Jiřím Nesétem jsme také navštívili některá místa, odkud zajatci na pochod smrti vyšli, popsal je ve své knize. Bývalý Stalag VIIIB Teschen v Českém Těšíně a Stalag VIIB Lamsdorf v polských Lambinowicích. To byla další místa hrůzy a utrpení, mohyly s až 40 000 oběťmi z řad například sovětských zajatců. Viděli jsme i bývalé provozy v polské Bytomi, v jednom z měst průmyslového konglomerátu Horního Slezska, kde zajatce nacisté využívali pro otrockou práci ve válečné výrobě.

Jeho unikátní přínos k tématu zaznamenal dokumentarista Stanislav Motl v pořadu s názvem Mrtví na pochodu ve svém rozhlasovém cyklu Stopy, fakta, tajemství vysílaném v září 2017 na stanici ČRo Dvojka.

Možno říci, že Nesétova kniha je souborná a představuje přehled všech pochodů smrti jdoucích přes naše území?

Naopak se zaměřuje pouze na tento jeden pochod válečných zajatců přes naše území, svědectví se týkají severní Moravy, Slezska a východních Čech. Dokumentace a literatura doplnila představu o zbytku území, kde se obávám, že pamětníky už v dnešní době budeme těžko v masivním počtu hledat. Mám kolegy badatele i na německém území a bylo zajímavé doplnit si obrázek o závěr pochodu až k místu jeho osvobození u Mnichova – alespoň zajatců západních spojenců.

Jsou všechny pochody smrti zdokumentovány? A lze říci, že jsou podchyceny i pamětními deskami?

Ke všem pochodům smrti existuje mnoho zdrojů informací. Většinou je musím před návštěvou a sestavením trasy pečlivě dohledat, porovnat a prostudovat. V několika případech byly výjimečně díky úsilí především regionálních historiků a badatelů, často s pomocí samotných přeživších, zpracovány. Jedná se například o pochod smrti z KT Schwarzheide v severních Čechách, o zmiňovaný transport smrti a jeho zastávku v Žihli, o tzv. volarský pochod, velmi krutý pochod z KT Zielona Gora do KT Helmsbrecht přes Volary k Husinci u Prachatic, o pochody smrti z Kraslic, Svatavy a Nové Role. A také již uvedený transport smrti z KT Litoměřice do Velešína. Mluvím o pochodech smrti přes naše území. Pamětních desek je málo, ale že to jde, dokládá například pochod smrti z KT Schwarzheide, který je má.

Snažíme se to mapovat a v poslední době získat pozornost institucí, které by měly zapojit týmy do zlepšení situace. Nemůže to zůstat jen na nás několika nadšencích a aktivistech. Chystám také knihu, která shrne mé dosavadní získané znalosti pro běžného čtenáře, ale i odbornou veřejnost.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. MĚSTECKÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 22 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


e173rb
2019-02-05 17:17
Jaképak pochody smrti? To je zcela archaické pojmenování, je třeba
jít s dobou. Takže naši drazí krajané tenkrát chtěli utužit
přátelství s Čechy a dalšími národy, pročež je vzali na
poznávací vycházku zasněženou krajinou, protože takovéto sdílené
aktivity nejlépe otevírají srdce a dávají základ novým
přátelstvím. Nedaleko mého bydliště, v obci Pístov, máme dokonce
pomník připomínající jednu z těchto akcí germánsko-slovanského
sbližování. Leží tam několik desítek lidí, kteří se na této
etapě pochodu uradovali k smrti. K rozdováděnosti jim pomohl i kolem
letící americký dobroděj, který to do nich narval palubním kulometem.
Asi aby jim bylo ještě více do skoku. Byly to krásné časy, kdy se
lidé měli rádi.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.