Rozhovor Haló novin s Anastasií Molozinou, obyvatelkou Prahy

Bydlení je evergreenem debat mladých lidí

Mladí lidé, kteří se chtějí osamostatnit a založit rodinu, touží získat vlastní bydlení. Jaké je to terno v současné České republice, a zvláště v Praze, získat vlastní »hnízdečko«?

Ano, to je velké terno. Pro mou generaci je získání vlastního bydlení snad nerealizovatelné. Jak se bavím s kamarády, tak všichni pociťujeme, že s velkou pravděpodobností většina z nás nebude nikdy vlastnit žádný byt.

Snažím se šetřit, ale je to depresivní. Byt v Praze nelze zajistit za méně než za tři miliony korun. A nevidím perspektivu, co bude dále.

Jaká je vaše aktuální bytová situace?

Bydlím s přítelem v Praze-Dejvicích. Máme opravdu velké štěstí, že maminka našeho kamaráda vlastní byt 2+1 a pronajímá nám ho za relativně nízký poplatek. Předtím jsme bydleli na Žižkově v malinkatém bytě, v garsonce, a tam to bylo velmi stísněné.

Mohu se, prosím, zeptat na vaši profesi?

Pracuji jako odborová organizátorka, tedy mám dobré pracovní podmínky. A to je to – ačkoli nepracuji v prekarizovaném oboru, ani můj přítel, jenž působí v administrativě, nemáme šanci si ušetřit v dohledné době na vlastní byt. Rozumíte, to je to zlé, že pracujeme v kvalifikovaných profesích a jsme na tom příjmově docela slušně, a přesto vidina získání bytu je mlhavá. Kladu si otázku, jak jsou na tom lidé, kteří pracují v prekarizovaných oborech.

Jak zvládáte vše platit?

Platíme vše dohromady a v zálohách, tedy nájemné a dodávky elektřiny, vody apod., veškeré služby včetně internetu – a je to za příznivou částku. Uvidíme, jestli přijdou nějaké nedoplatky.

Řekněte, pečuje podle vás stát o budoucnost mladých rodin, nebo v tomto selhává?

To je velký problém. Stát určitě selhává, a to jak v podpoře mladých dvojic, jako jsme my dva – tedy mladí, kteří nepatří do skupiny vyloženě sociálně potřebných, tak mladých lidí, kteří by se kvalifikovali na sociální bydlení. Ani jedno ani druhé není podporováno. Trh si určuje pravidla hry. Můžeme pozorovat gentrifikaci (proces, kdy bohatí lidé nakupují nemovitosti k bydlení v dosud méně prosperujících částech měst a vytlačují nízkopříjmové obyvatele pozn. aut.), nájmy značně stoupají a nedochází k žádné jejich regulaci. Zdá se mi, že to nikdo neřeší.

Výstavba bytů v ČR probíhá, vidíme to i zde v hlavním městě, ale to jsou luxusní byty, jedná se o vyloženě komerční bydlení. Je to začarovaný kruh, protože mnoho majitelů vlastní více bytů. Bydlí v jednom bytě a ten druhý nebo zbylé byty podnajímají dalším lidem nebo na AirBnB. Na tom vydělávají pro svou rodinu, ovšem celkově to na trhu bydlení způsobuje, že jsou nájmy tak vyšponované.

Kde vidíte řešení?

Často o tom přemýšlím a vidím jediné řešení – výstavbu městských nájemních bytů, které zvýší nabídku a rozředí ceny nájemného, tedy sníží celkovou hladinu nájemného. Proč si nevezmeme příklad z Německa? V Německu existuje podpora komunitního bydlení.

Přibližte našim čtenářům, jak to funguje.

Nějaký bytový objekt se pronajme za netržních podmínek nějaké komunitě, například družstvu, a členové této komunity v něm bydlí. Zpravidla v tomto systému bydlí mladí lidé a rodiny, a všichni jsou povinni se o dům a případně i jeho okolí společně starat. A samozřejmě platí nízký netržní nájem. Prázdných domů je v Praze víc a komunita, sousedství a sounáležitost v rámci čtvrtě nebo města mizí. To je podle mě velká škoda. Přitom by to bylo pro naši generaci zajímavé.

Co však by tuto komunitu spojovalo?

Například v Německu ji spojuje levicová politika. V Berlíně, Lipsku jsou stovky takovýchto domů.

Takže vedle podpory sociálního nájemního bydlení a družstevní výstavby byste doporučila i komunitní bydlení.

Ano, proč ne?

Sledujete vy mladí také komunální politiku, a například plány nové pražské koalice v otázce bydlení?

Nemohu mluvit za všechny mladé, ale komunální politiku nesleduji tak detailně. Vím, že se o bydlení začíná mluvit i v rámci komunální politiky, tak snad se to konečně začne řešit.

Co říkáte tomu, že stále roste cena vody, kterou v drtivé většině obcí a měst mají v rukou soukromí majitelé, dokonce i zahraniční, kteří zisky odvádějí z ČR pryč?

Cítím, že spravedlivé a správné by bylo, aby voda zůstala v našich rukou, v majetku a správě veřejnosti, tedy měst a obcí. Je to přece i strategická surovina.

Skoro milion lidí v ČR se nachází v exekuci. Znáte někoho ze svého okolí, kdo je takto postižen?

Naštěstí takové lidi kolem sebe nemám. Ale stýkám se s kolegyněmi, které pečují o seniory a seniorky. Vím, že se mi některé svěřily, že mají exekuce. Bědují, že je nemožné se z této pasti dostat. Pečovatelská práce je velmi těžká a ještě ke všemu málo placená, takže se lidé také zadlužují, aby uhradili i běžné potřebné věci. Exekutorský byznys odsuzuji.

Chápu také, že lidé musí aspoň trochu porozumět financím – jaké jsou například důsledky toho, když si vezmu půjčku, jak probíhá úročení apod. Finanční gramotnost je u nás na nízké úrovni, ale není to ten hlavní důvod, proč se lidi ocitají v dluhové pasti. Je opravdu jednoduché se dostat do dluhové pasti, ze které často nevede cesta zpět.

A to si uvědomme, že jsou lidé, kteří pracují za minimální mzdu. I v rámci firem a bank jsou velké mzdové rozdíly. Sice v průměru tam dosahují vysokých mezd, ale v tomto průměru jsou započítány extrémně vysoké mzdy vrcholových manažerů. Já opravdu nevím, zda manažeři pracují »tak strašně moc«, že mají násobně vyšší mzdy než ostatní zaměstnanci…

To, co mi říkáte, to je většinový postoj mladých lidí?

Nevím, do jaké míry to tak mají všichni mladí, ale když se nezávazně bavíme s mými kamarády, tak cítím, jak je trápí mnoho problémů. Bydlení – to je vyložený evergreen našich debat s kamarády. Na problému sociálních nerovností se také vždy shodneme.

Chodí mladí městští lidé, ke kterým patříte, k volbám?

Ti mladí kolem mě víceméně ano. Ale vnímám čím dál větší deziluzi, že se máloco změní. Takový pocit mají i mí přátelé.

Ale nemyslete si, že nic neděláme a jen si stěžujeme. Osobně jsem družstevnicí v sociálním družstvu Střecha, které působí na pražském Žižkově a provozuje družstevní restauraci. Jsme tam vesměs mladí družstevníci.

My, kteří máme to štěstí, že vedle práce máme ještě čas na aktivismus – protože je mnoho lidí, kteří nestíhají nic než práci, neboť mají třeba i více pracovních úvazků – jsme například před časem založili menší aktivistickou platformu, která se věnuje bydlení. Nabízeli jsme veřejnosti workshopy, přednášky o problematice bydlení, o konceptu práva na město. To je koncept, který zdůrazňuje právo lidí na bydlení a na slušný život ve městě. Město nepatří developerům, ale člověku. Ale je těžké se s těmito tématy dostat do médií…

Teď zrovna dáváte rozhovor jednomu médiu, tak povězte více o vaší iniciativě – pokračuje ještě? Jaký má ohlas u lidí?

Jak jsem mluvila o tom, jak z měst a čtvrtí mizí komunitní duch, který nahrazují kanceláře a developerské projekty luxusního bydlení, tak to je něco, co nás s kamarády štvalo. A protože jsme nechtěli jen sedět a čekat, než to začne někdo řešit, a jestli vůbec, a v kolektivu toho člověk zmůže víc, než kdyby byl sám, tak jsme začali dělat akce. Organizovat se a bojovat za lepší podmínky je v naší zemi něco neobvyklého, lidi to neumějí – to vidím i u odborového organizování. Tím pádem nás aktivních zatím není moc a začínáme u menších věcí – workshopy, síťování se s nájemníky, kteří jsou obětí nekalých praktik vlastníků domů nebo developerského byznysu, vycházky, kde mluvíme o konkrétních projevech gentrifikace a naší vizi spravedlivého města. Zatím je to menší neformální iniciativa, ale jistě o nás ještě uslyšíte.

Čtou mladí lidé volební programy politických stran?

To je asi individuální. Pokud sledují něco z politiky, tak zejména především na internetu.

Sledujete televizní program?

Mladí nemívají zpravidla televizi, ale vše, co chtějí vidět, najdou na internetu. My třeba s přítelem sledujeme na internetu nejen hlavní zpravodajské servery, ale také mnohé seriály.

Znovu se vracím k vaší profesi. Vstupují lidé do odborů? Chápou jejich potřebnost?

Méně než jedno procento reakcí lidí, se kterými mluvím, je asi takovéto: »Odbory ne ne ne Většina o odborech nic neví, ale cítí, že je to potřebný nástroj ochrany a obrany zaměstnanců. Pracuji v prostředí nejen pečovatelek, ale také pracovnic a pracovníků v obchodě. Právě v obchodě zaměstnanci vidí výsledky práce odborů, protože se tam zvedaly jejich mzdy a další benefity. Určitě je třeba se hodně vzít za pracovníky, kteří pečují o nemocné nebo staré lidi, protože jejich práce je fyzicky i psychicky velmi těžká a opravdu by si zasloužili adekvátní odměnu, kterou dosud nemají.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 15 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.