Ilustrační FOTO - Haló noviny

Z vystoupení poslanců KSČM na březnové schůzi Sněmovny

Jde o možnost pro obecní policii

Leo Luzar, člen hospodářského výboru, k návrhu novely silničního zákona poslance Petra Dolínka (ČSSD), první čtení podle § 90 odst. 2

V diskusi, která je tady o pravomocech městské policie versus státní policie, zapomínáme na jednu drobnost, na takový detail. Kdo je velitelem městské policie? Řekněme si to. Kdo posílá městskou policii vykonávat prioritně činnosti, o které by se měla městská policie v tom konkrétním městě starat? Kam si chodí městská policie pro příkazy a rozkazy k tomu, co je pro tu městkou část, město, obec důležité a kam by měli upřít svoji pozornost? A my tímto návrhem dáváme městské policii možnost něco řešit na místě, a ne ve správním řízení. Protože samozřejmě tyto přestupky by ta městská policie měla dokumentovat a nahlásit na správní řízení, a to by potom mělo ukládat sankce za porušování zákona, protože to je porušení zákona. A správní řízení je složitější a byrokratičtější než to řešení na místě. To si zase řekněme, že tady tento rozdíl také existuje.

Leo Luzar, člen hospodářského výboru.

Ale mně vadí, když ti starostové, kteří by měli rozhodovat, jestli prioritně městská policie bude postihovat přestupky v dopravě, anebo bude prioritně sloužit k tomu, aby se starala o ty problémy, které ta obec má v jiných oblastech než dopravní, najednou říkají, my nic, my nerozhodujeme, my neřídíme tu městskou policii, to oni sami si vybírají, že 90 % svých činností budou v rámci dopravy řešit, a ne těch, co my chceme. Prostě je to o spolupráci, která v té obci je. A mně to vadí, když se tady najednou zapomíná, že to je i úloha těch starostů a těch primátorů, kteří si zřídili městskou policii, aby taky tu městskou policii směřovali v tom, co je pro to město a obec důležité, a aby fungovala tak, jak by fungovat měla.

Můžu tady říct historický příklad Ostravy, kdy v poměru vůči jiným městským policiím ta městská policie se spíše výrazně zaměřovala na nedopravní činnost.

Ke kolegovi starostovi Rakušanovi - požádal bych ho, protože výroční zpráva o činnosti městské policie a státní policie v Kolíně jistě bude k dispozici, kdyby mě s ní seznámil, protože z ní potom jasně vyplyne poměr činností policií. A znovu upozorňuji. V tom poměru, to je to o domluvě. Mnohokrát tu zaznělo, že koordinace činnosti existuje. A jestliže uznáme, že státní policie je problémově poddimenzovaná v určitých oblastech, a má problém to zlepšit, protože nejsou peníze, nejsou lidé atd., vychází prostě městská policie vstříc. Ale otázka je, jak se dohodneme a kde ten poměr je.

Znovu upozorňuji, že ten návrh vůbec není o činnosti mezi městskou a státní policií, ale je umožněním městským strážníkům řešit určitou věc na místě. Ale nikde není řeč, že to musí řešit. Doposud to řeší ve správním řízení, a budou to moci řešit na místě v rámci řešení činností. Jestliže se ukáže v určitém městě, které má tyto vyhrazené pruhy, že nastane problém, a řidiči to začnou zneužívat kvůli nějaké uzávěrce nebo podobně. Ano, je možná ideální cesta pozvat si šéfa policie a říct: Pošlete tam lidi, řešte to. Ale on řekne, já mám teď bezpečnostní situaci problémovou jinde. Nejsem schopen to řešit. Dejte si tam strážníky. Strážníci tam půjdou, ale budou to řešit v rámci přestupkového řízení, správního řízení. Nebudou to moci řešit na místě, jak by to situace vyžadovala.

My tady umožňujeme městské policii určitý problém řešit do budoucna, když nastane. V Praze již nastal. V některých městech také nastává, že řidiči bezohledně využívají vyhrazené pásy a předjíždějí ty, co stojí v koloně, tak jak by stát asi měli, když se křižovatka plní.


Budou moci policisté dál prodávat ze dvora?

Zdeněk Ondráček, místopředseda výboru pro bezpečnost, k vládnímu návrhu novely o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, první čtení

Novela je reakcí na nález Ústavního soudu z 11. září 2018, který zrušil k 30. červnu 2019 ustanovení § 48 odst. 2 zákona. Přestože je nález ÚS už z poloviny září, je tento materiál předkládán až teď, a do nabytí účinnosti nálezu ÚS zbývají necelé čtyři měsíce. O co konkrétně jde a co bylo důvodem pro vydání nálezu ÚS, v úvodním slově řekl pan ministr.

My jsme se s panem ministrem zapovídali o závažnosti tohoto tisku. Po diskusi s několika bývalými kolegy u nás vyvstaly otázky obecné povahy, kdy touto rozpravou zřejmě nedojde k rozdrobení podmínek, které si každý nadřízený stanoví zcela individuálně. Tuším, že mi odpovíte, že určitě ne, ale podle toho, jak je to zatím předložené, to asi zaručit úplně nemůžete. Zkusme si dát jeden konkrétní příklad a uvidíme, zda nám bude pan ministr schopen odpovědět. Neočekávám dnes, ale ve výborech.

Dnes mohu prodávat přebytky z vlastního hospodaření, třeba jablka nebo med. Myslím, že se to nazývá prodej ze dvorku nebo ze dvora, a to až do výše, kdy mi nevzniká daňová povinnost. Pokud vím, dosud to nikomu nevadí a řada příslušníků, kteří se touto činností zabývají, tak i koná, např. jde o ten prodej medu. Myslím, že toto vycházelo i ze závazného pokynu policejního prezidenta, který byl vydán pro úpravu právě zmíněného § 48 zákona o služebním poměru.

Moje otázka směřuje ke zjištění, zda podle této nové úpravy bude muset každý sadař, včelař či malozemědělec žádat o povolení svého nadřízeného a ten si podle své »libovůle« usmyslí, zda povolení vydá, nebo nevydá, či dokonce následně zruší pro porušení určitých podmínek. Také se dočítám, že takový příslušník sice nebude propuštěn v případě porušení těch podmínek, ale bude mu jen odebrána hodnost, což v konečném důsledku stejně vede k propuštění ze služebního poměru.

Myslím si, že někdo ne zcela domyslel tento návrh. Ale možná, že na to dostanu odpověď a pochyby, které jsme s kolegy v diskusi nad tímto sněmovním tiskem měli, dokážeme rozptýlit. Vysvětlit, jaký je rozdíl mezi třeba vedením účetnictví pro SVJ, kdy jsem členem a vlastníkem bytu, a obhospodařováním vlastní půdy, popř. prodejem přebytků z mé vlastní činnosti, v podstatě rozdíl nevidím. Všude musím investovat čas, svou práci, rozum a energii. Nejde jen o sadaře či včelaře, ale o všechny, kteří mají to štěstí, že jejich práce nese nějaké výsledky, které se dají zpeněžit. Já a řada mých bývalých kolegů totiž nevidíme zásadní rozdíl mezi tím, kdy budu učit bez povolení, psát knihy, dělat tlumočníka, to vše se může konat, a dokonce již v minulosti konalo, často i v pracovní době, ve služební době, a činností, kdy prodávám jablka, med, zelí či vánoční stromky, které si vypěstuji ve svém volném čase na svém vlastním pozemku.

Budu rád, když mi pracovní skupina při projednávání návrhu ve výboru na tyto otázky odpoví, abychom mohli dát kolegům, kteří se touto činností podle současné právní úpravy zabývali a teď mají zmíněné pochybnosti, a požádali mě, abych se ministra vnitra, respektive předkladatelů této normy zeptal, jestli budou muset tentokrát žádat, nebo budou pokračovat v ustálené praxi, že pokud pěstují jablka, popř. chovají včely, že nebude problém, aby mohli dál vykonávat služební činnost příslušníka bezpečnostního sboru.

Z jednání se zástupci odborových organizací Policie ČR i ostatních bezpečnostních sborů mohu potvrdit, že tento materiál se projednával a je také výsledkem jednání, které proběhlo v pracovní skupině. Je potřeba si asi uvědomit, že některé činnosti mohou být zakázány, a jednomu příslušníkovi stejného policejního sboru naopak povoleny, protože přece jiné požadavky můžeme klást na příslušníka, který vykonává dohled na zbraně a střelivo, a jiné na toho, který provádí vyšetřování závažné hospodářské trestné činnosti. Tam bych určitě tu zákonnou možnost nechal na řediteli bezpečnostního sboru a jím pověřeném služebním funkcionáři s personální pravomocí.

Ještě k tomu, co zmínil kolega Žáček... Tento materiál neřeší vůbec nic, co se týká výsluhových náležitostí, ale ani základních tarifů a ohodnocení práce příslušníků bezpečnostních sborů.


Pomozme všem lesníkům při likvidaci kalamity

Pavel Kováčik, místopředseda zemědělského výboru, k návrhu poslanecké novely zákona o lesích, zrychlené první čtení

Jako rodilý Třebíčák se musím přihlásit k této novele. Jsem pod ní také podepsán. Myslím si, že to je jedno z účinných opatření, jak vlastníkům lesa umožnit ve zcela mimořádné situaci nejen v našem okrese, ale ve značné části ČR kvůli souběhu mimořádných událostí vytáhnout je z rigidního slova zákona, který upravuje všem vlastníkům, velkým, středním, malým, státním, nestátním, způsob hospodaření v lese a způsob vyhledávání a řešení ohnisek vzniku kůrovce nebo kůrovcových lokalit.

Teď už je to tak, že kalamita je - alespoň v okrese Třebíč - natolik plošná, že je to jedno velké ohnisko. To, co bylo dříve zeleným královstvím, je teď rezavou pouští. Přijeďte se podívat, nemusíte ani příliš odbočovat z hlavních cest, uvidíte to všude. A kde nezasáhl kůrovec smrkové porosty, zasáhlo sucho porosty borové, a vypadají úplně stejně. Proto jsme přišli s touto novelou, proto vás prosíme o to, abyste umožnili její přijetí v prvním čtení, aby vlastníci lesa mohli okamžitě to, co je již zničeno a kde brouk už není, nechat stát a věnovat se tomu, co se dá za prvé ještě zachránit pro ekonomiku, protože kůrovcové dřevo není až tak úplně snadno prodejné, a za druhé - kde se dá ještě teď účinně zasáhnout proti kůrovci. V novele se jde mj. i po tomto směru.

Ministr zemědělství byl připraven na debatu, my jsme se o tom včera spolu poměrně podrobně bavili, ale teď je na cestě do Bruselu, kde bude řešit další průšvih -kontrolní opatření při dovozu polského masa, zejména hovězího. Ostatně to, co pan ministr zemědělství teď řeší v Bruselu, je v zájmu ochrany spotřebitele, tudíž v zájmu ochrany nás všech, ale to není jenom o hovězím mase a o těchto souvislostech. Je to o tom, jestli může ČR přijímat účinná opatření v mimořádné situaci pro ochranu zájmů vlastních občanů


Ach, ty kamiony...

Leo Luzar, člen hospodářského výboru, k poslaneckému návrhu silniční novely ANO, ČSSD a KSČM, první čtení

Nejde o první debatu na dané téma. Již jednou Sněmovna zažila tuto debatu a tehdy jsme se všichni nechali ukolébat tím, že prostě je to o řidičích, o apelu, o tom, že policisté mají pracovat. A organizace zastupující řidiče říkaly: Neblázněte, vždyť to bude stát, s řidiči zkusíme promluvit a budeme jednat. Nestalo se nic. Kamiony jezdí ještě hůř. Ono taky dneska povolání řidiče již není to, které bychom oceňovali - a oceňovali ty, kteří najezdí milion bez nehod apod. Ale bereme ty lidi jako - nechceš náhodou jezdit? Všude máte inzeráty: Pojďte. Taky kvalita řidičů prudce klesá. A to způsobuje rovněž nějaké problémy.

Na druhé straně jsou dvě možnosti řešení. První - všude osadit značky zákaz předjíždění. Kolegové - odpůrci této předlohy, tady říkají - zakažte to značkami. Nebo je tu druhá možnost - zakázat předjíždění plošně na dálnicích a dát značky tam, kde je to povoleno. Takovou značku momentálně ještě nemáme, ale je to možnost úvah do druhého čtení. Umožnit tam, kde cítíme, že to bezpečně jde a nedojde k brzdění provozu, povolit předjíždění nákladními vozy jiná pomalejší vozidla.

Teď se bavme o tom, co je lepší a co je výhodnější pro dopravu a pro plynulost. Již máme zkušenost, že zakázat předjíždění nefunguje. A můžeme se vymlouvat na to, jestli policie funguje, nebo ne. Prostě to nefunguje. Tak to zkusme opačně. Ale je to o diskusi. Je to o tom, že bychom to měli ve výboru probrat a hledat tuto cestu.


Zdanění finančních náhrad je namístě

Stanislav Grospič, místopředseda ústavně právního výboru PS, hovořil v Senátu k návrhu novely zákona KSČM o majetkovém vyrovnání s církvemi

Máme před sebou projednávání návrhu zákona, kterým se mění zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a zákon o daních z příjmů. Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že tímto návrhem nedochází ke zdanění majetku, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jímž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona, nikoliv však již příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností dle § 17 citovaného zákona.

Ve svém vystoupení se nebudu zabývat historickým exkurzem ve vztahu k vydávanému majetku, k této problematice bylo již mnohé řečeno nejen v rámci projednávání předloženého návrhu zákona jak ve Sněmovně, tak v Senátu, ale též v rámci projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nemohu však nepřipomenout, že na základě mnoha studií odborné veřejnosti a historických faktů se lze oprávněně domnívat, že při navrácení majetku došlo k prolomení hranice 28. února 1948, a i finanční náhrada za nevydaný majetek je tak náhradou za majetek mimo rozhodné období. Nemohu se nezmínit ani o způsobu provedení ocenění majetku, za který je poskytována paušální finanční náhrada.

Věcem, které nelze oprávněné osobě vydat, se věnuje § 8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Principiálně jde o taxativní výčet. V případě některého majetku nebylo prakticky možné ani právně únosné fyzicky majetek vydat. A právě proto byla do zákona zařazena koncepce náhradního plnění v podobě finanční náhrady. To však zároveň vedlo k nutnosti jednoznačně vymezit věci (majetek), kterých se tato skutečnost týkala, a které tedy nelze vydat. V této souvislosti považuji, společně s předkladateli návrhu zákona, za vážnou komplikaci skutečnost, že tzv. »analýza« množství nevydávaných věcí byla použita přímo k určení části výše finanční náhrady, a to i navzdory faktu, že nikdy nebyla vypracována žádná relevantní zpráva, která by konkrétně prověřila reálný stav. Místo vytvoření hodnověrného seznamu majetku, který vydat nelze se zdůvodněním proč, byla finanční náhrada za nevydaný majetek jen »odhadnuta«. Tehdejší vláda zcela rezignovala na to se tímto problémem zabývat. Přitom, jak jsem zmínil, stačilo provést relevantní komplexní soupis majetku, který nelze vydat, aniž by bylo nutné volit cestu výčtového zákona, která by však z právního hlediska byla nejčistší.

Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak, z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila, případně jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě, a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřeně exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci ani veřejnost nedozvěděli. Přitom šlo o velmi důležitý krok, což zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadu majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady, které lze považovat za nejkontroverznější místo zákona o majetkovém vyrovnání. Z dokumentů ministerstva kultury zabývajících se a řešících ocenění původního církevního majetku vyplývá, že toto ocenění bylo provedeno na základě údajů k roku 2007. Z téhož roku mají pocházet i údaje o předpokládané tržní hodnotě tohoto majetku.


Zarážející skutečnosti

Světová finanční a úvěrová krize v letech 2008 až 2012 však jakékoliv předchozí informace o ceně a tržní hodnotě majetku z roku 2007 učinila irelevantními a nepoužitelnými. Za zcela zarážející lze však považovat skutečnost, že veškeré podklady, včetně samotného ocenění, byly zpracovány církevní komisí, tedy nikoliv komisí pro narovnání vztahu mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, která byla zřízena usnesením vlády z 30. května 2007, ani dočasnou komisí Sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi. Stejně tak za zarážející lze považovat skutečnost, že výstup církevní komise nebyl ověřen nejen ministerstvem kultury, ale ani nezávislou poradenskou společností, kterou si tehdejší vláda pro tento účel najala, a že nebyla potvrzena ani jeho správnost. A za zcela skandální lze považovat skutečnost, že církevní komise byla složena pouze ze zástupců adresátů majetkového a finančního plnění, což jasně zpochybňuje její nezávislost. To vede k závěru, že církevní komise měla nepochybně zájem na určení co největšího objemu majetku. Tuto úvahu lze těžko zpochybnit, protože, z důvodů, o kterých jsem mluvil, nelze doložit opak. To podporuje i skutečnost, že církevní komise ke své práci nepřizvala žádné zástupce státu reprezentované odborníky ani zaměstnanci příslušných ministerstev.

Nezbývá tedy, než zdůraznit, že rozsah a návrh ocenění majetku poskytly navrhovateli zákona o majetkovém vyrovnání subjekty, které se následně samy stali osobami oprávněnými, tedy »restituenty« a zároveň příjemci finanční náhrady. Z tohoto pohledu se jedná o absolutně bezprecedentní postup, a to jak ve světle předchozí restituční legislativy, právního řádu ČR, tak i právních předpisů EU. Tento postup, krom toho, že postrádal elementární logiku – subjekt, kterému se má plnit, si sám určuje rozsah plnění i jeho hodnotu – je již mimo rámec demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. O diskriminaci restituentů dle předchozích restitučních zákonů ani nemluvě. Lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů, na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, když se tehdejší vláda, jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a ani zákonodárce nezabývali relevancí církevní komisí poskytnutých údajů. Tato skutečnost logicky a zákonitě nutí přímo si položit otázku, zda šlo jen o nedůsledně odvedenou práci, nebo záměr. Odpovědět si musí každý sám.

Jak jsem uvedl, ocenění původního církevního majetku bylo provedeno v roce 2007 na základě tehdejšího vyhodnocení potenciální tržní hodnoty zablokovaného církevního majetku. Odhad byl zpracován církevní komisí. Údajným autorem oceňovacího algoritmu měl být, podle tehdejší, vládou najaté poradenské společnosti, ekonom Arcibiskupství pražského Karel Štícha. Dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání mělo ocenění církevního majetku odpovídat současné hodnotě majetku, který byl církvím v minulosti odebrán – nemluví se o rozhodném období – a hlavní zásadou bylo uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a jejich úplné ekonomické odluky od státu.


Pochybnosti o ocenění půdy jsou namístě

Dle důvodové zprávy bylo u ocenění církevního majetku použito průměrných cen nemovitostí v ČR, které měly být zjištěny na základě »statistických metod a odborných odhadů«. Takto získané údaje pak byly aplikovány na určený rozsah církevního majetku. Výsledek pak měl být nakonec porovnán ministerstvem zemědělství s přehledy tržních cen zemědělské půdy a lesní půdy dle dvou studií Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, a to Studií dopadů realizace nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 1999 a Dopadovou studií pro oblast volného nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 2001. Po těchto porovnáních došlo ministerstvo zemědělství k závěru, že ocenění původního církevního majetku odpovídá tržním cenám. Musím zdůraznit, že obě studie, v souvislosti s rokem 2012, kdy byl zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi projednáván a přijat, jsou o více jak dekádu starší, a tedy nemohly mít ke skutečnému stavu roku 2012 žádnou relevanci. Dále bych chtěl podotknout, že Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky v dané věci také nelze považovat za nezávislou instituci. Pochybnosti vyvolává i fakt, že MZe mělo k dispozici daleko aktuálnější studii, a to Analýzu a hodnocení trhu se zemědělskou půdou do roku 2006, která rovněž stanovuje cenu zemědělské půdy. Dle údajů z ní se cena půdy prodávané pozemkovým fondem z vlastnictví státu v průběhu let 2000 až 2006 pohybovala v průměru kolem 3,50 Kč za m2 a tržní cena pozemků k využití pro stavební i zemědělské účely dosahovala v průměru 13,80 Kč za m2. Po zahrnutí všech proměnných pak cena dosahovala maximálního průměru 22,70 Kč za m2. Jedná se tedy o podstatně jiné hodnoty v porovnání s hodnotami uvedenými v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání a v dokumentu ministerstva kultury o ocenění původního církevního majetku. Zůstává nezodpovězenou otázkou, proč ke skutečně kvalifikovanému odhadu nebylo použito, kromě zmíněné studie, každoročního přehledu tržních cen zemědělské půdy ve Zprávě o stavu zemědělství, vydávaného MZe jako tzv. Zelenou knihu. Na základě Zprávy o stavu zemědělství za rok 2010 činila průměrná kupní cena za m2 pozemku ve vlastnictví státu o průměrné výměře pozemku 1,05 ha 5,99 Kč. Cena podle reprezentativního šetření obchodních smluv byla v roce 2010 9,60 Kč za m2 zemědělské půdy.

V souvislosti s uvedeným bych se krátce zmínil o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 Nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 nelze než konstatovat, že ÚS zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o čemž svědčí i odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna ÚS soudci Jaroslav Fenyk, Vojan Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský. Na základě jak citovaného nálezu ÚS, tak odlišných stanovisek jmenovaných soudců, mohu vyslovit názor, že ÚS měl jednoznačně konstatovat exces zákonodárce, který by z hlediska testu racionality založil protiústavnost. Tentýž názor sdílí i co se týká určení rozsahu církevního majetku. Lze tedy ve svém důsledku konstatovat, že ocenění církevního majetku, jakož i výše finanční náhrady, a především pak způsob jejího určení, tak jak je uveden v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vyvolává důvodné pochybnosti o nezávislém posouzení.

Samotné finanční náhradě se věnuje hlava III. zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, konkrétně zejména ustanovení § 15. To svojí dikcí vychází spíše z politického, než z právního posouzení. V této souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání od autorů Jakuba Kříže a Václava Valeše a důvodovou zprávou k citovanému zákonu. Dle komentáře, z něhož cituji: »Právní vztah mezi hodnotou majetku formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje. Stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou.« Zde nezbývá, než si položit otázku, jak nemůže existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finanční náhrady dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku? Odpověď je jednoduchá. Pokud totiž právní vztah skutečně neexistuje, je možný pouze jediný závěr, a to, že se v případě finanční náhrady jedná o disimulované – zastřené – právní jednání.


Možný je střet s právem EU

Jako další závažný problém je spatřován v možném střetu vyplácených finančních náhrad s právem EU, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování EU, tedy se zákazem tzv. státních podpor. Nelze přehlédnout, že s největší pravděpodobností tomu tak je. K tomuto názoru mne vede skutečnost, jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tímto problémem vypořádala. V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci EU, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela tak rezignovala na projednání této otázky s Evropskou komisí, ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Stejně tak na posouzení této otázky rezignoval ÚS ve svém nálezu 10/13, když ani on se nepokusil vznést v této věci předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl. I zde doporučuji nahlédnout do odlišných stanovisek mnou uvedených ústavních soudců.

Je přece zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva EU a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí rozhodnutí členského státu, který udělí jednostranným a autonomním rozhodnutím určitým osobám či podnikům prostředky, nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažení ekonomických cílů. Typická státní podpora se dle stabilní judikatury Soudního dvora EU dále vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků, opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva, a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví. Za klíčové je třeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků. Tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Všechny tyto znaky státní podpory byly naplněny.

Zákon o majetkovém vyrovnání umožňuje církvím jako právnickým osobám získat naturální restituci zabraného majetku, dále finanční náhradu a příspěvek na podporu činnosti církví a náboženských společností. Současně s tím dochází k osvobození od daně, a to jak příjmy z bezúplatného nabytí věci, tak finanční náhrada a příspěvek na podporu činnosti. Tato »plnění« jsou tedy finančně jednoznačně zvýhodněna.


Došlo k nedovolené státní podpoře

Uvedené skutečnosti vyvolávají oprávněnou domněnku, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi došlo k nedovolené státní podpoře. Tomu svědčí i skutečnost, že církve provozují rozsáhlé hospodářské a podnikatelské aktivity, když církev podniká jako nakladatel literatury, provozuje a vede kulturní objekty a nemocnice, kupuje, zcizuje a pronajímá vlastněné nemovitosti, jak koneckonců vyplývá i z výroční zprávy Arcibiskupství pražského za rok 2012. A vzhledem k tomu, že církve, především římskokatolická, budou jedním z největších vlastníků půdy, jak zemědělské, tak lesní, dá se předpokládat, že s navrácenými pozemky se vrátí k tradičnímu podnikání v zemědělském a lesním hospodářství s nemalou finanční podporou.

Závěrem k tomuto problému lze uvést, že otázka o možné nepovolené státní podpoře zůstává stále otevřená, a v budoucnosti může vyvolat nemalé problémy. Lze tedy uzavřít, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi sám smazává hranici mezi církví jako nositelem náboženského kultu a církví jako eventuálním podnikem, popřípadě podnikem dle práva EU, a nelze tedy v žádném případě vyloučit, že finanční náhrada, spolu s finančním příspěvkem, by mohla být Evropskou komisí posouzena jako nedovolená státní podpora soukromému subjektu.

Co říci k finančnímu ohodnocení nevydaného majetku a přiznaným finančním náhradám závěrem? Právní rámec, který je nastaven zákonem o majetkovém vyrovnání, je dalším ideologicky omezeným řešením převedeným do právní formy s přesvědčením, že neexistuje žádné jiné správnější a právně čisté řešení. Máme zde tak jakýsi hybrid mezi restitučním a odlukovým předpisem, který lze spíše charakterizovat jako jakýsi blíže nespecifikovaný »dar«. Přijaté řešení vytváří nepřijatelné rozdíly mezi bývalými restituenty a církevními subjekty. Nejsou respektovány povinnosti, které plynou ČR z jejího členství v EU, čímž dochází k porušování jejích řádných mezinárodních závazků. Úpravou finančních náhrad bylo způsobeno nebezpečí, že kdykoliv v budoucnu může být nastolena a položena otázka veřejné podpory a její přípustnosti. Celý rozsah majetku vráceného církvím nebyl nikdy řádně určen, ve své podstatě po něm ani nikdo nepátral a byl jen odhadnut, navíc dle nepřezkoumatelných a subjektivních kritérií, tedy nikoli na základě nezpochybnitelných důkazů a řádné právní a ekonomické analýzy. Z odhadu celkového majetku byl pravděpodobně odhadnut i majetek, který vydat církevním subjektům nelze.

Co platí o rozsahu majetku vydávaného i majetku, který vydat nelze, se vztahuje i na jeho ocenění. Z již jednou odhadnutých rozsahů byla na základě zastaralých a z hlediska stavu ekonomiky nepoužitelných a uměle zkreslených dat jen »nastřelena« jejich hodnota. To za situace, kdy tehdejší vláda, tak i zákonodárce, měli k dispozici návrhy přesnějších metod. Určení rozsahu majetku a jeho ocenění provedl nestandardně sám budoucí restituent. Z nepřesně určených rozsahů a jejich ocenění byla vypočítána finanční náhrada za majetek, který vydat nelze. Tehdejší vláda jako navrhovatel sice řekla, že část finanční náhrady tvoří prostředky nutné k realizaci hospodářské a finanční odluky a část nahrazuje majetek, který z objektivních důvodů nelze vydat. Nikdy však tato svá tvrzení nespecifikovala, neřekla jaký je jejich vzájemný poměr a vztah a co se za kterou částí přesně skrývá. Ještě důležitější je však skutečnost, že povaha a výše finanční náhrady není určena smlouvou, ale přímo zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen. Celý přednesený výčet ukazuje, jak nejen samotným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale především jím stanovené finanční náhrady církvím zajišťují vedle »svobody ducha« i absolutní moc ekonomickou.

Jak všechna tato úskalí, a především pak otázku případné nedovolené státní podpory vyřešit? Jako nejjednodušší a právně čistší se jeví, a to i dle názoru mnohých z řad odborné veřejnosti, řešení, kterým je zdanění vydávaných finančních náhrad. Proto byl předložen projednávaný návrh zákona, jímž se zavádí právě zdanění vyplácených finančních náhrad. Zde bych chtěl zdůraznit, že rušení daňových úlev a zavádění daní nových je jak v rámci právního řádu ČR, tak jejího daňového systému naprosto standardní událostí.

Ještě bych se rád v krátkosti dotkl vztahu zákona s uzavřenými smlouvami. Zákon zcela jasně svojí dikcí dokazuje, že povaha a výše finanční náhrady, a koneckonců ani finančního příspěvku na podporu činnosti, není určena smlouvou, ale zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen. Z toho plyne, že účel ani výše finančního vypořádání není dán smluvně, ale je fixován na zákon o majetkovém vyrovnání, tedy smlouvy byly vytvořeny jako jakási prodloužená ruka citovaného zákona a zákonitě budou a musí sdílet jeho další osudy. Nemohou tedy žít samostatným životem v případě, že se jejich mateřský zákon, který doslovně určil jejich obsah a znění, nebo související zákony budou měnit. Smlouvy nemohou zabránit změně zákona, např. z důvodů fiskálních, pokud by tomu tak nebylo, mohly by vést ve svém důsledku při finanční krizi až k finančnímu kolapsu státu. Charakter smluv není jednoznačný, ale jednoznačné je, že smlouvy jsou ze zákona fakticky nezrušitelné, neodporovatelné, a proto soudem nepřezkoumatelné, a narušují systém vzájemné kontroly a vyváženosti jednotlivých mocí ve státě, čímž narušují rovnost před zákonem. Není sebemenších pochyb o tom, že nárok na finanční náhradu a její výši, určení příjemců jejich jednotlivých plnění i lhůty splatnosti stanovil kogentně zákon, takže ustanovení upravující smlouvy nemá žádný právní význam, a tudíž smlouvy uzavřené podle zákona o majetkovém vyrovnání nezakládají žádné právní účinky.

Ano, ÚS svým nálezem 10/13 neshledal zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi jako protiústavní, přesto si dovolím, aniž bych chtěl jakkoli rozhodnutí ÚS zpochybňovat, poznamenat, že tak učinil, přestože se zcela vyhnul dokazování ohledně způsobu oceňování majetku a výpočtu finančních náhrad za nevydaný majetek, když ani doposud ostatně není, a při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ani nemohl být znám rozsah majetku, na jehož vydání bude ze strany oprávněných osob uplatněn úspěšně nárok na vydání, tak rozsah majetku, který se zákonodárce rozhodl finančně kompenzovat. Stejně tak se ÚS zcela vyhnul posouzení otázky nedovolené státní podpory. Ani zcela nevyřešil otázku zásahu do majetkových práv (ve formě placení daní) všech obyvatel. Názor si musí vytvořit každý sám. Své vystoupení si dovolím uzavřít poznámkou legislativního charakteru. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se zcela vymyká svojí formou, obsahem a především dikcí právním zvyklostem v rámci právního řádu ČR.


Závěrečné slovo Stanislava Grospiče

Pochybnosti má nejen KSČM, ale i jiné strany

Vyslechl jsem si mnohé a nebudu zastírat, že to nevybočilo z klišé očekávání, která jsem měl, když jsem vstupoval na půdu ctihodného Senátu coby druhé komory PČR. A slyšel jsem také mnohá prohlášení, která předtím zaznívala v tisku a nejrůznějších prostorech a místech.

Myslím si, že z mé strany jste neslyšeli jediné ideologické klišé. Slyšeli jste věcné důvody, které nás vedou k prosté úvaze, proč pro výpočet oněch 59 miliard bylo použito 44,48 Kč/m2 za zemědělskou půdu a 27,74 Kč/m2 za lesní půdu, když běžně vůči ostatním restituentům Český statistický úřad a všechny povinné úřady používaly cenu 7,50 Kč/m2. Mohl bych tady dělat historickou exkurzi. Jsem na to připravený, jsem schopný snést vaše útoky, různé přívlastky, nálepky, které mi budete dávat. Rozumím tomu, ale myslím si, že platí to, co říkal kdysi Mahátma Gándhí: »Oko za oko, zub za zub, a svět bude slepý.« To není mou představou, ani mou politikou. Pokud jde o objem majetku, je zajímavé, že podle některých dostupných historických podkladů, když probíhala první pozemková reforma v roce 1919, tak cca 58 000 ha zemědělské půdy a cca 178 000 ha ostatní půdy, zpravidla lesů ze záboru, bylo propuštěno, a cca 27 000 ha zemědělské půdy a 155 000 ha ostatní půdy. Pak bylo přistoupeno k 2. revizi v roce 1948. A tam bylo přihlášeno celkem 24 000 ha zemědělské půdy a 150 000 ha ostatní půdy.

Je zajímavé, že zejména tolik citovaná římskokatolická církev v 30. letech 20. století za první československé republiky uzavřela smlouvy o užívání na tuto půdu, která jí byla vyňata ze záboru na dobu 20 – 30 let, s přiznáním toho, že ji nevlastní, ale pouze užívá. A je zajímavé, že pozemkové zákony a restituční zákony v prvních svých ustanoveních rušily zákony o pozemkových reformách. Řada otázek se nabízí, ale já o tom tady nechci polemizovat. Nechci polemizovat ani o josefínských reformách, o rakouském občanském zákoníku z roku 1811, o květnové ústavě a květnových zákonech z 19. století, které odňaly církvi veškerý majetek. Nechci polemizovat ani o takové kuriozitě, která se stala v zemi, která nikdy neměla vládu, která by směřovala k jiné společnosti než kapitalistické, k Francii, kde došlo 4. dubna 2018 k revolučnímu zlomu, kdy se v Bernardinské koleji v Paříži odehrála historická událost, kdy francouzský prezident E. Macron přijal pozvání Francouzské biskupské konference, aby se vyslovil ve vztahu k státu a katolické církvi. Protože v roce 1905 Francii, paralelní dcery církve, jak se nazývala v 18. století, byl naprosto odňat veškerý majetek. To přece nebyla na světě ustavena ještě žádná komunistická strana.

Jsem členem KSČM, která byla založena v březnu 1990. Určitě znáte její stanovy, mnozí její program a víte, že se pohybuje a působí v mezích zákona. Pokud hovoříme o legitimitě ÚS, já jsem ho vůbec nezpochybnil. Naopak jsem se odvolával na jeho ustanovení. A dokonce poslední nález ÚS z minulého týdne říká, že pokud by církve chtěly setrvat na svých zhruba dvou tisících žalob vůči obcím a krajům, třebaže se mj. v těch smlouvách zavázaly, že je nebudou předkládat, a stejně tak učinily, musel by být zrušen zákon 428, jinak se nemohou těchto dávek domáhat. Je zajímavé, že zákon neříká, že by smlouvy a církve měly mít možnost a stát že měl umožnit smlouvami církvím možnost přiznat jednorázově danění na 30 let dopředu v roce 2013, a tím dostat stát do postavení dlužníka. Ale to tady neřešíme, my chceme řešit prostou nesrovnalost ve výši ocenění pozemků vůči jiným restituentům. A není to návrh komunistický, tento ano, předkládala ho KSČM, ale přišla s ním třeba ČSSD v minulém volebním období. Ale nestihl se projednat, protože volební období skončilo.

Čili ty nápady mají i jiné politické strany. A myslím si, že jsou legitimní. Zrovna tak je legitimní vaše rozhodnutí. A KSČM i já dokážeme respektovat jakékoli rozhodnutí soudu i nález ÚS. Myslíme si však, že nelze a priori říkat, že nemá nikdo právo měnit zákonem právní prostředí, protože bychom potom mohli zpochybňovat každý zákon, který bude přijímat český parlament. Protože každý zákon bude nějak nastavovat a upravovat v oblasti, na kterou bude působit, právní prostředí. Takže pokud tuto domněnku máme, pokud Sněmovna setrvá po vašem zřejmě zamítavém rozhodnutí na svém návrhu, věc posoudí svým nálezem určitě Ústavní soud. A nebude těch, kteří jsou poražení a budou z toho chtít vytřískat kapitál, a nebude ani vítězů. Právu se dostane zadost a bude jasno. A možná, že to i někdy přispěje ke kultuře demokratického prostředí v naší zemi. K tomu, aby se dál nevyhrocovaly vášně a nenávist, ale abychom spíš spěli k vzájemnému porozumění.

Já jsem si pozorně vyslechl vaše vystoupení a k otázce danění chci říct ještě k tomu asi jedinému konkrétnímu dotazu, že návrh zákona říká, že se retroaktivně v případě jeho přijetí (a stane-li se součástí platného právního řádu) nebude vůbec přistupovat. Bude se danit ten zbytek, který ještě není vyplacen. Ostatně inflační doložka, která v zákoně je, a promítla se do smluv, říká, že při dnešní inflaci i tak církvím bude těch 59 miliard vyplaceno. A ještě něco i z té inflační doložky. Takto se věci mají. (O návrhu bude Sněmovna hlasovat opět dnes - pozn. red.)

Marie KUDRNOVSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 18 hlasů.

Marie KUDRNOVSKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.