Rozhovor Haló novin s novinářkou Andreou Cerqueirovou

Věřím, že Brazilci boj za demokracii nevzdají

Máte zajímavé jméno. Jak jste k němu přišla?

Táta je Brazilec. Jeho rodina se do někdejšího Československa dostala poté, co v roce 1964 v Brazílii zavládla vojenská diktatura. Můj děda Benedicto Cerqueira byl vyučen v oboru litografie, záhy se stal odborářem, posléze dokonce předsedou brazilských odborářů pracujících v těžkém průmyslu. Oženil se a s ženou Iracemou, mou babičkou, měli čtyři děti – Enia, Edna, Elmu a Ezia. Začal se také angažovat v politice. Za vlády prezidenta Jaoa Belchiora Marquese Goularta byl dokonce zvolen poslancem federálního brazilského parlamentu. V již zmíněném roce 1964 ale vojáci prezidenta Goularta svrhli a po důsledné »čistce« zvolil Národní kongres prezidentem Humberta Castella Branka, kterého po třech letech vystřídal generál Artur da Costa e Silva. Děda se stal součástí oné »čistky«, hrozilo mu třináct let tvrdého žaláře, byl mu dokonce protiprávně odňat poslanecký mandát, přičemž v roce 2012 byl in memoriam rehabilitován. Po »čistce« zažádal o azyl nejprve v Jugoslávii, kde pobýval asi rok, následně v roce 1965 přijel s rodinou do Československa, po pár letech následovaly další štace. V Brazílii zůstal jen syn Enio, který byl již dospělý.

V Brazílii jste u příbuzných někdy byla?

Půl roku jsem tam dokonce žila, s mámou jsme tam odjely v roce 1975 za tátou, kterému nebyl v Československu prodloužen dlouhodobý pobyt a musel se vrátit do Ria de Janeira, respektive do Brazílie. V té době tam ještě vládla diktatura, děda s babičkou tam proto nemohli být, žili v Panamě. Mně tehdy byly tři roky, takže si toho moc nepamatuji, z vyprávění vím, že mámě se stýskalo po rodičích, po domově, takže jsme se po půl roce vrátily, rodiče se ale hned nerozvedli, až po letech na dálku. Následně jsem tam byla na měsíc v srpnu 1989, poté v roce 1998, pak jsem se tam znovu podívala asi po dalších pěti letech. Nyní se tam snažím, v rámci možností, jezdit tak ob rok. Navštěvuji jak rodinu v Riu de Janeiru, tak ve Fortaleze nebo hlavním městě Brasília.

Jaký dojem jste si z tamější situace dovezla domů, protože si alespoň myslím, že doma jste tady v České republice?

Ano, doma jsem v České republice, v pražských Strašnicích. Nicméně cítím, že kousek ze mě patří i do Brazílie, především do Ria, kde se táta »Carioca« (člověk narozený v Riu, něco jako Pražák - pozn.) narodil a většina rodiny tam stále žije. Jsem nesmírně ráda, že mám možnost jezdit tam za rodinou a poznávat tamní život. Obohacuje mě to a díky internetu, především sociálním sítím, o sobě s rodinou navzájem víme takřka denně. Jsem vlastně internacionalistka už po krvi - po rodině z tátovy strany mi proudí v žilách brazilská, po rodině z máminy strany česká, slovenská, maďarská a italská krev. Ale zpět k otázce - z Brazílie, přes všechny problémy, s kterými se potýká, vždycky přijíždím šťastná a nabitá energií.

Jde mně však o politické dění v této donedávna levicové zemi. Jak je možné, že zleva se dostala volbami doprava?

Trápím se tím už od voleb. Mám dvojí občanství, takže volím i brazilského prezidenta. A samozřejmě jsem volila levici - v prvním kole kandidáta Cira Gomese, který měl podle průzkumů větší potenciál porazit ultrapravicového Jaira Bolsonara, v druhém kole případně postoupivšího Fernanda Haddada. Bohužel vyhrál Bolsonaro, který hlásal velmi nenávistné slogany. V roce 1998 kupříkladu prohlásil: »Augusto Pinochet měl zabít mnohem víc lidí«, v roce 2017 pak řekl: »Mám pět dětí, z toho čtyři jsou synové, u pátého jsem měl slabou chvilku, a tak z toho vznikla dcera« nebo v roce 2018: »Pojďme postřílet všechny členy levicové Strany práce tady v Acre« (Acre je jeden ze států federální Brazílie - pozn.).

Bolsonaro nabízel nehumánní tvrdá řešení. Podle mého názoru zvítězil kvůli vysoké kriminalitě a korupci v zemi. A také tím, že svou politiku postavil na známém »rozděl a panuj«, vyšší střední vrstvu štval proti chudým a sociální pomoci, šířil nenávist vůči sexuálním menšinám nebo domorodému obyvatelstvu. Přikláním se k tomu, co opakovaně uvedl filosof a sociální vědec Marek Hrubec - že tato rozdmýchaná nenávist vede k militarizaci společnosti. Odkázal přitom na proslulou analýzu autoritářské osobnosti, která byla vytvořena pro výklad nástupu nacismu ve třicátých letech. V Brazílii byla podle něj část populace vychována v autoritářském prostředí rodin s tvrdým otcem a začala hledat autoritativního vůdce.

Ale vraťme se zpět. Jak to vůbec bylo s těmi korupcemi levicových exprezidentů?

V zemi korupce byla, je a mnozí levicoví politici jí podlehli či se na ní přímo aktivně podíleli. O tom není pochyb, mnoho jich bylo obviněných a odsouzených. Jsem však přesvědčená o tom, že bývalý prezident Inácio Lula da Silva je odsouzen neprávem, považuji ho za politického vězně. A není to jen o mých pocitech, ale i o tom, co během soudního procesu, kdy je mu kladeno za vinu mimo jiné údajné nabytí luxusního bytu coby úplatku, vyplývá na povrch. Údajné důkazy plavou na vodě, Lula má za sebou obrovskou podporu lidí. Kvůli odsouzení mu bylo zakázáno kandidovat a dokonce i volit - a to, prosím, v zemi, kde jsou volby povinné (za neúčast hrozí lidem ve věku 18 až 70 let symbolická finanční sankce, od 16 a nad 70 let je volební účast dobrovolná - pozn.). Věřím, že kdyby se Lula volebního klání mohl zúčastnit, zvítězil by. Vítězství Bolsonara proto přičítám i tomu, že v zemi zavládl chaos. Navíc, Bolsonarova protikorupční rétorika je jen naoko. V politice je již dlouho a i kolem jeho osoby a jeho rodiny je v tomto směru mnoho nejasností.

Abych ale nebyla jen negativní - potěšila mě zpráva, že asi 600 tisíc lidí navrhlo Lulu na Nobelovu cenu míru za to, že se mu díky sociálním programům podařilo dostat asi třicet milionů lidí z bídy. Co se týče jeho nástupkyně Dilmy Rousseffové, která byla z prezidentské funkce v roce 2016 odvolána na základě impeachmentu, tak ta nebyla ani z ničeho obviněna. Naopak prosadila protikorupční zákony, na základě kterých mnozí politici skončili za mřížemi. Když ji odvolávali, mnozí z nich čelili obviněním z korupce. Bylo jí vyčítáno, že když při výkonu jejího prvního funkčního období nebylo na vyplácení sociální pomoci, vypůjčila do rozpočtu peníze od státní banky, aby se lidé nedostali do existenčních problémů, a posléze je tam zase vrátila. Až dlouho poté byla schválena legislativní změna, že takový postup není možný - to ale neplatilo retroaktivně. Bylo jí vyčítáno, že tím chtěla vylepšit čísla v rozpočtu, věřím ale tomu, že jí šlo opravdu o lidi. Výstižně to řekl zpěvák Bono Vox z kapely U2 - že Dilma ukázala světu, jak zatočit s chudobou.

Čím si nový brazilský prezident opravdu získal tolik podpory?

Některé důvody jsem již uvedla. Přidám ještě ten, že plno Brazilců nabylo dojmu, že kriminalitu lze vyřešit jednoduše, tzv. tvrdou rukou. Jenže jak známo, tvrdá řešení jsou za prvé nehumánní a za druhé nefunkční, většinou mají efekt zcela opačný. Bolsonaro dal obrovskou pravomoc vojenské policii, která se nemusí příliš zpovídat z toho, když někoho při výkonu služby zastřelí. Je tragický omyl, že tolik Brazilců takto naletělo. Kriminalitu totiž může dlouhodobě vyřešit pouze sociální politika, díky které dostali Lula s Dilmou tolik lidí z bídy, současný prezident ji však značně osekává. Když člověk nemá nouzi, nemá většinou ani potřebu krást, to však řada Bolsonarových voličů nepochopila. Chtěli zastavit kriminalitu ve vteřině, což je nemožné.

V Brazílii je ale i obrovské množství lidí, kteří jsou proti Bolsonarově politice. Velké protesty, nenásilné a elegantní, byly například při únorovém karnevalu v Riu i jinde, kdy lidé měli nad hlavou transparenty s portrétem loni zavražděné levicové a demokratické političky Marielle Francové, radní Ria de Janeira, která se zabývala především právy lidí z chudinských čtvrtí a queer lidí. Vrahem je bývalý policista, který spolupracuje s politiky, kteří dnes zemi vládnou.

Jaký program Bolsonaro nabízí?

Již ve svém lednovém inauguračním projevu horoval za možnost volného nošení zbraní nebo za více pravomocí pro policii a armádu, strašil »neomarxistickou ideologií« ve školách, a tímto vymyšleným strachem obhajuje nehorázná opatření proti akademickým svobodám. Mluví proti »genderové ideologii«, útočí na neziskový sektor, ohání se »křesťanskými hodnotami«, klade až fašizující důraz na národ. Chce snižovat území, kde žije domorodé obyvatelstvo, chce divokou privatizaci a »udělat audit« sociálních programů, přičemž slovo audit je jen zástěrka pro osekávání. Má autoritářské sklony, hned v den inaugurace vydal asi sedmnáct předběžných opatření - třeba předání deštných pralesů lobbistům napojeným na ministerstvo zemědělství nebo snížení minimální mzdy. LGBT (sexuální a další menšiny - pozn.) vyňal z lidskoprávních politik a dal pod ministerstvo rodiny, který vede fanatická konzervativní politička Damares Alvesová, jež v den jmenování začala skotačit a fanaticky vykřikovat, že »je nová éra, chlapeček musí být oblečen do modré a holčička do růžové«. Dospělo to tak daleko, že kluk, kterého baví vyšívání, se musel veřejně hájit, jakože ho nebaví »mužské činnosti«. Přitom ministryně by měla řešit zcela jiné věci - Brazílie se potýká s dětským bezdomovectvím, domácím násilím, mnoho rodin potřebuje pomoci, mnoho samoživitelek nedostává výživné na dítě a tak dále.

Co od brazilského prezidenta můžeme opravdu čekat?

Bohužel nic valného. Snižování sociální úrovně lidí, krácení práv různým skupinám lidí, například již zmíněným domorodým obyvatelům. A více stříleček, což je v zemi s takto obrovskou kriminalitou, jakou má Brazílie, dosti děsivá vyhlídka. Malý příklad - nedávno byl v brazilském městě Manaus (hlavní město státu Amazonas, na severozápadě Brazílie) zavražděn třiapadesátiletý Francisco Pereira, který spojoval domorodé obyvatele ze dvaačtyřiceti vesnic, usiloval o jejich ochranu i ochranu území. Svědky zločinu byly dcera a manželka. Přišli muži s kapucí, dali nohu mezi dveře a zastřelili ho. Jeho manželka říká, že neměl nikdy s nikým žádný spor, celý život pracoval pro komunitu. Podle policie jsou obdobné vraždy, kvůli etnické příslušnosti, v Brazílii stále častější. A přitom zbraním kvete pšenka. V den, kdy dva ozbrojenci napadli školu, zabili a zranili několik dětí, o čemž informovala i česká média, představil syn prezidenta - senátor Flávio Bolsonaro - svůj projekt, na základě kterého budou moci být v zemi zřízeny civilní továrny na výrobu střelných zbraní a střeliva. Útočeno je na různé minority, na každého, kdo se nějak odlišuje. Proto například skupina policistů a policistek zveřejnila svou gay a lesbickou orientaci, aby upozornila na to, že v Brazílii je nejvíce vražd této komunity na světě. Chtěli tím říci - i mezi námi jsou takto orientovaní a stavíme se proti vraždám z nenávisti.

Terčem nenávisti jsou i levicoví lidé, politici, emancipované ženy, feministky, které macho Bolsonaro nenávidí. Světýlkem v tunelu je jak již zmiňovaná obrovská angažovanost lidí, kteří jsou proti Bolsonarově politice, tak i to, že ve federální Brazílii mají poměrně vysoké pravomoci jednotlivé státy. Guvernér brazilského státu Maranhao Flávio Dino z komunistické strany (PCdoB) vyzval kolegy k bojkotu radikálních pravicových opatření Bolsonara, protože jednotlivé státy mohou vydávat v řadě oblastí vlastní zákony a levicových guvernérů je asi třetina. Dino své kolegy vyzval kupříkladu k tomu, aby zabránili násilné asimilaci původního obyvatelstva. A činí se i v jiných oblastech - nechal například zrekonstruovat školy pro děti z vyloučených oblastí nebo má úžasné heslo »knihy místo zbraní«, čímž prosazuje především to, aby děti byly učeny k lásce ke knížkám již od útlého věku, aby si je samy »osahaly«, nejdříve obrázkové, pak i psané.

A co brazilští komunisté? Nehrozí jim, jak to bylo za generálního tajemníka Louise Carlose Prestese, postih a zákaz politické práce vůbec?

Obava stále visí ve vzduchu, protože Bolsonaro několikrát zopakoval, že »rudí buď odejdou ze země, nebo budou zakázaní«. Dnešní podoba autoritářského režimu je plíživá, Bolsonaro se snaží omezovat akademické svobody a jakékoli ostrůvky svobody. Guvernér státu Rio de Janeiro Wilson Witzel (PSC) například nedávno - den před oficiálním ukončením - přikázal uzavřít výstavu s performancí »Odhalená literatura« znázorňující mučení za vojenské diktatury. Výstava se konala v brazilsko-francouzském domě v Riu. Guvernér to svedl na technické důvody. Kurátor výstavy Alvaro Figueiredo ale uvedl, že se jedná o cenzuru. Výstavu s performancí připravila umělecká skupina És Una Loco. Jednalo se o uměleckou prezentaci textů spisovatelů o období vojenské diktatury, inspirací byl kupříkladu příběh s podtitulem »Hlas výplachu je hlas Boží« pojednávající o ženě mučené během vojenské diktatury, které byly do vagíny vkládáni švábi.

Bolsonaro se snaží změnit výklad diktatury - chce zamezit kritickému pohledu. Je vidět jasný protiklad oproti exprezidentce Dilmě, která byla během diktatury vězněna a mučena a v době svého prezidentování uvedla, že nikdy nebude potlačovat svobodu projevu, protože o ni během diktatury usilovala. Bolsonaro, bývalý voják, je oproti tomu obdivovatelem represí a zákazů, opakovaně prohlásil, že za diktatury se mělo víc zabíjet, než »jen mučit«. Alarmující také je, že v jeho vládě je mnoho vojenských důstojníků, dokonce víc než za diktatury. A to není nikdy dobře!

Brazílie prožívá těžké časy, kéž by co nejdřív pominuly. K tomu je zapotřebí, aby Brazilci nepřestali v nenásilném odporu proti stávajícímu autoritářskému vládnutí. Věřím, že to nevzdají, tak jako to nevzdali ani v minulosti. Důležitá je i mezinárodní solidarita.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 43 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.