Pohled do Zeleného salonku Kolovratského paláce 15. března 2019.

Rok 1939 – čekání na válku

Horní komora Parlamentu ČR uspořádala za součinnosti Historického ústavu AV ČR, Muzea Slovenského národního povstání, Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a ÚSTR k 80. výročí německé okupace konferenci o dějinných souvislostech březnových událostí roku 1939. Její název zněl »Rok 1939 – čekání na válku. Československá státnost v ohrožení a naději«. Zaštítil ji místopředseda Senátu Jan Horník.

Konference probíhala v Zeleném salonku Kolovratského paláce na Malé Straně, v současnosti obývaného Senátem, ovšem od roku 1923 zde sídlilo prezídium ministerské rady. Jak připomněla tisková tajemnice Senátu Eva Davidová, právě zde 15. března 1939 ve tři hodiny ráno mimořádně zasedala vláda Rudolfa Berana. Na tomto jednání seznámil předseda vlády přítomné ministry s jednáním prezidenta Emila Háchy v Berlíně, který pod nátlakem Adolfa Hitlera podepsal dokument, v němž »svěřuje Čechy a Moravu pod ochranu Říše…« Schůze skončila ráno před pátou hodinou, kdy již začínal postup německých okupačních jednotek do vnitrozemí Čech i Moravy. O den později, 16. března 1939, byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava.

Rozumět kontextu a souvislostem

Na konferenci konané přesně 80 let po těchto dramatických okamžicích v místě, kterým šly dějiny, vystoupily téměř dvě desítky předních českých a slovenských historiků. V úvodu promluvil místopředseda Akademie věd ČR Pavel Beran. Historie je věda, která plní i jiná poslání, působí na společnost, v tom je nezastupitelná, řekl. Apeloval, že je třeba rozumět dějinám, kontextu a souvislostem. Podle Jana Němečka a Zdeňka Hazdry byla před 80 lety dovršena zkáza československého státu. »V atmosféře frustrace z Mnichova se parlamentní demokracie stala minulostí a země se vydala cestou totalitární,« uvedl Hazdra. Rozsah a ničivost toho, co přijde, na jaře 1939 nemohl nikdo odhadovat. Tisíce Čechů a Slováků nečekaly na osvobození, zapojily se do odboje, což mělo mezinárodní význam a ČSR byla zařazena mezi vítěze druhé světové války. Společnost se poté posunula doleva, neboť v Mnichově zradili západní spojenci. Západní velmoci se přesvědčily, jakou váhu mají smlouvy podepsané Německem, pokračoval Němeček, který připomněl např. důležitost otevření čs. pavilonu na výstavě v New Yorku v květnu 1939 (díky exilové vládě), když protektorátní vláda účast odmítla. Denně si pavilon prohlédlo na 100 000 návštěvníků.

Podle ředitele slovenského Muzea SNP Stanislava Mičeva se »západní demokracie na nás vykašlaly, povězme si na rovinu«. Na Slovensku působí i historici, kteří by nejraději slavili 14. březen 1939 (vyhlášení Slovenského štátu), povzdechl si. Toto datum totiž někteří stále ještě vnímají jako »naplnění tisíciletých snah o vlastní stát«. Československé čekání na válku skončilo 1. září 1939 přepadením Polska. A historička Zlatica Zudová-Lešková se zamyslela právě nad oním čekáním na válku. Mír byl pošlapáván na úkor malých demokratických států od roku 1935. Velká Británie a Francie prosadily nevměšování do španělské občanské války, ale vše směřovalo k válečnému konfliktu, uvedla. »Čekali jsme na válku, ale naši vlastenci a vlastenky se na ni připravovali již před ní.«

V první řadě Čechy vykořistit

Arizací a jejím podílem na germanizaci českého hospodářského prostoru se zabýval Drahomír Jančík. »To, co se dělo koncem 30. let, bylo pro Německo darem z ráje,« uvedl svůj příspěvek. Hospodářský potenciál hitlerovského Německa vzrůstal okupací Rakouska a zbytků Československa a třetí říše stanula v hospodářské produkci na pomyslné třetí příčce mezi světovými ekonomikami. Hospodářský přínos českých zemí byl s Německem ve všech směrech souměřitelný. »Pro Němce bylo prvořadé exploatovat český národ, tzv. konečné řešení české otázky bylo odloženo,« vysvětlil Jančík.

Historička Pavla Plachá se věnovala perzekuci žen v prvních měsících protektorátu. Při obsazování Čech a Moravy nacisté uplatnili stejný model, který měli zažitý od roku 1933 v Německu. První byli perzekvováni funkcionáři a funkcionářky KSČ a dalších levicových organizací, včetně emigrantů a emigrantek. Plachá zmínila jména některých ihned zatčených žen, například komunistickou novinářku a členku pražského zastupitelstva Jožku Jabůrkovou, zatčenou ihned v noci z 15. na 16. března 1939. Plachá vyzdvihla nasazení žen do odboje, jež vyžadovalo velkou statečnost, zvláště měly-li děti.

Stanislav Kokoška se věnoval počátkům hnutí odporu proti nacistické okupaci, kdy ještě byly možné i určité národní aktivity - např. mohutné shromáždění na Staroměstském náměstí v Praze u Husovy sochy v červenci 1939. Vše mělo manifestační charakter. Téma více rozvinul Jaroslav Šebek. Projevy protiněmeckého odporu využívaly národních tradic. Lidé se shromažďovali na místech paměti národa, nejen u soch mistra Jana Husa, také sv. Václava, který je prezentován jako ochránce českého národa, nikoli kolaborantsky. Došlo i k rozmachu protiněmeckých církevních vystoupení, což bylo výrazem národní identifikace, nikoli církevní. Takto se např. 30. 4. 1939 konala pouť na Říp s 60 000 účastníky, 7. 5. 1939 manifestační převezení ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy. Smyslem bylo potlačení poraženecké nálady, zdůraznil Šebek.

Stud, to je to slovo

Na závěr celodenní vědecké konference shrnula poznatky čtveřice historiků »u kulatého stolu«, včetně nestora české historické vědy profesora Roberta Kvačka. Ten je pamětníkem a události před 80 lety prožíval jako vnímavý sedmiletý chlapec. Německá vojska stála 15. 3. 1939 již před osmou hodinou ranní před budovou jeho školy a žáci viděli, jak jejich učitelům stékají po tvářích slzy. Kvačkovy dětské vzpomínky se vážou ale třeba i na to, jak Němci ihned začali vyjídat české a moravské cukrárny a restaurace, doslova se přecpávali. Vzpomněl na to, že to byli sudetští Němci, kteří prohazovali cestu německým jednotkám do Prahy, protože ten den padal mokrý sníh. »Kolik těchto vojáků dožilo do května 1945?« Stud, to je to slovo, které patří do mnichovského a březnového rámce, zdůraznil Kvaček, jenž mj. rozebral pozici Francie před 80 lety. Tehdejší premiér Édouard Daladier například vytýkal Edvardu Benešovi, že »se zpozdil, sudetští Němci byli připraveni k jednání«.

Na závěr informoval statutární zástupce ředitele Historického ústavu Jan Němeček, že ruští archiváři a historici připravili hodnotnou vědeckou výstavu z nových dokumentů uvolněných z ruských archivů. Dokumenty se vážou i k březnovým událostem 1939 a bylo by přínosné, aby se s nimi seznámila i české veřejnost. Ale není možné tuto výstavu do převézt, prý kdokoli se o ni začne vážně zajímat, je mu »z určitých míst« předhazováno, že se jedná o »Putinovu propagandu«. Takové sdělení na závěr setkání renomovaných historiků vzbudilo u účastníků velké otazníky. Jak je toto možné ve svobodné demokratické společnosti?

(mh)

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 25 hlasů.

redakční zpráva

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2019-03-27 01:10
Mezi Mnichovem a Rambouillet není v podstatě žádný rozdíl. Jenom ten,
že Jugoslávie se v roce 1999 bránila.
pleningeri
2019-03-26 19:25
Tehdy nás naši "spojenci" na Západě "obětovali" za
mír v Evropě. Tehdy nechtěli slyšet vyzvánění "zvonů
války". Po osmdesáti letech je to zpátky!! Mezi ty hluché a
poloslepé tentokrát patří i papaláši z Čech. Žvaní o V. článku
smlouvy NATO jakože "jeden za všechny, všichni za jednoho".
Ráčejí si přečíst text zakládající smlouvy. Pokud opět dojde k
napadení česky mluvícího zbytku Československa, "spojenci se
rozhodnou" zda vojensky zasáhnou či jen budou
"protestovat" ... Jaký bude asi výsledek až se
"vyjímeční" Američané začnou vracet zbojiště v zinkových
rakvích? Jen další Afghánistán, tentokrát v Evropě?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.