S Janou Sedlmajerovou o terapiích, lásce i Janu Werichovi

Janu Sedlmajerovou známe jako herečku z řady nezapomenutelných filmů od šedesátých do začátku osmdesátých let. Už tehdy se navíc realizovala jako výtvarnice a dnes tvoří obrazy s pozitivní energií, vede semináře a připravuje terapie pro své zákazníky. Koneckonců, o tom napsala i knihu Detektivka mého života, v níž logicky odkrývá jednotlivé indicie, které jí zavedly k pochopení života jako takového, tedy najít sebe. Naše setkání proběhlo v jejím novém Studiu na pražských Vinohradech, v obklopení obrazů, které samy o sobě člověka naplnily optimismem a pozitivním myšlením. Proto i tento rozhovor byl nevšední – a jsme si jisti, že tímto způsobem bude působit rovněž na ctěné čtenáře…

Pochopil jsem z vaší knihy, že jste smířená s čímkoli, co život přinese. Je to tak?

Je potřeba všechno umět přijmout. Nedějí se věci, které se dít nemají. Když jsme na nějaké cestě, dostáváme podle zásluh. Potkává nás zrcadlení z vnějšího světa, to jsou prožitky našeho učení.

Takže nikdy nebýváte mrzutá či naštvaná?

Samozřejmě že se mi to nevyhne. Každý člověk má právo na naštvání, ale záleží, co to s ním udělá. Máme emoce, to je palivo našeho života, a důležité je, přiznat si je a zvládat je. Mám právo být chvíli naštvaná - jako každý smrtelný člověk - ale řeknu si, proč to mám, a vydedukuji, proč se mi to stalo. Nejdůležitější slovíčko je »proč«. Když pochopím proč, mám vyhráno. Přijmu to, poděkuji a z toho kvazišpatného si vezmu, kde je za tím skrytá Láska. To znamená, kde mám své poučení, co to je a kam mě to posouvá. Když to zjistím, není krásnější pocit

A co bylo motivem k sepsání knihy Detektivka mého života?

Věděla jsem už dva roky předtím, že budu muset něco napsat. Chodí to seshora jako takové rozkazy. Nebyla jsem ovšem schopná se k tomu odhodlat, myslela jsem, že na to nemám, že to neumím. Nikdy v životě jsem nic nenapsala, a tak jsem požádala postupně dva lidi, aby se o to pokusili, ale ti jako by tím vším proběhli s nepochopením, co hodlám sdělit. Bylo to něco jako promo, zkouška – a výsledek? Všechno jinak! To, co napsali, bylo úplně mimo, a tak jsem si uvědomila, že mi nic jiného nezbude, než abych si sedla k počítači a pokusila se o to sama. Otevřela jsem prázdné stránky a koukala do nich. Řekla jsem: »Fajn, když chcete, abych napsala knihu, pošlete mi sem něco.« A stalo se. Bylo mi to takzvaně nadiktováno. Co mám psát, o jakých lidech… Příhody, které se tam objevily, nejsou dílem náhody. Všechno jsou věci, které mi přišly, že tam mají být. Knížka by mohla být trojnásobná, ale zase by to bylo dlouhé a nikdo by to nečetl. Chtěla jsem tam mít i úseky mého života, kdy člověku nebylo zas až tak prima, ale aby bylo patrné, co si z toho vzal. Ne třeba hned, protože zamlada jsem to neuměla, ale teď vím, co mi to přineslo.

»Nepochopením si podmínky svého života ztěžujeme, pochopením naopak mnohé ulehčíme.« Cituji tím vaše slova z vaší knihy. A zeptám se v této souvislosti: Je něco, čím jste si svůj život ztížila?

(Chvíle přemýšlení) Asi bych zmínila jednu záležitost, které však rozhodně nelituju. Seznámila jsem se s architektem, který mi navrhl, že sežene a upraví opravdu nádherný ateliér, když se s ním vyspím. Sice jsem na tom tehdy nebyla vůbec dobře s bydlením, ale poslala jsem ho s takovým kopancem pryč! Hodně jsem jeho pomoc potřebovala, ovšem nemohla jsem do toho jít tímto stylem. S nikým jsem ve svém životě kvůli práci nespala!

Ve vaší knize píšete například, jak se vám dlouho nikdo nesměl dotknout krku, respektive ohryzku, ani vy osobně. Pak jste ovšem zjistila, že to bylo dáno složitým porodem. Dokážete tímto způsobem opravdu pomoci každému, kdo přijde k vám na terapii? Zjistí se podstata problému opravdu vždy? Jak na to?

Dá se to u každého, má-li dobrou vůli ke změně. Popovídáme si, já se na to nacítím, a vhodnými otázkami ho dovedu, aby si na podstatu problému přišel sám. Aby si vzpomněl, co prožil v minulosti a jaké to má souvislosti. Člověk ale musí chtít sám, nemůže chtít po někom, aby to udělal za něj. Jde o to, pochopit, co máte v hlavě a proč. Z jakých vzorců, a pak to teprve lze vyndat a přestřihnout šňůrky z minulosti, abyste už pak nebyl nijak svázaný.

Vždy jste chtěla pomáhat lidem? Už od nejmladšího věku?

Zase platí, že jsem k tomu byla zvláštním způsobem vedena. Za mnou již odmala chodili lidi s prosbou o rady, a pomoc, vyzařovala jsem pochopení – jako teta Sally kdysi v rádiu, to si asi nebudete pamatovat. Tehdy povídala lidem, co by měli změnit, aby se jim vedlo líp, a stejně tak i za mnou chodili druzí, aby se mi s něčím svěřili, a já fungovala jako vrba.

V knize jste popsala, jak vám vadívalo, když na vás muži koukali jen na krásnou blondýnu, a neviděli to uvnitř. To řeší mnoho půvabných dam. A co bylo tím uvnitř, co byste u sebe zdůraznila? Co tím bylo kdysi, a co dnes?

Můj vnitřní svět, který jsem vždy měla v sobě. Hry na jako… - nic pro mne. Většinou se dívali povrchně, jako na hezkou panenku. Dodnes se traduje, že když je ženská krásná, pak určitě musí být trochu blbá. Bylo to tak odjakživa a mně to vadilo. Alespoň jsem měla šanci víc pracovat na sobě a mám ze zkušeností co předávat dál.

A vám záleželo na zevnějšku u opačného pohlaví?

Ano, ale ne zas tak moc. Spíše mi šlo o to, jaký je muž uvnitř, jaké má vnitřní hodnoty a charisma.

V knize jste popsala svůj názor na mnohé herecké legendy, které jste měla tu čest potkat osobně – od Jana Wericha, přes Ladislava Peška, až třeba po Vladimíra Menšíka. Dokázala byste jmenovat jednoho kolegu, který čněl, ať už čímkoli, nad ostatními?

To nejde, každý člověk má v sobě něco úžasného. Když se chceme dívat na lidi pozitivně a oblíbit si všechny do jednoho, dobrá pomůcka zní, najít si v tom člověku něco nádherného a originálního. Nikomu to nechybí, ale ne každý to má napsáno na čele.

Přesto se na jedno jméno zeptám. Asi tušíte na jaké – Jan Werich. V seriálu Pan Tau jste hrála jeho sekretářku. Jak byste na tuto hereckou legendu zavzpomínala?

Byl to jeho poslední film, v té době už byl hodně nemocný. Přesto to bylo nádherné setkání! Již chtěl svůj oddech a klid mezi natáčením, ale jinak to byl nesmírně zábavný společník. Co slovo, to perla! Doslova…

Který z filmů, v nichž jste hrála, máte nejraději? Kterého si nejvíce považujete?

Miluju tři filmy. Protože vím, že režisér Juraj Herz režíroval citem, mám ráda dva jeho filmy – Morgianu a Petrolejové lampy. To je zlatý fond! A pak bych zmínila Ukradenou vzducholoď. Jako výtvarník si vážím pana režiséra Karla Zemana. To byl člověk, který měl neskutečné vize a dokázal je i realizovat. Pečlivost a smysl pro detail byla jeho doménou. V zahraničí by měl jistě Nobelovu cenu. U nás je bohužel člověk většinou ohodnocen, až když zemře. Teď má Karel Zeman muzeum, hurááá!

Zmínili jsme dva, respektive tři vaše obory – modelka, herečka a terapeutka. Pojďme se teď věnovat vašemu výtvarnému talentu. Podle vás by měly obrazy člověka nabít pozitivní energií. Jak v tom případě mám nahlížet na díla Hieronyma Bosche a jeho hrozivé vize? A další slavná díla naší minulosti, která nejsou zrovna optimistická?

Ta díla mají jinou hodnotu. Je v nich hloubka, kterou do nich dal onen výtvarník. Nechť je každý osloven tím, čím chce. Když se podíváte na tvorbu Michelangela nebo Leonarda da Vinciho, je to něco nádherného. Já mluvím o výtvarném umění, které je vypuštěním negativních emocí do konkrétního obrazu. Když je dá výtvarník do svého díla, ty se pak vracejí zpět. To je zákon přenosu energie. Je to jako v dalších sférách života. Když někdo vyšle zlou slinu, zlou myšlenku, ta se pak vrací jako bumerang. A v umění je to znát. Máte-li obraz, který je plný lásky a pozitivní energie, vyzařuje to i na ostatní, protože z něj cítí harmonii. Tím chválím vlastní peří, ale je to proto, že do obrazů dávám lásku, a zpětnou vazbou vím, že lidé to cítí (úsměv).

Máte hodně přátel, nebo jen několik málo, ale o to důvěrnějších?

Mám několik opravdu dobrých přátel, a to jsou ti, kterým můžete zavolat kdykoliv, a cítíme napojení, když se něco děje. Zbytek jsou lidé, co mě nějakým způsobem potřebují, kvůli terapiím či seminářům. Přesto se stává, že se po nějaké době, co ke mně docházejí, staneme kamarády.

A byl nějaký člověk, kterého jste, ať už z jakýchkoli důvodů, odmítla, protože nebyl vhodným objektem pro terapie?

Nemám právo kritizovat. Ale stalo se mi, že jsem po dlouhé době požádala, aby jistý člověk odešel, protože už mu nemám co dát. Víte proč? Byly tam jen plané řeči – a skutek utek. V životě jsme hodnoceni za to, co uděláme, ne za to, o čem mluvíme. A když se člověk neposouvá, potřebuji mu dát lekci. Aby běžel dál a zkusil to jinde…

Máte mezi hereckými osobnosti stále ještě skutečné přátele?

Bože můj, všichni umírají! Teď jich mám opravdu velmi málo, skoro všichni jsou mrtví. Ale to nevadí, protože si s nimi občas povídám, i když je nemůžu třeba chytit za ruku.

Prozraďte - kdyby čtenáře zaujaly vaše, námi sepsané, myšlenky, jak vás mohu kontaktovat?

Mám své vlastní internetové stránky www.sedlmajerova.cz a tam jsou veškeré kontakty na mne. E-mail i telefon. Stačí napsat nebo zavolat a objednat se.

A ještě jedna věc na závěr. Dohadovali jsme se o tom, že vám rozhovor k autorizaci pošlu hned, protože to mám ve zvyku, a vy jste reagovala, že odpovíte hned, protože nic neodkládáte. Že odkládání je to nejhorší. Co mi k tomu můžete říci?

Většina lidí si myslí, že může věci odkládat – takzvaně - na potom. A to není nejlepší! Protože v tom případě narostou až tak vysoké hory, z »ažpaků«, že je nepřelezeme. Proč se to děje? V danou chvíli přichází situace, co nás učí – něco jako krásné světlo seshora. Je ohraničené a pomáhá nám na naší cestě. Když povinnost odložím, stane se ze světla rozplynutá mlha, která nemá energii, a člověk ztrácí sílu k činu a podporu vesmíru…

Petr KOJZAR

FOTO – Haló noviny/Marcela ŠPIČKOVÁ (1) a archiv Jany SEDLMAJEROVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.7, celkem 9 hlasů.

Petr KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.