Eva Miškovič: Tanec je poslání

Půvabná Slovenka Eva Miškovič prošla bezpočtem našich muzikálů coby členka tanečních či pěvecko-tanečních company, ale prosadila se i ve zcela jiných oborech. Dokonce vystudovala v Brně i španělskou a portugalskou filologii, díky čemuž tlumočí a podílí se na tvorbě slovníků… V současné době ji v naší metropoli můžete vídat snad v každém druhém divadle, které tu je. Čerstvě v Galileovi, Mefistovi a Doktoru Oxovi (Hybernia) či Legendě jménem Holmes a Jesus Christ Superstarovi (HDK) či Osmém světadílu (Kalich), v minulosti se objevila i na prknech Národního divadla (dokonce v Pucciniho Madame Butterfly). Eva je prostě neuvěřitelná – jak zjistíte z následujících řádek!

Člověk si myslí, že pod osobností, které můžeme zasadit do kategorie univerzál/ka, už zpovídal dost a dost. Ve vašem případě se ale dostává ještě o level dál. Bio máte sice stručné, ale o to naplněnější. Čím jste vlastně v životě nejvíc?

To je otázka k zamyšlení a nejsem si jistá, jestli jsem o tom vůbec někdy přemýšlela. Možná proto jsem toho v životě stihla tolik, že jsem si nikdy nevytýčila, kým vlastně chci být. Momentálně hraji v šesti pohádkách, jedné tragikomedii, sedmi muzikálech, tančím ve flamencovém představení a jedné opeře, tak by se asi dalo říct, že jsem herečka, zpěvačka a tanečnice. Já se ale nějak v těchhle nálepkách necítím, a tak mi je sympatičtější, když řeknu, že »jsem v životě nejvíc člověkem, který rád experimentuje a zkouší nové věci, poslouchá svou intuici a řídí se srdcem«. Netuším, jakou nálepku budu mít za pět let, za to pevně věřím, že tyto vlastnosti mě budou provázet po zbytek života.

Na co všechno máte školy? Kosmetička vs. Filoložka zdánlivě nejdou moc dohromady…


To máte pravdu. I když, v obou případech se jedná o jistou formu lásky, ať už ke kráse nebo jazykům. Jsem tedy vystudovaná kosmetička. Po škole jsem rok pracovala v jednom salonu v Bratislavě, dělala jsem i permanentní make-up a drobná tetování. Bylo mi pouhých 17 a měla jsem chuť se dál vzdělávat, ale vysoká škola kosmetická žádná neexistovala. Vydala jsem se tedy cestou románských jazyků (španělštiny a portugalštiny) a taky výtvarné výchovy, kterou jsem po pár týdnech zabalila, kvůli časovým (ne)možnostem (úsměv).

Proč právě španělština a portugalština? Žijeme v době, kdy se všichni povinně musí věnovat angličtině, a když už něčemu jinému, tak francouzštině, ale vaše volba je velmi sympatická!

Možná se mi budete smát a já se sobě dneska už taky směji, ale bylo to právě z důvodu mé záliby ve zkoušení nových věcí. Jak jsem říkala, byla jsem lačná po studiu a doma mi náhodou ležela učebnice španělštiny pro samouky. Tak jsem se ji během měsíce naučila a vzali mě na vysokou. Asi štěstí. Nebo osud. No každopádně další zkušenost. Španělštinu jsem hltala a učila jsem se hodně rychle právě díky mému nadšení. Po roce studia na Masarykově univerzitě v Brně jsem si přidala portugalštinu, která se pak stala mým druhým jazykem. Nějakou dobu jsem i žila v Lisabonu a musím říct, že hned po Praze je to moje nejoblíbenější město v Evropě.

Jste rodilá Bratislavanka, narodila jste se ještě za časů Československa, kdy jste přeplula přes řeku Moravu?

V roce 2003, kdy jsme se s mým tehdejším přítelem odstěhovali do Brna. Já jsem nastoupila na školu, on jako pedagog na JAMU a společně jsme založili taneční divadlo, které fungovalo 10 let.

Kde by vás lákalo žít a pracovat nejvíc?

Momentálně jsem spokojena tady v Praze. Často jezdím za rodinou do Bratislavy, ale tam bych neměla tolik pracovních možností. Hodně lidí láká třeba Amerika, kde já nikdy nebyla a ani se tam nechystám. Hodně mě zaujalo Mongolsko, svou čistotou a drsností, jakousi opravdovostí. A již zmiňované Portugalsko. Asi je hezky všude, ale vzhledem k tomu, že mě teď už živí více jazyk český než tanec, tak je volba jasná.

V Praze jste odkryla dlouho utajovanou touhu po herectví. Můžete blíže představit Bibi super a Svět hraček? A jak jste se k tomu do Minaretu dostala?

Opět jsem se jednou náhodně zeptala kolegyně z muzikálu, jestli neví o nějakém pohádkovém divadle, že bych moc ráda hrála pro děti. A ona náhodou v Minaretu hraje. Tak mi domluvila schůzku. Dnes už jsem tam v pěti inscenacích a hraju kromě zmíněné nafrněné blonďaté panenky Bibi super i zajíčka, chytrého myšáka, Pannu Marii, anděla, cigareťačku, majitelku klubu, matku… Minaret je pro mě domovská scéna, kde se můžu vyřádit jak herecky, tak i choreograficky. Tento rok slaví 25. výročí a některé pohádky jsou tak úspěšné, že jsou na repertoáru divadla i více než 20 let.

Co se lehčích múz týče, jste prý ale především tanečnice. K tomu zase přišlo jak?

To jsem takhle jednou přišla už ve 12 letech do Tanečního divadla Bralen v Bratislavě a od té doby mě moderní scénický tanec drží a asi už nikdy nepustí. Právě tam jsem dostala ty nejdůležitější lekce, jako jsou disciplína, kolegialita, zodpovědnost, pokora a úcta k divadlu. Bohužel je to dnes pro mě i jakýsi handicap, protože se tyhle vlastnosti už moc nenosí a já je pořád podvědomě očekávám (pokrčení ramen).

Jak všechno stíháte?

Stíhá se to samo. Když je vám dvacet (smích). Postupem času si tělo začne říkat o odpočinek a určuje si priority. Jako příklad uvedu poslední dva měsíce, kdy jsem zkoušela 4 věci najednou a tělo řeklo »dost«! Musela jsem zrušit pár představení, kde jsem bez alternace, dostala jsem zánět hlasivek a hrtanu, a byla jsem nucena odpočívat a hýčkat se. Hlas ještě nemám v pořádku, ale tu zkušenost jsem potřebovala.

Tak když jste zkoušela čtyři věci najednou… Co konkrétně?

Naskočila jsem do pohádky Líná strašidla v Divadélku Na koleni, pak jsme zkoušeli v Hybernii muzikál Galileo, hned poté Šakalí léta Na Fidlovačce, do toho jsem naskočila do pohádky Kouzelný les v Divadle Minaret a během toho všeho jsem se učila flamenco kvůli herecko-tanečnímu představení Krvavá svatba, kterou premiérujeme teď v pondělí v Divadle Ponec.

Ufff. Ale ptám se i geografický, protože s tancem sjíždíte nejen půl ČR, vracíte se i domů, ale tančíte i po Evropě. Kde se tancuje nejlíp, nejprofesionálněji?

Nejprofesionálněji se tancuje tam, kde je profesionální přístup. Je to velice náročná branže, která vyžaduje hodně energie a pozornosti. Je spousta amatérských souborů, které svým představením umí pohladit duši, a naopak jsou i soubory profesionální, na které byste už víckrát nešli. Je to všechno tak moc individuální a každý tanečník má svůj vlastní důvod, proč tančí. Pro mě osobně je profesionální, když se sejde na jevišti co nejvíc tanečníků, kterých společným cílem je »předat myšlenku, pocit, emoci«, mají potřebnou technickou průpravu a jsou i dobrými herci. Tanec je poslání. Peníze se tím rozhodně vydělat nedají. A když náhodou někdo tančí jenom pro peníze, je to stejně vidět.

Své zkušenosti ještě zvládáte předávat na tanečních seminářích. Jste tedy oficiální lektorkou, učitelkou tance?

Učila jsem tanec 10 let. Teď už jsem spíš jenom performerem. Neuměla jsem pracovat se svou energií, hodně jsem se rozdávala a teď mám období bez učení. Asi se k tomu ještě někdy vrátím, ale momentálně se chci učit já (úsměv).

K tomu všemu ještě zpíváte a… malujete. Je něco, co neumíte?

Odmalička jsem si ráda kreslila. Prý jsem nedělala nic jiného, než že jsem byla někde zalezlá v koutě s papírem a tužkou. Později jsem vylezla a začala tančit… Je hodně věcí, co neumím. Už se s tím alespoň umím vyrovnat. Když se na to podívám, tak se vlastně pořád motám kolem umění a sebevyjádření. Já si to nevybrala. To samo (úsměv).

Co zpíváte, resp. malujete nejradši?

Nejradši zpívám písně od ne celkem známých interpretů. To mám od dob Bralenu, kde jsem vyrostla na jazzu, world a etno music, což mi zůstalo dodnes. A taky mám odmalička ráda country. Já vlastně ani moc nevím, co se hraje v rádiu, 14 let nevedu televizi, pouštím si, co si přinesu z cest, nebo na doporučení. Nejdu s proudem… Co se malování týče, nejvíc mi voní olej, kterým dělám portréty, i když poslední dobou mě to táhne i ke krajině. A taky suchý pastel, kterým ráda zachytávám své pocity a emoce.

Ptát se vás na volný čas asi nemá smysl – evidentně je pro vás veškerá práce zároveň volnočasovým vyžitím. Přesto, je ještě něco, co umíte, na čem ulítáváte, a co jsme ještě nezmínili?

Na volný čas se klidně ptejte. Už si ho i umím udělat. Nejradši ho trávím s přítelem (muzikálový herec a zpěvák s operním rozsahem Jaromír Holub – pozn. autora) na procházkách, kávičkách, výstavách nebo v přírodě. Letošní jaro budeme trávit převážně venku na zahradě, kam jsme si nedávno přivezli maringotku s úmyslem ji zrekonstruovat k trvalému žití. Takže teď budu »ulítávat« na manuální práci. Pokud tedy nebude zrovna přes 27 stupňů Celsia. To už pak nedávám (smích). Mimo to ráda cestuji, učím se na flétnu či piano a pořád čtu nějakou knihu.

Jaké jsou vaše další životní plány a představy?

Dělat divadlo tak dlouho, dokud mě to bude bavit. Plány se mění společně se mnou, takže já vlastně jenom plynu s řekou. Naštěstí tím správným směrem.

Roman JANOUCH


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 10 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.