Ilustrační FOTO - Pixabay

Křesťané a síla pohanského jara

Velikonoce provázelo a stále provází nepřeberné množství pohanských i křesťanských zvyků, které se prolínají. Velikonoční zvyky vycházejí z podstaty života rolníka na venkově jako svátky jara. Příroda se probouzí a různými obřady bylo potřeba zabezpečit úrodu a zdar nově nadcházejícího zemědělského roku. Jsou to svátky radosti, počátku úrody a naděje. Přičemž to netřeba přehánět…

Velikonoce, tento největší křesťanský svátek, podobně jako mnohé jiné, je přejat od starých kultů našich prapředků. Zejména kultu jejich umírání a vzkříšení, který existoval v době dávno předkřesťanské. Naši prapředci, moudří to lidé, vycházeli z pozorování přírody – jejího uvadání (umírání) na podzim a probuzení (vzkříšení) na jaře. A proto předpokládali, že stejně probíhá i život bohů. Podle církevní (ano, křesťanské) nauky je tento svátek ustaven na památku zmrtvýchvstání (Velká noc a odtud odvozeno - Velikonoce) na kříži umučeného Ježíše Krista. Proto je vnímán věřícími jako »svátek svátků, a slavnost všech slavností«.

Svátek vzkříšení Krista naznačuje věřícím možnost vzkříšení po smrti a života věčného. Teprve v posmrtném životě může prý člověk získat spravedlivou odměnu za své skutky, za všechna strádání a křivdy pozemského života… Budiž věřícím přáno, jejich víru jim rozhodně nechceme brát a nebereme. Byť je nutno položit si otázku, kolik zemřelých bylo vzkříšeno. Ano, i podle jejich víry jen jeden…

Všechny výklady Velikonoc spojuje společné téma smrti a zrodu nového života, v jejich původu se však názory rozcházejí. Jejich počátky sahají do pohanských dob, kdy lidé oslavovali příchod jara a plodnosti, což při tehdejším způsobu obživy znamenalo klíčovou životní otázku. Plodnost a nový život symbolizují vajíčka.

Jako nábožensky organizovaná tradice se Velikonoce poprvé objevily u Židů, kteří slaví svátky Pesach (svátky nekvašeného chleba) k uctění Boží pomoci při vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Pesach znamená překročení, přesněji to, že Hospodin tehdy překročil jejich domy, které poznal podle krve beránka, kterého obětovali, jak přikázal. Z tohoto pojetí pochází beránek coby symbol Velikonoc. Každá izraelská rodina obětovala mladého berana a jeho krví se potřely veřeje domu na znamení ochrany. Uchránění, případně ušetření, je překlad hebrejského slova pesach…

Podle některých historiků používali křesťané pro usnadnění christianizace pohanských národů metodu, při které překryly stávající svátky svými vlastními oslavami. Proto se prakticky všechny křesťanské svátky, včetně Vánoc a Velikonoc, kryjí se svátky pohanskými. Také například pomlázky a jiné velikonoční rekvizity mají původ v době dávno před Kristem.

Umírání a vzkříšení

Mýty o umírání a vzkříšení bohů můžete již najít u starých Egypťanů, Féničanů, Řeků i v jiných kulturách. Křesťané zprvu připomínali jen utrpení a smrt Ježíše Krista; teprve ve 4. století vzpomenuli i jeho vzkříšení. V roce 325 na ekumenickém koncilu bylo stanoveno datum slavení Velikonoc. Tedy tak, jak se slaví dosud – v první neděli po prvním jarním úplňku. Křesťanská velikonoční neděle je svátkem pohyblivým a připadá na kterékoliv datum mezi 22. březnem a 25. dubnem.

Velikonoční oslavy se však neváží jen k jednomu dni, ale probíhají celý (pašijový) týden. V jeho průběhu si křesťané prakticky všech vyznání několik posledních dní Ježíšova pozemského života, jeho smrt n kříži a následného vzkříšení. Pašijový týden začíná Květnou nedělí (letos 14. dubna), někdy se označuje jako beránková nebo palmová. Připomíná vjezd Krista do Jeruzaléma, kdy ho vítalo procesí s palmovými ratolestmi v rukách. Později pak dívky ozdobily zelený stromek, jedno zda listnatý či jehličnaté, vajíčky a stuhami a obcházely ves za zpěvu a říkadel o tom, že přinášejí do vsi léto. Šlo vlastně koledu, neboť dívky byly za tuto »službu« odměňovány…

Další dni pak již sloužily na přípravu Velikonoc.

Tradice, těch je nejvíce…

Mají vesměs s křesťanskou oslavou Velikonoc jen málo společného, pokud ano, tak jen (tak říkajíc) přeneseně.

Hlavním jarním svátkem byl a je Zelený čtvrtek (letos 18. dubna) Ten byl spojován s očistou – omýváním v pramenité či tekoucí vodě. Zvláštní moc pak byla dávána vejcím sneseným na Zelený čtvrtek. Kromě toho byl Zelený čtvrtek určen jako den vhodný k zahájení setby. Zvykem bylo jíst v tento den zelené bylinky, které měly odvrátit zdravotní potíže. V tento den končí zvonění zvonů (odlétají do Říma) a nahrazuje je zvuk »hrkaček« s nimiž chlapci obcházeli vesnici. Jelikož od Zeleného čtvrtku po Bílou sobotu zvony mlčely (odlétaly do Říma), ke svolání k bohoslužbám lidem musely posloužit jiné nástroje: řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus.

Pokud na Velký pátek (letos 19. dubna) vyrazíte do přírody, vězte, že jde o den smutku. Připomíná smrt Ježíše Krista na kříži. Zemřel v neuvěřitelně přesně určený čas totiž – v 15 hodin odpoledne. Ale pokud vyrazíte v tento den do přírody na vycházku, tak možná budete svědky stejně neuvěřitelného »otevření« země. Ta vydává poklady. Poklad označuje světýlko nebo kvetoucí či zlatě zářící kapradí. Případně otvor ve skále, ze kterého vychází záře. Na souš vycházejí vodníci a prohánějí se na koních. Pokud víme, nikdo je nikdy neviděl. Otvírá se prý dokonce i hora Blaník a v ní je možné spatřit blanické rytíře. Spící či bdící? Kdo ví jak to je… Podle tradice »Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar«. Čeští zákonodárci zřejmě vědí, proč se tento den stal státním svátkem. A možná vyrazí do přírody hledat poklady…

Dalším významným dnem je Bílá sobota (letos 20. dubna). Zvony se vrátily, a rozezněly se, aby zvěstovaly Kristovo zmrtvýchvstání. Součástí bylo i zažehnutí a svěcení nového ohně. Bílou sobotou končí čtyřicetidenní půst. Což udělá radost všem, kteří se rozhodli dodržovat ho.

A poté přichází pro věřící nejdůležitější den velikonočního týdne, Neděle vzkříšení (letos 21. dubna), či též Boží hod velikonoční. V kostelích byly svěceny některé pokrmy (mazanec, vejce, beránek, sýr, mléko, med i jiné)

Pomlázka polaská

Pondělní (letos 22. dubna – tzv. červené pondělí) pomlázka je obecně vnímána jako hlavní symbol Velikonoc.  Na velikonoční pondělí vstávají kluci, a nezřídka i muži, časně zrána, a vyrážejí s pomlázkou na koledu. Šlehají děvčata, aby byla zdravá, pilná, krásná a veselá po celý rok. Pomlázkou jim předávají svěžest, mladost, ohebnost a zdraví mladého proutku. Svobodná děvčata jim za to zavěšují na pomlázky barevné stuhy. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby jim vyhnali »zlý« jazyk. Zřejmě to byl jazyk pomlouvačný. Koledníci si však vybírali. Nechodili však do domů sousedů, s nimiž nebyli zadobře. Byť tam byly dívky a ženy sebekrásnější.

Jestli dojde dříve na pomlázku, nebo koledy, záleží na situaci. Ačkoli může být (ale nemělo by tomu tak být) vyšlehání bolestivé, není cílem způsobovat příkoří. Spíše je pomlázka symbolem zájmu mužů o ženy. Nenavštívené dívky se mohou dokonce cítit uražené. »Vyšupaná« žena dává mužům barevné vajíčko jako symbol jejích díků a prominutí příkoří, které jí způsobili. Pověst praví, že dívky mají být na Velikonoce vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a uchovaly si plodnost.

Při pomlázce dostávají děvčata a ženy od mužů symbolický »výprask« pomlázkou upletenou z čerstvých vrbových proutků jakožto symbol omlazení, pomlazení (odsud název pomlázka). Proto muži většinou používají mladé proutí s největším podílem »životní síly« kterou předávají »vyšlehané« ženě. A za tuto »laskavost« jsou pak muži odměněni výslužkou. V některých oblastech ženy mohou pomlázku oplatit mužům a chlapcům odpoledne, kdy na ně vylívají kbelíky studené vody.

Když už píšeme o pomlázkách – jejich tradice je velice stará. Prý již ze 14. století. O velikonočním pondělí (a také v úterý? Prý ano!) šlehali manželé a milenci svoje partnerky pomlázkou. Ospalí (muži, jak jinak) prý byli házeni časně z rána do vody, nebo byli poléváni studenou vodou, aby se probrali…

Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě. Dříve se šlehalo pomlázkou i další den, o takzvaném odplatném úterý, kdy děvčata oplácela hochům. Někde se místo pomlázky ujímala úkolu pomladění studená voda. Tomuto zvyku se říkalo oblévačka… Říkávalo se, že »prašivý bude ten, kdo nebyl politý vodou«.

Symbol vajec

Existuje už od pohanských dob. Vejce je symbolem nového života, protože obsahuje zárodek nového života, plodnosti, úrodnosti, životní síly, narození, nesmrtelnosti, slunce, návratu jara a díky skořápce i bezpečí.

FOTO - Haló noviny

I malování vajec patří k dávné, ba předávné historii. Za typické barvy pro Velikonoce (snad lépe – pro jaro) se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Červená barva ochraňovala před démony a zároveň symbolizovala lásku a život.

Velikonoční vajíčko, jako zvyk darování v období svátků jarní rovnodennosti údajně zavedli jako první Egypťané. Nejstarší nalezená kraslice je prý stará 2300 let. Vpravdě úctyhodné… Zdali pravdivé, netuším. U nás dávaly dívky chlapcům vajíčka odměnou za šlehání a za odříkání hezké koledy. Byť byla jen ta nejjednodušší: »Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný…«

Vajíčka musela být plná a barevná. Časem se začala zdobit i prázdná vyfouknutá vejce. V symbolice se výrazně uplatňovala červená barva. Od ní je i nejčastěji odvozován původ slova kraslice (ze staroslovanského krasnyj = červený). Červenou kraslici si dívka nechávala pro mladíka, na kterého tajně myslila. Vejce darované z lásky muselo být v minulosti nejen červené, ale také plné. Prázdné bílé skořápky byly spolu s prázdnými ulitami šneků symboly smrti a sloužily ke zdobení Morany.

Za typické barvy pro Velikonoce se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Koncem 19. století tyto zdroje nahradila chemie. Červená barva ochraňovala podle pověr před démony a zároveň symbolizovala lásku a život. A právě červeně obarvená vejce se původně označovala za kraslice.

Legenda malování vajec je spíše z říše pohádek. Při svém putování po světě jednou přišel Ježíš se svatým Petrem do statku, kde poprosili hospodyni o kousek chleba. Nešťastná hospodyně však neměla ani skývu, ale chtěla pocestné pohostit. V tom uslyšela kdákání slepice, a tak seběhla do kurníku a našla zde vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu skořápky, ale viděla, že byly zlaté! Každému pocestnému potom dávala vejce, avšak žádná skořápka se už ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných. Ano tak to údajně bylo…

A také mazance! Poprvé se objevily prý již v 15. století, ale neměly s církví a oslavou Velikonoc nic společného. Jejich kulatý tvar připomíná slunce, které bude svítit v následujících dnech stále více a intenzivněji. Obvykle se pekl na Bílou sobotu. Naopak – biblický původ má velikonoční beránek, jedno zdali jde o masovou pečínku či sladkého beránka. Neboť o tzv. Spasiteli světa se v v bibli píše jako o Beránkovi. Symbol beránka byl velmi rozšířený už za doby pohanů, především v místech, která byla ovládána pastevci. Beránek jako obřadní pokrm je znám už od středověku.

Velikonoční zajíček

Má své místo již v egyptské, řecké i čínské mytologii, dávno předkřesťanské! A vůbec nemá nic společného s Velikonocemi. Obvykle symbolizuje štěstí, stejně tak ovšem i čas, který je vyměřený životu, který rychle utíká. V Bibli je symbolem chudých, skromných a pokorných, ale také symbolem smyslnosti. A přestože je maličký, je považován za velmi moudrého, »moudřejšího nad mudrce«. V lidovém pojetí je považován za atribut zmrtvýchvstání, neboť zajíc prý nespí, protože nemá oční víčka. Zajíček je také symbolem koloběhu života. Ale proč právě zajíček? Tajné roznášení vajíček mu bylo (totiž zajíčkovi) přisuzováno snad proto, že na jaře býval vídán u lidských obydlí, kde vyhledával potravu. Lidé také dříve do chleba upečeného ve tvaru zajíce pokládali vajíčko, z čehož si časem nejspíše vydedukovali, že vajíčka nosí – a ne-li rovnou snáší – právě zajíc. Dalším starým zvykem bylo honit »velikonočního zajíce«, což znamenalo hledat ukrytá vajíčka na poli.

Vynášení smrti

Starý pohanský zvyk (též vynášení Morany, Mařeny apod.) se vztahuje k období jarní rovnodennosti. Naši předkové v tento čas vynášeli ze vsi figurínu ze slámy navlečenou do ženských šatů, která představovala zimu a smrt. Za vsí ji vhazovali do řeky či do potoka. Někdy ji u toho kamenovali, tloukli klacky a zapalovali. Zpátky do vsi se potom vraceli s nazdobenou rašící větvičkou (létéčkem) a přinášeli tak sebou požehnání jara a nového života. Naši předkové brali tento rituál doslova smrtelně vážně. Po vhození Morany do řeky se někdy dávali na kvapný útěk. Věřilo se, že ten kdo zůstal pozadu nebo zakopl, může do roka zemřít. Létéčko (také léto, líto apod.) pak bylo ve vsi vítáno jako zdroj skutečného požehnání a účastníci průvodu bývali štědře odměňováni hospodáři. Zdali dostali beránčí maso či jen sladké pečivo – těžko říci.

Končí zima

Ano je to tak, byť byla prachmizerná nebo báječná (jak pro koho), tedy opravdová, plná sněhu a naplněná mrazem. Myslit na černou, pytlovou, pražnou (sazometnou), kýchavnou, růžovou, smrtnou nebo květnou neděli je už pozdě. A máte-li k ruce pomlázku, vyrazte o velikonočním pondělí, (tzv. červené) na pomlázku (koledu). Jedno, zda bydlíte ve městě, či na vesnici. Na velikonoční tradici bychom neměli zapomínat. Ať už se jedná o jakékoli pojetí Velikonoc, vždy je spojené s vítáním jara. Velikonoce jsou počátkem hospodářského roku. Přinášejí v sobě příslib nového začátku.

Symboly oslav jara zůstávají po tisíciletí stejné. Velikonoce pokládají za své svátky křesťané, Židé a hlásili se k nim už před tisíci lety pohané. Jaro prostě nemá chybu! A užíváme si ho i my, ateisté. Však si to příroda zaslouží…

Jiří JANOUŠKOVEC

FOTO - archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.6, celkem 15 hlasů.

Jiří JANOUŠKOVEC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.