Státní vyznamenání za muzikál

Dnešní povídání nebudeme zdržovat dlouhým vstupním perexem. Proč jsme si k rozhovoru vybrali právě (ne)obyčejného poctivého českého železničáře Josefa Šimánka, pochopíte záhy sami…

Ačkoli na jevišti s ostatními umělci »obvykle« nevystupujete, takovou malou celebritou české muzikálové branže už jste taky. Pepu Šimánka totiž lze potkat skoro na každém představení, které se převážně v Praze hraje. Dá se vyčíslit, kolik muzikálů už jste viděl?

Ano, dá to dohromady přesně 50 různých muzikálů.

Tak to zas není tolik, to znám i větší »fajnšmekry«. Ale k zajímavějším číslům se jistě dostaneme. Kdy a jak k tomu došlo, že jste propadl muzikálovému žánru?

Bylo to před 24 lety, když jsem poprvé uviděl muzikál Dracula. Byl jsem nadšený. Ve vestibulu byly tehdy přihlášky do fanklubu s adresou jeho předsedkyně, kam se měly poslat poštou. Já jsem vzal přihlášku, jel tam, zazvonil u dveří se slovy: »Budu ti dělat zástupce!« a bylo. Vydávali jsme časopis, pořádali setkání s účinkujícími a 16leté dívky mi tehdy volaly, že jsou zamilované do Daniela Hůlky, jestli s někým chodí? Byla to kouzelná doba.

Jo, to znám. Zažil jsem to později se vším všudy v Divadle Broadway a v Divadle Hybernia… Když jsem se ptal na počet muzikálů, jak je to s jednotlivými reprízami? A kolik tak titulů vídáte ročně?

S Natálkou Grossovou po Plesu upírů

Ročně vídám asi 20 titulů aktuálně uváděných. Střídám hlavně čtyři muzikálová divadla: GoJa Music Hall, Kalich, Hybernia a Broadway. Takže jde o muzikály hlavně tam uváděné.

Konkrétně, co jsem dohledal: Alenka v kraji zázraků 30x, Mýdlový princ 31x, Sněhová královna 36x, Kapka medu pro Verunku 37x, Ples upírů 40x, Pomáda 43x, Fantom opery 58x, Osmý světadíl 68x, Bídníci 80x, Děti Ráje 102x a Dracula 166x. Nejvíc mě oslovily muzikály Dracula, Děti Ráje, Bídníci, Ples upírů, Fantom opery, Osmý světadíl, Krysař a Vlasy. Ale líbí se mi všechny muzikály, na které chodím.

Za ta léta jste se pochopitelně seznámil i se spoustou umělců, protože se často chodíte - pokud to jde - s nimi vyfotit, prohodit pár vřelých slov, pochválit atp. Můžete některé tyto vzájemné vazby označit za svého druhu přátelské? Pokud ano, s kým?

Ano, přátelské vazby to určitě jsou. Nejdéle trvají s Magdou Malou a Petrem Dopitou - 24 let, od začátku původního Draculy v Kongresovém centru Praha. S Magdou Malou se navštěvujeme. Hlídal jsem často její dceru Magdičku, když byla v dětských letech a Magda měla zrovna představení. Letos bude Magdičce už 18 let, utíká to. Celou dobu Magdě pomáhám organizovat její benefiční koncerty. To jsem pak jednou za rok takový malý company manager. Posílám účinkující na jeviště atd. Moc si to užívám.

V poslední době se přátelím s Monikou Sommerovou, která úžasně zpívá ve Fantomovi opery. Znám se i s její rodinou. Několik let se kamarádím i s Natálkou Grossovou, její sestrou Denisou i maminkou Šárkou. A též s Terezou Mátlovou, která má talentovanou dceru Emily Ann, jež také už hraje v muzikálech. Z dalších idolek v dětském věku obdivuji Natálku Němcovou a Ines Ben Ahmed. Obě mají podle mě skvěle nakročeno k slibné muzikálové kariéře. Znám se pochopitelně i s jejich maminkami a komunikuji s nimi.

V neposlední řadě bych chtěl připomenout přátelství s producentem dr. Janem Pixou a celou jeho rodinou. Produkují úžasné rodinné muzikály. Jdou správnou cestou, když oslovují ty nejmladší diváky a těm podle mého názoru vydrží láska k muzikálům i v dospělosti.

Přihodíte pár zajímavých divadelních zážitků ze zákulisí, případně i během jednotlivých repríz, kde v kontaktních titulech umělci často oslovují diváky v prvních řadách, snaží se je tak či onak zapojit do děje?

Za těch 24 let jich bylo opravdu mnoho. Vydalo by to na samostatný článek. Snad jen tři nejvýznamnější: Nedávno jsem měl jubilejní 30. představení muzikálu Alenka v kraji zázraků. Účinkující Jan Vlas tam má takový jako přístroj, který když svítí, tak člověk je dobrý, a když bliká, tak zlobí. Byl jsem jako vždy v 1. řadě uprostřed a on na mě posvítil se slovy: »Tady pan Pepa viděl náš muzikál už po 30.!« Tak jsem vstal, uklonil se publiku a tleskala mi celá Hybernia. To jsem si opravdu užíval… Podruhé mám zážitek z mého 50. představení Osmého světadílu. Je tam scéna, kdy čtyři tanečnice stojí před diváky v 1. řadě a šílí po hrdinovi na jevišti. Jeden z účinkujících k nim prohodil: »Holky, co blbnete? Máte tady přeci Pepu!« Dívky se otočily směrem do hlediště a skandovaly: »Pepa, Pepa!« Jedna z nich si mi sedla na klín a diváci nechápali, která bije. To bylo fakt úžasné… A třetí krásný zážitek byl při mém 100. představení Dětí Ráje. Už předem účinkující říkali, že až budu mít stovku, tak mě pozvou na jeviště. Ale já jim nevěřil. A oni to fakt udělali. Na konci představení si vzala Šárka Marková mikrofon se slovy: »No máme tady diváky, kteří náš muzikál viděli už 5x, ale Pepa Šimánek ho viděl už 100x!« Pozvala mě na jeviště, kde jsem všem účinkujícím mužům podal ruku a všem ženám dal pusu na tvář. Dostal jsem šampus, dvě CD, program podepsaný s věnováním od všech účinkujících, ale úplně nejvíc mě potěšilo, že jsem si mohl zazpívat přídavek na jevišti vedle Sagvana Tofiho a všech účinkujících. To bylo pro mě něco jako státní vyznamenání na Hradě!

Když chodíte pořád do první řady uprostřed, jak to koordinujete s obsazením - první řady bývají často vyprodány nejdříve…

Dobrá otázka. Na rozdíl od většiny diváků nechodím na jména, ale na tituly. A když hraje idolka, nebo idol, o to větší pak mám radost. Lístky do 1. řady kupuji i rok předem, jinak bych měl smůlu.

Pak to má ovšem ještě jednu, tu základní konsekvenci. První řady patří mezi nejdražší. Můžete sečíst, kolik jste za ta léta s muzikálem proinvestoval?

Tak přesnou evidenci opravdu nemám, ale třeba v Divadle Kalich mají věrnostní program, kde mi sečetli, že jsem za ta léta utratil již přes 190 000 korun. Tak si to vynásobte minimálně čtyřmi plus ještě kytky pro idolky, kterých si opravdu moc vážím. Těch peněz ale nikdy litovat nebudu!

Ufff. Jaké je vaše zaměstnání, že si tohle můžete dovolit…?

Pracuji jako přípravář u Českých drah s průměrným celostátním platem.

Znamená to tedy, že prakticky za nic jiného neutrácíte?

Žiji velmi skromně a většina platu jde opravdu na muzikály.

Máte ještě nějaké jiné koníčky? Ony muzikály jsou nejen finančně, ale i časově náročná zábava. Sezona kopíruje školní rok, leckdy se hraje už i o letních prázdninách - to se třeba ani kvůli tomu nikam nepodíváte?

Ale jo, o prázdninách si každý rok rád dopřeji dovolenou u moře. Kromě muzikálů mě baví právě cestování a k tomu využívám vlak zdarma. Musí to ovšem být spoje Českých drah a ne konkurence.

A moc mě baví účinkování ve filmovém komparzu. Hrál jsem třeba v pohádkách O Šípkové Růžence a Poklad na Sovím hrádku. Ve dvou jiných pohádkách jsem se potkal s další muzikálovou idolkou Luckou Černíkovou. Ona hrála princeznu a já dveřníka. Neskromně se pochlubím, že jsem vyhrál i casting na tři hlavní role v reklamách a několik epizodních. Profesionální herec na to samé studuje šest let (smích). Ono zahrát v detailu obličeje spokojeného, nešťastného, unaveného, smutného atd. dá laikovi opravdu moc práce, ale moc mě to baví.

Ale vzhledem k muzikálům mám už teď čas jen na komparz v Ordinaci v Růžové zahradě 2. Ale zase se tam potkávám s muzikálovými idoly Martinem Zounarem, Milanem Peroutkou, Robertem Jaškówem, Michalem Novotným a Aničkou Slováčkovou. Vždycky se ke mně jako první sami hlásí a ostatní komparzisté koukají s otevřenou pusou, že se známe a tykáme si (radostně).

Ostatně, byl jste už někdy za muzikálem i za hranicemi naší malé republiky? Pokud ano, kde všude/kde nejdál a jak se díváte na časté podceňování českých produkcí ve srovnání s těmi zahraničními?

Byl jsem jen několikrát v Bratislavě na muzikálu Dracula, když se v té době přestal uvádět v Praze a přestěhoval se tam. Okamžitě jsem se seznámil osobně i se slovenskými účinkujícími. A mám i jeden krásný zážitek. Roli Šaška tam hrál sólista opery Slovenského národního divadla Ján Gallovič. V jednom představení se spletl v textu a na konci se mi přišel omluvit. To byl fakt pozitivní šok. připadal jsem si jako autor textu Zdeněk Borovec a ne obyčejný železničář…. Jinak pochopitelně znám všechny texty muzikálů nazpaměť, takže mi občas účinkující říkají, že kdyby zapomněli text, abych jim ho z 1. řady nadhodil (úsměv).

Tak to je pecka. Umíte si představit svůj život bez muzikálu? Vycházím z toho, že i já jsem před 18 lety muzikálovému žánru propadl (Kleopatru mám asi 60x, ale Děti Ráje jen 25x, Monte Crista a Casanovu 16x a třeba Osmý světadíl jen 11x), ale postupně ta síla, která mě k žánru připoutala, vyprchala. Dnes vidím tři, čtyři muzikály do roka jednou a šlus. A můj dřívější zápal mi nijak nechybí. Prostě se vyskytly jiné priority a člověk si musel vybrat…

Svůj život bez muzikálu si opravdu nedovedu představit! Třeba tento týden mám pět představení a rekord jsem měl i sedm představení za týden. Tak často nehraje ani většina účinkujících (smích).

V osobním životě se mi bohužel nedaří. Jsem několik let rozvedený a sám. Vypadá to, že tak zůstanu až do konce života. Víc bych to nechtěl komentovat. Jsem prostě na muzikále šťastný a plně si to užívám. Vždycky jako první tleskám po písničce, první vstávám o děkovačce a zpívám s nimi sbory. Jednou v GoJa MH si lidé sedící nade mnou povídali: »To je placený roztleskávač.« Opravdu mě to pobavilo. Platím si tam pokaždé 999 korun za lístek. Producenti i účinkující dobře vědí, jak moc miluji muzikály. Pokaždé, když mě uvidí v divadle, jsou spokojeni, že udělám hezkou atmosféru. Nedovedu si představit, jak vypadá představení, kde zrovna nejsem - lidem se to sice líbí, ale stydí se jako první zatleskat a už vůbec nevstávají při děkovačce. Stanou se i případy, kdy vstanu jako jediný z divadla a nestydím se za to. Je to moje poděkování všem účinkujícím, kterých si velmi vážím. Třeba jednou o Evitě jsem vstal jako jediný. Radka Fišarová se ke mně sklonila a dala mi pusu. Pan dirigent Kryštof Marek mi pak přišel poděkovat. To mě opravdu moc potěšilo.

Jak vidíte osud českého muzikálu v době, kdy muzikálový boom obecně dávno opadl a kdy podle mnohých diváků poněkud upadá i kvalita?

Je pravda, že už zájem lidí o muzikály opadl. Na druhé straně například v Kalichu jsou muzikály Krysař a Vlasy pokaždé vyprodané. Tak si myslím, že o osud muzikálu v Čechách nemusíme mít obavy.

Takže tři hlavní důvody, proč na muzikálový žánr nezanevřít, podle Pepy Šimánka jsou…?

Osobně se na každém muzikálu pokaždé dobře pobavím. Potkám tam své idolky a idoly. A v dnešní hektické době jsou muzikály takovým balzámem na duši. Diváci při nich zapomenou na životní problémy a užívají si je plnými doušky.

Roman JANOUCH

FOTO – Pepův archiv a Veronika KALOUSOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.9, celkem 28 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.