Mramorová pamětní deska se jmény hrdinných železničářů, mezi nimi i otec L. Hájkové Vilém Mráček. Aktuálně je bubenská nádražní hala prázdná, jen s památníkem v rohu.

Nádraží Praha-Bubny a železničáři

Železničářům se odedávna říká modrá armáda. A proč armáda? Tak jako se od vojáků vyžaduje přesnost a pečlivost, vytrvalost i odvaha, právě tak se těmito vlastnostmi vždy vyznačovali naši železničáři. I v letech pro naše národy nejtěžších – v letech nacistické okupace – železničáři tyto vlastnosti nesčíslněkrát osvědčili. Pro připomínku jejich statečnosti a hrdinství vidíme na nádražích i jiných místech jejich jména na pomníčcích a pamětních deskách.

Nejinak je tomu i na Nádraží Praha-Bubny v Holešovicích. Zde brzy po skončení ponuré historie šesti válečných let nacistického teroru byl slavnostně odhalen pomník železničářům této stanice, kteří v boji proti německým okupantům zahynuli.

Z četných dokumentů je doloženo, že odbojová činnost pražských železničářů byla od prvních dnů nacistické okupace mnohostranná. Od rozšiřování ilegálního časopisu V boj přes záchranu osob pronásledovaných nacisty tajným odvezením do zahraničí, spolupráci s vojenskou ilegální organizací Obrana národa, sabotování zpožďováním nákladních vlaků s vojenským materiálem, až po spolupráci s partyzány při destrukcích kolejnic a železničních mostů apod. Rovněž důmyslně posunovali vozy tak, aby se musely co nejdéle zdržovat na nádražích. Povolili kohout nebo šroub u cisternových vozů a jejich obsah vytekl. Vhazovali smirkové kuličky do ložisek železničních vozů, kde se kulička v oleji rozpustila a ložisko zadřela, přičemž příčina se nedala zjistit. Vyměňovali nálepky na vagonech s válečným materiálem a tyto vozy skončily třeba i na druhé straně Evropy v Nizozemí, ačkoliv nacisty byly určeny na východ Evropy – a tak zpomalovali a dezorganizovali železniční dopravu. Vše prováděli tak důmyslně, že nebylo možné nikoho obvinit ze sabotáže.

Všeobecný odpor proti nacistům

Odpor proti německým okupantům byl všeobecný, nejen na železnici. Už v létě 1939 byly ve větších pražských průmyslových centrech organizovány stávky – jen v Praze stávkovalo 15 tisíc kovodělníků! Na 30. září 1939 byl ilegálními organizacemi vyhlášen bojkot městské dopravy na protest proti poněmčování. Po dohodě všech odbojových složek se uskutečnila dne 28. října 1939 akce, kdy všichni Pražané, v tento všední den svátečně oblečeni, s trikolorou na klopách, prošli s tichou vzpomínkovou demonstrací hlavními pražskými ulicemi. Stejně tak tomu bylo i v jiných českých městech.

Jak známo, při této pražské demonstraci 28. října 1939 byl smrtelně zraněn student Jan Opletal. Jeho pohřbu se 15. listopadu zúčastnilo na 3000 lidí a průvod studentů demonstroval několik hodin. Poté v noci ze 16. na 17. listopadu obsadili nacisté všechny vysoké školy a vtrhli do českých studentských kolejí. Devět studentských funkcionářů bez rozsudku popravili, zavřeli české vysoké školy a na 1200 českých studentů odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Všechny tyto známé tragické události, související s protinacistickým odbojem přímo v Praze, zmiňuji proto, abych tím oponovala některým tvrzením o »pasivitě Prahy« vůči okupantům, jak se nyní leckde objevuje. Vrátím se tudíž k nádraží Bubny a železničářům.

Můj otec Vilém Mráček byl železničář, pracoval na nádraží Bubny jako hradlař. Ihned od prvního dne nacistické okupace 15. března 1939 se zapojil do zmíněné odbojové organizace Obrana národa i do vydávání holešovické verze známého ilegálního časopisu V boj. Tento časopis jsem ve svých 10 letech také četla a výtisky roznášela pod kabátkem po spolehlivých adresách. Avšak již na podzim 1939 se gestapu podařilo v důsledku špatného krytí odhalit některé menší odbojové skupiny – říkalo se tomu mezi nádražáky »smutný podzim 1939« – kdy byly zatčeny desítky pražských železničářů z několika nádraží. Bohužel po roce přišel »smutný podzim 1940«, kdy gestapo zatklo již stovky železničářů a tehdy byl zatčen dne 16. září 1940 i můj tatínek. Byla jsem ještě školačka, bylo mi 11 let. Tatínek byl po dvouletém utrpení v nacistických mučírnách na Pankráci, pak v Drážďanech, a nakonec v Berlíně-Plötzensee v roce 1942 popraven gilotinou.

Mramorová pamětní deska

Brzo po válce byla na nádraží v Bubnech za účasti obrovské masy lidí a státních činitelů slavnostně odhalena velká mramorová pamětní deska se jmény padlých a popravených železničářů z tohoto nádraží, mezi nimi bylo do mramoru vytesáno i jméno mého táty. V projevech byla vysoce oceňována jeho ilegální činnost, mj. zachránil 41 lidí. Gestapáci z něho žádné jméno nevymlátili, u něho se zatýkání zastavilo. In memoriam mu byl prezidentem udělen Československý válečný kříž 1939, což bylo tehdy nejvyšší státní vyznamenání. Nedávalo se nikdy zadarmo.

S úctou k jeho nejvyšší oběti za osvobození národa od nacistů, i ke stejné oběti dalších spolupracovníků uvedených na desce, jsem s maminkou a později i s mými dětmi chodívala položit květiny nebo věnec k tomuto památníku. Byl umístěn zprvu v parčíku před nádražím, kde jej denně alespoň úklonou nebo pozastavením uctily stovky cestujících. Z dopravních důvodů byl později parčík zrušen a tento památník byl přesunut na stejně vysoce frekventované místo do rozlehlé nádražní haly. Zde stál na čelném místě, vždy ozdoben květinami nebo i věncem, uprostřed stěny mezi dvěma vchody. Opět procházejícím lidem na očích.

V posledních asi dvou-třech letech jsme se však do haly nedostali s odůvodněním, že se upravuje. Loni při výročí smrti mého otce – byl nacistickým katem zavražděn 5. listopadu 1942 – jsme s mojí dcerou opět šly položit k pomníku květiny a věnec. A strnuly jsme překvapením! Památník jsme zprvu v hale vůbec nenašly!

Nevíme, kým byl pověřen pan Pavel Štingl »upravit« tuto obrovskou a vysokou nádražní halu podle svého vlastního »vkusu«. Měla by zde podle zadání – a to bylo správné – být připomenuta také památka českých Židů, kteří museli v roce 1941 na Heydrichův příkaz z tohoto nádraží odjíždět do Terezína, odkud pak byli deportováni i do Osvětimi nebo jiných vyhlazovacích táborů. Terezín dobře znám, jezdím tam každým rokem několikrát se školní mládeží Jižního Města, kde bydlím, na poznávací exkurze již několik let.

A jak tedy hala v době naší návštěvy vypadala? Vidět ji byl pro mne i pro moji dceru šok: na všech čtyřech stěnách od stropu až dolů k zemi pokryta »neprodyšně« širokými černými pruhy látky, takže jsme se ocitly v obrovské černočerné krabici s úplně prázdnými černými stěnami. Je nesrozumitelné, co tím chtěl »tvůrce« říci. Pomník padlých a popravených železničářů byl odšoupnut z čela haly na opačnou stranu za vstupní dveře, odsunut do vzdáleného kouta a celý zakryt zmíněnou černou látkou. Bylo těžké jej jen objevit! V černé hale nebylo nic víc vidět, pouze uprostřed stál panel s fotografiemi převzatými z Terezína a několika slovy o životě Židů v terezínském ghettu a jejich smutném konci. Nic nového tam P. Štingl nevytvořil, jen opsal z Terezína těch několik slov.

Před tím zastrčeným památníkem železničářů jsem zaplakala. Touto neoprávněnou manipulací s pamětní deskou se P. Štingl dopustil porušení § 5 odst. 1. c) zákona 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech.

Ticho nebylo!

Pavel Štingl pojmenoval toto místo »Památníkem ticha«(!). Prý proto, že »Praha k odjíždění Židů z Bubenského nádraží do Terezína mlčela«. Toto vyjádření je tendenční, naprosto zkreslené a hlavně zcela nepravdivé! Proto jsem na předchozích stránkách trochu popsala odboj na železnici i jinde v Praze, neboť tento odboj byl od počátku nacistické okupace velmi významný. Nacistům pořádně zatápěl! A když nacisté pánovitě rozhodli, že se kola našich lokomotiv i strojů ve fabrikách musí točit pro německé vítězství, tak se náležitě přepočítali.

Pan Štingl tedy neví, o čem mluví, v Praze ani na Bubenském nádraží ticho nebylo! Němci zuřili, na gestapu v Pečkárně měli plné ruce »práce«, a v době odjíždění Židů i ostatních Čechů do Terezína na podzim 1941 měla Praha už tisíce a tisíce obětí. Byla tedy Praha zticha? Mlčela? Zdá se, že pan Štingl má o našem odboji za války jen velmi chatrné a povrchní anebo vůbec žádné znalosti. Byl tu odboj a takoví odbojáři, jako byl můj táta! Bez těchto odbojářů, kteří šli i na smrt, by tu žádný památník o nuceném odchodu Židů do Terezína a na smrt – nebyl! Nebyli bychom tu ani my, ani sám pan Štingl!

Nakonec chci zmínit, že by památník měl být doplněn také o další fakta, nejen ta opsaná z Terezína. Jako Sdružení Českého národního povstání (SČNP-ČSBS) jsme již na počátku žádali doplnit vznikající památník o informační tabuli o málo známém českém hrdinovi Antonínu Kalinovi, který v koncentračním táboře Buchenwald riskoval život a zachránil svou mimořádnou statečností a neobyčejnou odvahou více než 1300 židovských dětí určených na smrt. Antonín Kalina byl za to oceněn v Památníku hrdinů a obětí holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě dne 3. července 2012 in memoriam titulem Spravedlivý mezi národy. Veřejnost, česká i zahraniční, by se právě zde měla více dozvědět o našem českém »Siru Wintonovi«. O tom však zde není ani zmínka, ačkoliv by sem patřila. Naši žádost Pavel Štingl naprosto ignoroval. P. Štinglovi očividně chybí jakékoliv znalosti o tom, co všechno se dělo v těchto temných šesti letech.

Jako pozůstalá po zavražděném protinacistickém odbojáři odmítám, že toto místo na Bubenském nádraží se má nazývat »Památníkem ticha«. Je to Památník odboje! Právě tak, jako je Památníkem odboje např. Pečkárna v ulici Politických vězňů, což je bývalé sídlo pražského gestapa, protože všude tam se Češi statečně postavili nacistickým okupantům, stejně tak odmítám falešné heslo, že »Praha mlčela«. Za své »škrtání« odvážných a obětavých činů železničářů zakrýváním jejich jmen na pomníku by se měl Pavel Štingl omluvit.

Ludmila HÁJKOVÁ, členka Republikového výboru Českého národního povstání ČSBS

FOTO – archiv autorky


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 10 hlasů.

Ludmila HÁJKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.