Rozhovor Haló novin s Annou Tuv, vdovou a zástupkyní Nadace válečných vdov a matek Donbasu

Rozkaz k vraždě mé dcery dal podplukovník Viktor Juško

Když jsem o vás četl poprvé v jednom článku, netušil jsem, že se mi podaří zorganizovat dvě vaše návštěvy zde v České republice. Všude, kde jsme spolu byli na besedě či akci, si lidé uvědomili tu šílenost a hrůzu, ale také blízkost a značné riziko války na evropském kontinentu. Mnozí už se s vámi seznámili, ale přece jen pro ty, co vás ještě neměli možnost poznat, můžete se prosím v kostce představit?

Jmenuji se Anna Tuv a jsem občanka Doněcké lidové republiky. Pocházím z města Gorlivka. Naší šťastně žijící rodině se stala osobní tragédie, když nás bombardovala Ukrajinská armáda. Mně osobně velmi pomohl sám Alexandr Vladimirovič Zacharčenko, tehdy nejvyšší představitel DLR, a zařídil, abych se co nejdříve mohla dostat do Ruské federace. Tak jsem odjela s humanitárním nákladním konvojem v nákladovém prostoru kamionu do Moskvy. Tam jsem se rychle zapojila do Nadace válečných vdov a matek a také pracuji pro Fond pomoci lidem s amputovanými končetinami a dětem v nouzi. Vedu také malou společnost, která se zabývá především posttraumatickými poválečnými problémy a snažíme se hlavně dětem pomoci například arteterapií a podobně. Zároveň jsem se rozhodla získávat prostředky a jezdit po všech možných institucích, zejména parlamentech, kde vyprávím nejen svůj příběh, ale i příběhy mých sousedů a ostatních obyvatel DLR a LLR, kteří se na mne obracejí s prosbou, abych jejich příběh sdělila. Také si přejí, aby už válka skončila a oni mohli normálně v klidu šťastně žít.

To, co říkáte, je velmi drsné, dramatické a hlavně tragické. Můžete nám popsat svůj příběh?

Ano, chci totiž, aby lidé v ostatních zemích, hlavně lidé v Evropě, pochopili, že je potřeba zbořit tu zeď nepochopení a lhostejnosti a ukázat lidem pravdu, ať si udělá úsudek každý sám.

Můj muž Jura měl autobazar a já se starala o pět obchůdků, kde se prodávaly boty. Podnikání nám prosperovalo, měli jsme dům a starali se o šest dětí. První dvě děti měl Jura z prvního manželství. Měli jsme také malé hospodářství, slepice, kačeny a prasátka. Náš dům nám byl domovem. Byli jsme krásná a šťastná rodina, žili jsme si spokojeně. Až jednoho dne náš dům začala z letadla ostřelovat Ukrajinská armáda. Absolutně jsme nechápali, co to má znamenat. Mysleli jsme, že je to snad sen, nebo nějaký příšerný omyl, a hlavně, že se to brzy vysvětlí a za týden už bude klid. Odjeli jsme rychle, do půl hodiny jsme ujížděli pryč z našeho města. Po cestě jsme se rozhodli, že pojedeme na Krym, kde zůstanu já s dětmi a muž se vrátí do Gorlivky zabezpečit svou matku, dům, firmu a hospodářství, neboť jsme odjeli a ani zvířata jsme nestihli nakrmit.

A jaké to bylo na Krymu? Byl už pod Ruskou federací, nebo ještě ne?

Na Krymu už bylo po referendu a už nějaký čas byl připojen k Rusku. Já jsem začala pracovat každý den v jedné restauraci a moje starší dcera Káťa mi každé tři hodiny vozila v kočárku na kojení malého synka Zachara a zase ho odvážela, abych mohla pracovat. V televizi jsem viděla, jak neustále bombardují naše město. Zoufale jsem si přála, aby už vše skončilo. Za čtyři měsíce se podepsaly první Minské dohody, slábly nálety i ostřelování a všichni jsme uvěřili, že vše brzy skončí a válka bude za námi. Jenže bohužel nebyla. Děti chodily do školky a školy s cedulkou na tričkách se svým jménem a krevní skupinou a v aktovkách měly pokyny, co dělat při ostřelování nebo bombardování. Já jsem byla opět v jiném stavu a skoro celé těhotenství až po porod nejmladší dcerky jsem prožila ve strachu. Město totiž začali střídavě opět ostřelovat. V době klidu jsme oslavili Kátiny jedenácté narozeniny. Náš plán byl takový, že dcera dokončí školní rok, dáme si na zahradě slavnostní oběd a začneme balit, abychom se někam na delší dobu schovali. V době, kdy jsme obědvali, se nám nad hlavami objevil dron a po chvíli začaly poblíž vybuchovat dělostřelecké granáty. Běželi jsme se schovat do domů. Já jako poslední, nevím proč, ale začala jsem sbírat malá kuřátka do klícky. Pak už jsem uslyšela jen hvizdot raketové střely, která dopadla na náš dům. Můj muž Jura stál při výbuchu za mnou, takže ho tlaková vlna přimáčkla na mne a tím mi zachránil život. Tlaková vlna vyrazila dveřní železný rám a ten mi rozdrtil ruku od lokte dolů. Slyšela jsem, jak se syn Zachar dusí a pláče pod troskami dětského pokoje. Někde unikal plyn. Někdo mě začal vyhrabávat ze sutě. Byl to soused. Když byl u nás a pomáhal nám, tak do jeho domu udeřila jedna z dalších střel. Když jsem syna brala do náruče, uvědomila jsem si, že jsem to dělala jednou rukou, protože druhá mi bezvládná a krvavá visela podél těla. Když přijeli záchranáři, odvedli mě ke zdravotníkům. Pak se objevil jeden ze záchranářů a oznámil mi, že našli mou jedenáctiletou Káťu. Rozběhla jsem se k sutinám a tam viděla tělo své dcery na několik kusů, byl to nejhorší den mého života. Stalo se to na konci května, měsíce zamilovaných, roku 2015. Mně amputovali ruku, syn Zachar měl těžké popáleniny, rodina přestala existovat.

Musím přiznat, že už jen představa této hrozné události je šílená. Ale předpokládám, že jste se právě proto rozhodla takto angažovat a vyprávět svůj tragický příběh po Evropě?

Rozkaz k vraždě mé dcery Káti a ostřelování naší části města Gorlivky dal v té době velitel jedenácté brigády ukrajinské armády podplukovník Viktor Juško. Toho viním za vyvraždění mojí rodiny. Na Facebooku jsem si našla i fotografii tohoto vojáka. Vše jsem dala za pomoci místních úřadů k Evropskému soudu pro lidská práva. Ze Štrasburku od soudu jsem už obdržela dopis, že moje žaloba byla přijata k projednání, ale doteď se vůbec nic neděje. Po evropských městech jezdím, protože chci vykřičet bolest ze ztráty nejen mých blízkých, ale i sousedů a dalších. Ukrajina pro mě zemřela. Ta část Ukrajiny, jejíž vojáci vyvražďují Donbas, pro mě úplně ztratila smysl. Nezajímá mě tamní dění, nezajímá mě její budoucnost. Reaguji na to, že mnozí z Ukrajiny si myslí, že nový prezident Volodymyr Zelenskij nastolí mír, ale my v DLR a LLR víme, kdo za ním stojí. Také jsme si vědomi, že pokud nebude politická vůle ze stran velmocí válku zastavit, nemůže válka skončit. A já ke své bývalé vlasti Ukrajině nic necítím. Jsem občanka DLR.

Často jsem označována za »Putinovu propagandistku«, i přesto, že moje slova potvrzují novináři z celého světa, dokonce i američtí novináři, kteří u nás na Donbase o válce reportovali. Zločinný webový registr s názvem »Mirotvorec« (tento registr je formálně nezávislý, neoficiálně jej spravuje SBU, což je Ukrajinská bezpečnostní informační služba a ta zde poskytuje veškerá identifikační údaje, telefony, pasy, bydliště apod. – pozn. autora) mě osobně uvádí jako komplice teroristů a ruských okupantů. To pro mne znamená, že si mě mohou nacionalisti kdekoli vyhledat, vyhrožovat mi nebo mě fyzicky napadnout. Snaží se mě zastrašit, abych se svým aktivním vystupováním přestala. Ale já nemohu i přesto, že těchto velmi nenávistných vyhrůžek dostávám denně veliké množství.

Na některé lidi moje slova působí a věří mi. Třeba v Itálii jsem byla navržena na Nobelovu cenu za mír. Italským přátelům musím poděkovat i za to, že se složili a zařídili mi protézu mé levé ruky.

Jak vidíte budoucnost Ukrajiny?

Na to jasně odpovídám: jaká budoucnost asi může čekat zemi, ve které je tak vysoká úmrtnost, taková vláda, taková zadluženost a tak nízká úroveň ekonomického rozvoje? Sedmdesát procent obyvatelstva tam stejně jako já nenávidí ukrajinský stát, který byl nastolen cestou ozbrojeného převratu. Podívejte se na dnešní názory obyvatel Kyjeva a lehce si to z nich vyvodíte. Lidi tam prostě už nevěří nikomu. A jestli tak hodně volili Zelenského – ostatně my z Donbasu jsme volit nemohli, a to je nás 4,5 milionu obyvatel – tak je to jen touha po dalším spasiteli, která se opět nenaplní, tak o čem se tu bavíme? Nicméně, jak už jsem naznačila, Ukrajina pro mě umřela společně s částí mé rodiny. Však o nás taky říkají, že jsme švábi, krysy, genetický odpad, kterého se je třeba zbavit. Proč nás bombardují i přes Minské dohody? Protože nás chtějí vyhnat z naší země, abychom dostali strach a ztratili jsme víru v život a ve své zemi už nechtěli žít. Kousek po kousku. Máme příměří a neustále do nás střílejí a zabíjejí nás a my na to nesmíme reagovat, protože přesně tohle oni chtějí, zneplatnit Minské dohody! Střílí se každý den. A tam, kde se nestřílí, kladou nášlapné miny, které zabíjejí prakticky výhradně civilisty. Nedávno mi poslali otřesné video ze Zajceva, jak je tam bombardují, a chtěli, abych o jejich tragédii vyprávěla všude, kam přijedu. Je to jen vesnice, a už tam mají přes osm set mrtvých. Ostřelují výhradně civilní objekty, mateřské školky, školy, dětská hřiště, nemocnice, polikliniky, kostely a strategická místa infrastruktury. Nikdo se nemůže divit, že o tom mluvíme jako o genocidě.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 100 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.