FOTO – autor

Robert Vano: Pro mě je nejdůležitější svoboda

Robert Vano je módní a reklamní fotograf. Narodil se 5. května 1948 na Slovensku v Nových Zámcích. Po emigraci v sedmdesátých letech ve Spojených státech pracoval nejdříve jako kadeřník a vizážista, později byl asistentem módních fotografů, jako jsou například Horst P. Horst, Marco Glaviano a Giovanni Castell. Od roku 1984 se stal samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži, Miláně a v současnosti v Praze. Já osobně Roberta znám, jíž řadu let, a tak si mimořádně dovolím při tomto rozhovoru Robertovi tykat. Navíc on mi to tykání před lety nabídl sám. Je to prý lepší, jak pro práci, tak pro vztah mezi lidmi, kteří si mají co říct. Robertovu tvorbu jsem si zamiloval, když jsem uviděl jeho fotografický cyklus zahrad v jižní Francii ve vile v nádherných zahradách u Christiana Diora. Taky má stejně rád jako já, dynamiku a nadčasovost snímku. Takže méně či více rozmazaný snímek je pro nás dva dynamika pohybu. Robert mi hodně pomáhal v projektech pro Nadaci Jedličkova ústavu. Je nesmírně pracovitý a já se s ním vždy rád setkám pro jeho upřímnost, nadhled, a hlavně pozitivní myšlení.

Vím o tobě Roberte, že jsi občan Spojených států, tak jsem se chtěl zeptat, jestli otevřeme také i nějaké politické otázky?

Já mám jenom jedno občanství, a to je americké, k tomu jen dodám, že my v USA máme dost vlastních problémů ve Státech. Takže já si myslím, že kdyby se vyřešily problémy ve Státech, tak by se možná vyřešily i v jiných zemích. Ono to jede pořád nahoru a dolů. Sedmdesátá léta byla o lásce a přátelství, kamarádství a teď je prostě taková naštvaná doba.

Nezavedl bys tedy nějaká ta 60. léta období lásky?

To já nevím… Ono to asi přijde samo. To nejde násilím. On byl v Americe jeden vůdce Martin Luther King, který říkal, že kdyby člověk změnil sebe, tak by nemusel měnit svět. A to je hodně těžké změnit sebe, protože já nedokážu ani přestat kouřit cigarety, takže nemůžu jít a chtít měnit někoho jiného, když neumím změnit ani sám sebe.

S Kamilou Niv, asistentkou generálního ředitele Futury, v jeho kanceláři, kde rozhovor vznikal.

Ty jsi profesionální fotograf, jak se podle tebe daří fotografům tady v Česku?

Já si myslím, že pokud to člověk dělá tak, jak má, je to všude stejné a daří se. Moje babička říkala, že pokud něco chceš, musíš si to tvrdě zaplatit, nebo lépe tvrdě odpracovat. Takže mně se daří dobře. Já nemám žádnou rodinu, manželku, děti, chatu, porsche, bazén, letadlo ani bazalku, takže na »májku« (paštiku – pozn. red.) a rohlík si pořád vydělám.

Máš nějakého domácího mazlíčka?

Ne. Já jsem sám svůj mazlíček.

Ty jsi občan Spojených států a žiješ v Česku, proč tomu tak je?

Já jsem se narodil v Československu a v roce 1967 jsem emigroval. Tím mě zbavili národnosti a občanství a až do 90. roku jsem žil jen tam. Pak jsem jezdil mezi Státy a Českem, když ještě žila maminka. Potom tady založili časopis ELLE a první redakci udělali z lidí, kteří pracovali pro tyhle časopisy po celém světě. Ti byli z Austrálie, Kanady, Německa, Francie a já tehdy dostal nabídku dělat kreativního ředitele. Všichni jsme měli smlouvu na dva roky a pak se všichni vrátili a jen já jsem tu už zůstal. Mně se Praha líbí a je tu moc hezky.

Ty jsi řekl jednou takovou myšlenku, když jsme se na nějaké fotografické výstavě potkali, že fotograf, který chce začít dělat uměleckou nebo výtvarnou fotografii, musí jít na zkušenou do Paříže. Já to tehdy, v jeho devíti letech, řekl svému synovi, který si to vzal za své a teď studuje třetím rokem v Paříži dějiny umění.

Já to říkám, protože když jsem byl malý, tak babička pořád tvrdila, že pokud něco chcete, musíte za tím jít. Ona taky říkávala, že za jejího času tedy Rakouska–Uherska, když chlapec dospěl v 15 letech, tak mu otec uvázal batoh a poslal ho do Vídně. Tam byl 10 až 20 let, pak se vrátil do vesnice a uměl sedm jazyků, měl profesi. Například tady v Praze znám mnoho mladých lidí, a když se ptám třeba Američanů, co tu dělají, odpovídají, že studují. Tak si říkám, co tu mohou studovat, co není v Americe? A oni říkají: »My děláme pro Budweiser a tady se učíme, jak se dělá pivo.« No, takže když bys chtěl vědět, jak se dělá vodka, musíš do Ruska, na film musíš do Hollywoodu, fotografové do Paříže a na ten Budweiser do Českých Budějovic u nás.

Ty jsi tak pozitivní člověk a vždycky přijdeš s nějakým novým projektem. Co plánuješ za nové projekty do budoucna?

No většinou plánují ti druzí a já to buď vezmu, nebo nevezmu. Já pro sebe plánuji novou knížku, protože jsem měl tu poslední »Memories« a to jsou tři roky. Mám totiž spousty negativů ze 60 let. Taky děláme zajímavý projekt Platinový workshop. Já začal dělat ty platinový tisky pro sebe, ale je dobré, že se o tuto techniku zajímá nejen jednotlivec, ale celá firma, která má o to zájem. Jinak já nic moc neplánuju, protože já jsem plánoval, když jsem byl mladý a chtěl být fotograf. To bylo snad jediné, co jsem chtěl a co jsem plánoval. Teda ještě plánuji, abych tu dlouho žil a byl zdravý. Ono v každé dekádě je něco jiného, co člověk chce. Ve dvaceti plánuješ jiné věci.

Jak vnímají v Americe, nebo i ve světě, naši českou fotografii?

Teda nevím, jak je to teď, protože jsem tady už dlouho, ale předtím, když jsem byl v Americe, tak tam nikdo neznal českou fotku. Možná jen fotografové - zato normální lidi vnímají jen to, co se děje aktuálně kolem nich. Že by tam znal někdo pana Drtikola, Sudka, Saudka, to už je limitované. Asi na to neděláme tu správnou reklamu. Ono, když jsme prodali v 60. letech Drtikola do Kanady a teď mu nemůžeme ani uspořádat výstavu k jubileu, tak je něco špatně. Tady nemáme žádné pořádné výstavy třeba jako v Americe, Francii. Když chci jít na výstavu, musím jet do Vídně nebo Berlína. Ono je to jiné ve světě. Já, když mám třeba výstavu jinde, tak se ta galerie živí z prodeje mých fotek. Takže mi řeknou, že jejich klienti mají rádi zátiší, takže jestli u nich chci být, musím fotit to zátiší. Tady jsou galerie snad státní, dotované městem, a sedí tam staré báby, a navíc mají pořád zavřeno. Až jednou budou tyto instituce soukromé, tak budou makat jako mravenci.

Tvoje výstava v Mánesu byla pro mě taková příkladná. Ty jsi disciplinovaně každý den stál a návštěvníky vítal. Řekl jsi jim vše o svých fotografiích, podepsal své knihy a pohlednice, které si na místě zakoupili. Tak nějak by to mělo být všude, ne?

Ono tohle není úplně můj nápad. Když jsem mluvil s jedním japonským umělcem, tak ten mi řekl, že pokud dělá v Japonsku nějaký umělec výstavu, je tam celou tu dobu přítomný. Ono se tam totiž člověk dozví spoustu věcí. Co se lidem líbí a co nelíbí. O té mé výstavě v Mánesu se v nějakém časopise napsalo, že tam budu každý den a lidi jezdili z celé republiky. Dokonce to byla snad nejvíce navštěvovaná výstava ten měsíc - snad 27 tisíc lidí. Ale asi to bylo tím, že jsem tam právě byl. Jo je to velmi dobrý nápad.

Jaký máš názor na moderní umění, nebo na umění vůbec?

Já se v těchto věcech vůbec nevyznám a neznám žádné definice. Jdu podle srdce, a jak to cítím. Ale jestli je to moderní nebo klasické, to nevím. Buď se mi to líbí, nebo nelíbí. Co se mi třeba moc nelíbilo, byla Mona Lisa v Louvru, když jsem ji viděl. Mona Lisa - taková holka bez obočí, fousatá, ale lidi tam stáli a koukali. Tak jsem tam taky stál a ani mě nezajímala Mona Lisa, jako spíš to, proč tam stojí ty davy a koukají. Na konci pak byly informace o Leonardovi a tam se člověk dozvěděl, jak úžasný člověk to byl a jakým způsobem předběhl dobu. Já měl třeba soukromou zakázku nafotit všechny barokní stavby v Čechách a měl jsem na to rok. Zaplatili by několik milionů, ale já to nemůžu nafotit, protože nepoznám barokní stavbu. Ano, mohl jsem najmout architekta a ten by se mnou chodil, ale co neumím, to nedělám. Pro mě je na světě nejdůležitější svoboda. Tvořit z vlastního vnitřního já.

Musím ti pochválit tu tvou nádhernou kolekci, kterou jsem já prezentoval kdysi i svému synovi, těch francouzských zahrad od Diora z jižní Francie. To je něco tak neskonale nádherného. Já to vidím jako zlatý šperk v tvé fotografické kolekci. V kterých letech jsi to fotil? A systematicky, nebo nahodile?

Ne, to bylo v 80 letech, když jsem pracoval s Němci. Fotili jsme pro katalogy, cestovali po Evropě a bylo domluveno, že se bude fotit v Jižní Francii u Diora. A fotilo se tam na těch zahradách a u bazénů, a takže tohle všechno vzniklo za pouhý týden. A taky mě tehdy ty zahrady fascinovaly.

Roberte, co bys popřál našim čtenářům?

Já vždy přál každému hodně zdraví a jednou jsem někomu přál hodně zdraví a on říkal: »Ještě přidejte k tomu zdraví štěstí, protože na Titaniku byli všichni taky zdraví, ale nakonec se utopili, takže to štěstí taky potřebovali.«

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 16 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2019-07-31 10:23
Vlastenec jak vyšitý.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.