Karel Svoboda nad kronikou svého života, kterou napsal pro své potomky.

Rozhodující je životní usilování

Vyznává krédo spisovatele Karla Čapka: Není důležité mít, ale poznávat a vědět. A podle toho i ve svém vysokém věku – v květnu oslavil devadesátiny – rodák z Českého ráje Karel Svoboda žije. Neshromažďuje hmotné statky, ale svůj život vyplnil poznáváním a zážitky, a činí tak dosud. Očekává každý nový den s nadějí, že se něco nového dozví či prožije. »Rozhodující je životní usilování,« řekl mi při mé návštěvě v jeho útulném bytě. Přiznávám, že jeho životní filozofie se mi velmi líbí.

Narodil se v roce 1929 v Radvánovicích na Turnovsku, v počátku světové hospodářské krize, do chudých venkovských poměrů násobených stálou nezaměstnaností otce. Rodina Svobodových žila na podpoře z tzv. žebračenky. Svobodův tatínek byl obuvním příštipkářem a opravářem bot, ale jeho živnost zcela zničila baťovská konkurence. Maminka sloužila u sedláků, a když bylo nejhůře, sama nejedla, aby jídlo přinesla rodině.

»Taťka chodíval pěšky do Turnova na hejtmanství sedm kilometrů a tam se poptával po práci. Po příchodu vždy říkával: ‚Mámo, zase nic‘,« vzpomínal na chudobné dětství 90letý jubilant. Když začala stavba betonové silnice mezi Turnovem a Jičínem, tatínek přece jen práci získal – pracoval jako noční hlídač v maringotce, a později i pomocný dělník. Jenže z věčného prachu dostal jako astmatik zápal plic a zemřel ve věku 49 let. Tehdy bylo Karlu Svobodovi 12 let, jeho bratrovi o pět let více.

»V obecné škole jsme byli vychováváni v duchu tatíčkovského kultu Tomáše G. Masaryka a musel jsem chodit na náboženství, které vyučoval farář Strupek z kostela na Hrubé Skále. Museli jsme mu říkat ‚velebný pane‘ a zdaleka ho zdravit ‚pochválen buď Pan Ježíš Kristus‘. Ale mlátil nás zcela nekřesťansky,« pokračoval ve svém vyprávění.

Cestou do školy vídaly radvánovické děti cikánské vozy, jejichž osazenstvo často kradlo slepice a bylo pro místní postrachem. Bylo běžné, že chudé děti, tedy i malý Karlík, pomáhaly ve statku při sklizni a při výmlatu, sbíraly klásky – a jako ve filmu otce a syna Svěrákových »chodily po strništi bosy«. Za práci dostaly najíst, a někdy i pár vajec.

Když přišlo září roku 1938, radvánovické děti sledovaly manévry čs. vojáků. I svého učitele Mencla viděly, kterak chvátal s černým dřevěným kufrem ke své jednotce obsazovat pohraniční pevnosti. Děti už tehdy niterně pocítily, jak lidé, Čechoslováci, milovali své vojáky a věřili v jejich schopnosti a sílu – že to budou oni, kdo je ochrání před rozpínajícím se německým nacismem. Současně se však spolu se svými rodiči strachovaly, že přijde válka. »O té první nám vyprávěl účastník bojů na italské Piavě. Už tenkrát jsme věděli o plynových maskách.«

Ještě před německou okupací si malý Karlík přivydělával pár šestáků jako kamelot novin - Českého slova, A-Zet, ba dokonce komunistického listu Rudé právo, u něhož mu bývalo divné, proč má často tak vybílené stránky. Jednalo se o prvorepublikovou cenzuru, které vadilo, že právě Rudé právo označuje politickou situaci pravdivě. Malý kamelot do některých novin občas nahlédl a četl si aspoň titulky. Jeden mu utkvěl v paměti: Hitler chce klid, mír a kolonie.

Drama vyhnání a válečných let

Následovaly dramatické okamžiky našich dějin. »Zažili jsme vyhnání našich lidí z pohraničí,« vzpomíná Karel Svoboda, když do domu, kde žil s matkou a bratrem, se nastěhovala další česká rodina uprchlá před nacisty.

Za nacistické okupace se poměry ještě více zdramatizovaly. Pan Karel byl jako malý kluk svědkem toho, jak si právě pro členy této rodiny, textilní dělnici a železničního výpravčího z Tanvaldu s dcerou, za okupace přišlo obávané jičínské gestapo. S 15. březnem 1939 se doslova vše naráz změnilo. A nebyl to jen směr silniční dopravy. Vytahuje z mysli i spíše milou vzpomínku, avšak i tu zkazila německá okupace: »Pamatuji si první školní výlet v protektorátu, bylo to v květnu-červnu 1939. Na Pražský hrad jsme se nedostali.«

Během protektorátu se vyjevilo, kdo je kdo. Konfidentem gestapa byl prý místní kominík, který udával naše lidi. Zato pošťačka z Rovenska byla šiřitelkou povzbuzujících zpráv. Do doby zavedení elektrické energie se svítilo jen petrolejkami. Ve vesnici proběhla elektrifikace až v roce 1940, a četníci kontrolovali každou noc zatemnění. »My děti jsme sbíraly letáky shazované ze spojeneckých letounů« - střípky protektorátního života si Karel Svoboda vybavuje velmi dobře – třeba i tzv. zimní pomoc (Winterhilfe) pro německé vojáky na frontě, také přelety německých velkoletadel Gigant či povinný sběr kovů a papíru.

Rozhlas vlastnil jen jeden domkář, ostatní jen krystalky. Při poslechu zahraničního vysílání děti hlídaly venku, aby dospělí mohli vyslechnout, co »volá Londýn« nebo vysílá Moskva. »Že za poslech zahraničního rozhlasu hrozil koncentrák nebo dokonce smrt, jsme si jako děti neuvědomovaly,« poznamenává. I po desetiletích oceňuje, jak obrovskou důvěru měli rodiče ve svá i malá dítka. Věřili, že se nijak neprozradí.

Vše bylo na příděl, v podvýživě rostl černý trh, keťasení, a celková bída a nedostatek se projevily i na zdraví malého Karla. Diagnóza zněla: kalcifikace plic. »Tehdy mi lékař věštil, že se nedožiju dvaceti let. No vidíte, a jsem zde ještě v devadesáti!« směje se pan Svoboda.

Ještě jeden hrůzný zážitek si Karel Svoboda vybavuje velmi živě. To když v době heydrichiády se v Rovensku pod Troskami skrývali členové paradesantního výsadku Antimony vyslaného z Anglie, které gestapo usilovně hledalo. Byli přechováváni na místní plovárně v rodině Lukešů. »Vojáci SS prohledávali dům od domu a my tu hrůzu prožívali na vlastní kůži,« vzpomíná. Městečku hrozil osud Lidic a Ležáků, pokud nevydá parašutisty. Jedním z rukojmích byl i starosta Rovenska Kouřil. Zachoval se statečně, když nacistům řekl, že dává k dispozici svůj život, jen ať je ušetřeno město a jeho obyvatelé. Parašutisté se v bezvýchodné situaci otrávili. Zachráněni tak byli všichni občané města.

Válka mu vzala dětství

Karel Svoboda vzpomíná i na rodáka z Rovenska pod Troskami, statečného komunistického novináře Vratislava Šantrocha (1910-1941), redaktora Rudého práva. Za odbojovou činnost byl ve svém mladém věku 31 let popraven Němci v ruzyňských kasárnách v Praze. Kdo si dnes na tyto hrdiny, kteří bojovali a padli pro náš život v míru, vzpomene? Klademe si oba naléhavou otázku.

Doba heydrichiády byla opravdu krutá. Červené vyhlášky se seznamy popravených českých vlastenců, psané německy a česky, visely v každém městě, v každé obci, a lidé prožívali opravdové peklo. »Byla to psychóza strachu, to se jinak nedá popsat. Naprostá hrůza, nevěděli jsme, kdy všichni budeme postřílení,« popisuje těžkou atmosféru nejen období stanného práva.

»Válka mi vzala dětství,« říká dále, vždyť kromě občasného chlapeckého fotbalu či volejbalu si děti prakticky nehrály. A to byl pan Svoboda do války velkým sokolem, poté - po rozpuštění organizace - pokračoval cvičit v Kuratoriu, které v kraji vedli Josef Lamač a Jiří Pelant. Když do obce přišel okresní funkcionář Kuratoria v uniformě, kterou vymyslel kolaborant Emanuel Moravec (byla nápadně podobná nacistické), zcela se v kraji znemožnil a lidé ho odsoudili.

Koncem války lidé sledovali na mapě ústup německých vojsk na východní i západní frontě. Z okupovaného Polska se stahovali němečtí kolonizátoři-zemědělci na formanských vozech. »V březnu 1945 prošel naším krajem transport zajatců a vězňů. Lidé v obci Ktová museli nakrmit a uplatit hlídající německé vojáky, aby zubožení vězňové dostali aspoň trochu jídla,« tak vzpomíná na kontakt s lidmi, které nacisté vyhnali na pochody smrti. Konkrétní setkání s transportem vězňů měl mladý Karel Svoboda na nádraží v Turnově, kde vězňové, namačkaní do dobytčáku, volali zoufale »Brot!« (chléb) a některým lidem ve vedle stojícím osobním vlaku, kteří byli touto situací velmi rozrušeni, se podařilo hodit do malých okének kousky chleba. Toto Karla Svobodu poznamenalo nadlouho.

Osvobození

Blížilo se osvobození. »Povstání českého lidu začalo v našem kraji na Železnobrodsku, ozbrojené bylo v Chuchelně na Kozákově u Semil, 2. května 1945 v Turnově. Na železniční zastávce v Borku pod Troskami naši odzbrojili německý sanitní vlak, a šli na to s flintami jako na zajíce nebo na vrabce. Dnes, když si to uvědomím, to bylo velké riziko, jak snadno všichni mohli padnout. A mezi nimi byl i můj starší bratr vybavený vzduchovkou!« ještě po desetiletích kroutí hlavou, jakou lidé měli odvahu zatočit s nenáviděnými okupanty.

Rudá armáda osvobodila Turnov 10. května 1945. Karel Svoboda byl u toho. Osvoboditelé byli vítáni nejen šeříky, také jídlem a pitím. Ale nebyli všichni vstřícní, místní statkáři odmítli ve svých prostorách ubytovat sovětské důstojníky. Tehdy Svoboda poprvé uslyšel slovo kulak. »Rád jsem rudoarmějce doprovázel, bylo mi tehdy 16 let. Také jsem si poprvé vystřelil ze sovětského samopalu a myslel jsem, že ohluchnu« - a úsměv se zase objeví na jeho tváři. Jeden sovětský kapitán přespal v jejich doškové chaloupce. S pistolí pod hlavou. »Říkával, že u nás se cítí bezpečněji než u sedláků.«

Z koncentračních táborů se vraceli vězni v pruhovaných mundúrech, i je Karel viděl na vlastní oči. Mezi navrátivšími byl i komunista Najman z Ktové, budoucí kastelán na hradě Trosky. Vedl sekretariát KSČ v Turnově a měl na mladého Karla Svobodu rozhodující vliv, takže 18letý Karel vstoupil – bylo to v roce 1947 – do komunistické strany. Z přesvědčení. A zůstal věren podnes.

Lid se politicky tříbil, jedni byli za Stalina a Beneše, druzí prozápadně orientováni. První poválečné volby v roce 1946 ve spádové obci Štěpánovice vyhráli shodně komunisté a lidovci. V témže roce byl Karel Svoboda svědkem odsunu Němců z Liberce. Při průchodu městem byli vysídlovaní Němci doprovázeni Revolučními gardami, a i když bylo po válce a lidé věděli, jaká zvěrstva způsobil německý národ, tito někdejší občané ČSR německé národnosti vykřikovali na okolostojící »es kommt der Tag« – přijde den! Na to nesmíme nikdy zapomenout, varuje pamětník Svoboda.

Mezitím se mladý muž vyučil knihařem a v roce 1947 začal pracovat v tiskárně Cíl sociálnědemokratického poslance Veverky. Po znárodnění nesl tento podnik název Severografia. Zde pracovali také němečtí pracovníci-antifašisté, kteří nebyli z Československa vysídleni, stejně jako nepostradatelní odborníci německé národnosti, jež zůstávali pracovat pro čs. hospodářství např. ve sklářství či textilnictví.

Vojenská služba

Svoboda se zapojil jako organizátor do mládežnického hnutí a do odborů. V roce 1949 jel za odměnu k Černému moři do Varny, na svou první dovolenou! Jako delegát se zúčastnil prvního sjezdu ČSM v Praze, byl svědkem na sjezdu mládežníků nadšeného uvítání předsedy vlády Klementa Gottwalda. Svoboda také začal psát jako dělnický a odborářsky dopisovatel do Stráže severu. »Tady jsou počátky mého dopisovatelství, které mi zůstalo podnes. Přispívám jak do Haló novin, tak do sborníku Českého ráje Od Ještěda k Troskám,« zdůraznil.

A šel čas. »V únoru 1948 jsme v tiskárně volili delegáty na sjezd odborových rad v Praze, který podpořil Vítězný únor,« pokračuje ve svém vyprávění. Ve fabrice se odehrával názorový střet se sociálními demokraty, a zejména s národními socialisty. Jak dokládá, mnozí po Únoru překabátili.

V roce 1950 Karel Svoboda nastoupil na vojenskou základní službu, čímž byla nastartována jeho vojenská dráha. Na vojně ve Slaném zpíval v amatérském souboru, v jehož repertoáru se nacházely i písně Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého či slavného Alexandrovova souboru písní a tanců. Absolvoval různé vojenské školy a školení, vyučoval na vojenské tělovýchovné škole, až se stal v roce 1958 zástupcem náčelníka sportovního klubu Dukla. Tehdy měl možnost jet jako vedoucí výpravy na slavný zájezd čs. atletů z Dukly do Čínské lidové republiky a Vietnamu, v nichž se teprve rodil výkonnostní sport a českoslovenští sportovci znamenali pro tyto rozvojové země velký příklad. Jeli význační sportovci Mandlík, Skobla, Jungwirth ad. Úspěchy Dukly jej těší stále, kontakt udržuje i díky dopisování do čtvrtletníku Dukla sport.

Do odchodu do důchodu sloužil Karel Svoboda u protivzdušné obrany státu, a to až do roku 1989. »Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 jsem neodsoudil, zachoval jsem si chladnou hlavu. Uvědomil jsem si, že spojencům ve Varšavské smlouvě šlo o zabezpečení západní hranice socialistických zemí proti NATO. Domnívám se, že v budoucnosti to bude takto hodnoceno, nejen jako zmaření obrodného procesu,« věří Svoboda. Odmítá jakékoli srovnávání vstupu spojeneckých vojsk roku 1968 s německou okupací – to je jako nebe a dudy. V západním Německu dlí dosud okupační armáda USA s raketami v plné zbroji. Neskrývá názor, že jakýkoli pokus České republiky o vystoupení z NATO by byl v současné době potlačen. Jsme pro NATO středoevropským válčištěm, strategickým prostorem, míní.

Opět v kapitalismu

Po majetkovém převratu roku 1989 se nacházíme opět v kapitalismu, říká Svoboda a pokračuje: »Jsme vazaly USA a EU a součástí agresivní politiky NATO ve vojenských misích. Jsme nepřátelští vůči Rusku a Číně.«

Karel Svoboda sloužil sice v čs. armádě – dotáhl to do hodnosti podplukovníka - ale nikdy ve skutečnosti neválčil. Celkově to bylo 37 let vojenské služby. »Smyslem existence Varšavské smlouvy a ČSLA bylo, aby válka nebyla. Jen jsme vstoupili do NATO, už bylo bombardování Jugoslávie, válka v Iráku a jinde,« neváhá zhodnotit vývoj posledních desetiletí. Tohle je pro něho základní kompas – je mu zcela jasné, který vojenský pakt fungoval pro mír a který pro válku. Kapitalismus prostě plodí války, o tom je naprosto přesvědčen celým svým životem, svou životní zkušeností.

Dnes si pan Svoboda užívá klidu a pohody podzimu života. Žije v Praze a je stále aktivní – například jako člen výboru Spolku rodáků a přátel Turnovska a dopisovatel tamního zpravodaje Náš Turnov. Ke svým devadesátinám byl oceněn za stálý zájem o rodný kraj a jeho propagaci i turnovským starostou.

»Zažil jsem všechny prezidenty, od Masaryka po Zemana. Jsem jen o 11 let mladší než ČSR,« shrnul svůj život devadesátník Karel Svoboda a k tomu zdůraznil: »Za války nám Němci vzali vysoké školy. Akademické vzdělání jsem dosáhl až ve 30 letech, v 50 letech jsem promoval. Boj o získání vzdělání jsem sváděl po celý život.«

V jeho stopách jdou synové Milan a Karel. Od nich má spoustu vnuků a vnuček a také pravnučku, jejichž usměvavé fotografie krášlí dědečkův, resp. pradědečkův byt. »Jsem tu jako svědek a pamětník doby, abych mohl říci, jak to tenkrát bylo,« zakončil naše milé setkání.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 17 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.